Procházka po Santiagu a návštěva Metropolitního parku

by | Dec 1, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 21. — Dnešní den máme v plánu procházku po Santiagu, hlavním městě Chile. Chceme se podívat do historického centra kolem náměstí Plaza de Armas, kde se mimo jiné nachází i rozsáhlá Metropolitní katedrála postavená koncem 18. století, ale hlavní část dne bychom rádi strávili v okolí rozlehlého Městského parku, kde hodláme ve stínu mohutných stromů odolávat nemilosrdným slunečním paprskům. Protože, když jsme si v Patagonii přáli trochu větší teplo, rozhodně jsme neměli na mysli teploty kolem 35 stupňů Celsia…

I když jsme včera z Velikonočního ostrova dorazili poněkud později, přesto jsme si nastavili budík na osmou hodinu ranní. Až po probuzení v 10 hodin místního času nám došlo, že jsme zapomněli přeřídit hodiny. V Chile je totiž o dvě hodiny víc, než na Velikonočním ostrově. Rychle snídáme a vyrážíme do ruchu velkoměsta. Respektive do ruchu hodně ztichlého, opuštěného a uzavřeného velkoměsta. Je totiž neděle a v Chile to s dnem odpočinku myslí vážně. Naprostá většina obchodů je uzavřena a kromě několika turistů nepotkáváme v okolí hotelu živou duši. Což je vzhledem k ubytování v centru města docela zvláštní situace. Ale nijak se tím netrápíme a míříme k první zajímavosti na trase, kterou jsou dvě pevnosti a další stavby na kopci zvaném Santa Lucía, od našeho hotelu vzdálené jen co by kamenem dohodil.
Z tohoto 629 metrů vysokého kopce, který nad okolní město ční do výšky 69 metrů, máme poprvé možnost si prohlédnout Santiago pěkně z výšky. Není proto divu, že se Hanka s radostí vrhá do focení dalších panoramatických fotek. Rovinaté Santiago s mohutným pohořím na horizontu vypadá impozantně, škoda jen toho věčného smogu, kvůli kterému je viditelnost i v takovém pěkném dni, jako je ten dnešní, omezena.
Kromě dvou pevností, nebo možná malých hradů zbudovaných počátkem devatenáctého století, je na kopci i několik fontán v čele s velkou a hodně pěknou fontánou věnovanou Neptunovi, kaple pojmenovaná po jejím zakladateli a velkém urbanistovi jménem Benjamín Vicuña Mackenna nebo pomník dobyvateli Pedro de Valdiviovi, který toto místo 13. prosince 1541 dobyl a pojmenoval po svaté Lucii, která měla zrovna toho dne svátek. A také je zde spousta rostlin, stromů a keřů, prostě pěkný park.
Když se dosyta vynadíváme a trochu občerstvíme chladivou vodou ze stánku, pokračujeme v naší cestě dál do centra města. Míjíme Národní knihovnu Chile a pár dalších historických budov, ale stále častěji se mezi nimi objevují o budovy zcela nové a moderní. Také množství kolemjdoucích rychle roste a už si ani zdaleka nepřipadáme tak osamoceně a zapomenutě, jako tomu bylo ráno po odchodu z hotelu. I když stále ještě narážíme na místa, kde jsme více méně sami…
Další zastávku si děláme u velkého paláce nazvaného Palacio de La Moneda, které je sídlem prezidenta Republiky Chile a několika jeho ministrů. Své jméno dostal podle svého původního určení, kdy v něm prvních zhruba 100 let sídlila mincovna (La Moneda = Měna). Před palácem je rozlehlé náměstí Plaza de la Constitucion, kde právě probíhá úklid zábran a dalších věcí, pravděpodobně po nějaké slavnosti. To všechno bedlivě střeží několik vojáků, dva z nich dokonce na koních.
Po chvilce okounění Hanka konstatuje, že se prý dá jít i dovnitř do areálu paláce. A opravdu, stačí palác obejít a z druhé strany je vchod pro návštěvníky. Sice si musíme vystát krátkou frontu následovanou důkladnou prohlídkou včetně rentgenování zavazadel a pití z nesených lahví s vodou, ale po pár minutách je vše za náma. Uvnitř areálu si prohlížíme dvě nádvoří s fontánou a vystavenými bronzovými děly, ale hlavně si užíváme občasného stinného zákoutí a chladného vzduchu; teplota venku se začíná nebezpečně blížit teplotě na Atacamě…
Po odchodu z areálu prezidentského paláce je to už jen malý kousek k náměstí Plaza de Armas, kam jsme měli více méně celou dobu namířeno. Davy lidí nabývají na intenzitě a na náměstí samotném to hučí jak v úle. Kromě turistů je tam spousta umělců a prodavačů všeho možného, prostě centrum jak má být.
Spolu s Hankou si děláme takový malý okruh po náměstí a fotíme si všechno, co nám přijde zajímavé. Tedy především mohutnou Metropolitní katedrálu z roku 1800, sídlo arcibiskupa a centrum chilské arcidiecéze, postavenou na místě dřívějších katedrál zničených zemětřesením. Zajímavostí jsou bronzové mapy města z různých historických období zasazené přímo do chodníku, a kruhová fontána ve středu náměstí. Já si pobyt zpestřuji i povídáním s několika studentkami tvořícími školní projekt na téma “Co si o nás myslí turisté”, ale moc nadšené z mých neurčitých a stručných odpovědí asi nejsou… 🙂
Je zhruba půl druhé odpoledne a kromě únavy z procházky rozpáleným Santiagem se o slovo začínají hlásit i naše žaludky. Je nejvyšší čas ulovit něco k snědku. Podle Hanky je blízko odsud rybí trh s několika vynikajícími restauracemi připravujícími z čerstvých ryb lahodné pokrmy, tak se vypravíme tím směrem. Cestou si ještě u stánku kupujeme místní nealkoholickou specialitu nazvanou Mote con Huesillo, což je ve své podstatě ledově vychlazená broskvová šťáva s vařenou pšenicí. Zní to divně, ale je to sladké a hlavně studené. 🙂
Rybí trh se nachází v nízké budově poblíž umělého kanálu s řekou Mapocho. Že jsme na místě nepoznáváme podle charakteristického rybího zápachu, nýbrž podle toho, že se na nás během okamžiku sesype asi 5 naháněčů snažících se nás přesvědčit o tom, že právě ta jejich rybí restaurace je ta nejlepší. My se tu napřed chceme porozhlédnout, tak s díky odmítáme, ale i tak máme za chvíli plné ruce vizitek a jídelních lístků. Prohlídka obrovských pultů plných ryb a dalších mořských potvor je zajímavá a chvilku trvá, než si všechno pořádně projdeme. Pak si v prostě zařízené restauraci dáváme takový poloviční fast-food, konkrétně pečenou rybu s hranolkami a smetanovo-krevetovým přelivem. Je to vynikající, chuť rybičky prohánějící se ještě před pár hodinami v moři je prostě poznat.
S plnými žaludky se nám zase vrací energie. Během půl hodinky se přesouváme k hranici velkého Metropolitního parku v Santiagu, který tak trochu připomíná pražský Petřín – je to park skoro ve středu města, jezdí na něj zelená lanovka a na samotném vrcholku je zajímavá stavba. Jen místo kopie Eifellovky tady v Santiagu mají svatyni s obrovskou bílou sochou Panny Marie. Jenže než se dostaneme nahoru, musíme se obrnit trpělivostí. Lidí je hodně a dva na střídačku přijíždějící vozy lanovky poberou maximálně 45 osob. Naštěstí to jde rychleji, než to na první pohled vypadá a za 45 minut už začínáme stoupat na 880 metrů vysoký kopec San Cristóbal (svatý Kryštof), který okolí převyšuje o zhruba 300 metrů.
Výhled na město, který se nám nahoře naskytne, rychle zažene trochu trpký pocit z dlouhého čekání na lanovku. Škoda, že je naprosté bezvětří a není síla, která by rozehnala nízko visící smogový mrak; ostrý pohled na zasněžené vrcholky And musí být prostě úžasný. Vrcholky schované za nepropustnou šedou peřinou už tak nevyniknou…
Kromě úžasných panorámat je na vrcholku kopce i místo pro náboženská shromáždění, kam v roce 1987 zavítal sám papež Jan Pavel II, což připomíná nejen jakýsi památník, ale i spousta upomínkových předmětů prodávaných v malém obchůdku vedle kostela. Na to všechno shlíží alabastrově bílá a všem lidem i celému městu žehnající Panna Marie. Na nás to nijak zvlášť nepůsobí, ale nábožensky založený Chilan zde musí být u vytržení.
Jízda lanovkou nám při cestě nahoru ušetřila hodně námahy, proto nám ani moc nevadí, když na další cestě tak trochu omylem zabloudíme až na nejvyšší vrchol parku a musíme se stejnou cestou pár stovek metrů vrátit. Další kilometry už naštěstí zvládáme bez zacházek, cesta i chodník vedle silnice vedou příjemným stínem, takže se nám jde docela příjemně. Ještě několikrát stavíme na místech s krásnými vyhlídkami, a pak přesně v šest hodin přicházíme k místu nazvanému Tupahue, kde má být podle průvodce velký bazén. Jelikož s sebou celou cestu vláčíme plavky, docela se na bazén plný vody těšíme. Bohužel, bazén tu je, ale voda se někam vypařila. Podle nápisu na zavřených vratech prý není sezóna, asi je na Chilany stále zima…
Naše nadšení pro věc rapidně klesá a i když by tu poblíž měl být ještě druhý bazén, po krátké debatě se rozhodujeme vyrazit nejkratší cestou k hotelu. Což nebude tak jednoduché, protože před sebou máme odhadem ještě víc jak 6 kilometrů, a navíc je cesta všechno jiné, jen ne přímá. Ale co se dá dělat. Postupně sestupujeme až k hranici parku a pak se po jejím okraji vracíme směrem k našemu hotelu. Mimo jiné míjíme místní zoologickou zahradu a několik luxusních čtvrtí, kde jsou všechny domy obehnány vysokou zdí s ostnatým drátem. Konečně znovu přicházíme ke stanici lanovky, odkud jsme před několika hodinami vyjížděli, a odkud už je to do hotelu přeci jen blíž.
V pokoji se ale moc dlouho neochladíme, jdeme si dát něco pořádného k jídlu. Naše volba padá na francouzskou restauraci Bocanariz, kde kromě obrovských kusů masa dostáváme i vinné degustační menu spojené s krátkým rozhovorem s panem majitelem. A když všechno ochutnáme, objednáváme si toho nejlepšího vína hned celou láhev, a k tomu jako sladkou tečku něco dobrého a čokoládového. Když je naše obžerství u konce, přesouváme se pár stovek metrů zpátky do hotelu a zavrtáváme do peřin. Naposledy v Chile!

Pin It on Pinterest