Krakonošova 100 2021 aneb po tmě přes celé Krkonoše

autor: Zář 24, 2021Krakonošova 1000 komentářů

55. ročník Krakonošovy stovky sliboval mnoho novinek – tradiční trasu včetně výstupu na Sněžku, netradiční termín v září, několik změn v oblasti kontrol a občerstvovacích stanic, a v neposlední řadě o hodinu posunutý start v 5 vlnách podle výkonnosti. Loňský ročník se kvůli Covidu nekonal, předloňský pro mě bohužel skončil už po necelých 30 kilometrech v Harrachově, letos jsem tak měl Krkonošům co vracet. A tak jsem na sever Čech v pátek krátce po poledni mířil s velkým očekáváním.

Cesta do Vrchlabí na start byla celkem mizerná. Google Maps na mě asi zkoušely nějaký nový vychytralý algoritmus, protože mě opakovaně posílaly takovými podivnými končinami, že jsem se až divil. Obzvlášť zábavné mi přišlo ušetření zhruba jedné minuty za cenu následného desetiminutového zdržení během marné snahy dostat se v pátečním provozu zpátky na hlavní tah. Vzhledem k mému plánu dorazit na start tak brzo, abych se ještě pár hodin mohl prospat, jsem nicméně neměl strach, že přijedu pozdě (jak se bohužel povedlo několika jiným pochodníkům). Po příjezdu jsem zaparkoval na tradičním místě na parkovišti u hřbitova, zašel si do areálu DDM pro startovní číslo a  památeční tunel na krk, trochu se najedl a na zadním sedadle mého vozidla zkusil na chvíli usnout.

I když se nezdálo příliš pravděpodobné na takovém omezeném prostoru zamhouřit oko, nakonec se mi skutečně povedlo na zhruba 2 hodiny upadnout do říše snů. Když jsem zase začal vnímat okolí, bylo krátce po šesté hodině večerní. Chvilku se v autě ještě převaluju a zkouším nabrat nějakou tu energii. Minimálně podle hodinek jí nemám zrovna na rozdávání, Body battery ukazuje 40 bodů ze 100. Ale není čemu se divit – v práci je to náročné tak nějak dlouhodobě, tento týden mě po delší době zase navštívila paní Migréna, a jako takový bonus jsme měli ze čtvrtka na pátek firemní teambuilding. Sice jsem se držel zkrátka, ale pár piv a vydatná masitá strava člověku běžeckou energii zrovna nepřidá.

Ale nemá smysl brečet, většina účastníků na tom bude podobně. Jdu se trochu projít na náměstí na start, abych se probral. Tam už se pomalu chystá start první vlny. Asi jako jediná je celkem naplněna, podle startovní listiny tam má být skoro 80 dálkoplazů. Moderátor dodává účastníkům kuráž a občas pronese nějakou organizační vsuvku. Asi nejdůležitější informací je nedávná změna trasy. Už už to vypadalo, že po letech bude na programu snad nejtradičnější trasa K100, ale nakonec to je jinak. Z technických důvodů není možné mít na polské straně kontrolu tam, kde být měla, a tak se do Polska tak podíváme jen v rámci Cesty česko-polského přátelství. Úsek na Polanu a následný návrat na hřeben si letos musíme odpustit. Což je velká škoda, ale zase se po několika letech jde až na vrchol Sněžky, takže za mě je to asi remíza.

Přesně v 7 večer zazní výstřel a první startovní vlna vyráží na trasu. Pomalu kráčím za davem a vracím se k autu. Oblékám se do závodního a balím si batoh. Naposledy kontroluji předpověď počasí – pršet nemá a teplota i na hřebenu má být relativně dost stupňů nad nulou, nebudu to tedy s oblečením přehánět. V plné polní zamykám auto a jdu zase těch pár desítek metrů na start, tentokrát už nadobro. Za pár minut má vyběhnout předposlední vlna. Rozhlížím se, jestli neuvidím někoho známého a hle, je tu organizátor Stovky Podkrkonoším Iske se svojí parťačkou. Prohodíme pár slov, vyfotím je na památku, a pak už spolu s několika dalšími Srnkami mizí v dálce.

Poslední skupinou jsou Vlci, neboli běžci. Je nás tu trochu víc, skoro 40, ale celkový počet účastníků pochodu těsně pod 190 lidí musí být pro organizátory zklamáním. Asi se tu sešlo víc věcí, souběžně konanými závody počínaje (navíc kvůli konflitku termínů vypadla K100 ze seriálu ČSUT) a kritizovaným arogantním přístupem organizátorů konče, nicméně k očekávanému číslu 500 startujících je to vážně hodně daleko. Provádím poslední kontrolu vybavení, fotím si pár fotek na památku, a s úderem kostelních hodin vyrážím přesně v 8 večer vstříc dalšímu dobrodružství. Je odstartováno!

Začíná se pěkně z ostra, od startu až na Žalý je to až na velmi malé výjimky pouze do kopce. Kolem je černočerná tma, takže jakmile opustíme zastavěnou oblast, musíme si všichni rozsvítit čelovky. Počáteční tempo je pěkně vysoké, běží se i do kopce. Teprve pod samotnou rozhlednou, kdy už stoupání připomíná sjezdovku, tempo trochu vadne a až na vrchol se vesměs všichni sunou už jen krokem. Nahoře je první čipová kontrola a drobné občerstvení, ale já jsem zatím v pohodě, zásoby jídla i vody netknuté, tak jen fotím nasvícenou rozhlednu a pádím dál.

Kousek pod rozhlednou potkávám Iskeho, který měl na startu 15 minut náskok. Jen kolem něj s pozdravem prolétnu. Běžím pár kilometrů z kopce, pak o něco víc kilometrů do kopce. Ale takového, jaký mám rád – pozvolný a ne moc prudký. Daří se mi držet tempo kolem 6 minut na kilometr, předbíhám desítky pochodníků. Každý takový skalp mě povzbudí, ani se nenaděju a jsem na druhé kontrole na Horních Mísečkách.

Nahoře je trochu mlha, ale jinak je vše jako za starých dobrých časů – pípací kontrola s usměvavým kontrolorem a otevřený bufet Stopa, kde si pochodníci mohou dát něco na zub. I mě pán láká na teplý čaj, ale jsem na vlně a navíc stále ještě skoro s plnými lahvemi, tak s díky odmítám a pádím dál skrz liduprázdné lyžařské středisko dál na západ směrem k Harrachovu.

Následující úsek se mi vždycky líbil. Pěkná lesní cesta a pak prudké stoupání pod Kotlem. Už jsem asi někde vepředu startovního pole, protože každou chvíli běžím úplně sám. Dneska to mám navíc zpestřené tím, že je skoro říjen a jeleni si celkem aktivně domlouvají rande. První mohutné zatroubení mě sice ještě vyděsilo a rychle jsem musel přesvědčit sebe sama, že to určitě nebyl medvěd. Ale pak jsem se trochu uklidnil a další klokotavé troubení už mě nechává relativně klidným.

S přibývajícími nadmořskými metry mlha houstne a na Dvoračkách už je tak hustá, že do první chalupy skoro vrazím. Ale na druhé straně kopce už je vidět trochu líp, následující seběh si užívám. Je to sice vesměs po asfaltu, ale za ty dva roky jsem se trochu naučil běhat, a tak běžím rychle a přitom relativně úsporně. Kilometry naskakují, hodinky mi pípají každých 5 minut, prostě paráda.

Po třech hodinách jsem v Harrachově. Tradiční občerstvovačka u hornického muzea se letos nekoná, místo toho je možnost doplnění kalorií a tekutin ve sport hotelu Mumlava. Malinko váhám, jestli hotel v noci najdu, ale vedou k němu šipky s logem K100. Hotel samotný je nejen krásně označen, ale před vchodem stojí i ogranizátor a zve mě dovnitř. Tam si pípám čipovou kontrolu a dnes poprvé se porozhlížím po něčem k snědku. Mají tu polévku (ale na tu nemám chuť), chleba a tři druhy pomazánek, já volím škvarkovou. Mažu si 4 půlkrajíce a doplňuju jednu z lahví horkým čajem. Na hřebeni se bude hodit! Druhou lahev nechávám poloprázdnou, pak se loučím a vydávám se na dlouhý výstup podél Mumlavy.

V zájmu výsledného času se krmím za pochodu. Když dojím, uvědomím si, že mám láhev s vodou skoro prázdnou. Jelikož na hřebenu není zrovna jeden pramen vedle druhého, nelením a beru si vodu přímo z Mumlavy (mám s sebou pro jistotu lahev s filtrem). Na hodinkách mi pípá 31. kilometr, načínám druhou třetinu závodu. Tu nejnáročnější. Stoupání podél hučící Mumlavy už je nad moje běžecké schopnosti, až na krátké stometrové úseky ho vycházím svižnou chůzí. Průměrné tempo se mi daří držet nad 6 km/h, nestěžuju si.

Kousek před rozcestím Krakonošova snídaně odbočuji na lesní cestu a „povolenou zkratkou“ (jak to před pár lety nazval Olaf) začínám stoupat na hřeben. Druhou část zkratky ale brání cedulka s nápisem Klidové území, která zapovídá chůzi mimo turistické značky. Poslušně začínám stoupat po asfaltu, na rozdíl od jiného pochodníka, který si asi cedulky nevšiml… Mlha opět houstne a aby mi nebylo smutno, občas se v nepříjemné blízkosti ozve jelení zatroubení.

Cesta po žluté kolem Vosecké boudy sice má poloviční délku, než předchozí cesta kolem Mumlavy, ale výškových metrů se nastoupá zhruba stejně. Tento sklon kopce mi ještě vyhovuje, jdu rychle a ještě před hřebenem doháním dva běžce přede mnou. Na hřebenu je mlha zase jako mlíko a navíc tu fouká. Ne sice nějak ledově, ale jsem zpocený, tak raději vyndavám větrovku a trochu něco pojím, ať se zahřeju i zevnitř.

Na hřebeni to není žádná oddychovka. První 4 kilometry se jde pořád do kopce, cesta je z části písčitá, z části kamenitá. Kameny ale kloužou, je na nich nalepený navátý písek, mé tempo upadá. Ale ostatní jsou na tom stejně, pořadí se moc nemění. Na Sněžných jamách není vidět na krok, naštěstí to tu už znám, a tak bez problémů nacházím správnou cestu pro sebe i jednoho kolegu pochodníka.

Následující dvoukilometrový sestup je všechno, jen ne příjemný. Polští správci Krkonoš dotáhli k dokonalosti kamenný chodník z velkých kamenných bloků, takže zhruba 150 centimetrů široký pruh balvanů teď trápí mé nohy mnohem déle, než v minulosti. Kameny se sice moc nekývají, chodník je udělaný precizně, ale některé kloužou, takže si na běh moc netroufám. Navíc mi nohy začínají dřevěnět, ideální předpoklad pro nějaké zranění. Takže to moc nehrotím a prostě jdu.

Následuje několik úseků, kde se střídá stoupání, klesání, písek, kameny a kamenný chodník. Občas vítr rozežene mraky a objeví se výhled do údolí, ale většinu času trávím obklopen hustou mlhou. Najednou se z mlhy vyloupne velká chata a já si poprvé můžu prohlédnout novou Petrovku. Pěkná, ale zavřená… Prudký seběh si protrpím, závěrečný klesání k chatě Malý Šišák už je naštěstí pozvolnější a pro mé nohy běhatelnější. Konečně jsem na místě, další kontrola v horské chatě je přede mnou.

Chvilku trvá, než najdu ten správný vchod, ale nakonec se za vydatné pomoci cedulek a šipek podaří a já si po 6 hodinách na nohách můžu poprvé sednout. Nohy bolí, tak si to tady protáhnu na skoro celou půlhodinu, během které se nohy zregenerují a do žaludku dostanu vynikající gulášovku s chlebem, pivo a Kofolu. Když zhruba v půl třetí ráno vycházím zpět do tmy, připadám si jako znovuzrozený.

Načínám druhou polovinu pochodu. Vracím se na hřebenovku a čeká mě další prudké stoupání. Tentokrát ho jdu úmyslně volněji, ať má tělo dost energie trávit tu kalorickou nálož. Ráz cesty se nemění, spousta kamení, písek, už se celkem těším na něco normálního. Výhledy kvůli mlze stále nic moc, tak se alespoň nemusím zdržovat focením a kocháním. Po dalších 8 kilometrech se blížím k Luční boudě, na poslední chvíli přidané občerstvovačce místo té v Polsku. V mlžném oparu je vstup do místnosti s kontrolou a občerstvením jak z nějakého fantasy filmu. Uvnitř je osamocený sympatický kontrolor a 2 závodníci. Nechávám si zapsat své startovní číslo a vzápětí se loučím, čeká mě Sněžka. Na cestu si beru jeden rohlík. Podle všeho z místní pekárny, je naprosto luxusní! Měl jsem si vzít dva… 🙂

2 kilometry pod vrchol našeho největšího kopce mě baví, zase můžu běžet souvislejší úsek v kuse. Kvůli mlze není nic vidět, ale podle GPSky už jsem skoro pod kopcem. Posledních pár stovek metrů je vážně výživných, bez hůlek si musím dát několik krátkých pauziček. Ale za slabých 20 minut jsem na vrcholku a rozhlížím se, kde asi bude ta slibovaná kontrola. Jediné světlo se line z Poštovny, tak jdu dovnitř. Čekají tam na mě 3 organizátoři, zdraví mě a zapisují si moje číslo. Vyfotím si je, pak chvilku přemýšlím, jestli si něco nekoupím… Ale nakonec usoudím, že všechno mám, tak se loučím a vracím do zimy, tmy a mlhy.

Napojení se na červenou hřebenovku je trochu zrádné. Vypadá to, jako bychom se vraceli zpátky. Jeden ze závodníků tady trochu bezradně pobíhá tam a zpět, tak ho uklidním, že za chvíli se zase stočíme tím správným směrem, a kousek jdeme spolu. První kilometry sestupu jsou opět velmi náročné, spousta kamení, množství kamenných chodníků s kameny na výšku, chodidla dostávají zabrat. Teprve od Sovího sedla se cesta trochu umravní a zase můžu běžet. Trochu mě zlobí technika, návleky na boty proti nepořádku moc nedrží, takže si musím z bot vyklepávat spoustu kamínků, což mě trochu brzdí. Ale k další kontrole je to už jen kousek, tam si to dám dopořádku.

Pomezní boudy jsou tradiční předposlední kontrolou. Velmi sympatické organizátorské osazenstvo, chleba s různými pomazánkami, meloun a k tomu Birell. Zdržím se déle, než jsem doufal, ale zase se mi pak pokračuje veseleji. Mimo jiné proto, že mi do cíle zbývá už jen 27 kilometrů. Bohužel z velké části po asfaltu, ale to ke K100 tak nějak patří. Ale co to, jen co opustím útulné prostředí obecního úřadu, hodinky pípají, že jdu špatně…? Trasa mě vede nahoru do kopce a ne po známé asfaltce. Vydávám se tedy do krátkého kopce a s potěšením sleduji, že místo asfaltu mě teď čekají 2 kilometry krásné lesní cesty. U Rottrových domků se sice vracím zpět a dál je to už po staré známé asfaltce, ale ty dva kilometry po měkounké travičce už mi nikdo nevezme.

Seběh ke Spálenému Mlýnu je bez problémů, protilehlý kopec k Janovým Boudám také, nohy mi rozbije až prudký sestup do Velké Úpy. Závidím dvěma dvojicím výrazně mladších závodníků, kteří podobné problémy nemají a vyklusávají si, jako by byli na desítce někde v parku. Naopak cesta do kopce je moje doména a po modré turistické značce vedoucí souběžně se silnicí je zase skoro doháním, takže nás chvilku jde až netypicky velká skupinka. Světla už je dostatek, tak můžu po 10 hodinách konečně vypnout čelovku.

V Peci pomáháme dalším kolegům v nouzi, kteří marně hledají poslední kontrolu. Místo tradiční restaurace Zelený Potok tentokrát musíme ještě o pár stovek metrů dál, až na úpatí kopce, kde jsou apartmány Poustevník. A právě tam se ve mě probudí závodník. Je tam snad 8 soupeřů a vesměs se připravují na konzumaci lahodně vonící polévky. Já bych si sice také dal, ale místo toho si jen doplním čaj a uklidím bundu do batohu, pak vyrazím ještě s jednou dvojicí na cestu. Čeká mě poslední náročné stoupání až k Hrnčířským boudám, dál už to bude více méně jenom z kopce.

U Hrnčířských Bud byla dlouhou dobu další povolená zkratka přes louku, ale i zde je teď cedule zakazující vstup. Poslušně louku obejdeme a po modré začínáme finální fázi pochodu. Dvojice mi trochu utíká, nicméně jsme jak na gumě, každou chvilku je zase doženu. Terén je zde různorodý, procházíme i nově budovanou asfaltkou (zatím je hotový jen písčitý podklad), kilometry rychle naskakují. Teprve kousek před Horním Lánovem se kolegové bežci definitivně trhnou, na moje nohy je tak prudké klesání už moc.

V Horním Lánově mě překvapí dvojice velmi mladých pořadatelů, kteří mi dají napít a zapíšou si moje číslo. Doteď nevím, jestli to byla oficiální tajná kontrola nebo jen nějaká milá pomoc domorodců, každopádně mě to tak překvapí, že si je zapomenu vyfotit. Drápu se do krátkého prudkého kopce a doháním další, tentokrát smíšenou dvojici. Předbíhám je a po staré poštovní cestě mířím až na kopec, ze kterého už je skoro vidět Vrchlabí. Čeká mě poslední kilometrový seběh, běžím naplno, není, proč se šetřit. Ve Vrchlabí opatrně křižuji hlavní silnici a o pár vteřin později probíhám cílem. Jsem tu v úžasném čase 12 hodin 55 minut!

V cíli je pusto a prázdno. Po chvilce si mě všimne pořadatel a ohlásí moje jméno a čas. Jen o pár okamžiků později přichází jiná pořadatelka, gratuluje mi, předává mi diplom a skleněnou medaili, a já si můžu začít vychutnávat skvělý úspěch. Jdu do stanu, kde si navzájem blahopřejeme s ostatními doběhnuvšími. Zdá se, že bych mohl být na krásném sedmém místě. Posléze se ukáže, že jsem „až“ osmý, ale to mi nijak nevadí, být v TOP10 je prostě super!

Chvilku se tu vydýchávám a užívám si cíle, ale brzy se do mě začíná dávat zima, tak se loučím a jdu se k autu převléknout. Cestou prohodím pár slov se zahraničním účastníkem K100, který je plný dojmů (veskrze pozitivních), pak si otevřu Red Bulla a vydám se na cestu zpět k domovu, čímž pro mě letošní, celkově 55. a můj 6. ročník definitivně končí.

Co říci závěrem? Z pohledu mého výkonu to byla pohádka. Sice rozhodně nešlo o nejnáročnější závod, ale v poměru obtížnosti a rychlosti to byl asi můj nejlepší výkon. Čas pod 13 hodin je z říše snů a skutečnost, že jsem doběhl bez jakékoliv bolístky (únavu nepočítám) je pro mě snad ještě větší zázrak. Samozřejmě k tomu hodně přispělo i příjemné běžecké počasí a super botičky od inov-8, ale to k tomu tak nějak patří.

Velkou neznámou bylo organizační zajištění letošního ročníku. Organizace byla poslední roky taková všelijaká, pořadatelé dostávali často docela sodu, a nutno říci, že vesměs oprávněně. Jejich arogantní odpovědi v diskuzích na stížnosti s nedostatkem tekutin během závodu už skoro zlidověly. Po letošním ročníku se zdá, že by se to mohlo vrátit do starých, dobrých kolejí. Pravda, změna trasy na poslední chvíli nebyla komunikovaná zrovna šťastně, a teprve na startu představená některá nová místa kontrol taky pár lidí poněkud zmátla, ale to bylo tak asi to hlavní, co lze letos vytknout. Občerstvovaček bylo dostatek a pokud můžu soudit (ne všude jsem to využil), sortiment byl různorodý a víc než dostatečný. Navíc oceňuji, že většina kontrol byla v restauracích s tekoucí vodou a záchodem. Časomíra fungovala a kdo si na startu vyhradil pár minut na pročtení aktuálních informací, nemohlo ho na trati nic překvapit.

Celkově to byl skvělý víkend a už se nemůžu dočkat příštího ročníku!


Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 91 kilometrů jsem zvládl za úžasných 12 hodin a 55 minut průměrným tempem 8:25 minut na kilometr na celkovém 8. místě. Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 91,4 kilometrů, nastoupal a klesnul 3369 metrů. Na start závodu se postavilo 187 závodníků a pochodníků, 31 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za fantastických 10 hodin 9 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest