Týnišťské šlápoty 2018 aneb od dubu konečně až k dubu!

autor: Čvc 27, 2018Týnišťské šlápoty2 komentáře(ů)

Jo, jo, jo, jo a ještě jednou JO! Olafův organizátorský skalp se konečně houpe na mém virtuálním pochodnickém opasku a já tomu stále tak trochu nemůžu uvěřit. Dokončil jsem Týnišťské šlápoty, zdolal jsem 120+ kilometrů s převýšením 3800+ metrů! Vyrovnal jsem se s horkem, suchem i bouřkou, a spolu s mírným kufrováním zároveň vylepšil rekordní záznam v kolonce nejdelší pochod. Ale hlavně, a to především, jsem se celou cestu výborně bavil. Protože poslední myšlenka typu „co tady proboha dělám“ mě totiž napadla ještě v autobuse cestou na start. Jinými slovy – jo, jo, JO!

Je pátek, blíží se půlnoc, a já z okna autobusu sleduji právě končící super-zatmění měsíce. Spolu s dalšími 98 statečnými se dvěma pronajatými autobusy přesouváme na sever až těsně k hranicím s Polskem, do městečka Olešnice v Orlických horách, odkud přesně o  půlnoci odstartuje letošní, již 28. ročník akce zvané Týnišťské šlápoty. A já mám pocit, že by to letos mohlo konečně vyjít. Že bych mohl nejen úspěšně odstartovat, ale i neméně úspěšně dorazit až do cíle jedné ze dvou legendárních „Olafoakcí“, dálkových pochodů organizovaných Olafem Čihákem. Po svých, na jeden zátah. Není divu, že jsem nervózní, ani jeden z dosavadních pěti pokusů (4x Pražská stovka a jednou Týniště) neskončil sladkým vítězstvím.

Zatím jde všechno jako na drátkách. Cesta do Týniště nad Orlicí proběhla bez problémů, jsem odpočatý a relativně prospalý, na nic jsem nezapomněl a zdravotně se cítím fit. Tedy až na tu zatracenou levou kyčel, která sice vysloveně nebolí, ale už od Fabiánovy stovky o sobě neustále dává vědět. Největší strach proto mám z toho, abych po pár kilometrech nezůstal někde v hlubokých polských hvozdech, kulhající a zoufalý.

Pár minut před půlnocí nás autobusy vysadí na náměstí v Olešnici. Trochu času využiji k mírnému protažení, ale to už Olaf pronáší krátký úvodní proslov, odpočítá poslední vteřiny a za zvuku kostelního zvonu nás vypouští na cestu. Týnišťské šlápoty 2018 byly právě odstartovány!

Zapínám záznam trasy v hodinkách a spolu s dalšími pochodníky se vydávám následovat závodníky, kteří už ve vysokém tempu zmizeli za rohem nejbližší budovy. Cestou se nám ještě posmívají podnapilí návštěvníci místní restaurace a zvou nás raději na pivo, ale rychle je míjíme a po zelené značce začínáme ukrajovat první stovky metrů letošní trasy. Dle Olafa to prý bude „lehčí“ než obvykle, od půlky se jde „skoro“ pořád z kopce, tak tedy uvidíme. 🙂

Hned od startu začínáme stoupat, naštěstí pozvolna, na rozehřátí. Napřed k Feistovu kopci a hned po něm na kopec Panský. To už jsme na hranicích, každou chvilku míjíme typické hraniční kameny. Od počátku se snažím dodržet taktiku, která mi pomohla zdolat i letošní Krakonošovu 100 – jdu zvolna a pozorně sleduji chování kyčle. Ale nic se nemá přehánět, proto když mám dle hodinek po třech kilometrech průměrné tempo 11 minut na km, mírně zrychlím a občas dokonce opatrně popoběhnu. Noha drží, ale nemám z toho prostě dobrý pocit…

Vzhledem k profilu trasy nejsou v úvodu žádné samokontroly, první je připravena hned „živá“ kontrola s občerstvením asi 14 kilometrů od startu. Tradičně vynikající značení pomáhá v hladkém postupu vpřed. Stačí jen na chvilku zvednout hlavu s čelovkou a díky odrazkám okamžitě vidím, kudy vede cesta. Proto mě docela překvapí, že během prvních kilometrů potkáváme několik pochodníků kráčejících špatným směrem. Trasa se mi zatím moc líbí, vesměs lesní a polní pěšinky se různě klikatí, terén je příjemný na nohy a kopce jsou prudké tak akorát. Popobíhám čím dál častěji a doufám, že toho nebudu litovat.

Po zhruba devíti kilometrech nás trasa vede parkem v jižním cípu městečka Duszniki-Zdrój. Zaujme mě hezky nasvícená budova, tak vytahuji mobil a fotím první fotku pochodu, když tu se za mnou do ticha ozve „To je dobře, Pavle, že to fotíš, já si to pak prohlídnu u tebe na blogu!“ Heh, fanynka?!? Naprosto překvapen nečekanou situací zakoktám nějakou odpověď a jen v duchu doufám, že těch fotek bude víc než jen z prvních 20 kilometrů pochodu. Každopádně jsem polichocen a možná se i trochu červenám. 🙂

Při stoupání na další kopec mám pocit, že slyším takové podivné zvuky. Skoro jako by vyli vlci. Naštěstí se brzy ukáže, že zvuky nemá na svědomí smečka hladových šelem hledající vydatnou večeři, ale podnapilá skupinka rekreantů v chatě Muflon. S nadšením nás povzbuzují a jejich hlasy se linou do dáli. Chci jim udělat radost, tak popoběhnu a zastavím se až pod kopcem, kde si chvilku obdivně prohlížím obrovský měsíc. Romantika jak bič.

Indiánskou chůzí zdolávám dalších pár kilometrů a při průchodu vesnicí Bobrowniki se začínám těšit na první občerstvení, které by tu dle itineráře někde mělo být. A skutečně, luxusně zásobený bufet si tu otevřel sám Jan Suchomel. Asi s někým ve dvojici, ale víte, jak jsem na tom se jmény… Rychle se cpu vším možným, ale hlavně doplňuji všechny lahve až po okraj. Dostatečná hydratace bude alfou a omegou dnešního pochodu, o tom není pochyb. Po pár minutách se loučím a Honza jen pokyne rukou aby mi ukázal, kudy dále.

V prvním okamžiku mám pocit, že se musel splést, ukazuje totiž směrem ke stromy zarostlé, téměř kolmé stěně. Teprve po chvilce si všimnu, že nahoře problikává pár čelovek. Okamžitě mě začne bolet žaludek a taktika „najez se pořádně, ať máš sílu“ mi už nepřijde tak dobrá. Odhodlaně začínám s maximálním použitím hůlek šplhat do prvního skutečně drsného kopce. A docela mi to jde. Dokonce tak dobře, že po chvilce „předbíhám“ Andy Novakovou. Chválím jí její blogování a vytrvale stoupám výš a výš.

Konečně jsem nahoře na kopci Wolarz. Před sebou vidím bludičku Ludmilu, která mi vedle velkého K na stromě oznamuje, že je první tajná kontrola. Mám radost, že to mám za sebou, a spokojeně si ji fotím. Ale něco tu nehraje, protože o pár metrů dále stojí Olaf a s potměšilým úsměvem volá na znavené pochodníky „Vlevo, doleva!“… Když mi dojde, že si tenhle kopec dám ještě jednou, nemám pro Olafa vlídné myšlenky. A když cestou dolů potkávám potem zborcené pochodníky sápající se nahoru, zatímco mě to teprve čeká, občas na hlavního organizátora utrousím i nějaké to peprnější slovíčko.

Dole bez problémů nacházím K2, dělám si značku do kontrolní karty, pořádně doplním tekutiny a vydávám se zpátky. A pořád dokola si opakuji mantru zaslechnutou cestou dolů. „Týýýýýýý!“ „Olafééééé!!!“ Pot ze mě doslova stříká na všechny strany, oči mám plné soli, ale nakonec těch 150 výškových metrů na 550 metrech délkových zvládnu. Nahoře hned zatepla vyjádřím své pocity z takové záludnosti Olafovi, ale jen se na mě usmívá. Tak si ho za trest alespoň vyfotím a přesouvám se k nedaleké druhé tajné kontrole, která udělá za tímto náročným intermezzem definitivní tečku.

Další kilometry naštěstí umožní nabrat síly zpět. Jde a běží se jen z kopce po hezkých lesních a polních cestách. K3 je umístěna na okraji městečka Polanica-Zdrój, hned poté začínám stoupat přes Pokletnicu na Kamennou horu. Ale tentokrát je to stoupání mírné a nijak mě neničí. Cestou mám čas dokonce koukat po houbách. A že jich tu roste! Nebýt 100 kilometrů od cíle, hned bych si jich pár odnesl.

Ještě před příchodem na vrchol začíná svítat, ale slibované jasno se nějak nekoná. Naopak, začíná se blížit stále hustší mlha. Což mi nijak nevadí, alespoň je stále příjemný chládek, chvilkami se dokonce dělá pára od pusy. Jen ty výhledy do krajiny nejsou zas tak okouzlující. Na Kamenné hoře si dělám znamení do karty a pak hurá po zelené značce dolů do vesnice Pokrzywno, kde má čekat druhá kontrola. S jídlem! A vodou!!

A skutečně, druhou živou kontrolu nacházím přesně tam, kde měla podle předpokladů být. Je tu zase plno, tak si naberu něco k snědku a v podřepu sleduji cvrkot. A trochu odpočívám, přeci jen jsem na cestě přes pět hodin a v nohách mám už hnedle 30 kilometrů. Jinými slovy jsem ve čtvrtině pochodu. Když dojím, doplním tekutiny v těle i plastových lahvích a po rozloučení mířím na jih, k polské hřebenovce Orlickými horami.

Jdu do kopce a kolem mě je mlha, že by se dala krájet, vidím jen pár metrů před sebe. Atmosféra připomíná spíš podzim než přelom prázdnin. A jak si tak vykračuji volným tempem stále vzhůru celkem monotónní cestou, kde se vzala, tu se vzala, zbaběle zezadu na mě dosedla paní Krize. Velká spací krize. Během pár minut neudržím otevřené oči, nepřetržitě zívám a i přes silnou podporu holí vrávorám silnicí ze strany na stranu. Několikrát si dokonce musím na minutku sednout, nohy mě nechtějí nést. Při jedné takové krátké přestávce mě zase předběhne Andy a když mě míjí, hlavou mi bleskne myšlenka, že je to dnes určitě naposled.

Za vydatné pomoci energetických bonbonů a mentálního přesvědčování, že to tady přece nemůžu zabalit, se mi povede spánek zahnat. Najednou jsem čilý a tempo rychle roste. Stavím už jen kvůli focení a kilometry zase naskakují. Nepřestává mě překvapovat, kolik velkých hub roste podél cesty, tady to musí být houbařů ráj. Trasa vede chvíli po zpevněných cestách, chvíli po lesních měkkých cestičkách, nohy jsou zatím úplně v pohodě. Jen trochu mokré, všude je spousta rosy.

To už jsem na konci polské hřebenovky a postupně klesám do vesnice Mostowice. Kromě toho, že se zde koná nějaký závod silničních kol, tudy teče i Divoká Orlice, která v tomto úseku tvoří přírodní hranici mezi naší republikou a Polskem. Hned za mostem jsem zpátky v doma. Juchů, nezhynu bídně v polském pralese. 🙂 O pár desítek metrů dál se moje radost z toho, že jsem došel až sem, ještě zvětší při pohledu na velké černé K ve žlutém poli vedle vchodu do restaurace U Cvrčků značící, že je zde třetí živá kontrola.

Vcházím dovnitř a hned u vchodu mě vítá spokojeně se zubící Egon. Snímá mi čip a dává mi poukázku na polévku, kterou obratem směním za gulášovku s chlebem, a k tomu velké pivko a malinovku. Prostě taková normální, skoro dietní snídaně. V klidu se najím, během odpočinku mírně dobiji baterii v hodinkách, a pak už zase pádím dál. Venku před hospodou se zarazím, něco je jinak. A skutečně, mlha je pryč a do zad mi pálí sluníčko. Welcome to hell!

Zatím je ale horko snesitelné. Odměnou za menší pohodlí jsou skvělé rozhledy na stoupající hřeben české části Orlických hor, kam mám právě namířeno. A jak brzy poznám, jedná se asi o nejkrásnější úsek pochodu. Cesta nahoru je dlouhá, ale až na výjimky snesitelně prudká. A to musím nabrat přes 350 výškových metrů! Dobře najedeným a napitým nohám to ale šlape samo, za chvíli jsem pod Homolí, prvním vrcholem s nadmořskou výškou přes 1000 metrů. Ale ještě než se budu moci pokochat výhledem, musím zdolat další Olafovu záludnost, v itineráři lakonicky označenou jako „bláto“. Spíš než bláto je tu regulérní močál, který nejde obejít, jen po drnech přeskákat. Po chvíli mě to přestane bavit, tak jdu přímo a okamžitě mám boty plné vody. Ale co nadělám, ono to však brzo uschne.

Na Homoli je na fotogenické skále umístěna kontrola K7. Značím si ji do karty a po Jiráskově naučné stezce pokračuji dál na Tetřevec, který je se svými 1043 metry výšky nejvyšším bodem na trase. Cestou se kochám krásnými výhledy, tichem a liduprázdnem. O pár stovek metrů dál na mě mezi stromy vykoukne pěkná bílá kaple. Podle popisku jde o barokní kapličku Navštívení Panny Marie z roku 1760. To o pár minut později na mě vybafne mnohem novější stavba, kiosek s občerstvením. A kolem něj doslova davy. Tvářím se asi dost vyděšeně, protože si mě tu každý dost podezřele prohlíží. Nezdržím se, párek v rohlíku si dám jindy.

Další vrchol je Zakletý. Vede na něj sedačková lanovka, takže je tu i dost výletníků. Nic pro mě, po žluté značce po sjezdovce co nejrychleji upaluji pryč. Z kopce to jde dobře, a i když mám v nohách přes 60 kilometrů, stále se cítím skvěle. Blížím se k vesnici Říčky v Orlických horách..Už z dálky je vidět krásný kostel s červenou střechou. Kromě něj je tu podle itineráře i obchod s potravinami a restaurace. Je pár minut po jedenácté. Obchod už má zavřeno, restaurace otevírá až v poledne. Mě to nijak netrápí, mám všeho dost, ale kolega pochodník, co si zapomněl doplnit vodu, to nese dost těžce…

Čeká mě čtyřkilometrová cesta Julinčiným údolím podél říčky Říčky. Je tu sice krásně, ale cesta je taková fádnější. A horko začíná být nesnesitelné. Občasné rozptýlení mi přináší průchod kolem jednoho z mnoha dětských táborů, rozkvetlá louka, dočasný souputník v podobě vedoucího dětského tábora nebo hezký meandr tvořený korytem řeky. Ale jinak by to chtělo nějaké rozptýlení, třeba tajnou kontrolu.

No ne, to je náhodička. 🙂 Jen co projdu další zatáčkou, vidím z dálky lidské hemžení, auto a velkou žlutou ceduli s písmenem K. A vedle ní Jirka Větvička, můj loňský (a snad i letošní) parťák na Beskydské sedmičce, který se tváří všechno, jen ne spokojeně. Očividně si představoval klidnější místo pro své stanoviště, než je křižovatka s hlavní silnicí, kde se právě mění táborový turnus. Když vedle nás začne couvat autobus, jeho „nadšení“ nezná hranic. Mně osobně to ale nijak netrápí, doplňuji zásoby a cpu se spoustou dobrot z „pohádkového“ kufru auta. A mezitím páchám údržbu svého zevnějšku, převlékám se a důkladně promazávám všechna místa, která to potřebují.

Po odjezdu autobusu je chvilka klidu na pár slov s oběma kontrolory, ale protože je fakt horko, raději se loučím a vydávám se do druhé části pochodu. Stále podél řeky Říčky, takže ráz krajiny se moc nemění. Občas mi i díky dřevěným chatičkám připomíná Posázaví. Asi nejhezčím místem je odbočka ke kontrole K8 na soutoku Říčky a Zdobnice, kde se ve vodě cákají děti i dospělí a já jim naprosto nestydatě závidím. Nakonec si jen namočím čelenku a s těžkým srdcem se začnu drápat zpět do kopce na modrou značku.

To všechno v čase, kdy jsem na trase přesně 12 hodin. A protože GPSka ukazuje 67 ušlých kilometrů, znamená to, že bych v cíli mohl být v rámci jediného dne. Což je naprosto šokující představa. Raději ji zaháním a soustředím se na kilometr s pořadovým číslem 68. A pak 69… Procházím Slatinou nad Zdobnicí a stále podél řeky mířím do Pekla. Jako vážně! Těžko hledat příznačnější název pro vesnici, když jsou 4 hodiny odpoledne, na stromech se nepohne ani lísteček a vymetená obloha neklade slunečním paprskům tu nejmenší překážku. Konečně jsem u místní hospody, čtvrté živé kontroly.

Uvnitř sedí Petr Malý a pár závodníků. Vládne tu ospalá atmosféra, ale není divu, i tady je horko k padnutí. Po kontrole čipu s díky odmítám TEPLOU polévku a místo ní si dávám suchý rohlík, pivo a Sprite do půllitru. A samozřejmě doplňuji vodu do lahví, zapomenut by znamenalo konec. Chvilku posedím, dojdu si na záchod, ale dokončit pochod v tak skvělém čase je příliš lákavá představa na nějaké dlouhé poflakování se. Takže se balím a odcházím znovu do pekla.

Po rozpálené silnici se vracím po stejné cestě, jako jsem sem přišel, po křížení s hlavní silnicí se naštěstí značka stáčí do lesa, kde je nesrovnatelně lepší vzduch i teplota. Stoupám ke kopci Chlum po hezké cestě mírného sklonu, takže to jde docela rychle. Fotím si vysílač kousek pod vrcholkem a o pár metrů dál hledám kontrolu K10. A fixku. A slídu s označením. Není tu nic… Při představě, že minu kontrolu a dostanu DSQ, se o mě pokouší mdloby, takže raději hledám číslo na Olafa a volám mu s dotazem, kde by kontrola měla být. Jeho odpověď, že ji někdo ukradl, mě uspokojí; fotím si rozcestník jako důkaz a pokračuji dál.

Přes rozcestí Liščí doly se blížím k městečku Potštejn. Nedaleko prvních domků je studánka Panny Marie. Vypadá hezky, umělecky, ale má jednu drobnou vadu – neteče z ní vůbec žádná voda. Inu, spoléhat se v parném létě (a v letošním suchu zvlášť) na přírodní zdroje může být ošidné. Mě to naštěstí nijak neomezuje, vody mám dost, a navíc mám v Potštejně domluvené pivo se svým šéfem, který tam tráví víkend. Volám mu a domlouváme si místo setkání.

Když me poprvé spatří, začne se smát. Pak se utiší, vyndá mobil a několikrát si mě vyfotí. Pak se ještě zasměje, a teprve pak mě pozdraví. A že půjdeme do místního pivovaru Clock na jedno. Nemám s tím problém, obzvlášť když zjistím, že mají 8° pivo. Bohužel už si nevšimnu, že to je IPA či jiný zakalený roztok, který mi v aktuálním stavu rozhodně nechutná. A ani bezová limonáda mě úplně neoslnila, takže jen tak usrkávám a vyprávím čerstvé zážitky. Nakonec se sezení protáhne skoro na 40 minut, což mimo jiné znamená, že snový cíl 24 hodin se vypařil ve slunečních paprscích. No nic, tak příště.

A jsem zase na cestě. Sám. A pod kopcem. Hodně prudký kopcem na Kapraď. Během pár stovek metrů nastoupám 300 výškových, což je vážně dost. Ale už jsem tak nějak zvyklý, jdu svým tempem a zvládám to na jeden zátah. Nahoře u K11 se pokochám výhledem na Potštejn a pak se začnu těšit na poslední živou kontrolu, která má být dle itineráře již nedaleko. Stačí jít kousek po poli a nepřehlédnout značku K mezi kvetoucími slunečnicemi. Jsem tu.

Opět nesmírně milý kontrolor mi nejdříve odpípne čip a pak mě zahrne jídlem i pitím. Dávám si jen trochu piva, něco málo živin a hodně melounu (MILUJU melouny!). Spolu se mnou tu sedí i několik dalších pochodníků; Petr Čížek s parťačkou, pár neznámých tváří, a pak i pro mě překvapivě Andy Novaková. Vypadá trochu přešle, ale jako pravidelný čtenář jejích blogů tuším proč – v červenci je to už její třetí stovka! Loučím se a šinu si to přes louku k lesu, kde se napojím na značku vedoucí mě skoro až ke zřícenině hradu Velešov. Značím si do karty políčko K14 a mám radost, jak mi to jde.

Po červené značce, oficiálně nazvané „Cesta Dr. J. S. Guta-Jarkovského“, míjím nejdříve Vrbickou studánku, která sice není vyschlá, ale rozhodně bych se z ní nechtěl napít. Přes vesnici Vrbice se blížím k již zdáli viditelné rozhledně. Začínám své nohy chystat na další silný zážitek, ale pohled do itineráře mě trochu zmate – žádná kontrola tu není značená… Přímo u rozhledny začínám tušit důvod tohoto, pro Olafa zajisté obtížného rozhodnutí – je tu kiosek a kolem plno lidí v různém stádiu opilosti. Raději tedy rozhlednu i přilehlé okolí míjím po silnici v uctivé vzdálenosti a těším se, co bude dál.

Další tajná kontrola! Opět se sympatickou dvojicí, kterou si pamatuji už z dopolední druhé živé kontroly. Jejich péče je prostě úžasná, usadí mě do křesla a pak mě obskakují, jako bych byl nějaký paša. Jejich starost o dostatek energie na zbytek cesty je až dojemná, bohužel můj žaludek už je silně vybíravý a zvládne jen velmi malé porce. Takže s díky odmítám a beru si jen meloun a banán na cestu. Ještě, než se rozloučím, oblékám si tenkou bundu a nasazuji čelovku. Rychle se totiž setmělo a docela se i ochladilo. Možná dokonce přijde i nějaký ten deštík.

Netrvalo dlouho a je tu. Z nebe se spustí poměrně silný lijavec, který snadno propadá skrz koruny stromů a poskytuje mi to správné osvěžení. Naštěstí netrvá dlouho, ale i to stačí, aby se ze země stala blátivá klouzačka. Znovu kráčím po cestě Guta-Jarkovského lesem na okraji pole a zrovna, když dumám nad tím, že do cíle už to asi bude jen nezáživná nuda, rozzáří se kolem mě obloha. Blesk! Počítám vteřiny, podle čísla přes 20 ale odhaduji, že je bouřka naštěstí ještě dost daleko. Rychlý pohled na radarové snímky v mobilu mě však vyvede z omylu. Bouřka sice ještě není úplně tady, ale za 20 minut si ji budu moci vychutnat v plné síle.

Tak to tedy ne! Zatímco deštík mi nijak nevadí, zmoknout se dá i opakovaně, s elektrickým výbojem hledající nejsnadnější spojení mezi oblohou a zemí to mám přesně opačně. Bojím se jich, a tak přemýšlím, jak se jim vyhnout. Napadá mě najít si ve vesnici nějakou autobusovou zastávku a na tu půlhodinu, než se živel přežene, se tam schovat. Což se snadno vymyslí, ale mnohem hůř provede. Pravda, v Kostelci nad Orlicí autobusové zastávky mají, dokonce zastřešené, ale ty skleněné, ze všech stran otevřené a děravé designové kousky by mě neochránily ani před májovým deštíkem. Rychle nacházím plán B, který spočívá v návštěvě místní, naštěstí stále ještě otevřené hospody.

I když hospody… Je to taková nálevna pro místní zoufalce, ale neprší sem, a když paní u baru přesvědčím, že se déle než do zavírací doby v jedenáct (což je za půl hodiny) nemám v úmyslu zdržet, prodá mi pivo, cider a limonádu. Rozložím si po stole elektroniku a začnu ji dobíjet, jedním okem sleduji venkovní Boží dopuštění a druhým každých deset minut se aktualizující radarové snímky, které slibují brzké skončení nebeské show.

Zrovna, když to vypadá, že do deseti minut bude po všem, přisedne si ke mě podivný štamgast neurčitého věku. Chvíli si mě prohlíží a pak se ptá, na co mám hůlky. Jako slušně vychovaný mladý muž pravím, že na to, abych vyčerpán desítkami kilometrů neuklouzl na kluzkém povrchu a nezranil se. Individuum chvíli přemýšlí a pak prohlásí, že to nechápe. Ještě jednou mu to zopakuji, ale bez valného efektu. Místo toho začne být dotěrný a začne klást otázky typu „co děláš?“ a „máš přítelkyni“?. Odpovídám se stále větší nechutí, až mi po delší odmlce sdělí, že bych měl jít. Tak tedy dobrá. Dopíjím a při vracení sklenic se ptám číšnice, co to tu mají za exota. Paní jen odfrkne, zavolá něco ve smyslu „Milánku, neotravuj“, a zmizí v zázemí. Raději si rychle posbírám svoje věci a ztrácím se ve tmě.

Venku už je po dešti. Vzduch se krásně pročistil, jsem odpočatý, zase mi to šlape. Konec bouřky přivítala i spousta zvířat, takže když se v poli rozhlédnu kolem sebe, vidím snad 10 párů očí, upřeně mě pozorujících. Doufám, že se jedná vesměs o býložravce, ale od této chvíle raději každou chvíli praštím hůlkami přes sebe, abych dal všem čtyřnohým tvorům vědět, že jsem tu. Na cestu mi svítí krásný plný měsíc, oblohu navíc každých pár vteřin osvítí silný blesk z vzdalující se bouřky. Myslím na všechny pochodníky, co se před bouřkou nestihli schovat, a je mi jich líto…

Procházím skrz Čestlice a přes Malý Chlum s K17 se blížím do cílové rovinky. Tělo už v předtuše konce utrpení začíná zlobit, nohy bolí, především promočená chodidla pálí jak čert, a mozek reaguje na jakýkoliv podnět dost podrážděně. Posledních pár kilometrů je lidově řečeno na palici. Jde se po rovině, před sebou vidím vždy jednu odrazku, u které je šipka „pokračuj rovně“. Po 200 metrech to samé. A pak zase. A zase. A zase… Připadám si jak v nekonečné smyčce a i mé racionální já začíná pochybovat, jestli to někdy skončí.

Skončí, ale moc velkou radost z toho nemám. Jako poslední překážka na trase je pro nás přichystána „Týnišťská Sahara“. Několik písečných dun, kterými se musím probrodit až k poslední, osmnácté kontrole. Což o to, není to tak složité, horší je tuna písku v každé botě, který na má bolavá chodidla útočí intenzitou roje sršní. První myšlenka, že už to do cíle nějak doklepu, bere za své asi po 50 metrech, kdy bolestí nemůžu udělat ani krok. Rychle hledám nejbližší kořen, u kterého si zouvám boty a klepu písek. Pak se znovu obouvám a chci pokračovat, ale mokrý písek je v botách stále. A stále bolí! Zatímco cedím přes rty jednu nadávku za druhou, přezouvám se ještě jednou, tentokrát důkladněji. A i když to není dokonalé, dá se s tím už jít.

Když mi chybí do cíle poslední kilometr, otáčím se a v dálce vidím čelovku. Nebo možná dvě! Nevím, kde se to v mém znaveném těle bere, ale už se ve výsledkové listině nechci posunout ani o místo. Přepínám do klusu a skoro až do cíle běžím. Pravda, podle záznamu GPS to tak nevypadá, ale subjektivně mi přijde, že doslova letím. A hlavně mě nikdo nedobíhá, naopak jsem po chvíli zase sám. Posledních pár stovek metrů je jako tradičně nekonečných, ale nakonec se objeví první paneláky a já jsem na sídlišti. Chvilku zmatkuji, nevím, kudy se vydat, ale s pomocí mapy v mobilu se nakonec zorientuji a pádím do cíle. Před cílovou branou se na chvilku dojetím zastavím, ale pak udělám posledních pár kroků a jsem v cíli!

Zaplaví mě nepopsatelný pocit štěstí, úlevy a únavy. V místnosti si mě chvilku nikdo nevšímá, ale pak začne první člověk tleskat a ostatní se přidávají. A s leknutím budí chudáka Olafa, co si na lavičkách dopřává pár minut oddechu. Pípám čip, odevzdávám kartičku a čekám, až mi napíšou diplom. Mezitím dostávám pivo a o pár minut později je mé snažení korunováno diplomem s časem 25 hodin 59 minut. Při jeho předání mě Olaf naprosto šokuje konstatováním, že je dobře, že jsem na šestý pokus jeho akci dal (dokonce přesně ví, v jakém poměru jsem jeho akce (nedo)šel!  Ještě chvilku si vychutnávám atmosféru, občas prohodím pár slov s ostatními, ale o slovo se již začíná hlásit únava. Loučím se, jdu do sprchy a pak do hajan.

Spím jen tři hodiny, ale i to stačí na základní oživení těla i ducha. Ráno se balím, a když se před tělocvičnou loučím s Olafem, jen zaslechnu, že na trase je posledních 15 pochodníků. Jdu k autu, které je MNOHEM dál, než jsem ho včera zaparkoval, a s nastartováním motoru dávám Týnišťským šlápotám 2018 posledním sbohem.

Co k tomu dodat? Absolvoval jsem jeden z nejkrásnějších a zároveň nejobtížnějších pochodů své pochodnické kariéry. Pravda, letošní ročník Šlápot sice nebyl tak extrémní, jako jiné ročníky, ale to neznamená, že by byl jednoduchý. Takové slovo prostě Olaf nemá ve slovníku. 🙂 I přes obrovské horko se mi podařilo zvládnout celý závod se ctí, bez zásadní výkonnostní krize, v pro mě perfektním čase. Velkou zásluhu na tom mají ale i organizátoři v čele s Olafem. Ono jen navrhnout občerstvovačky tak, aby byly tak akorát, je prostě umění a ne vždy se to povede; obzvlášť v takovém horku může být pár kilometrů navíc bez vody fatálních. Obsluha na občerstvovačkách navíc bez výjimky dávala najevo, jak je ráda, že se o mě může postarat, což je pro výkonem zkoušenou psychiku k nezaplacení. A i když je to už skoro klišé, absolutorium zaslouží Olafovo značení, díky kterému se skoro nedá zabloudit a odpadají depresivní stavy z nadbytečných kilometrů..

Podtrženo, sečteno – Olafe a spol., DÍKY!

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 128,6 kilometru (reálně asi 125 km) jsem zvládl za 25 hodin 59 minut průměrným tempem 12,06 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal 3757 metrů a sestoupal 4106 metrů (takže to vážně bylo z kopce:). Na start závodu se postavilo 99 účastníků. Se svým časem jsem se umístil na 46. místě. Vítěz to dal za 13:33, 21 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.

Uvedené fotografie byly pořízeny v dobré víře a v reportážním duchu. Pokud se někdo některou z fotek cítí omezen na svých právech, napište mi do komentáře a já zvážím její odstranění. Vivat GDPR!

Pin It on Pinterest