Krajem Bitvy u Lipan 2020 aneb moje první „běžecká“ stovka

autor: Kvě 29, 2020Krajem Bitvy u Lipan0 komentářů

175. Přesně tolik dní uplynulo od chvíle, kdy jsem naposledy stál na startu pochodu na 100+ kilometrů. Ne ztráta formy nebo snad zranění, ale miniaturní vetřelec zvaný SARS-CoV-2, způsobující nemoc Covid-19, převrátil svět vzhůru nohama a hromadné akce byly jednou z jeho mnoha obětí. Teprve po třech měsících omezení bylo možné vrátit se k relativně normálnímu žití, a jedním z důkazů byl právě tento pochod konaný nedaleko Prahy v Českém Brodě.

Po poslední nedokončené Pražské stovce v prosinci loňského roku jsem měl pochodnickou náladu na bodu mrazu. Ono už to nestálo za moc posledních pár let, DNF se ve výsledcích u mého jména objevovalo skoro každý druhý pochod, a i když jsem se občas podíval až do cíle, časy někdy i výrazně přesahující 24 hodin jsou pro mě už příliš frustrující. Výjimky se sice našly, ale bylo jich zoufale málo. A sedmý marný pokus o dokončení tomu nasadil korunu. Bylo mi jasné, že pokud se „něco“ nestane, je načase se se světem dlouhých pochodů rozloučit a najít si jinou zábavu.

Trvalo mi týden si to v hlavě přebrat. Myšlenka na to, jak Olafovi v cíli P100 tisknu pravici a on mi předává zasloužený diplom, se nakonec ukázala být neodolatelnou, takže odchod do pochodnického důchodu se odsunul na neurčito. Akorát mi bylo jasné, že to „něco“ bude trochu náročnější, než si dát během roku jednou za 2 měsíce stovku a pak se z toho 14 dní vzpamatovávat. Významným pomocným impulzem se ukázala být ranní návštěva koupelny, protože letmý pohled na váhu (ukázala číslo začínající jedničkou) i do zrcadla (ukázalo tvora, který rozhodně nevypadal jako já) mě skoro až vyděsil. A Vánoce  za dveřmi! Tak jsem se do toho dal…

O skoro půl roku později jsem na cestě do Českého Brodu na start mé první letošní stovky. V nohách mám naběháno přes 1000 kilometrů včetně jedné „tréninkové“ soukromé stovečky přes Brdy. Váha už delší dobu ukazuje čísla začínající osmičkou, a ani zrcadlo se už při zobrazení mé siluety studem nepotí. Přesto jsem trochu nervózní, navíc mě bolí hlava i záda; asi jsem se těšil až moc. O stovce Krajem Bitvy u Lipan toho moc nevím, podle všeho jde o tradiční pochodnickou stovku pro zasloužilé veterány KČT, o které bych se nebýt iniciativy Olafa možná ani nedozvěděl. Nejdříve přesvědčil organizátory, aby svou akci dali do kalendáře ČSUT místo jiné zrušené akce, a pak jim podle všeho poskytl pár doporučení, jak ji přizpůsobit i běžcům, kteří mají od běžných účastníků pochodů trochu jiné požadavky. Což ve mě, při vzpomínce na organizátory K100, vyvolává trochu obavy…

Obavy se naštěstí ukázaly být liché. V průběhu pár dní se výrazně doplnil itinerář stovkové varianty pochodu – „otevírací doba“ tří občerstvovaček se přizpůsobila rychlému tempu běžců, čtvrtá kontrola s balenou vodou byla na žádost účastníků přidána vzápětí, startovní okno bylo i s ohledem na hygienická opatření roztaženo do dvou hodin, kromě bitmapové mapy s vyznačenými kontrolami dali organizátoři k dispozici i záznam trasy pro GPSky a část trasy navíc doznačili odrazkami. Takže když jsem pár minut před devátou dorazil do vůbec první radniční budovy v poddanském městě v Českých zemích, měl jsem všechny potřebné informace. Uvnitř jsem pozdravil organizátory včetně Olafa, zaplatil symbolické startovné 100 Kč, dostal mapu s vyznačenou trasou a kontrolní kartu s přesným popisem umístění kontrol (včetně fotek!!!) a s úderem deváté vyrazil na cestu.

Počáteční metry vedoucí skrz městečko jsem začal zdolávat volně, teprve na hranicích Brodu jsem se trochu rozběhl. A první dojmy byly dobré, hlava pobolívala už jen mírně, a záda si snad také dají říct. Minimálně by měla být vděčná za dárek k narozeninám, novou běžeckou vestu od Salomonu. Na zádech skoro není cítit a při běhu se ani nehne, prostě paráda. Je teplo, nefouká, polojasnou oblohu každou chvíli prozáří slábnoucí sluníčko. Z počátku běžím skoro sám, hlavní dav pochodníků vyrazil už v osm, dav běžců se ke startu teprve chystá. U Mlýnského rybníka odbočuji ze silnice a po hrázi kopíruji naučnou stezku Údolím Šembery, první z mnoha pěkných míst na trase. Po 35 minutách jsem u první kontroly, fixkou musím do kontrolní karty opsat stylové klíčové slovo „palcát“. Svítím si na to čelovkou, v lese už je tma.

Držím se červené turistické značky a začínám předbíhat ve větším počtu se vyskytující pochodníky. Trochu mě to rozptýlí, takže na první odbočce na rozcestí na Šembeře sice na rozdíl od několika ostatních zahnu správně, ale následující druhou odbočku doprava už míjím rovně a omylu si všimnu až po 100 metrech. Dnešní Fail #1, naštěstí jen krátký. Trasa stále kopíruje Šemberu, v orientaci pomáhá doznačení malými oranžovými odrazkami. Chvíli mi trvá se na ně „naladit“, ale po hodině už se orientuji skoro výhradně podle nich. Teprve na 11. kilometru se naše cesty dělí a přede mnou je vesnice Kozojedy. Pro mě zvláštní snad jen tím, že tam kamarád zdědil barák a několikrát jsme to tam zodpovědně oslavili.

Během klesání do Jevan proud pochodníků houstne, předbíhám jich snad desítky. Potkávám i skupinku s Evou Kubrichtovou a Ivanou Čahojovou. Zdravím je a prohodím s Evou pár slov. Pak s poněkud hulvátským rozloučením, že „doufám, že už vás dneska neuvidím“ mizím v dálce. Já vím, nebylo to moc hezké, ale představa, že mě jako obvykle najdou v půlce závodu ležet někde na mezi, mě upřímně děsila… Takže se dodatečně omlouvám:) V Jevanech míjím velký rybník a pak přes první ostřejší kopeček mířím po cyklostezce Krajem Josefa Lady skrz Voděradské bučiny do Černých Voděrad, kde je na 20. kilometru připravena první občerstvovací stanice s „drobným občerstvením“.

Při pohledu na obrovský stůl plný nejrůznějších dobrot se musím pousmát, spíš než drobné občerstvení to tu připomíná dobře zásobenou večerku. Milé organizátorky s rouškami mi razítkují kartu já můžu začít hodovat. Kromě banánů, salámů, chleba a sušenek si dávám i několik loků piva a Coly. Pochodníci se potkávají jen u stolu, pak už jen tiše žvýkají a polykají v dostatečných rozestupech. Prymula by měl radost… U stromu stojícího nedaleko se trochu protahuji a po pár minutách se loučím, přeci jen mám před sebou ještě 80 kilometrů.

Další úsek není ani náročný, ani nijak zvlášť zajímavý. Daří se mi držet velmi příjemné tempo, více méně pořád běžím. Nebýt malého zaváhání v poli (Fail #2) kousek před městem, bylo to úplně bez problémů. Za slabou hodinku jsem v Choceradech. Toto jméno si pamatuji z jedné z Pražských stovek, kousek odsud jsem vzdal Stovku Posázavím… Dneska to snad bude mít šťastnější konec. Fotím si krásně nasvícený kostel a u železniční zastávky i třetí kontrolu. Trochu mě překvapí, že o kousek dál je identická kontrola ještě jednou, ale lépe ji potkat dvakrát, než mít v kartě chybějící políčko.

Následujících 10 kilometrů vede pěknou trailovější trasou přes kopečky na dohled Sázavy. Oči už jsou nastavené na automatické hledání oranžových odrazek, nohy kmitají v trávě po různých cestách a pěšinkách. Je zataženo, takže teplota hodně nad nulou, prostě ideální počasí. Postupně mě začínají předbíhat borci startující až v 10 večer, ale není jich tolik, kolik jsem čekal. Bylo by to vážně skoro dokonalé, nebýt drobného tahání v achilovkách. Do prudších kopců už nestíhám vybíhat, ale jen jdu, a moje boty do parků a příměstských lesíků asi nejsou na dlouhou chůzi úplně stavěné. S každým vyšlapaným kopcem je to horší a horší, především levá noha zlobí víc, než je příjemné.

Naštěstí je tu malá vesnice Bělokozly se čtvrtou kontrolou… Moment, ale kontrola má být až o kilometr dál, navíc spojená s občerstvením?! Teprve druhý pohled na natištěný papír ukáže, že kontrola zde přítomná je pro cyklozávod, ta naše pochodnická na nás čeká skutečně až o trochu později. Po 10 minutách stoupání do táhlého asfaltového kopce, ze kterého mé achilovky nemají radost, přicházím na druhou občerstvovací stanici.Je tam pár závodníků a dva organizátoři. Jedním z nich je Olaf, který si hned žádá startovní číslo. Říkám „pět“. Olaf chvilku kouká do mobilu a pak se ptá ještě jednou. „Pět, Pavel Koza“. Odpověď „Nejseš tu nějak brzo?“ jsem sice nečekal, ale potěší. 🙂 Říkám Olafovi, že za mým zlepšením je příprava na P100, kterou už snad letos konečně dám. Jeho tajemné pousmání mě sice trochu znervózní, ale třeba má jen dobrou náladu a s délkou a náročností připravované P100 2020 to určitě nesouvisí…

O chvilku později jsem na kontrole sám, ostatní už vyrazili na cestu. Uvelebím se na připravené židli a dávám nohám trochu odpočinout. Ale jen chvíli, 10 minutách musí stačit. Loučím se a vyrážím. Kolem hradiště Vraník klesám k Sázavě, po jejímž břehu mě čekají asi 2 kilometry. Nejsou sice do kopce, ale terén plný kluzkých kamenů není úplně ideální k běhu, a tak moje achilovky trpí a trpí… Kolem zastávky v Samopších stoupám do kopce k Sedlišti a začínám se blížit k Sázavě. A právě tady někde jsem asi překročil Bludný kořen, protože jinak si zmatky kolem města Sázava neumím vysvětlit.

První problém nastává na rozcestí U Altánku na kopci nad řekou. Už tam stojí několik běžců a studují mapy. Do toho se z altánku ozývá zuřivý štěkot psa, prostě paráda. Přidávám se k luštění trasy a s pomocí Mapy.cz nakonec volíme cestu po silnici do kopce. Samozřejmě blbě, logicky musíme klesat, takže když ani po 250 metrech nenacházíme žádnou cestu dolů, vracíme se (Fail #3) a postup opakujeme. To už je nás tam snad 10. Druhý pokus už je naštěstí úspěšný a rychle sbíháme dolů. Frustrace předchozích okamžiků však má vliv na moje nohy, achilovky zlobí a nutí mě se na chvíli posadit. Ostatní mezitím mizí v dáli a když po chvíli dojdu až k mostu, poslední čelovka se ztrácí v dálce za mostem. Přidám do kroku, nohy trochu povolují a z mírného kopce za mostem se rozbíhám. Bohužel mimo trasu, takže se musím pár desítek metrů vracet (Fail #4). Prudkou cestu do kopce si v duchu nadávám, po další minuté odbočce, vracečce (Fail #5) a krátkém šplhání do kluzké stráně přecházím na nadávky plně akustické. Ach jo!

Cestou do Vlkančického kopce, skrz stejnojmennou vesnici a pak dál, znovu a znovu nahoru, dosahuje moje frustrace vrcholu. Tempo klesá, nohy bolí, předbíhá mě spousta závodníků včetně Jirky Větvičky. Nejvíc se děsím okamžiku, až se v achilovce ozve křupnutí a bude ze mě na pár měsíců invalida. Každou chvilku odpočívám, zkouším různě zmačknout vysoké paty bot, ale to pomáhá vždy jen na pár minut. Hlavou se mi honí chmurné myšlenky… Naštěstí se někdy v těchto okamžicích karta pomalu začíná obracet. Nejdříve mě potěší svítání, obyčejně nejkrásnější část každého nočního pochodu. Pak si na krátkém úseku uvědomím, že když běžím, achilovky jsou naprosto v pohodě. A nakonec v krátkém sledu přicházím na pátou kontrolu, kde je kromě dalšího kontrolního bodu i přichystaný balík plný balených vod.

Rozhodnu se dát trochu dohromady. Odskočím si, „uvařím“ si pomerančový iontový nápoj, oblepím paty náplastí, sundám čelovku a čepici, a na pár minut se posadím. Do Kouřimi to je nějakých 14 kilometrů, většinou prý spíš z kopce, mělo by to být běhatelné. Zkusím to, prvních pár desítek metrů jen volně, ale achilovky drží, ani píchnutí. Zrychluji a stále žádná bolest. Do žil se mi vlévá optimismus a trochu euforie. Možná až moc, protože na silnici na Výžerky zase minu odbočku a musím se 200 metrů vracet (Fail #6).

K rozcestí na Krymlov je to sice zase do kopce, ale endorfiny v krvi tlumí bolest a navíc občas popobíhám i do kopce, takže se to dá vydržet. Odměnou mi jsou kouzelné výhledy do daleka, vidět jsou i Krkonoše. Vše je zalité sluncem, prostě nádhera. Najednou se cítím plný energie, kilometry zase naskakují o poznání rychleji a než se naději, stojím v Kouřimi na náměstí a píšu si do kontrolní karty čtvrté klíčové slovo. Na lavičce sedí jeden další pochodník a podle toho, co si před chvílí donesl z již otevřené samoobsluhy, má skutečně velký hlad. 🙂 To já se nákupem nebudu zdržovat, na poslední občerstvovačku bez problémů vydržím.

Posledních pár kilometrů před Kouřimí bylo převážně po asfaltu a podobné složení trasy následuje i dál. Mě to nevadí, za poslední měsíce toho mám na asfaltu naběháno celkem dost. Procházím skrz vesnici se zajímavým názvem Království a od Lipanské mohyly mě dělí už jen pár stovek metrů. Stupňuji tempo a začínám předbíhat první pochodníky, kteří mě v uplynulých 20 kilometrech utekli. Na kontrole u Mohyly jsou hned dva, kteří se ale během pár okamžiků balí a pokračují, zbývám tam tak sám. Doplním si jídlo a pití, trochu si povídám s panem kontrolorem a chvilku se protahuji. Ale nechci vytuhnout, po pěti minutách jsem zase v běhu.

Do cíle mi chybí 25 kilometrů, předešlých 75 jsem zvládnul za necelých 11 hodin. Nechci si to pokazit, naopak se vynasnažím stáhnout celkový čas pod fantastických 14 hodin, více méně začínám finišovat. 🙂 Asfaltových úseků ubývá, stále častěji je zase vidět pěkná lesní cestička. Běžím skrz Dobré Pole a Svatbín, v Kostelci nad Černými lesy si jen rychle označím kartičku a pádím dál. Sluníčko už začíná docela pálit, obzvlášť na asfaltu ve městě už je až moc velké horko, ale kdykoliv zaběhnu do lesa, je mi zase příjemně. Každou chvíli mi na hodinkách pípne upozornění na další zdolaný kilometr, hodnota tempa začíná téměř vždy jen číslicí šest nebo sedm. Při běhu mě nic nebolí, ani kolena, stehna nebo chodidla, dokonce ani zlobivé achilovky o sobě nedaly už pěkných pár kilometrů vědět. Jsem prostě v euforii.

Na poslední chvilku spatřená devátá kontrola na odbočce k Přehvozdí a následný kopec mě sice trochu vrátí do reality, ale u desáté kontroly už je to zase jedna velká stíhací jízda. Předbíhám snad 5 lidí, závodníka v oranžovém tričku, závodníka ve žlutém tričku, cyklisty, paní s kočárkem… Když se mi 5,5 kilometru před cílem otevře výhled na Český Brod, jsem skoro dojatý. Ale na sentiment není čas, závod končí až v cíli. Makám na 100%, čas na kilometr klesá pod 6 minut. Běžím po silnici po stejné trase, jako jsem včera večer běžel opačným směrem a potkávám spousty pochodníků teprve se vydávájících za svým dobrodružstvím. Známými ulicemi probíhám Brodem, parkem a po náměstí, a pak už jen stačí vypnout hodinky a vejít do dveří s číslem popisným 1. Jsem v cíli!

Uvnitř odevzdávám kontrolní kartu a začínám si vychutnávat pestrou směsici pocitů a emocí, často dosud nepoznaných. Jsem v cíli v čase, kdy jsem ještě před rokem pravidelně načínal teprve druhou půlku cesty. Vidím zde borce, kteří v okamžiku mých předchozích příchodů do cíle byli už většinou doma, najedení, napití a vysprchovaní. Jedním z nich je Jirka Větvička, který na mě po pozdravu vyvalí oči ještě víc, než Olaf na druhé kontrole; asi i proto, že mi před pár vteřinami poslal hulvátksou SMSku „Kde jses, *****?“. 🙂 Je mi prostě nádherně a diplom, kde vše vidím černé na bílém, mé příjemné stavy korunuje. Se skvělým pocitem se loučím a přesouvám se k autu, abych si užil ještě polovinu soboty a celou neděli. A to se mi vážně líbí!

Co dodat závěrem? Nejdříve pár slov k pochodu. I když je pravda, že nebýt korona-krize, pochod Krajem Bitvy u Lipan by asi i letos navštívilo jen pár skalních stovkařů, historie se na to ptát nebude. Historie si bude pamatovat, že i bez předchozích zkušeností s CSUT akcí připravili ogranizátoři velmi pěknou stovku, se skvělou organizací, kvalitními občerstvovačkami, zajímavou a v mezích možností nečekaně hezkou trasou, kde si nejeden běžec i pochodník mohl vylepšit rekordní tabulky a ještě se při tom příjemně pobavil. Obzvlášť s přihlédnutím k výši startovného (100 Kč) nezbývá než smeknout, poděkovat a popřát všem, kteří se na tomto podniku podíleli, hodně zdaru při organizaci dalších akcí.

A pokud jde o mě, já se ještě teď usmívám. Mám radost nejen z velmi povedeného závodu, ale hlavně z toho, že moje půlroční příprava přinesla zasloužené ovoce, a že moje pobíhání po lese nebylo zbytečné. Vzpomínka na Pražskou stovku sice stále bolí, ale pokud zdraví vydrží, druhá půlka pochodnického roku by mohla být veselá, hodně veselá.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 99,6 kilometrů jsem zvládl za skvělých 13 hodin a 49 minut průměrným tempem 8:10 minut na kilometr. Během závodu jsem kvůli mírnému bloudění nakonec reálně ušel 101,5 kilometrů,  a nastoupal a klesnul 2111 metrů. Na start nejdelšího závodu se postavilo 84 účastníků, 4 z toho nedokončili. Vítěz to dal za neuvěřitelných 9 hodin 49 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest