Výlet na sever do Muzea života na Skye (Duntulm, Isle of Skye den 2.)

by | Aug 7, 2015 | Skotsko 2015 | 0 comments

Den 10. — Na dnešní den jsme si naplánovali výlet na sever ostrova, kde si kromě zříceniny hradu Duntulm máme v plánu prohlédnout i muzeum věnované životu na ostrově Skye v uplynulých staletích. Pojedeme tam autobusem, který naštěstí staví přímo před kempem. Ale i přesto vstáváme už v půl osmé ráno, abychom se stihli v klidu nasnídat a připravit si nějaké občerstvení na cestu. Pár minut po deváté hodině jsme připraveni na cestu, zavíráme stan a pomalu se přesouváme na hlavní silnici, kde čekáme na autobus číslo 57A. Zastávka není nijak výrazně označena, ale snad nám zastaví.

Zastavil, a jak během cesty uvidíme ještě mnohokrát, velmi sympatický a hovorný řidič staví více méně na požádání. Stačí říct, kam jedete, a je vystaráno. Stejně tak při čekání na autobus stačí jen zvednout ruku a nastoupit. My si tedy koupili lístek do vesnice Kilmuir, ale když jsme panu řidiči ukázali leták od muzea, jen se usmál a řekl, že nám tam zastaví. Cesta ubíhala bez problémů, v autobuse bylo teplo až přetopeno a řidič ho po velmi úzkých silnicích vedl s naprostou jistotou. Naše jízda skončila přesně po hodině na křižovatce přímo před muzeem, pár stovek metrů od vesnice. Poděkovali jsme za zastavení a rozloučili se.

Muzeum života na ostrově Skye, založené v roce 1965 s cílem zachovat reálnou podobu života na vesnici 18. až 20. století i pro budoucí generace, je tvořené několika budovami, ve kterých je vždy jedna nebo několik tematických expozic. Nejdříve si musíme za £2.50 na osobu koupit vstupenku reprezentovanou zelenou samolepkou, a pak už se můžeme ponořit do prohlídky starých věcí, fotek a novinových výstřižků. Jednotlivé vnitřky budov ukazují typickou obývací místnost, kuchyň, stodolu, dílnu s tkalcovským stavem, kovárnu a jakousi společenskou místnost. V každé místnosti je mnoho různých předmětů, ale nejzajímavější jsou různé písemnosti, které vdechují věcem život. Obzvlášť dokumenty popisující život (a smrt) během různých válek a konfliktů jsou hodně působivé.

Ve vnitřních prostorách bylo bohužel zakázáno fotit, tak jsme si vyfotili akorát exteriéry a dvou hodinách vyrazili pěšky ke zřícenině hradu Duntulm. Cesta vedla po silnici kolem moře, tak jsme na jednom místě udělali krátkou zastávku a na pláži se kromě focení i trochu najedli a napili. Společnost nám kromě občas projíždějících aut dělaly pouze někdy trochu zvědavé, jindy lehce plaché, ale jinak vesměs zcela apatické ovce. A docela dost jsme fotili, protože i když nebylo úplně ideální počasí a foukal studený vítr, nepršelo.

Ke zřícenině hradu je to sice jen pár kilometrů, ale nikam nespěcháme, proto nám cesta trvá přes hodinu. Kocháme se výhledy na moře i na okolní skalnaté kopečky. Cestou se ještě chceme jít zblízka podívat na pěkný kostelík, ale i když tam není vysloveně cedule, několik překážek dává tušit, že zde nejsou návštěvníci vítáni. Tak toho necháme a pokračujeme dál.

Podle několika aut zaparkovaných na krajnici to vypadá, že jsme na tom správném místě. Ale nic nevidíme a není tu ani nějaká cedule. Projdeme brankou dovnitř do ohrady a podél plotu pokračujeme dál podél pobřeží, až se před námi objeví skutečně hodně zřícená zřícenina hradu Duntulm. Technicky se jedná jen o několik hodně pobořených zdí, ke kterým je vstup zakázán. Podle Wiki byl hrad postaven ve 14. a 15. století, kdy o nadvládu nad touto částí ostrova bojovaly klany MacLeodů a Macdonaldů. Svému účelu jako obranné sídlo sloužil až do roku 1732, kdy si Sir Alexander MacDonald postavil nové sídlo o pár mil na jih. A protože je v těchto končinách nouze o stavební materiál, použil pro něj velkou část materiálu právě z tohoto hradu.

Vzhledem k okolnostem, že tam toho prostě není moc na vidění, se na místě moc dlouho nezdržíme a po vyfocení se už těšíme na něco teplého, co nám zajisté rádi nabídnou v nedalekém hotelu Duntulm. Podle mapy je to jen za zatáčkou, takže se vracíme na hlavní silnici a jdeme dál na sever. Ale ani tam není vidět žádná cedule nebo informace o tom, že je tu hotel s restaurací. Zkusíme jít k jediné jako hotel vypadající budově jen tak, ale brzy přicházíme k závoře. A při bližším pohledu začíná být hotel docela nepříjemně opuštěný. Rychle se vracíme na silnici, protože každou chvilku nám má jet autobus zpátky do Portree. Na znamená nám zastaví, je to stejný řidič, jako na cestě sem. A dokonce pokračujeme v okruhu, takže zpátky nepojedeme stejnou cestou, ale prohlédneme si i něco nového včetně malé vesnice Uig. Za další hodinu jsme zpátky v kempu a jdeme se na chvíli natáhnout.

Když se kolem páté probudíme a vylezeme ze stanu, nestačíme se divit. Je prostě nádherně! Rychle se balíme a vyrážíme na procházku, protože by byl hřích takové pěkné počasí nevyužít. Podle mapy je kousek odsud cesta, která nás dovede do města Portree, ale jinudy, než chodíme běžně. Takže když vyjdeme před kemp, dáváme se místo doleva doprava.

Chvilku jdeme po silnici a mimo jiné objevujeme další ubytovací kapacity, malé dřevěné chatky vypadají nově a útulně, ale také (jaké překvapení) zcela obsazeně. Poté odbočujeme na cestu vedoucí mezi několik domků a nakonec na polní cestičku, kde už není po asfaltu ani památky. Jsme nadšeni, protože příroda je v odpoledním nízkém sluníčku prostě nádherná. Škoda, že s tím skotská příroda tak šetřila…

Po krátkém stoupání jsme na kopci a kocháme se výhledem na zátoku i protější břeh. Viditelnost je skvělá, v dálce je kopec jménem Ben Tianavaig, všechno se barví do zelené a žluté, je nám teplo, prostě pohoda. Sluníčko však rychle padá k obzoru, za chvíli bude tma. Pokračujeme proto dál a začínáme sestupovat až k hladině moře.

U moře už jsme úplně ve stínu, což se projeví i na teplotě; začíná být zima. Dáváme si proto na zahřátí jeden cider napůl, pozorujeme lodě vracející se z moře s úlovky a odpočíváme. Občas kolem nás projde nějaký místní domorodec a většinou je dost překvapen, že tu vidí turisty; asi se jich sem moc nezatoulá. Když dopijeme, pokračujeme dál kolem moře, až přijdeme do takového malého parčíku s několika lavičkami, vlajkovými stožáry a informačními tabulemi. Podle všeho se jedná o park, který zakoupil nyní již celosvětově rozšířený klan původních obyvatel ostrova, klanu MacNeacailů, kteří ho nyní dali k veřejnému užívání. A je z něj moc pěkný výhled na Portree.

Západ slunce je však neúprosný, za chvíli je tma. Zdoláváme poslední stovky metrů do Portree a tradiční trasou se vracíme do kempu. Cestou se ještě stavíme na nákup, protože potřebujeme doplnit zásoby, ale to je to úplně poslední, co dnes podnikáme. V půl desáté jsme ve stanu, večeříme, popíjíme pivo a pak jdeme spát.

Pin It on Pinterest