Plavba lodí za ledovci Balmaceda a Serrano

by | Nov 24, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 14. — I přes maximální snahu se Hance nepodařilo objednat lístky na plavbu za ledovcem přes internet. A byla z toho hodně smutná. Proto jsme se dohodli, že brzo ráno zkusíme jít do přístavu k lodím naslepo a třeba se na nás usměje štěstí. Vstáváme po krátkém spánku už v půl sedmé, venku svítí sluníčko, vypadá to na příjemný den. Rychle se oblékáme, trochu snídáme a něco málo po sedmé vyrážíme k moři do přístavu v Puerto Natales.

Městečko je liduprázdné, jen občas někde přeběhne pes nebo projede auto. Jdeme svižně, naštěstí je to z kopce, ale i tak nám cesta trvá skoro čtvrt hodiny. Začíná trochu sněžit, na výlet po moři k ledovcům je “ideální” počasí. Po příchodu k lodi společnosti Agunsa se snažíme posádce vysvětlit, že chceme jet taky, ale že nemáme rezervaci. A pokud mají volno, že bychom rádi platili kartou. Prý “no problema”, máme jít dovnitř do kajuty.

V kajutě je šest řad sedadel, v každé řadě dvě trojice. Většina z nich je prázdná, ale postupně se zaplňují. Několikrát nás kvůli nově příchozím přesadí, až nakonec skončíme v druhé sekci. Vypadá jako “business” třída v letadle, místo tří sedadel jsou vedle sebe jen dvě a vůbec je tam všechno větší a prostornější. Po chvíli dorazí jeden člen posádky a zaplacením 78.000 pesos za osobu se z nás stanou plnohodnotní pasažéři. Jak později zjistíme, je to cena za standardní místa, za VIP bychom správně měli platit ještě o 30% víc. Chvilku po osmé hodině už je loď skoro celá zaplněna lidmi a my vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Venku padají kroupy, pro změnu…

Loď jménem Agunsa Tonina je docela moderně vypadající plavidlo uzpůsobené pro plavbu v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Všechna místa jsou krytá, jen na zádi je malá otevřená paluba určená pro focení. Z počátku naší cesty to ale vypadá, že nebude potřeba. Venku se honí všichni čerti, fouká silný vítr a loď se jen obtížně prodírá vysokými vlnami. Dokonce nás upozorňují na to, že kapitán může kvůli bezpečnosti plavbu zrušit. Po pár kilometrech se nám ale podaří nepříjemného mraku konstantní rychlostí 24 km/h ujet a dál už počasí vypadá docela nadějně.

Hanka toho hned využívá a utíká na záď cvakat dalších pár stovek fotek na památku. Ještě předtím nám lodní stewardi rozdají malé občerstvení sestávající se ze sušenek a kávy, ale pak už Hanku nic nezadrží. Po chvíli se tam jdu kouknout také, brzdíme totiž u skály v moři doslova obsypané desítkami hnízdících kormoránů. Ale moc dlouho se nezdržím, venku už je sice lépe, ale pořád slušná zima. Šplíchající slaná voda také nedělá moc dobře mému zbědovanému obličeji. A v neposlední řadě je navíc na palubě narváno jak v metru ve špičce, takže se rád vrátím do tepla podpalubí.

Plujeme dál, míjíme několik vodopádů, brzdíme u strmého útesu s vodopádem a dalšími kormorány, ale jedním ze tří hlavních cílů naší cesty je až ledovec Balmaceda na stejnojmenné, 2035 metrů vysoké hoře. Jeden z jeho splazů sahá skoro až k moři a v dopoledním sluníčku září do dálky krásně modrou barvou. Chvilku se kolem něj motáme, až se všichni náruživí fotografové konečně nasytí, pak pokračujeme dál.

Druhým hlavním cílem naší cesty je ledovec Serrano. Na rozdíl od toho prvního není viditelný přímo z moře, ale pohled na něj si musíme pěkně zasloužit a vyšlapat. Kotvíme v prťavém přístavu Puerto Toro a vydáváme se pěšky k ledovci. Informační leták sice vyhrožoval hodinovou procházkou, nevhodnou pro lidi s menší fyzičkou, ale naštěstí to ve skutečnosti nebylo tak horké. Větší starosti mi dělá můj obličej, který si žije vlastním životem. Nakonec ho před nepřízní počasí chráním pletenou kuklou, takže vypadám jako ninja z béčkového akčňáku s Michalem Dudikoffem…

Už po pár desítkách metrů chůze lesem složeným z “forrest of coigue” jsme u ledovcového jezírka plného odlomených ledovcových ker všech tvarů a velikostí. Něco jako Jökulsárlón na Islandu, akorát v menším měřítku. A před námi už je na dohled samotný ledovec Serrano, cíl naší celodenní plavby.

Cestou k jeho úpatí si fotíme samotný ledovec, sebe s ledovcem, sebe bez ledovce, sebe s ledovými krami, kry bez nás, cestičku, kameny, skály, les… prostě všechno, jako obvykle. Sluníčko se sice schovává za mraky, ale občas vyleze a celé jezírko krásně zalije svými paprsky. Až úplně k ledovci se bohužel nemůže, končíme pár desítek metrů od něj, ale i tak je to pěkný pohled, ledovec Serrano prostě vypadá nádherně.

Především nás okouzlují jeho krásně bílé až modré barvy, není to žádná špindíra od sopečného popela a sazí jako na Islandu. Doufáme v nějaké efektní odlomení velké kry, bohužel marně; kromě několika strašidelných zvuků a odlomení jednoho miniaturního, skoro neviditelného kousku ledu se během naší exkurze nic překvapivého nestane.

Blíží se poledne a jeden člen posádky nás pozvolna začíná směřovat zpět na loď. Cestou se ještě kocháme pohledem na ledovec od říčky vytékající z jezera a tekoucí do moře, ale pak už jen procházíme kolem rozestavěné budovy až k molu a po pár minutách jsme zase zpátky na lodi.

Aby nám to nebylo líto, dostáváme každý kus ledovce ve skleničce, k tomu pití podle chuti a malou krabičku chipsů navrch. Volíme Honzu Chodce (Johny Walker) a chutná fakt báječně. Led má navíc velmi zajímavou konzistenci plnou bublinek, ani zdaleka se nepodobá ledu z mrazáku. Mňam! Po takové svačince je nejlepší dát si dvacet. Venku se stejně zatáhlo, loď se příjemně pohupuje a nás čeká ještě dlouhá cesta zpátky do přístavu. Sice to nějak nevychází časově, na příjezd v půl šesté je teprve málo hodin, ale tím se netrápíme a zavíráme oči.

Otevíráme je zrovna ve chvíli, kdy hlásí další zastávku. A to nikoliv v cíli, ale v malé zátoce Puerto Consuelo, kde na nás na farmě Fiordo Eberhard čeká překvapení v podobě pohoštění. A to ne jen tak ledajakého, ale skutečná žranice se spoustou pečeného masa a výborným červeným vínem. Jen doufáme, že trojice opékaných zvířátek za svého života bečela a neštěkala…

Než přijde na řadu maso, dostáváme předkrm v podobě pikantního zeleninového salátu a místního pečiva. K tomu zeleninový salát a citronádu. Ale hlavním chodem je samozřejmě maso. Hodně masa! Sice nemáme takový apetit, jako stůl vedle nás se sedmi Rusáky, ale i tak toho spořádáme docela dost. Maso je šťavnaté, skvěle marinované a výborně propečené. Jako přílohu máme brambory, ale kdo by si žaludek plácal něčím takovým, když se v krbu kousek vedle udržuje při servírovací teplotě metrák skopového.

Jako sladká tečka se servíruje domácí mléčná rýže posypaná skořicí, ale ta už se do nás skoro nevejde. Na památku si kupujeme malého pleteného tučňáka za 3.000 CLP a listujeme několika publikacemi o Patagonii. Pomalu se oblékáme a vracíme k lodi. Ta se pozvolna plní přecpanými turisty, kteří ihned po dosednutí do sedadel upadají do hlubokého spánku. Stejně jako my. Další a na lodi již poslední budíček nás ze slastného snění vytrhává pár kilometrů před Puerto Natales, kde naše dnešní cesta končí. Posádka se s námi loučí a my se balíme na cestu zpět do hotelu.

Jelikož je neděle, mají ve městě skoro všude zavřeno. Jeden z mála otevřených obchodů je místní lékárna, kde si pořizujeme krém na spáleniny ze sluníčka, a pak i supermarket, kde kupujeme víno, pivo, colu a pár dalších nezbytností. Poslední cestou dnešního dne je návrat do hotelu. Tam se Hanka ještě na chvíli připojuje k internetu, aby zajistila hotel v Punta Arenas. Po chvilce vybírání volí krásně vypadající hotel Apart Hotel Quillango kousek od centra města s výborným hodnocením. O chvilku později už je zhasnuto a oba usínáme.

Pin It on Pinterest