Přejezd do Antofagasty a odlet do Santiága

by | Nov 16, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 6. — Dnes se rozloučíme se severní oblastí nazvanou El Norte Grande, kde jsme strávili překrásné 4 dny plné slunce, písku a soli. Čeká nás dlouhá cesta do Antofagasty, jednoho z největších měst země. Tam u letiště vrátíme naše červené autíčko zpátky autopůjčovně a potom letadlem přeletíme do centrální oblasti dlouhé nudle zvané Chile, do hlavního města Santiaga. S jedním mezipřistáním ve městě La Serena. Tak jdeme na to.

Po včerejším náročném dni ráno spíme trochu déle, než obvykle, budík máme nařízený na osmou hodinu. Rychle balíme a před devátou vyrážíme do města, protože nám chybí asi 4500 pesos na zaplacení ubytování, mezinárodní platební karty se ani zde neberou. Hledáme bankomat. Nedá to moc práce, známe jeho přibližnou polohu. Akorát si nějak nerozumí s Hančinou kartou. Zkoušíme další bankomat ve vedlejší ulici, ale se stejným výsledkem. Papírový průvodce nekecal, v San Pedru de Atacama prostě bankomat pro turisty není…

To nám poněkud komplikuje situaci. Vracíme se zpátky do penziónku Solor Hostal a snažíme se paní domácí vysvětlit nastalou situaci. Překvapivě to prý není problém, zaplatíme, co máme a zbytek pošleme ze Santiaga přes banku. Poté, co nám na papírek napsala potřebné údaje včetně čísla občanky a velikosti bot, platíme hotově 110.000 pesos, takže nám v peněžence zbývá 13 tisícovek a pár drobných. Nic moc, ale snad cestou někde vybereme. Děkujeme paní domácí za ochotu, loučíme se a konečně snídáme. Poté naposledy kontrolujeme útulný pokojík, nosíme věci do auta a vydáváme se na cestu. Kousek od městečka ještě na chvilku stavíme ve Valle de la Muerte (Údolí smrti) a děláme pár fotek v zajímavém a tradičně vyprahlém kaňonu. Čas ale nečeká, letadlo také ne, takže napít, připoutat se a hurá na silnici.

Na celé cestě do Calamy už není nic zajímavého. Jednak už jsme ji projeli několikrát, ve dne i v noci, ale hlavně okolí cesty nepatří k tomu, o čem budeme jednou vyprávět vnoučatům. Jen hlína, prach a nuda. Za hodinu jsme v Calamě a míříme k pumpě, protože až do cíle nám nafta nevydrží. Tankujeme u Shellky, ale jen za 10 tisíc pesos, na víc nemáme. Pokračujeme ven z města směrem na Antofagastu.

Ráz krajiny se nijak nemění. Radujeme se alespoň z maličkostí – z lamy u cesty, uměleckého geoglyfu na kopci, vzdušného víru připomínajícím malé tornádo nebo bankomatu ve vesničce Baquedano. Bohužel ani tentokrát jsme z něj nevymámili žádné peníze. Proto jsme si raději při napojení na silnici Ruta 5, nyní v podobě luxusní čtyřproudové dálnice, nechali zajít chuť na zmrzlinu prodávanou ve stánku u cesty. Naštěstí, protože po několika desítkách kilometrů po dálnici se před námi zjevilo několik mýtných bran. A nás při vzpomínce na poslední 3 tisícovky v naší peněžence polil studený pot… Cena za auto byla naštěstí jen 1450 pesos, ale co bychom dělali úplně bez peněz raději nedomýšlíme. Karty samozřejmě neberou.

Míjíme několik míst, kde těží nerosty, jedno z hlavních bohatství Chile. Jsou viditelná z velké dálky, oblak prachu nad nimi působí na jinak krásně modré obloze jak pěst na oko. Největší radost na posledním úseku cesty nám však dělá starý, zrezivělý vlak. Pomalinku se šine vyprahlou krajinou a s pomocí hned tří lokomotiv táhne několik cisteren a nákladních vozů neznámo odkud, neznámo kam. Rychle sjíždíme z hlavní silnice do jeho blízkosti a fotíme si ho. Později narazíme ještě na jeden vlak a jednu samotnou lokomotivu, ale první setkání bylo to nejhezčí.

Cesta rychle ubíhá, mimo jiné proto, že je na dálnici maximální povolená rychlost 120 km/h. V půl třetí odpoledne dorážíme podle plánu do Atofagasty, kde máme v úmyslu stihnout tři věci – najít bankomat a vybrat hotovost, doplnit naftu po okraj nádrže kvůli vrácení auta, a nakonec najít a vyfotit zajímavý skalní útvar v moři nazvaný La Portada.

Jak se pomalu stává pravidel při příjezdu do velkého města, je pod mrakem a silně fouká. Projíždíme Antofagastou po pobřeží bičovaném vysokými vlnami. Doprava ve městě je hodně silná, během pár minut potkáváme víc aut než na celé cestě ze San Pedra. Naštěstí jsou řidiči slušní, většina jezdí defenzivně a ve městě zcela podle předpisů, ale i tak je to pro mě za volantem docela náročné. Hanka mezitím fotí okolí a hledá bankomat. Nakonec přímo na pobřeží nacházíme malou oázu bankomatů hned několika bank a společností, takže Hanka se svoji kartou konečně slaví úspěch a vybírá dostatek peněz na další dny.

Vracíme se po stejné cestě po pobřeží a stavíme u benzínky. Tankujeme plnou nádrž a pak už cestou z města pátráme po La Portadě, bílé kamenné “bráně” v moři úctyhodné výšky 43 metrů. Naštěstí je cesta k ní dobře značená, stačí po pěti kilometrech za hranicí města odbočit z dálnice a sjet k moři. Bohužel je stále pod mrakem, takže kochání se nic moc. Pár minut poté jsme už před terminálem letiště.

Parkujeme na placeném parkovišti, a zatímco Hanka čistí auto a vyhazuje binec nashromážděný za posledních několik dní, já jdu domluvit jeho vrácení. To proběhne úspěšně i s tradičně omezenou možností komunikace. Stačí jeden podpis a je hotovo. Na parkovišti dojídáme poslední zásoby pomerančů, přezouváme se do horských bot a organizujeme věci na let. Připraveni míříme do odletové haly. Než stačíme zabalit batohy do cestovního obalu, otevírají se přepážky Sky Airline a my se jdeme nechat odbavit. Bez znalosti Španělštiny a čísla letu (nikdy předtím ho po nás nechtěli, tak jsme tentokrát papíry nechali v batohu) to nejde úplně hladce, ale nakonec dostáváme palubní vstupenky a naše batohy mizí v útrobách letiště. Před odletem se stačíme trochu napít, pak následuje blesková bezpečnostní kontrola a v půl šesté začínají pouštět do letadla.

V letadle Airbus A319 letu SKU0101 máme sedadla 4A a 4B. Moje blízkost očividně netěší třetího v řadě na sedadle 4C. Zatímco on toaletní vodou zrovna nešetří a zamořuje pronikavou vůní celé letadlo, já po dnu na cestě strávené v autě rozhodně nevoním po fialkách. No co, nemají mít v poušti takové vedro. Pán nakonec nevydrží a ještě před startem si přesedá. Bezva, možná sprchu odložím až na pozítří, zítra nás totiž čeká ještě jeden let. 😉 Zbytek letu i přistání do města La Serena je už bez zaznamenání hodných událostí. K jídlu servírují miniaturní sendvič, sýr, miniaturní dezert a miniaturní čokoládovou kuličku, k tomu Pepsi a červené víno. Dobré, a na náš scvrklý žaludek tak akorát. Po půlhodinové pauze pokračujeme dál, ale už je to skutečně jen malý skok. Během cesty dostaneme další sendvič a pití, a za necelou hodinku dosedáme na letiště v hlavním městě Chile.

V Santiagu to jde ráz na ráz. Za 15 minut od dosednutí letadla na dráhu jsme v hotelu Holiday Inn, ubytovaní v úžasném obrovském pokoji číslo 318, s dvojicí krásných a pohodlných postelí. A ta vana! Dáváme si horkou a osvěžující koupel a poté si pereme trička, abychom zítra našim spolucestujícím už voněli o něco lépe. Hanka ještě chvilku plánuje program a ubytování pro další dny, ale protože už je dost pozdě, jdeme raději spát.

Pin It on Pinterest