Prohlídka vinice Cousiño Macul, odlet a cesta zpět

by | Dec 2, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 22. — Nedá se nic dělat, všechno pěkné jednou končí… Dnešní den je proto naším dnem rozlučkovým a zároveň posledním, který v daleké Jižní Americe strávíme. Vzhledem k velmi pozdnímu času odletu do USA si ho však můžeme skoro celý užít podle svého, na letiště se budeme muset přesunout až v podvečer. A jelikož má být podle předpovědi počasí ještě větší vedro než včera, kde jinde ho strávit než v příjemně chladivém sklípku? Tedy sklípku, vinařství Cousiño Macul má sklepy poněkud větších rozměrů, abychom je mohli nazývat sklípkem. Ale nebudeme slovíčkařit, raději se vypravíme na cestu.

Předtím si však musíme pořádně sbalit všechny věci, odhlásit se z pokoje a zaplatit ho. A v neposlední řadě musíme zkusit vymyslet, jak naložíme se svými těžkými krosnami během dne. Tahat se s nimi celý den na zádech je totiž dost depresivní představa, i když je venku příjemná teplota, natož při slibovaných 35+ stupňových vedrech. Naštěstí se díky ochotě pana domácího tento problém rychle vyřeší. Po zaplacení a předání pokoje dostaneme klíček od sklepa, kde si můžeme zavazadla uschovat a při odchodu pak jen stačí nechat klíč na recepci. Najít malý kamrlík sice dá trochu práce, ale nakonec jen s malým batůžkem na zádech vyrážíme naposledy do víru velkoměsta.

Cílem naší cesty je nejstarší vinařství v Chile nesoucí jméno Cousiño Macul, ale nejdříve se k ní musíme nějak dostat. Po chvilce bádání se rozhodujeme využít místní metro, které by nás s jedním přestupem mělo zavézt ne sice až přímo před vstupní bránu, ale přeci jen dost blízko na to, abychom zbytek pohodlně došli pěšky. A stihli to do třetí hodiny odpolední, na kdy jsme si přes internet zarezervovali prohlídku. Nepřipouštějíc si žádný problém, ještě před nástupem do metra na již známém náměstí Plaza de Armas doplňujeme tekutiny ve formě lahodného piva Austral známého z Patagonie, abychom přesně v půl druhé čekali na peróně a těšili se na jízdu.

Jízda metrem je naprosto bezproblémová, ovšem díky mnoha stanicím i poněkud zdlouhavá. Pozvolna nás proto začíná tlačit čas. Pohledem do mapy zjišťujeme, že když vystoupíme ještě před přestupem na druhou linku a trochu se projdeme, ušetříme si dlouhou a nezáživnou zajížďku. A ještě třeba něco zajímavého uvidíme. Bohužel, po pár minutách chůze se tento na první pohled bohulibý nápad ukazuje být pošetilým, někdo by ho možná nazval až hloupým. Místo zajímavými turistickými místy pajdáme po okraji jedné rušné silnice za druhou, místo skvělých výhledů koukáme do oken nepěkných rodinných domků a malých dílen typu Autoopravna José & Fernando, a navrch do nás bez nejmenšího slitování peče sluníčko intenzitou přímo ďábelskou. A aby toho ještě nebylo málo, tak když konečně po 65 minutách a 5,5 kilometrech dopajdáme k samotné vinici, zjišťujeme, že jsme u vchodu do soukromého sídla rodiny majitelů a že vchod do veřejně přístupné vinice je přesně z druhé strany obrovského areálu.

Ale i tuto poslední drobnost překonáváme a nakonec dorážíme, zpocení a zaprášení, do jakési reprezentativní místnosti v areálu vinice. Bohužel o 15 minut později, než jsme měli, tedy ve čtvrt na čtyři odpoledne. Prohlídka proto začala bez nás, ale jak se o pár minut později ukáže, vzhledem k omezenému počtu návštěvníků se můžeme bez problémů připojit i později. Spolu s průvodcem se totiž po areálu pohybuje jen jediný návštěvník odněkud z Anglie. Anglicky výborně mluvící hostitel se nás bez výhrad ujímá a naše malá skupinka míří do nitra vinice, do zdejších sklepů.

V nich se účastníme více méně tradiční prohlídky vinařství, kdy se mezi spoustou historických sudů, lahví a jiných předmětů spojených s výrobou vína dozvídáme i něco z historie zdejšího vinařství a okolních vinic. Jako například to, že vinařství Cousiño Macul bylo založeno už v roce 1856 (víno se však v těchto místech pěstuje již od poloviny 16. století) a jeho majitelé se díky tomu stali jednou z nejbohatších rodin v zemi. A aby se nám poznatky lépe vstřebávaly do hlavy, každou chvilku koštujeme něco malého ze zdejší produkce.

Součástí prohlídky je i návštěva důkladně zabezpečeného sklepa, ve kterém je několik stovek archivních lahví v celkové hodnotě mnoha milionů dolarů (amerických). Ale jak pravil náš průvodce, pít takové víno není rozhodně žádná velká výhra. Tak se jen skrz mříže pokocháme tím tlustou vrstvou prachu pokrytým tekutým pokladem a pozvolna míříme k východu ze sklepení, protože naše prohlídka se chýlí ke konci. Závěrečná fáze se odehrává v oné reprezentativní budově, kde si povídáme a ještě trochu popíjíme. Prostě příjemně užíváme odpoledne. A když jeden ze zaměstnanců prohlásí, že zná pivo z Plzně a že tam mají i výborný fotbalový klub Viktorii, považujeme to za symbolickou tečku za touto návštěvou i naší dovolenou.

Když se s milými zaměstnanci vinařství rozloučíme, cestou k východu si ještě chvilku se zájmem prohlížíme svěže zelené keříky vinné révy s již viditelnými bobulkami hroznů, ale pak už definitivně vycházíme z hlavní brány na hlavní silnici, odkud se stejnou cestou vydáváme na zpáteční cestu. Jde se nám docela dobře. Sluníčko už tak moc nepeče a navíc se potřebujeme dostat jen k první stanici metra. To je v odpolední špičce nechutně narvané, ale s trochou dobré vůle se to dá vydržet.

Po návratu do hotelu si vyzvedáváme zavazadla a klíček necháváme dle dohody na recepci. Před hotelem jsme během čekání na taxíka svědky akčního zatýkání nějakého padoucha policistou na terénní motorce. Cestou na letiště se prodíráme velmi hustou dopravou pulzujícího velkoměsta; tak tady bych vážně nechtěl řídit! Ale řidič rozumí svému řemeslu a nejen, že nás odveze na letiště celé a zdravé, ale ještě nám kvůli nedostatku drobných odpustí asi 20% požadované ceny.

Na letišti veškerá zábava končí, protože je před námi velmi dlouhá a kvůli méně komfortně navazujícím letům i neobyčejně únavná cesta domů. Při půlnočním odletu ze Santiaga nabíráme více jak hodinové zpoždění, ale nijak nás to netrápí, protože v Miami budeme mít na přestup celých 14 hodin. V letadle se stihneme jen trochu najíst a pak skoro celou cestu prospíme, budíme se vlastně až při zahájení přistávacího manévru. V Miami si Hanka pohrává s myšlenkou jít se na chvíli podívat k moři, ale druhá polovina naší výpravy je proti. Mimo jiné z obavy, aby nás ještě pustili zpátky. 🙂 Tak se celých 14 hodin jen poflakujeme po letišti, dvakrát se pořádně najíme sushi i hamburgerů a chvilku se na zemi v odletové hale i na střídačku prospíme. A nakonec, i když se to z počátku zdálo skoro nemožné, dočkáme se i našeho dalšího letu a konečně můžeme nastoupit do letadla.

Vzhledem k čekání i časovému posunu letíme zpátky do Evropy zase přes noc, ale jelikož jsme vyspalí, většinu letu jsme vzhůru a “vychutnáváme” si skoro každou minutu. Letadlo American Airlines je nacpané až po střechu, navíc v letadle opět chybí palubní systém pro rozptýlení a sedačky už po pár minutách začínají svým pohodlím připomínat dřevěné lavice v cele pro doživotní odsouzence, takže do Paříže přilétáme hodně rozlámaní. V Paříži máme na přestup také pár hodin času, ale po takové době v letadle nám už to je tak nějak jedno. Letadlo Českých aerolinek odlétá podle letového řádu a když se za dalších 60 minut rozsvítí kontrolka signalizující povinnost se připoutat a kapitán ohlásí přípravu na přistání, jen se na sebe s Hankou usmějeme. Protože tímto okamžikem se naše úžasná dovolená v Chile stává definitivně minulostí.

Pin It on Pinterest