Za sochami Moai kolem Velikonočního ostrova (malý okruh)
Den 19. — Druhý den na Velikonočním ostrově máme celkem jednoduchý program. Plánujeme si půjčit nějaké vozítko, ideálně terénní, a s jeho pomocí objet celý ostrov kolem dokola. Což možná zní jako velké sousto, ale vzhledem k miniaturním rozměrům ostrova nás čeká za volantem maximálně 100 kilometrů. Na naší cestě chceme vidět nejen co nejvíce soch Moai, ale těšíme se i na další zajímavosti, jako jsou různé jeskyně nebo petroglyfy. Tak jdeme na to!
Naše první kroky vedou do jídelny hlavní budovy na snídani. Je tam už docela plno a poněkud překvapivě tu zní i čeština několika dalších turistů. Jak je naším dobrým zvykem, nijak nedáváme najevo přízeň a mlčky se krmíme vcelku chutnou a nepoměrně bohatší snídaní, než jsme měli v Chile. Zkouším i takové malé zelené banány, ale chutnají jako z umělé hmoty říznuté polystyrénem, tak nakonec sáhnu po osvědčených žlutých plodech banánovníku. Po krmení se jdeme zeptat na recepci, kde si můžeme půjčit auto. Odpověď „tady“ nás docela překvapí, ale je to tak, v hotelu je i autopůjčovna. Jestli nám k cestě po ostrově stačí malé SUV značky Ford EcoSport, za cca. 90 dolarů může být na celý den náš. Moc dlouho nad tím nepřemýšlíme a plácneme si.
Jen co dostaneme doklady a klíčky od auta, jdeme se do pokoje připravit a sbalit na cestu nějaké malé občerstvení. Ještě před odjezdem nám dívčina z recepce poradí pár postřehů k silničnímu provozu na ostrově a také to, kde se nachází jediná pumpa na ostrově. Ale prý není třeba tankovat plnou, stejně to nemáme kde projet. A skutečně, po nastartování motoru je podle ručičky ukazatele nádrž plná maximálně z jedné čtvrtiny.
Naše první cesta proto raději vede k čerpací stanici. Provoz je mírný a zkušenosti z řízení na severu Chile mi dodávají na klidu. Benzínku nacházíme bez problémů, ale jako na potvoru zrovna doplňují zásobníky. A podle obsluhy otevřou až za půl hodiny. Po krátké poradě jdeme do rizika a vyrážíme na cestu kolem ostrova nalehko.
Cesta za prvními sochami „Moai„, kterých je jinak po celém ostrově rozeseto neuvěřitelných 887, trvá jen pár minut. Nacházejí se totiž skoro uprostřed městečka přímo na pobřeží. Jsou tu hned dvě, každá na svém vlastním „Ahu„, což jsou speciálně připravené kamenné plošiny zbudované původním polynéským obyvatelstvem ostrova k ceremoniálním a společenským účelům. Těch je na ostrově kolem 300 a na všechny je přísně zakázáno stoupat, zhruba 40% plošin bylo osazeno minimálně jednou sochou Moai. Zatímco socha stojící na Ahu Hotake je ve velmi dobrém stavu a k dokonalosti jí chybí snad jen jedno ucho, socha na Ahu Ko Peka Ta’e Ati vypadá jako po vytrvalém ostřelování minometnou palbou.
Protože to jsou první dnešní sochy a před námi jich je ještě spousta, moc se s nimi nezdržujeme a po pár minutách okukování a focení pokračujeme v jízdě. Opět jen pár stovek metrů, kde zastavujeme na malém parkovišti kousek od moře. Nejdříve si jdeme prohlédnout jakési sochy vysochané z červené porézní skály. Netušíme, jestli koukáme na díla moderní nebo na umění staré několik stovek let, ale nijak se tím netrápíme. Zajímavostí je malý přírodní bazének, ve kterém se prý domorodci koupali, když bylo moře příliš nebezpečné. Kousek od uměleckých děl je několik Moai, jedna určitě novodobá, další dvě neznámého stáří a původu.
Mnohem zábavnější to začíná být o další kousek víc na sever, na posvátném místě Tahai, kde se nedaleko od sebe nacházejí hned tři plošiny a sedm stojících soch Moai. Největší Ahu je Ahu Vai Uri. Na této plošině je pět vztyčených soch Moai v rozličným stupni poškození, především ta úplně napravo připomíná Moai už jen s maximálním využitím fantazie. V roce 1974 byla plošina Ahu zrestaurována Američanem Williamem Mulloyem a ležící sochy byly vztyčeny do současné podoby. Obdivujeme monumentálnost soch a fotíme si je ze všech různých pozic a úhlů.
O kus dál se nachází dvojice dalších, mnohem menších Ahu nesoucích vždy po jedné soše, jejichž zrestaurování má na svědomí stejný Američan, který je také v tomto komplexu se svojí ženou pohřben. Především Moai na Ahu Ko Te Riku s kloboukem a krásnýma očima doslova září novotou, takže není velkým překvapením, že ani oči, ani klobouk Pukao již nejsou původní. Socha Moai je 4.73 m vysoká a váží zhruba 20 tun. Poslední plošina nazvaná Ahu Tahai nese sochu výrazně poškozenou, v porovnání s restaurovanou Ahu Ko Te Riku je to trochu smutný pohled. Cestou k autu potkáváme místní školku, kde vesměs korpulentní místní domorodé maminky provádějí základní výchovu svých ratolestí.
Ani další jízda kolem pobřeží netrvá moc dlouho a po pár minutách zastavujeme u dalšího posvátného místa Ahu Hanga Kioe. Zde je k vidění opět jen jediná, zato ve velmi dobrém stavu se nacházející, mohutná socha Moai. Druhá posvátná platforma Ahu je již prázdná.
Na další zastávce si dáváme trochu oddech od soch Moai a trochu neplánovaně se vydáváme na průzkum malého jeskynního komplexu zvaného Ana Kakenga neboli La Cueva de Dos Ventanas (Jeskyně se dvěma okny). Po zaparkování auta a vypravení se k pobřeží totiž potkáváme starší manželský pár, který zklamaně něco hledá. Po chvíli se s námi dává do řeči s tím, že by tady někde měl být vchod do jeskyně, ve které občas přebývali staří obyvatelé ostrova. A že ho nemůžou najít, ale někde tu určitě musí být, protože tady před chvílí byla nějaká rodinka a zmizela. Během hovoru si Hanka všimla zarostlé díry v zemi a po chvilkové diskuzi jsem vyslán s čelovkou na průzkum.
První pokus nedopadá nejlépe, protože chodbička se výrazně zužuje a přijde mi nereálné se tamtudy protáhnout. Při druhém pokusu jsem proto odvážnější a když v dálce uslyším tlumené hlasy ztracené rodinky, s radostnou novinou se vracím pro Hanku a další cestu do jeskyně už podnikáme společně. V jeskyni je samozřejmě vlhko a hodně stísněně, ale pohled „ze dvou oken“ na skaliska a moře pod útesem za to stojí.
Když se dostatečně pokocháme, vylezeme ven a prohlížíme si okolí. Při té příležitosti si všimneme přistávajícího letadla společnosti LAN a několika divokých koní v okolí. Největší zábava ale nastává při odjezdu, protože silnice v této oblasti připomíná spíš tankodrom a máme oprávněnou obavu o zdraví svoje i našeho auta. Ale nakonec všechno dobře dopadne a můžeme pokračovat v cestě. Jen na chvilku se zastavíme u několika popadaných Moai na místě Ahu Te Peu, ale pak pokračujeme dál do vnitrozemí kolem vulkánu Terevaka (507 metrů) až k posvátné plošině Ahu Akivi.
Ahu Akivi je posvátné místo výjimečné hned ze dvou důvodů. Jednak je to jediné Ahu umístěné ve vnitrozemí (i když s výhledem k moři), a pak na rozdíl od ostatních soch Moai hledí všech sedm téměř identických postav směrem k moři a nikoliv od něj. Podle pověsti se jedná o 7 průzkumníků vyslaných na Velikonoční ostrov, kteří nyní vyhlížejí svého krále.
Během naší návštěvy se citelně ochladilo a obloha se zatáhla těžkými šedými mraky, ale kromě několika kapek naštěstí nepršelo a fotky s takovou oblohou vypadají správně dramaticky. Před odjezdem jsme si koupili nějaké malé suvenýry a po malém občerstvení z dovezených zásob se vydali dál na cestu do „továrny“ na výrobu krásných červených klobouků, které mají někteří Moai na hlavě.
Onou „továrnou“ na výrobu pokrývek hlavy Moai je lom v malém kráteru nazvaný Puna Pau. Puna Pau byl jediný zdroj červené sopečné strusky na Velikonočním ostrově, která sloužila k výrobě Pukaa, které byly nasazovány na hlavy některým sochám Moai. I když se jim říká klobouky, podle posledních průzkumů se jedná spíš o tradiční vlasové drdoly. Největší z nich mají průměr až dva metry a váží několik tun.
Kromě samotného lomu plného více či méně dokončených klobouků je z nízkého kopečku krásný výhled na velkou část ostrova. Když se zase pokocháme mimo jiné i nádherně kvetoucí Zarděnicí, vracíme se do auta a po krátké diskuzi se rozhodujeme pro návrat do města. Zásoby benzínu se už silně ztenčily a nehodláme riskovat, že někde zůstaneme viset.
Stáčíme tedy auto směrem na jihozápad a klidným tempem míříme zpět do městečka Hanga Roa, odkud jsme dnes ráno vyjeli.