Květnový výlet na Dlouhé stráně

by | May 10, 2013 | Horská turistika | 0 comments

V rámci přípravy na letošní léto a podzim, kdy nás čeká pěkná řádka dlouhých a ještě delších pochodů, jsme se druhý květnový svátek připadající neprakticky na středu rozhodli vyrazit na procházku k jednomu z technických divů naší republiky, přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé stráně. Náš plán byl prostý. Z Olomouce se přepravíme přímým autobusem až kousek pod Praděd na rozcestí Hvězda, dalším autobusem se posuneme na chatu Ovčárna a něco málo po deváté hodině vyrazíme na cestu k našemu cíli a pak dál až do Koutů.

Předpověď počasí byla všelijaká, ale my doufali, že jako mnohokrát předtím se i v tomto případě rosničky spletou a nakonec bude pěkně. Ráno byl budíček už před šestou, abychom se v klidu stihli sbalit a přepravit na autobusové nádraží. Cestou jsme si koupili i malé občerstvení k snídani a zásoby na cestu. V půl osmé už jsme seděli v poloprázdném busíku mířícím do Jeseníků. Silnice i obloha byly jako vymetené, jízda proto rychle utekla. I počasí nám dělalo radost. Po krátkém čekání na přestup pod Pradědem jsme se nechali vyvézt nahoru k Ovčárně a zhruba ve čtvrt na deset byli připraveni vyrazit.

Po počátečním náročnějším šplhání na sjezdovku jsme dorazili až na hřeben k Petrovým kamenům. Udělali jsme pár fotek a svižným tempem pokračovali dál na jih. Kochání se krásnými výhledy na Praděd i na hlavní cíl naší cesty nám trochu znepříjemňoval silnější vítr, ale převezli jsme ho šátkem a čepicí, a ani sluníčko stále častěji se schovávající za mraky nám náladu nezkazilo. U Vysoké hole jsme se jen trochu lépe oblékli a šli dál.

Na rozcestí Nad malým kotlem na nás čekalo překvapení v podobě tří OBROVSKÝCH živočichů, neslyšně poskakujících asi 20 metrů od nás. Na první pohled to vypadalo MINIMÁLNĚ na losy, ale po prozkoumání několika bleskově pořízených fotek jsme se nakonec shodli na tom, že šlo asi o skupinku tří mladých jelenů. Nebyla to jediná divoká zvířata, která jsme ten den potkali, ale určitě byla největší a setkání s nimi rozhodně nejstrašidelnější:)

Následoval několikakilometrový sestup z hřebenu až pod samotný kopec Dlouhé stráně. První část vedla lesní cestičkou mezi nízkými kosodřevinami, druhá část pak po pozvolné štěrkové cestě. Relativně nudnou pasáž nám zpříjemnila velká kaluž plná malinkých černých pulců a jedna malá ještěrka v trávě, která se ráda nechala vyfotografovat. Nakonec jsme došli k místu zvanému Vyhlídka, kde končil sestup a začalo stoupání na Dlouhé stráně. Výstup na kopec nebyl nijak extrémně náročný, za 40 minut jsme stáli před posledním úsekem, přesně 178 schody vedoucími na okraj nádrže.

První pohled nahoře byl úchvatný! Nádrž je více než 700 metrů dlouhá a možná 200 metrů široká, takže je to skutečně pořádný rybníček:) Méně příjemný už byl stále silnější vítr, který nahoře neměl žádné zábrany. Spolu s jen občas vykouknuvším sluníčkem to znamenalo docela velkou zimu.

Nahoře jsme se proto zdrželi jen nezbytně krátkou dobu, po západním břehu obešli Dlouhé stráně a rychle se šli schovat do mírného závětří na severní straně, kde byla malá chatka s otevřeným občerstvením. Na rozloučenou se Stráněmi ještě jedno malé panorámátko:)

U stánku jsme si dali na zahřátí dva Pradědy a donesenou hermelínovou bagetku zalili vychlazeným Kozlíkem v plechovce. Ale i když to foukalo trochu méně, o moc tepleji nám tedy rozhodně nebylo. Proto jsme si jen trochu odpočinuli a vyrazili na zbytek cesty, tentokrát směr Kouty nad Desnou. Cestou jsme minuli tunel, kterým se pravděpodobně jezdí do technických prostor pod nádrží – jelikož jsme v CHKO, veškerá technika musí být schovaná. Zajímavostí Dlouhých strání vyčtenou na Wikipedii je mimo jiné tunel propojující horní nádrž s dolní, který má více ja 2400 schodů! Naštěstí je tam prý i výtah…

Sestup k horní stanici sedačkové lanovky nad Kouty byl bez zádrhelů. Čas od času vysvitlo sluníčko, ale většinu času bylo pod mrakem. Cestou jsme minuli trojici větrníků, naštěstí neaktivních, a také pár dalších turistů. Nakonec jsme, po zhruba pěti hodinách a dvaceti minutách, stáli na sjezdovce u lanovky na Medvědí hoře.

Když jsme koukali na DVD s reportáží z loňské Beskydské sedmičky, zaujala nás mimo jiné slova vítězky jedné z kategorií, která ve svých začátcích dostala radu trénovat především seběhy. Vzpomněli jsme si na to a po krátkém uvažování se rozhodli to vyzkoušet. První třetina byla celkem bez problémů, sklon svahu byl snesitelný a díky hodně nadýchanému terénu se nám běželo docela dobře. Zato druhá část sjezdovky nám dala zabrat – sklon byl místy až vražedný a místo kypré hlíny byl povrch kombinací udusané zeminy, kamení a trávy. Ale nakonec jsme se, se stále se prodlužujícími přestávkami, dostali až dolů, pod kopec. Celí a relativně zdraví:)

Tam jsme si zavzpomínali na Horskou výzvu a v restauraci si na sluníčku dali zaslouženou odměnu v podobě malé svačinky a energetických nápojů (pivo a kofola). Necelou hodinku jsme lenošili a pak vyrazili na závěrečnou etapu středečního dne, na nádraží.

Na nádraží bylo veselo, protože kromě tradiční várky turistů a domorodců se do jednoho dieslem poháněného vozu Železnice Desná nacpalo navíc asi 20 pubertálních dítek školou povinných. Spolu s dvojicí psů a jedním hlídacím králíkem bylo o zábavu postaráno. Naštěstí jsme jeli jen půl hodinky a v Šumperku přestupovali:) Pak už jsme jeli jen hodinku do Olomouce a tím náš výlet skončil.

Na úplný závěr ještě něco pro statistiky ve spolupráci s Garmin Connect. Během výletu na Dlouhé stráně jsme ušli celkem 21,57 kilometrů a nastoupali 651 metrů. Celkový čas výletu byl 5 hodin 58 minut, z toho jsme se sunuli vpřed 4,5 hodiny průměrnou rychlostí 4,8 km/h. Nejvýše jsme se dostali na Čertových kamenech do 1462 metrů, naopak nejníže jsme sestoupili do cíle naší cesty, do Koutů nad Desnou.

Pin It on Pinterest