Pochod Praha-Prčice 2022 aneb do třetice všecho dobrého

by May 21, 2022Praha - Prčice0 comments

Na 55. ročník pochodu z Prahy do Prčic jsme si museli počkat tři dlouhé, Covidem vyplněné roky. Uspořádáním tohoto masového turistického pochodu se ale zdá, že se věci vracejí zpátky do normálu. A nezbývá než doufat, že to bude návrat trvalý. Třetí květnovou sobotu se tak na start nejdelší varianty pochodu mohlo na konečné trasy metra C najednou postavit hned několik stovek natěšených pochodníků i běžců – bez roušek, dezinfekce a dvoumetrových rozestupů.

Je to už trochu obehraná písnička, ale ani letošní rok není z mého pochodnického hlediska zrovna ideální. Covid na tom má naštěstí už jen minoritní podíl, větší překážkou se aktuálně jeví fyzická námaha při zvelebování zahrady a blížící se dlouho odkládaná operace palce. To první mi bere čas, to druhé chuť pouštět se do sto- a více kilometrových dobrodružství, abych si svoje bebíčko na poslední chvíli ještě nezhoršil a nepřišel o termín operace.

Většinu svých pohybových aktivit tak realizuji v okolí svého domova, a když už si jdu zaběhat tak nějak organizovaně, délka a náročnost trasy jsou hlavním kritériem výběru. Tradiční pochod z Prahy do Prčice se z tohoto úhlu pohledu jeví jako vhodný kompromis – délka něco málo přes 70 kilometrů, náročnost nízká a hlavně relativní blízkost ku Praze, kdyby by se na cestě přihodilo něco nepěkného. Průběh za denního světla také není k zahození, v noci je šance na nějaké špatné došlápnutí nebo zakopnutí přeci jen vyšší.

Třetí květnovou sobotu tak pár minut před pátou hodinou ranní vystupuju z nočního autobusu na stanici u metra Háje a po mostku přes silnici se blížím k vestibulu, odkud v rychlých intervalech startují pochodníci – samostatně i v různě velkých skupinkách. I tak jich ale do prostoru startu mnohem víc přichází, než odchází, takže je tam poněkud narváno. Prvotní nutkání otočit se na podpatku a jít zpátky do postele naštěstí potlačím a řadím se do dlouhé fronty vedoucí k registraci. Jsou to Prčice, tohle k tomu tak nějak patří…

Asi hlavním důvodem tlačenice je specialita letošního ročníku – předběžná registrace regulující počet pochodníků z důvodu rekonstrukce železniční trati mezi Olbramovicemi a Chotovinami. Po online přihlášení bylo nutné zaplatit 40 korun startovné, načež do emailu dorazilo potvrzení o zaplacení s QR kódem. Ten je na startu třeba ukázat organizátorům a teprve po jeho kontrole dostanete tradiční mapu kombinovanou s kontrolní kartou. Možnost přihlášení přímo na startu letos není. Přes poněkud vyšší průměrný věk organizátorů probíhá kontrola hladce, i když poněkud pomalu. Chtělo by to víc než jeden stoleček…

Nebo by možná stačilo jen lépe informovat přítomné davy. Protože poté, co přijdu na řadu, dostanu svoji kartičku a zařadím se do druhé dlouhé fronty vedoucí k dvojici organizátorských startovačů, všimnu si dalších asi pěti stolečků na druhé straně vestibulu, skrytých za davem, kde je počet organizátorů a pochodníků tak nějak vyrovnaný a pochodníci jsou odbavováni bez čekání. No nic, tak třeba si to příště budu pamatovat…

Po kontrole vyplněné karty dostávám startovní razítko a konečně se můžu vydat na cestu. Hodinky ukazují čtvrt na šest ráno, nakonec jsem se tu motal celých 20 minut. Ale dost brblání, jde se na věc, mé třetí oficiální Prčice (po pěti letech) právě odstartovaly!

První stovky metrů vedou sídlištěm. Je příjemný chládek, časem se to asi zhorší. Spíš popobíhám, než běžím, snažím se trochu rozhýbat. Respektuji, že je to pochod, tak pokud mě pomalejší účastníci nepustí před sebe sami od sebe, trpělivě čekám, až se cesta rozšíří a můžu je oběhnout. Po průchodu areálem školy se dav zastaví, že by tajná kontrola? Ale kdeže, jen se musíme všichni po jednom protáhnout úzkým otvorem v plotě. A aby to nebylo tak jednoduché, roste kolem něj nějaký trnitý keř a očividně ho baví drásat kolemjdoucím oblečení.

Tajná kontrola na nás čeká tam, kde obvykle – u Milíčovského rybníka. Po krátkém zdržení dostáváme do kontrolní karty malou samolepku “P”, a pak pokračujeme dál na jih kolem Botiče směrem k Průhonickému parku. Podcházíme pod dálnicí D1 a chvilku kopírujeme obvodovou zeď parku. Pak se přes hlavní bránu dostaneme do areálu parku a další stovky metrů se spolu s desítkami pochodníků můžeme kochat krásnou přírodou zalitou ranním sluncem. Dělám pár fotek a po pár minutách opouštím park zadní branou otevřenou pouze pro účastníky této akce.

Procházíme Osnicí. Křížíme další dálnici, konkrétně Pražský okruh. Vzápětí se nechám strhnout předemnou běžící skupinkou účastníků pochodu, minu odbočku a o pár desítek metrů si prodloužím trasu. Naštěstí se hodinky brzy ozvou s varováním a po krátkém přezkoumání se vracím na tu správnou pěšinku. Při průchodu Radějovicemi se začne o slovo hlásit příroda a já zastavím na první a zároveň nejdelší pauzu dnešního dne – trvá celých 6 minut. 🙂

Výrazně lehčí se přes Sulice a Kostelec u Křížků blížím k možná nejkrásnější pasáži pochodu, deset kilometrů dlouhému úseku přes Gryblu. Většinou vede lesem po hezkých cestách, po ne zrovna krátkých úsecích asfaltu je to pro mé nohy příjemná změna. Běžím vesměs sám. Je tu spousta popadaných polámaných větví a občas přes cestu leží i celý strom. Včerejší bouřka tu musela být o dost silnější, než v Praze. Ještě, že dneska už je klid…

Po 3 hodinách na cestě sbíhám do Týnce nad Sázavou, kde je za mostem ve Společenském domě první oficiální kontrola. Ještě předtím chci ale doplnit zásoby vody. Zatím bylo chladno, tak jsem si vystačil s jedním litříkem, ale rychle se otepluje a dehydratace je prevít. Bohužel, místo mého oblíbeného obchodu je nějaký Gyros bufet, zatím zavřený. Další volbou je tak nějaký vietnamec. Pravda, obchod je to obrovský, ale mají jen drogerii, potřeby pro domácnost a spoustu dalších blbostí, jen voda nikde. Následně zkouším štěstí v cukrárně, ale kromě dlooouhé fronty je tam i na můj vkus vážně pomalá obsluha. V duchu nadávám a jdu se podívat do Lídlu kousek od řeky. Vypadá to nadějně – otevřeno 5, možná 6 pokladen a u každé jen jeden člověk. Super!

Bežím k sekci s nápoji a beru si jednu neperlivou Mattonku. Uběhne maximálně 15 vteřin a jsem zpátky u pokladen. Které jsou nyní v provozu jen tři a u každé jsou minimálně 3 zákazníci s narvaným košíkem! Co to jako je?? Naštěstí je prodavačka na jedné z pokladen vyděšená zhruba stejně, jako já, takže si rozhlasem volá o pomoc. Přesouvám se prozřetelně k zatím zavřené pokladně číslo 4 a stane se zázrak, během pár okamžiků se tam objeví obsluha a já si můžu koupit lahev blahodárné tekutiny.

Když vyjdu před prodejnu, všimnu si na mostě osoby v zářivě zelené bundě. To je náhodička, moje sestřička! Sice vím, že by tady po osmé měla být na startu 42-kilometrové trasy, ale nijak jsme se nesynchronizaovali, prostě náhoda. Společně dojdeme ke Společenskému domu, kde si já nechám dát razítko a ona kontrolní kartu. Doplním vodu a pak už si jen navzájem popřejeme hezkou cestu, naše tempo pochodu je poněkud nesouměřitelné. 🙂

Předemnou je druhá “etapa” do Neveklova. Z počátku předbíhám zase trochu větší počet pochodníků, kteří své letošní Prčice zahájili práve v Týnci, ale brzo se jejich počet začne snižovat. Na sluníčku už to začíná být docela žhavé, užívám si každou chvilku mimo jeho paprsky. V lese je naštěstí pořád příjemný chládek, když začne foukat, je mi i trochu zima. Zahřívám se pohybem, jakmile to trochu jde, běžím a kilometry vesele ubývají.

Trasu sice mám z větší části v hlavě, ale přesto po očku sleduju značení. Je vážně dobré, obešel bych se i bez GPSky. Pravidelně se střídá chůze po silnici a mimo ni, nohy zatím drží. Pro jistotu si dávám proteinovou tyčinku a svačím jeden rohlík se sýrem. U Neštětic se jde chvilku po hlavní silnici a musím říct, že někteří řidiči jezdí jak hovada. Přes neobvykle vysoký počet chodců nehodlají sundat nohu z plynu, takže když se potkají s protijedoucím autem ve chvíli, kdy míjí pochodnickou skupinku, musí dupnout na brzdu. Ach jo…

Naštěstí mě trasa vede pryč, na Budákův kopec. Tam je, jako již po několikáté, nečekaná dočasná pípa s Kácovem 11-kou a milou obsluhou. Půllitr za 30 korun, no nekup to! Platím za jeden kelímek, půlku upiju a zbytek si beru s sebou. Sice se snažím popobíhat, ale vypadá to dost divně. Takže jen jdu a postupně se propíjím až na dno. Kousek před vesnicí Dubovka se mi to daří a já mám brzy zase volné ruce.

Do Neveklova je to už jen co by kamenem dohodil. Na náměstí vidím obchod Žabka, tak to hned využiju a jdu si koupit další pití. Tradiční Mattonku a k tomu malou lahvičku pomerančového džusu. Ten vdechnu na jeden lok, je vážně osvěžující. Vodu si nesu v ruce až ke kontrole, která je stejně jako posledně u místní cukrárny. Nechám si u organizátorů potvrdit kartu a ptám se, kolikátý z Prahy jsem. Prý druhý. Nebo třetí… Pánové se nějak nemohou shodnout. Ale to je jedno, hlavně, že mi to zatím šlape. Přelévám si vodu do flasků a trochu koverzuju. Ale není důvod na něco čekat, hurá na další úsek.

Loučím se, další zastávkou na trase bude Kosova hora. Organizátoři za mnou ještě volají, že letos je kontrola jinde, tak ať si dám pozor. Děkuju a pozvolna se rozbíhám do závodního tempa. Běžím už více méně pořád sám. Díky dobře známé a nijak náročné trase se můžu kochat výhledy do jarní krajiny. Je to tu vážně paráda. Terén se mírně vlní, většinou mi po dalším zdolaném kilometru na hodinkách pípne tempo začínající šestkou nebo sedmičkou. Jen to sluníčko se za mraky začíná schovávat stále méně, a tak jakýkoliv úsek bez stínu začíná dost bolet.

Někde za Suchdolem před sebou spatřím postavu v červeném tričku. Běží jen o malinko pomaleji, než já, ale jakmile si mě všimne, zase přidá. Pár kilometrů se tak naháníme jak na gumě, teprve za rybníky u Prosenické Lhoty se mi povede ho docvaknout a brzy nechat za sebou. Kosova Hora se blíží, plánuju si tam malinko odfrknout, tak se nešetřím. Asi kilometr před Kosovkou ale potkávám malý stánek u silnice. Stavím a ptám se, jestli náhodou nemají vodu. Mají! A dokonce vychlazenou a neperlivou. Platím kovovou padesátkou a rychle přelévám dvě půllitrové plastové lahve do flasků. Za 2 minuty mám hotovo, na kontrole se tak budu muset zdržet jen úplně minimální dobu.

Na kontrole umístěné na prostranství u místní Sokolovny ještě probíhají přípravy na pozdější hlavní nápor pochodníků, ale kontrolní stan modré barvy už stojí. Hlásím, že běžím z Prahy a za odměnu dostávám jak kontrolní razítko, tak i jednoho “kosáka”. Prý abych měl památku. Občerstvení s díky odmítám a poklusem vyrážím na poslední, necelých 14 kilometrů dlouhou etapu končící na náměstí v Prčicích.

Na sluníčku to začíná být peklíčko. Obzvlášť na asfaltu je to výživné, a když je to navíc do kopce, mám toho plné zuby. U Dohnalovy Lhoty potkávám Radka, kterýje na tom zruha stejně. Chvíli jdeme/běžíme společně a vyměňujeme si dojmy. Když se dostaneme na téma “v kolik jsi startoval”, moje odpověď, že ve čtvrt na šest, uděláná na kolegu velký dojem. On prý běží jen z Týnce. Vyfotíme se na památku a já pak zase zrychlím. Do cíle už je to jen kousek a v nohách pořád zbývá trochu sil, tak proč je nevyužít.

Následující seběh po asfaltu do vesnice Mezná mě vede k tajné kontrole v autobusové zastávce. Organizátoři mi nadšeně ríkají, že jsem tu z Prahy jako vůbec první, a dokonce si mě fotí. Fotím si je na oplátku a bez dlouhého zdržování po cyklostezce uháním do Jesenice, posledního průchozího bodu na trase. Jenže zatímco tato cyklostezka tu podle mého byla už posledně, ta další, vinoucí se podél Sedleckého potoka, už je stoprocentně nová. A nedá se říct, že by mi udělala velkou radost… Ono zdolat těch posledních 6 kilometrů byl v horkém pozdně-jarním počasí oříšek i po polní cestě, ale rozpálená asfaltka tomu dává grády. Leju do sebe zbývající vodu, po rovině a zkopečka běžím, do kopce jdu. Cyklostezka je sice jen velmi mírně zvlněná, ale každý výškový metr je prostě cítit. Občas se otočím, nerad bych o privilegium dorazit z Prahy jako první na poslední chvíli přišel. Ale kromě běžných turistů jdoucích na procházku nevidím žádné nebezpečí.

Když míjím Strnadovský Mlýn, začínám mít pocit, že by to mohlo dobře dopadnout. A když probíhám kolem obrovských parabol Střediska Družicových spojů, a ani teď mě nikdo nedýchá na záda, jsem si jistý, že do cíle už mě nikdo nepředběhne. Posledních 1500 metrů běžím na krev, ale slastný a dosud nepoznaný pocit být na nějakém pochodu jako první mě nadnáší. V Prčicích několikrát zatočím a konečně se předemnou otevře překvapivě dost zaplněné náměstí. Je to tady, jsem v cíli!

Tedy, abych pravdu řekl, ještě ne tak docela. Potřebuju poslední razítko. Ptám se u prvního stánku a milý pán mě pošle kousek vedle, kde v hnědém kiosku stojí hned pětice mladých junáků. Jenže když po nich chci jako běžec razítko, žádné nedostanu, prý jsou pro cyklisty. Posílají mě naproti k podobnému stánku se třemi děvčaty. Tam sice razítko dostanu, ale když zjistí, že bežím až z Prahy, zahájí vzrušenou a poněkud chaotickou debatu o tom, že bych měl jít ještě někam jinam, že dostanu ještě něco. Ale kam, na tom se právě nemůžou shodnout.

Celé to pozoruje nějaká paní s mikrofonem Českého Rozhlasu v ruce. Po chvilce se vloží do diskuze a řekne mi, že podle ní bych měl jít někam ke kamennému škrpálu, tam že by měl být cíl pro sedmdesátkaře. A ať prý si pospíším, ať mě nikdo nepředběhne. Nemusí mě dvakrát přemlouvat, mezi davy odpočívajících pochodníků a cyklistů začínám poskakovat směrem ke škrpálu, kde snad bude ten definitivní cíl. A skutečně, když dorazím na místo, slečna organizátorka má z mého příchodu snad ještě větši radost, než já. Což ostatně můžete posoudit sami, protože jako první příchozí na nejdelší trase jsem měl tu čest dokonce následně promluvit i do rozhlasu!

Tím se moje dnešní putování pozvolna začíná chýlit ke konci. Od organizátorů dostanu pamětní botičku žluté barvy a stejně barevně sladěnou pamětní medaili. A na doplnění cukru i jednu Horalku od Sedity. Pak si konečně můžu na chvilku sednout a při té příležitosti napsat kamarádovi, který má přímo na náměstí chalupu a u kterého u příjemného občerstvení strávím následující hodinu. Pak se přesunu na autobus, který mě odveze na vlak do Olbramovic. V autobuse potkávám Petra Malého se synkem, takže půl cesty společensky konverzujeme a zabíjíme čas. Skoro prázdný mimořádný vlak mě následně posune do Benešova, odkud po krátkém čekání běžnou linkou S9 odjíždím do Strančic, kde mám auto. Za dalších 15 minut, přesně 12 hodin po startu na Hájích, jsem doma a otevírám si slavnostní a zcela zasloužené pivo.

Pár slov na závěr? Letošní Prčice možná nejsou mým nejlepším závodem, ale určitě jsou závodem nejpovedenějším. Jasně, z “prvního místa” nemá smysl dělat velké haló. Prčice jsou pochod s průběžným startem a hlavně bez měřeného času, navíc i většina skutečně dobrých bežců tento pochod pojímá jako legaraci, nikoliv místo pro poměřování se soupeři. Nicméně na svůj výkon jsem jednoznačně pyšný a být první v cíli potěší pánské ego i za těchto okolností. 🙂 Během celého pochodu jsem navíc neměl jedinou slabou chvilku, krizi nebo nějaký problém. Kromě necelé půlhodiny jsem byl pořád v pohybu, z výrazné většiny v běhu. A za úplnou fantazii považuji i to, že i po takovém výkonu moje tělo fungovalo na výbornou a už v pondělí jsem byl schopen jít se zase proběhnout. Jinými slovy u mě fakt dobrý!

Pokud jde o Prčice jako takové, asi těžko mohou něčím překvapit. Letošní “omezený” ročník přilákal na start různých variant 17 508 pochodníků a cyklistů, bez nutnosti registrace by jich po dvouleté odmlce zaviněné Covidem bylo bezesporu ještě mnohem více. Velmi rychlé tempo mi navíc zajistilo značnou samotu, kromě první hodiny jsem byl na trase vesměs sám. O silně podnapilých jedincích a podobných individuích ani nemluvě, těm jsem se na trase minul úplně. A počasí kombinované s krásnou jarní přírodou nabídlo příjemnou potěchu i pro oko, takže já si to celé náramě užil. A pokud to bude možné, rád si to v budoucnu zopakuju.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý pochod měřící 73 kilometrů jsem zvládl za excelentních 8 hodin a 14 minut průměrným tempem 6:42 minut na kilometr na neuvěřitelném 1. místě (ale není to závod, takže klid:). Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel necelých 74 kilometrů, nastoupal 1258 metrů a klesnul 1154 metrů. Na start nejdelší varianty pochodu se postavilo 819 účastníků, počet finisherů organizátoři neuvádí.

Pin It on Pinterest