Třetí a poslední návrat do Santiaga de Chile
Den 20. — Třetí den na Velikonočním ostrově je zde zároveň naším dnem posledním. Jestli vše půjde podle plánu, něco málo po druhé hodině odpolední se nalodíme na palubu velkého letadla společnosti LAN a vydáme se na cestu zpět do Jižní Ameriky, zpátky do Santiaga. I když jsme se snažili trochu si přispat, do odletu zbývá ještě několik hodin, které si hodláme užít, jak to jen půjde. V plánu máme více méně pouze návštěvu městečka Hanga Roa spojenou s nákupem suvenýrů, jinak to bude jen takové odpočinkové procházení. Tak jdeme na to!
Ze všeho nejdříve se musíme jít nasnídat, vrátit auto a v neposlední řadě se sbalit a uvolnit pokoj v hotelu Tea Nui, který nám byl po uplynulé dvě noci domovem. I když jsme na jednom místě zůstali netradičně dlouho, samotné balení nám nedá moc práce. Jen naházíme volně ležící předměty do batohů a pořádně je zavážeme. Pak se v klidu jdeme nakrmit do společné jídelny. Snídaně je opět poměrně bohatá, ale vzhledem k nastávající dlouhé cestě letadlem to s jídlem raději nepřeháníme. Vrácení auta je záležitostí pár minut, nějaký ten škrábanec se tu očividně neřeší, takže prohlídka při převzetí je jen formální. Nakonec se ještě dohadujeme se slečnou na recepci, kdy nás odvezou na letiště. Podle jejích slov pojedeme v 11 hodin, tak si to píšeme za uši a jen tak nalehko vyrážíme na obhlídku města.
Jako první hledáme, jako už tradičně, bankomat. Sice na tom s hotovostí nejsme tak mizerně, jako v Patagonii, ale moc si vyskakovat nemůžeme. Nakonec se nám naštěstí na druhý pokus podaří najít funkční bankomat, ze kterého vybereme potřebnou hotovost, a pak pokračujeme po hlavní ulici co samotného centra města. Mimo jiné míjíme Restobar Dominican, ve kterém jsme se skvěle najedli první večer na ostrově, kostelík, kde se právě schází lidé i duchovní k nedělní mši, a nakonec i místní tržiště, kde jsme svědky hlasité hádky dvou místních domorodých žen staršího data narození, vedené v místním jazyce. Rozumíme sice úplně stejně, jako by se hádaly ve španělštině, ale alespoň máme o jeden zážitek více.
Cestou po krámcích se naše příruční zavazadlo pozvolna zaplňuje různými suvenýry, jako jsou trička s místními motivy či malé sošky Moai vyřezané ze dřeva nebo z porézního kamene. Dá to docela práci něco pěkného vybrat; krámků je tu sice víc než dost, ale vesměs nabízejí to samé, a když už se nějaký krámek odlišuje, je to buď ještě horší, nebo nesmyslně drahé. Když se pomalu začne blížit jedenáctá hodina, na cestě k hotýlku se ještě stavíme v místní poště, protože chceme nechat poslat pár pohledů. Za malý finanční obnos do dostaneme krásná razítka nejen na pohledy, ale dokonce i do pasu! Jen s hledáním cílové země adresátů má slečna za přepážkou poněkud problém, dlouhé „ú“ v názvu República Checa očividně píše poprvé.
V hotýlku se s námi včele loučí, člověk by jim dokonce uvěřil, že jim je líto, že už jedeme pryč. 🙂 Na cestu dostáváme náhrdelník vytvořený z korálků, malých lastur a mušlí a pak už jen naskáčeme všichni do jednoho auta (4 turisté a domorodá řidička) a vyrážíme na letiště. Jedeme přímou cestou, za 5 minut jsme na místě. Rychle si přebalujeme batohy do cestovních obalů a pak jdeme dovnitř zjistit, jak se odbavit. Uvnitř haly to vypadá spíš než jako na mezinárodním letišti jako na vlakovém nádraží někde v jižních Čechách. Tedy kromě rentgenu zavazadel, ze kterého dvojice celníků právě sundavá ochranný obal. Během několika okamžiků máme v rukách palubní vstupenky a naše kufry jsou zkontrolovány a odbaveny. To všechno včetně cesty z hotelu trvalo asi 15 minut, takže do odletu máme stále skoro 3 hodiny času.
Co teď? Letištní hala nenabízí moc velké rozptýlení ani na 10 minut, natož na 3 hodiny, proto se po krátké poradě rozhodujeme vrátit do městečka Hanga Roa. Pěšky, protože kdy jindy se nám naskytne taková příležitost vrátit se po odbavení zavazadel po svých do centra hlavního města? Cestou si fotíme další známou restauraci, tentokrát Kotaro, kde jsme si včera výborně pochutnali na japonské kuchyni. Za dalších 15 minut jsme v centru a pokračujeme ve šmejdění po krámcích. Když toho máme tak akorát, kotvíme v malé kavárničce nazvané stylově Caramelo na osvěžující ovocný nápoj a něco sladkého na cestu. V poklidném mlsání nám poslední desítky minut do odletu utečou jak voda, je nejvyšší čas vydat se dnes podruhé na letiště.
Na letišti je nyní o poznání víc lidí než při naší první návštěvě. Jdeme rovnou do odletové chodby, odkud nás po kontrole palubních vstupenek pouští přímo na letištní plochu, kde už na nás čeká krásné modro-bílé letadlo Boeing B767-300 společnosti LAN. Autobus nebo snad dokonce prosklený tubus by tady očekával snad jen šílenec, až k letadlu se musíme dopravit pěkně po vlastní ose. Chůzi využíváme k poslednímu focení, chvilku po půl druhé odpoledne už sedíme na svých sedačkách u okénka skoro na konci letadla. Odlétáme dokonce o pár minut dříve, než jsme podle letového plánu měli, ale vzhledem k hustotě provozu to nikoho netrápí. Adiós, Velikonoční ostrove!
Celý pětihodinový let proběhl bez nejmenšího problému. Dostali jsme slušně najíst, v palubním systému byl dostatek pěkných filmů i her a dokonce v letadle nebyla ani taková zima jako při cestě sem. Seděli jsme sice u okénka, ale protože se kousek od Velikonočního ostrova zatáhlo a skoro celou cestu pod námi byla jen hustá mračna, nebyl důvod se rozptylovat. Teprve nad pevninou se zase vyjasnilo a během přistání už bylo zase jasno.
Na letišti to je trochu pomalejší než při posledním příletu, ale nakonec nás z letadla pustí a po chvíli dokonce dostáváme i zavazadla bez zjevného poškození. Jelikož tentokrát nebydlíme přes ulici, nýbrž v samotném centru města, domlouváme si u východu smluvní taxi, za které hned platíme kreditkou. Což je výhodné mimo jiné i proto, že když se na nás po opuštění příletového prostoru sesypou další taxikáři, razí nám statný smluvní taxikář cestu. Z letiště jedeme krásným a obrovským taxíkem asi půl hodiny, ale určitě je to příjemnější než jízda metrem či jinou formou MHD.
Hotel Downtown Santiago Suites nás doslova šokuje. Technicky vzato to sice není klasický hotel, ale obrovský pětidílný bytový komplex složený z mrakodrapů asi 25 pater vysokých, ve kterých musí být naskládáno mnoho set bytů. Jako nájemní pokoje slouží jen část z nich, ale to neřešíme; pokoj je prostě luxusní! Plně zařízený mezonet s kuchyní a pěknou koupelnou, a to všechno s 88% slevou přes Booking.com. A navíc jen pár ulic od historického centra. Co si víc přát? Inu, když už se tak ptám, něco k snědku by se hodilo, trochu nám vyhládlo. Minibar tu není k dispozici a ani na recepci nemají víc než propisku a papírový blok, proto se musíme vydat do víru velkoměsta.
Naštěstí je jeden malý supermarket, taková malá večerka, hned vedle našeho baráku. Sortiment je sice omezený, ale i tak si dokážeme vybrat. Horší je to s alkoholem, ten se v Santiagu dá koupit jen ve specializovaných prodejnách. Jednu se nám sice podaří obratem najít, ale protože to před ní vypadá jako na barikádách v Paříží roku 1789, raději si na chladivé pivko nebo osvěžující víno necháváme zajít chuť a vracíme se do hotelu. Tam se v klidu navečeříme a po osvěžující koupeli rychle upadáme do sladkého snění. Zítra na nás totiž čeká procházka Santiagem!