Velikonoční ostrov a výšlap k posvátnému místu Orongo

Budíček v hotelu Holiday Inn hned vedle terminálu letiště je zase časný, už ve tři čtvrtě na sedm jsme na nohách a rychle se balíme k odchodu. Podle průvodce bychom raději měli být u odbavení tři hodiny předem, protože se občas prodá víc letenek, než je míst v letadle. Ale úplně nejvíc to nehrotíme, dvě hodiny snad budou stačit, přinejhorším budeme sedět někomu na klíně, protože my na Velikonoční ostrov prostě dneska odletíme. V recepci hotelu je před námi krátká fronta, ale za deset minut máme odhlášeno a za dalších pět minut jsme na letišti u přepážky LAN.

Ani se moc dlouho nezdržíme, tak tak stačíme na batohy nasadit cestovní ochranný obal a už jsme na řadě. Dostáváme boarding pasy, sice na jiná místa, než jsme si rezervovali na internetu, ale naštěstí vedle sebe – 38A a 38C, a už po několikáté na letišti v Santiagu se přesouváme k bezpečnostní prohlídce. Pak už jen hodinu čekáme, než nám dovolí nastoupit do letadla. Čekání si stejně jako posledně krátíme v Dunkin‘ Donuts. Tak trochu doufáme, že od naší poslední návštěvy mírně zapracovali na produktivitě a rychlosti obsluhy, protože na občerstvení máme „jen“ hodinu. Objednáváme dvě koblihy, dvě minikoblihy, kafe, colu ,a jak brzo zjistíme, nechutně přeslazený ostružinový smoothie. Pravda, trochu kalorické, ale na ostrově to vyběháme.

Letadlo společnosti LAN je pro změnu Boeing a dle našeho tajného přání pořádně velký. Boeing 767-300EF má 40 řad sedadel v konfiguraci 2-3-2, každé má navíc vlastní LCD displej s nabídkou filmů, seriálů a hudby. Nádhera:) Jinak nás zase nakrmí, tentokrát vaječnou omeletou se žampiony a nějaké to ovoce. Jídlo dobré, víc nás ale překvapil nefalšovaný nerezový příbor. V letadle!

Cesta probíhá v pohodě, nad mořem to občas sice trochu hází, ale jinak je celý let bez problémů. Poněkud nepříjemných je jen asi 15 stupňů v kabině, asi mají strach, abychom se jim na dlouhé cestě nezkazili. Všichni cestující jsou obaleni svetry a dekami, vypadá to tady jako na zimním stadionu. Ale to už se pod námi objevuje malý ostrov, který napřed v bezpečné výšce přeletíme, abychom se k němu po pár minutách vrátili a měkce na něj přistáli. Jsme na Velikonočním ostrově!

Už vystupování z letadla je speciální. Scházíme po schůdcích ze zadní části letadla přímo na letištní plochu, kde rozvážným krokem míříme k jediné přízemní letištní budově. Přistání letadla je tady očividně událost (v průměru sem létají 3 letadla týdně), vítají nás předškoláčci v domorodých kostýmech s muzikou, hasičská auta se zapnutými majáky a docela dost lidí. Připadáme si jako delegace ze SSSR. 🙂 V budově si napřed kupujeme vstupenky do národního parku na ostrově za 30.000 CLP za osobu, vyzvedáváme si zavazadla, necháme se očuchat policejním psem (jediná bezpečnostní prohlídka), a pak už na parkovišti před terminálem vyhlížíme náš odvoz do hotelu.

Ha, tady je, hlásíme se k nějaké dívčině. Vítá nás, dostáváme na krk náhrdelník z živých květů, nasedáme do auta a jedeme k hotýlku. Nejedeme přímo, cestou si trochu projíždíme hlavní a také jediné městečko jménem Hanga Roa. Dostáváme instrukce, kde je dobrá restaurace, kde je bankomat nebo místní obchůdek a pár dalších zajímavostí, ale i tak jsme za dvacet minut na místě u hotelu, kde se můžeme ubytovat.

Hotýlek Tea Nui je nevelký, ale situovaný v pěkném a klidném prostředí. Náš pokojík je v prvním patře jednopatrové budovy, ale alespoň nám do postele nepolezou nějaké divné jedovaté brebery, pokud tu nějaké jsou. Rychle se převlékáme a jdeme si užít odpoledne a večer, protože je teprve něco málo po poledni; proti Chile je tu o dvě hodiny méně. Máme v úmyslu se trochu protáhnout a udělat si „malý“ okruh jihozápadním cípem ostrova kolem kráteru vyhaslé sopky Rano Kau, ale napřed se trochu podíváme do města.

Na pobřeží je krásně a kromě blankytně modrého moře obdivujeme i obrovské vlny. Nojo, Pacifik. 🙂 V přístavu, ke kterému dojdeme už za pár minut, kotví několik lodí a podle nějaké domorodé dívčiny z potápěčské školy je někde mezi nimi i želva, tedy dokonce hned tři želvy. I přes veškerou snahu ale žádnou nevidíme. Větší štěstí máme o chvilku později, kdy se jedna asi půlmetrová začne krmit řasami pár metrů od břehu, což vyvolá nejen v nás záchvat fotografické vášně. Krása, další divoké zvíře na našem seznamu.

Ale to nejdůležitější a nejzajímavější na ostrově jsou bezesporu starodávné a hlavně obrovské sochy Moai. První socha, kterou jsme navíc viděli i z letadla, se na posvátném kamenném podstavci zvaném Ahu nachází hned pár metrů od přístavu. Věnujeme jí zvýšenou pozornost a okukujeme ji ze všech stran. Trochu nám v tom brání trojice ne zrovna přátelsky se tvářících psů, ale i tak je to neskutečný zážitek. Až přímo k ní se nedostaneme, vstup na „Ahu“ je turistům zapovězen, nicméně vzhledem k rozměrům sochy to zas tak moc nevadí.

Když se dostatečně pokocháme, pokračujeme v procházce. Chvilku okukujeme domorodce, jak se snaží dostat na břeh docela velkou nákladní loď. Když se jim to povede, jdeme to oslavit sklenkou dobré ovocné šťávy, protože nám na sluníčku docela vyprahlo. Restaurace je skoro na okraji městečka kousek od začátku přistávací dráhy letiště. Naše objednávka je rychle vyřízena a o pár minut později už jsme příjemně osvěženi znovu na cestě. A poprvé se setkáváme s dravcem, kterému se říká Chimango Caracara a který si nás nepříjemně prohlíží.

Posvátné místo Ana Kai Tangata, kde si děláme další zastávku, je vlastně jeskyně ve skále na úrovni moře vyzdobená kresbami Ptačího muže a dalšími motivy. My si ale bohužel ničeho zajímavého nevšímáme, je tam tma a nemáme žádné silné světlo, kterým bychom si mohli posvítit. Podle cedule u schodů k ústí jeskyně toto místo v dávných dobách sloužilo i jako přístav a místo pro výrobu lodí, kterými ostrované podnikali mnohdy i hodně daleké cesty, a možná i jako místo pro vzdělání.

Před námi se v plné kráse zjeví kupole vyhaslého vulkánu Rano Kau, na jehož vrchol to ale stále máme několik kilometrů. Cestou míjíme další posvátné místo Ahu Rei Inga Peta, na kterém podle cedule v dřívějších dobách stálo několik Moai, ale v současnosti tam už není ani jedna. Kousek cesty procházíme mezi posledními domky městečka a pak zahýbáme do krásně zeleného parku plného palem a dalších stromů. Zalité sluncem a s modrou oblohou plnou bílých obláčků to tady vypadá jako v ráji.

Příjemná procházka však pozvolna končí, protože se dostáváme k úpatí vulkánu a začínáme stoupat. Pravda, Beskydská sedmička to sice není, ale vzhledem k silnému větru, horku a dusnu nás šplhání nahoru na 300 metrů vysoký kužel stojí docela dost sil. Několikrát procházíme malými lesíky tvořenými blahovičníky, cypřiši, akáciemi a dalšími dřevinami, které poskytují trochu toho stínu. Poslední část cesty však vede holým, pouze travinami pokrytým návrším. Naštěstí je tady odpočívadlo s lavičkou, kde si na chvilku můžeme oddechnout a pokochat se výhledem na ostrov i městečko Hanga Roa.

Po necelých třech hodinách se před námi konečně otvírá výhled na mohutný kráter Rano Kau, z velké části zaplněný vodou, hustě zarostlou bujnou vegetací. Na horním okraji má v průměru úctyhodných 1600 metrů, u hladiny jezírka je to asi 1100 metrů a od okraje k hladině je to metrů 200. Díky nemožnosti jakéhokoliv srovnání tipujeme výrazně méně, skutečná čísla nás hodně překvapí.

Protilehlý okraj kráteru je vlivem intenzivní eroze poškozený, jeho výška je proti ostatním částem zhruba poloviční. Díky tomu je však vidět moře, jehož modrá barva celkový dojem z místa mnohonásobně umocňuje. Okolí kráteru je zarostlé především žlutě zbarvenou travou, sem tam se objeví i nějaký malý, houževnatý keřík.

Stejně jako po většinu naší procházky po ostrově jsme i zde skoro sami, kromě nás je zde už jen jedna malá rodinka jedoucí na výlet terénním autíčkem. Můžeme se tedy nerušeně kochat pohledem na krásy zdejší přírody. Jediné, co nám v tom trochu brání, je mohutný pasát vanoucí přímo proti nám, tedy z východu. Na rozdíl od větříků v našich končinách připomíná pasát klasický fén na vlasy, jen s nekonečně vyšším výkonem. Nejsou tu skoro žádné poryvy, mohutná masa teplého vzduchu se proti nám řítí obrovskou silou a rychlostí klidně 10 minut v kuse. Chvilku si na to musíme zvykat, ale pak už nám to ani nepřijde a po chvilce se přesouváme ke vstupu do areálu Orongo.

Orongo je obřadní vesnice na Velikonočním ostrově, která byla až do devatenáctého století centrem kultu Ptačího muže (Tangata manu), kterým bylo každoroční provozování závodu o přinesení prvního vejce ptáka Manutara, rybáka černohřbetého, z ostrůvku Motu Nui do Oronga, tedy přibližně 1500 metrů. Vítěz závodu, který úspěšně přinesl vejce a odolal přitom zrádným proudům a krvelačným žralokům, obdržel titul Ptačí muž roku a četné výsady, mimo jiné roční pobyt v této vesnici.

Ve vesnici je téměř padesát kamenných domů oválného půdorysu, které jsou výrazně zahloubeny v zemi. Domy mají téměř ploché střechy, dnes porostlé trávou; tráva na střechách v dnešní době místy téměř splývá s okolním porostem. Celým areálem vede krátká naučná stezka, kterou se v klidu dostaneme na všechna zajímavá místa. Bohužel se začalo trochu připozdívat a i když nás nikdo nevyhání, podívat se do muzea v administrativní budově se už nestihneme.

Je nejvyšší čas začít přemýšlet o návratu do městečka Hanga Roa. Nechce se nám ale jít stejnou cestou, proto konzultujeme mapu a vydáváme se po silnici kolem kráteru na východ, kudy má vést další turistická stezka. Cestou se nám do cesty motá jedna malá koroptev Chilean Tinamou, kterou už jsme viděli i v Chile, další zvířátka na nás čekají až po odbočení na polní cestu vedoucí na nejvyšší bod naší dnešní procházky. Jako první se nás zase pokouší zastrašit několik dravých ptáků, a když kolem malého cypřišového háje vystoupáme až na vrchol, vyplašíme asi desetihlavé stádo divokých koz či jim podobných čtyřnohých tvorů.

Následujících několik kilometrů je asi nejhorších, které jsme dnes museli absolvovat. Jdeme sice severovýchodním směrem pořád z kopce, zato velmi obtížným terénem. Po cestě nebo alespoň vyšlapané stezce vyznačené v naší mapě tu není ani vidu, ani slechu. Musíme se brodit po kolena vysokou rezavou travou, každou chvíli se propadneme do díry nebo si zvrtneme kotník na rozpadajícím se trsu trávy, prostě žádná legrace. Také počasí už není tak pěkné jako odpoledne, definitivně se zatáhlo a silný vítr se silně ochladil. Když se konečně dostaneme k malé farmě poblíž mohutných zásobníků na benzín a naftu a prokličkujeme mezi OBROVSKÝMI a výhružně bučícími kravami s telátky až na uježděnou hliněnou silnici, zhluboka si oddychneme.

Na 4 kilometry metrů dlouhé cestě podél přistávací dráhy mezinárodního letiště na nás sice opět útočí několik agresivních opeřenců, kteří v některých chvílích létají až strašidelně blízko kolem nás, ale s trochu křečovitým a trochu vystrašeným úsměvem se nakonec dostáváme až k hlavní, nyní již asfaltové silnici, kde se kolem nás začínají objevovat první stavení. Jedním z nich jsou i kasárna Chilského námořnictva, jehož lodě až do roku 1960 představovaly jediné spojení s okolním světem.

Zpátky na okraj městečka Hanga Roa se dostáváme právě ve chvíli, kdy je ten nejlepší čas sednout si na trávu kousek od moře a kochat se kouzelným západem slunce. To padá dolů do moře až závratnou rychlostí, občas se schová za mraky, ale nakonec je během deseti minut po všem a ostrov se pomalu noří do tmy. Protože nás slečna z hotelu varovala před tím, že pouliční osvětlení není zrovna silnou stránkou zdejšího ostrova, vydáváme se rychle na cestu z hotelu.

Na hotelu se trochu dáváme dohromady, převlékáme si propocené oblečení a vůbec se trochu civilizujeme, abychom se mohli jít někam najíst. Za pár desítek minut jsme zpátky před hotelem a míříme do centra. Na hlavní ulici města je sice jedna restaurace vedle druhé, ale na první pohled nás žádná vysloveně neláká. Jelikož však máme hlad jako vlci, při druhé cestě kolem stejných podniků už jsme méně vybíraví a volíme Restobar Dominicana, který se nám začíná docela líbit.

Místo aperitivu si dáváme chilskou specialitu Pisco a k pití tradičně pivo. Jako hlavní chod volí Hanka opět něco s mořskými plody, já zůstávám věrný klasice a objednávám si steak s opečenými bramborami. Možná i díky vydatné porci ušlých kilometrů nám moc chutná, ale jakmile dojíme, začíná na nás rychle padat únava. Platíme a volným krokem se vracíme k hotelu.

V hotýlku se jen rychle osprchneme, abychom ze sebe smyli pot z celodenního cestování a chození po Velikonočním ostrově. Pak už rychle zalézáme do postýlek, abychom si na zítřejší celodenní toulání po ostrově nejen po stopách soch Moai pořádně odpočinuli. Ještě než usneme, slyšíme, že se venku začíná zvedat vítr a na střechu dopadají první kapky deště. Ach jo…