Válející se tuleni, kostelík v Þingeyraru a večeře v Akureyri

by | Jun 23, 2012 | Island 2012 | 0 comments

Den 4. — Včerejší projížďka po Západních fjordech se nám trochu protáhla, do postele jsme se v penzionu Hanna Sigga v rybářské vesničce Hvammstangi dostali až před třetí ráno. Přesto jsme to s vyspáváním moc nepřeháněli, po snídani a rychlém přerovnání věcí jsme už po desáté ráno na silnici a pokračujeme v naší cestě kolem ostrova. Pro dnešní den máme v plánu seznámit se s islandskými tuleni, navštívit kostel Þingeyrakirkja stojící na místě prvního islansdkého kláštera, prohlédnout si zachovalou farmu Glaumbær z 18. století, projít si město Akureyri a pokochat se pohledem na jeden z nejkrásnějších islandských vodopádů Goðafoss, u kterého zároveň plánujeme strávit další noc.

Počasí nám už od rána přeje, sluníčko se na nás usmívá a na obloze je jen několik mráčků, snad to vydrží. Jedeme přímo na sever podél pobřeží poloostrova Vatnsnes po silnici 711, ale už po půl hodině odbočujeme ke staré usedlosti Illugastadir poblíž opuštěné farmy Hindisvík. Ta je kromě přírodních krás známá i tím, že se zde na počátku 19. století odehrála dvojnásobná vražda, jejíž pachatelé se stali posledními popravenými zločinci na Islandu. Poté kat pověsil svoje nářadí na hřebík a dnes jsou katovská sekera i špalek k vidění v Islandském národním muzeu. Ale raději se budeme věnovat příjemnějším věcem:)

Hned vedle parkoviště je ohrada s několika islandskými koníky, kteří se očividně rádi fotí. Cestou k vyhlídce na tuleně musíme projít loukou sloužící jako hnízdiště pro mnoho různých druhů ptáků včetně našich oblíbených rybáků arktických. Naštěstí jsou asi někde nad mořem, protože nám v cestě žádný nebrání. Našli jsme i několik hnízd plných vajíček a dokonce i pár vajíček rozbitých; těžko soudit, jestli je to pozůstatek po vylíhnutí nového holátka nebo jen zbytky od oběda nějakého vejcožrouta.

Po pár minutách chůze podél pobřeží a několika krásných scenériích přicházíme k dřevěné boudě se skleněnými okny, která podle všeho slouží jako pozorovatelna v případě nepříznivého počasí. To dnes naštěstí zatím nehrozí, venku je nádherně, tak alespoň s povděkem využívám volně dostupný dalekohled.

Tuleni jsou totiž docela daleko a protože na rozdíl od Hanky nemám na foťáku objektiv s velkým zoomem, prostým okem bych toho moc neviděl. Ale ani s dalekohledem to není žádné velké safari, jde především o ten pocit vidět ve volné přírodě zvířata, která dosud známe jen ze zoologické zahrady. Máme štěstí, tuleňů je na skaliskách hned několik.

Fotit tuleně na takovou dálku nás baví jen chvíli, za půl hodiny už se vracíme zpět na parkoviště. Podle mapy dnes budeme mít ještě minimálně jednu šanci si nějaké ty tuleně prohlédnout a vyfotit, tak nemá cenu ztrácet čas. Před odjezdem si ještě trochu hrajeme se zadním sklem našeho vozítka, které po zdolání mnoha kilometrů prašných cest láká k vytvoření nějakého pěkného nápisu. Tak alespoň budeme mít pěknou památku.

Ani naše další cesta netrvá moc dlouho. Pokračujeme v cestě na sever, postupně obkroužíme celou severní stranu poloostrova Vatnsnes a za další půlhodinku zastavujeme u penzionu Ósar na hranici mezi zátokou Húnafjörður a jezerem Sigríðarstaðavatn. Když sejdeme pár desítek metrů až na pobřeží moře, všimneme si na druhé straně zátoky pohybu; na sluníčku se tam vyhřívá několik desítek tuleňů. Přestože jsou daleko zhruba stejně jako v prvním případě, je s nimi více legrace. Jsou živější, občas se všichni jak na povel vrhnou do vody a několikrát se k nám někteří zvědaví jedinci dokonce přiblíží doprostřed zátoky na zhruba poloviční vzdálenost.

Zmoženi focením tuleňů a procházením se po pláži se rozhodujeme pro trochu osvěžení. Jelikož rozhodně nepatříme mezi ortodoxní otužilce, vystačíme si s vodou po kotníky, maximálně po kolena. A i to jen na malou chvíli, protože teplota vody má hodně blízko k nule (v létě je to asi 6 až 8 stupňů Celsia) a během několika vteřin jsou nohy promrzlé na kost. Rychlá pomoc spočívá v zahrabání do písku, který díky své černé barvě dobře absorbuje sluneční paprsky a je příjemně vyhřátý. I díky této kratochvíli se na místě zdržujeme více jak hodinu. Teprve potom nasedáme do auta a pokračujeme v naší dnešní cestě.

Další zastávkou je krásný kostelík Þingeyrakirkja z roku 1877. Naše asi hodinu trvající cesta k němu končí na samotném konci silnice 721 uprostřed obrovského pole modře zbarvených květů vlčího bobu alias lupiny mnoholisté. Je to taková nádhera, že se prvních pár minut věnujeme pouze rostlinám. Když se dostatečně vydovádíme uprostřed milionů voňavých kvítků, zaměříme svoji pozornost i na kostel.

Kostel sám o sobě stojí na místě Þingeyrar, kde se v letech 930 – 1264 scházelo zákonodárné shromáždění. Následně se zde vybudovala farma s prvním islandským klášterem (r. 1133), který zde stával až do roku 1550. Současný kostel, který svou krásně tmavou barvu získal díky stavebnímu materiálu z velkých čedičových bloků, se začal stavět v roce 1877. Díky krásnému počasí jsme si jeho focení vysloveně užívali. Za zmínku stojí jeho alabastrový oltář z 15. století, dovezený až z Nottinghamu. Ten jsme si mohli prohlédnout ale jen na informační tabuli, protože kostelík byl zavřený.

Ještě před další cestou jsme trochu pojedli z našich neustále doplňovaných zásob místních dobrot a s plnými bříšky vyrazili po místní komunikaci zpátky na hlavní kruhovou “jedničku” a pak po 74, respektive 744 skrz poloostrov Skagi. Cesta to nebyla nijak záživná, po několika dnech cestování po Islandu se hranice nadšení z různých hor, vodopádů a lávových polí přeci jen o malinko posunula. I tak stálo několik míst za zastávku a za fotku.

Blížíme se do městečka Sauðárkrókur. I když se jedná o největší město na severozápadě Islandu, podle průvodce není pro turisty moc zajímavé. Obyvatelé se věnují převážně zemědělství, lovu ryb či lehkému průmyslu, prostě nic, co bychom si nesměli nechat ujít. Přesto jsme se nakonec rozhodli v městečku na chvíli přibrzdit. Cestou kolem jsme si totiž všimli bohaté modro-bílé výzdoby domů, ulic, aut i lidí. Na první pohled to vypadalo na nějakou velkou svatbu, obzvlášť po spatření několika početných skupin pěkně oblečených domorodců věnujících se různým společenským hrám, ale vzhledem k rozsahu výzdoby jsme tuto možnost nakonec zavrhli. O co přesně ve městě šlo nevíme, osobně bych se přikláněl k názoru, že šlo o lehce opožděnou oslavu islandského Dne nezávislosti připadající na 17. června, ale stejně tak mohlo jít o nějakou čistě lokální slavnost. Ještě před odjezdem jsme se na chvíli stavili u moře na překrásně černé pláži a pak nasedli do auta a vydali se na rozlehnou deltou řeky Vestari-Héraðsvötn po silnici 75 na jih až k farmě z 18. století nazvané Glaumbær.

Historie farmy Glaumbær sahá podle pověstí až k počátkům osídlení Islandu kolem roku 900 našeho letopočtu. Do současnosti zachované budovy přeměněné na muzeum jsou sice výrazně mladší, byly postavené mezi lety 1750 – 1880, ale přesto si vyzařují krásnou atmosféru zašlých časů. Na první pohled to sice není patrné, ale celá farma je ve skutečnosti důmyslně propojena a kromě několika technických budov přístupných pouze z venku jsou všechny důležité místnosti spojené vnitřním systémem chodeb.

Farma Glaumbær se, podobně jako většina dalších farem z tohoto období, sestává z celkem 13 budov (domů), každý z nich měl vlastní funkci. Hlavní budovou byla takzvaná “Baðstofa” (6 – 8), z dnešního hlediska obývací prostor kombinovaný s jídelnou, kde lidé jedli, spali a prováděli každodenní ruční práce. Jídlo bylo uloženo ve spižírně (4 a 10) a připravovalo se v kuchyni (3). Hlavní vchod (1), chodba a jižní vchod (9) sloužily pro pohyb farmou. Jedna z budov (2) nabízela ubytování pro staré členy rodiny a další členy domácnosti. Další dvě budovy (5 a 12) byly určeny pro příležitostné ubytování, ve dvojici skladišť (13 a 14) bylo skladováno hospodářské vybavení a potřeby pro domácnost, jedna budova byla vyhrazena pro uložení mléka a mléčných výrobků (11). Poslední dvě budovy sloužily jako kovárna (15), respektive místo pro uložení paliva na zimní měsíce (16).

Hlavním stavebním materiálem farmy bylo dřevo, kamení a tráva. Tlusté stěny bránící vnitřek před nepříznivými povětrnostními podmínkami byly tvořeny kamením a kusy travin sloužícími jako izolace. Zvláštní pozornost byla věnována střeše porostlé travou, především jejímu sklonu, který musel být tak akorát. Příliš plochá střecha neodváděla vodu dostatečně rychle a do stavení zatékalo. Naopak příliš strmá střecha odváděla vodu až moc rychle, což mělo v sušším období za následek jednak praskliny mezi trsy, a pak bez vody tráva moc dobře neprospívala. Dřevem se muselo šetřit, využívalo se především na vybavení interiéru. Na Islandu totiž roste všechno včetně stromů velmi pomalu, a tak se vytěžené dřevo určené jako stavební materiál či topivo nestíhalo obnovovat. Nakonec došlo na nejhorší a Island zůstal skoro bez stromů, proto se veškeré dřevo musí na Island už několik staletí dovážet.

Kromě samotného komplexu jsou v místě farmy ještě další stavení, konkrétně dvojice dřevěných domků a kostel. I když obě budovy na první pohled vypadají jako by byly dokončené teprve před pár dny, opak je pravdou. Áshús (žlutá budova) a Gilsstofa, jak se jmenují, mají v rodném listě rok 1884, respektive 1849, a jsou typickým příkladem dřevěných domů stavěných v této oblasti v průběhu 19. století. Ani jeden ale původně nestál na tomto místě, oba domy sem byly přestěhovány a slouží jako součást expozice muzea. Pro dům Gilsstofa to však nebylo ani zdaleka první stěhování. Dřevo je na Islandu příliš cenná komodita na to, aby se s ním plýtvalo, tak byl dům podle potřeby rozmontován a přesunut na jiné místo během svého života hned několikrát.

Poslední zajímavou stavbou v Glaumbær je místní kostelík postavený v letech 1925 – 1926 poté, co byl původní dřevěný kostel v roce 1923 v silné bouři srovnán se zemí. První zmínky o kostelu na tomto místě pocházejí ze Ságy o Grónsku a datují se kolem roku 1000 našeho letopočtu, v průběhu staletí se jich tu vystřídala celá řada. Zatímco kostel samotný musel být opakovaně vystavěn, dochovalo se několik fragmentů z původního vybavení. Těsně u kostela stojí bronzové sousoší Snorriho a jeho matky. Během naší návštěvy Glaumbæru zde zrovna probíhala moderní islandská svatba, ovšem jako svatební limuzína sloužilo zcela nemoderní bakelitové vozítko vyrobené v DDR. Když kolem nás projelo na plný plyn, v neuvěřitelně čistém ovzduší Islandu působily zplodiny nedokonalého dvouválcového dvoutaktu jako rána kladivem.

Raději rychle nasedáme do našeho auta s přeci jen ekologičtějším motorem a vydáváme se na zbytek cesty do Akureyri. Cestou jako tradičně několikrát stavíme kvůli kochání se přírodou a pro pořízení několika fotek, díky čemuž máme mimo jiné i toto krásné panorama.

Do Akureyri, čtvrtého největšího města na Islandu, přijíždíme asi v půl osmé večer. Vítá nás krásné slunečné počasí, které s námi ostatně cestuje po celý den. Parkujeme jsme na pobřeží u kulturního centra Hof a jdeme do centra města. Jako u všech islandských měst kromě Reykjavíku to netrvá dlouho, je to jen kousek. Prvním předmětem našeho zájmu je hlavní dominanta města, lutheránský kostel Akureyrarkirkja z roku 1940. Zajímavostí jsou obrovské varhany s 3200 píšťalami. Podobně jako u většiny kostelů však nejdeme dovnitř, ale fotíme si ho a sebe u něj jen z venku.

Protože se už trochu připozdilo, naše žaludky se začínají hlásit o slovo. Začínáme si vybírat, na co bychom měli chuť, ale moc nám to nejde. Po procházce kolem skoro celého města končíme znovu před kostelem v ulici Hafnarstræti u restaurace Bautinn. Na druhé kolečko už nemáme náladu, jdeme dovnitř. Uvnitř je útulno, jen trochu plno. Naštěstí je jeden stůl volný, tak ho zabíráme a začínáme vybírat, co si dáme. Hanka se nakonec rozhoduje pro rybu, já volím jídlo s tajemným názvem “Gratineruð sjávarréttapanna”. Jde o kousky ryb, hřebenatek, krevet a masa z humřích ocásků podávané přímo na pánvi s rýží, salátem a česnekovým chlebem. Bylo to hodně dobré, ale drahé, vyšlo to v přepočtu přes 1000 Kč / osobu. Islandské restaurace jsou obecně, na rozdíl od většiny ostatních věcí, velmi drahé, obzvlášť pokud se v jídle vyskytuje maso v libovolné formě. Ale co, jsme na prázdninách:)

S plným pupkem už se nám nechce nikde moc trajdat, vracíme se tedy zpět na parkoviště a po posledních fotkách městečka Akureyri odjíždíme po “jedničce” k místu našeho dnešního noclehu. Budeme spát ve stanu v kempu Fosshóll u vodopádu Goðafoss. Na místo přijíždíme asi v půl dvanácté. Trochu se setmělo, ale mohou za to hlavně těžké mraky, které zahalily oblohu. Rychle stavíme stan, ale práci nám komplikuje obrovské množství komárů. Nakonec se dílo podaří a my se před usnutím jdeme ještě trochu protáhnout k nedaleko vzdálenému vodopádu Goðafoss, jednomu z největších a nejkrásnějších na Islandu.

Vzhledem k pokročilé noční hodině se to snažíme nepřehnat, děláme jen pár fotek a zbytek si necháváme na zítřek. Na focení je už přeci jen dost šero, zítra to snad bude lepší. Vracíme se do kempu, kde spolu s námi kempuje už jen několik jezdců na silných motorkách, a před jednou hodinou v noci zalézáme do spacáků. Na stěny stanu bubnuje lehký déšť a my si před usnutím přejeme, ať se do zítřka přesune někam jinam…

Pin It on Pinterest