Vodopád Svartifoss a nejjižnější výběžek země v Dyrhólaey

by | Jun 28, 2012 | Island 2012 | 0 comments

Den 9. — Ráno nás budí déšť bubnující na plátěné stěny stanu. Není naštěstí nijak intenzivní, navíc po chvilce ustává docela, ale přeháňky nás budou provázet po celý dnešní den. Po tradičním ranním rituálu se rozhodujeme pro prohlídku okolí. Konkrétně máme v plánu krátkou procházku k vodopádu Svartifoss a návštěvu čela ledovce Skaftafellsjökull. Mimo zajímavostí nacházejících se v bezprostřední blízkosti kempu se dnes dále chceme podívat i na trojici zkamenělých trollů Reynisdrangar u městečka Vík-í-Mýrdal, a zapomenout nechceme ani na nejjižnější výběžek Islandu v Dyrhólaey, kde se v moři kousek od pobřeží nachází hojně fotografovaný stejnojmenný obří přírodní oblouk.

Nejdříve vyrážíme k vodopádu Svartifoss, který je od nás podle mapky v kempu jen zhruba jeden a půl kilometru daleko. Svartifoss, v překladu Černý vodopád, je pojmenovaný podle temných šestiúhlých čedičových sloupců, přes které se před svým pádem do zhruba 25 metrů velké hloubky valí zpěněná voda. Vzhledem k ročnímu období není průtok vody nijak vysoký, přesto působí kontrast černočerného čediče a bíle pěnící vody impozantně. Tyto sloupy byly mimo jiné inspirací pro architektonický projekt Národního divadla v Reykjavíku, takže jako obyčejně trávíme spoustu času focením a obdivováním umění matičky přírody.

V okolí vodopádu a celého národního parku Skaftafell obecně se vyskytuje dost lidí. Rozhodně více, než kolik jsme jich potkávali v uplynulých dnech v severovýchodní oblasti ostrova, během hodinového focení u vodopádu se kolem nás střídá snad několik desítek turistů. Ale teprve když na místo z nějakého zájezdu přichází skupinky turistů hovořících česky, začíná se nám po liduprázdných končinách doopravdy stýskat. Rušivé, nezdvořilé chování a především nulový respekt k požadavkům a zákazům správců národního parku se sice týká jen menší části příchozích, ale i tak nám je za jejich arogantní chování tak nějak stydno… Raději s focením končíme a volným tempem se přesouváme k dalšímu naplánovanému místu, ke splazu ledovce Skaftafellsjökull.

Cesta k němu nám trvá zhruba stejně dlouho jako k vodopádu. Od tábora je to sice o trochu dál, ale zase se jde po rovince a po pěšince. Teprve téměř u ledovce cesta končí a definitivní stopku nám vystaví malý potok, který se nakonec i přes opakovanou snahu neodvažujeme přebrodit. Ledovcový splaz je obrovský, asi 4 metry vysoký, ale už přeci jen hodně špinavý a zaprášený. Díky neustálému odtávání, které napájí mnohé řeky a říčky v jeho okolí, vypadá jeho povrch jako by byl plný zářezů a záseků. Zpovzdálí alespoň děláme pár fotek a prozkoumáváme okolí. I když se na obzoru nad ledovcem objevují záblesky modré oblohy, nad námi se zase spouští déšť. Nasazujeme kapuci a vydáváme se na zpáteční cestu ke kempu. Před odjezdem ještě v informačním centru nakupujeme, píšeme a posíláme několik pohledů blízkým, ale pak už nasedáme do auta a pokračujeme v naší cestě kolem Islandu.

Na chvíli zastavujeme u odpočívala u ledovcové řeky Skeiðará. V listopadu roku 1996 pod ledovcem Vatnajökull vybuchla sopka, což způsobilo téměř okamžité roztátí obrovské masy ledu. Povodňová vlna, kulminující 15 hodin po výbuchu, si pak neskutečnou silou razila řečištěm Skeiðará cestu k moři a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Co odolalo průtoku 50.000 metrů krychlových vody za vteřinu (pro představu – v okamžiku největších povodní v roce 2002 měla Vltava v Praze průtok 10x menší), nemělo šanci proti ledovým krám o rozměrech až 10 x 10 x 20 metrů a odhadované hmotnosti 1000 – 2000 tun. Ještě dnes jsou zde vidět pozůstatky této ničivé síly v podobě masivních kusů mostní konstrukce, zohýbaných jako by byly z umělé hmoty.

Další krátkou zastávku děláme u odpočívadla Laufskálavarða. Na tomto místě nalézáme násyp lávových kamenů, který připomíná první zaznamenanou erupci vulkánu Katla z roku 984. Někde hluboko pod povrchem je zcela pohřbená farma Laufskálar, kterou erupce zasypala a vymazala z povrchu zemského. Podle tradice má každý pocestný, který kolem poprvé prochází či projíždí, přidat na kamennou mohylu kámen, aby si pro svoji cestu naklonil paní Štěstěnu. Této tradici je nakloněn i Úřad pro správu komunikací na Islandu, který se čas od času stará o dodávky nových kamenů.

Pokračujeme dál do městečka Vík-í-Mýrdal, u kterého je kromě obrovského množství modrých kvítků lupiny vlčího bobu k vidění zajímavost odkazující na starodávné báje a pověsti. Pokud projdeme po krátké silničce a chodníku pro pěší po nízkých svazích Reynisfjallu až k černé pláži, nemůžeme si nevšimnout tří skalnatých špicí vystupujícím z pobřežních vod, které jsou známé jako Reynisdrangar (Trolí skály). Místní tvrdí, že jde o tři zkamenělé troly, která na kámen proměnilo vycházející slunce v okamžiku, když se snažili vyvléci na břeh loď.

Využíváme situace a u benzínové pumpy zbavujeme naše vozítko nánosů bahna a špíny. Pak zase kousek popojedeme a stavíme v malé pobřežní vesničce Garður. Nachází se zde vysoké rozeklané útesy, jakoby seskládané z prapodivně pokroucených čedičových sloupů, kde žijí ptačí kolonie racků, papuchalků a buřňáků. Sluníčko je nízko nad obzorem, takže se nám naskýtá krásný pohled na moře a okolí. Na jedné straně spadají kolmo do moře Trolí skály a na druhé se naskýtají výhledy k oblouku Dyrhólaey, ke kterému se posléze několikrát marně pokoušíme najít správnou cestu.

Nakonec nás silnice č. 218 konečně dovede na nejjižnější výběžek země v Dyrhólaey, kde moře střeží mohutný maják stojící na travnatém pahorku, ke kterému vede zablácená a hodně strmá cesta. Odtud konečně vidíme nejjižnější islandský výběžek, úzkou skladní stěnu proraženou obrovitým obloukem, o kterém se říká, že je dostatečně velký na to, aby jím proplula plachetnice. S nadšením si ho fotíme a pak se chvíli kocháme výhledem do okolí.

Hledání majáku a oblouku Dyrhólaey nám zabralo víc času, než jsme čekali. Urychleně se proto přesouváme do Skógaru, kde máme zajištěno ubytování v hotelu Edda Skógar. Na místo dorážíme po jedenácté hodině večer a jen co se ubytujeme, začínáme horečně balit na čtyřdenní trek Skógar – þórsmörk – Landmannaulagar, na který podle plánu chystáme vyrazit hned zítra ráno. Já si pozdní večer ještě zpestřím posezením u počítače, kde se snažím zjistit, kam se mi podělo z kreditní karty několik desítek tisíc korun. Příčinou se ukáže být duplicitní stržení peněz za pronájem auta a tři neúspěšné pokusy o tankování na samoobslužné pumpě. Naštěstí se vše povede vyřešit po emailu, takže než dorazíme do Landmannaulagaru, jsou všechny peníze zpátky. Skvělé, ale teď už zhasnout a spát; následující dny budou hodně náročné!

Pin It on Pinterest