Karlštejnská tlapička 2022 aneb berounské repete po 5 letech

autor: Kvě 7, 2022Karlštejnská tlapička0 komentářů

Nechci to zakřiknout, ale po dvou letech Covidového omezování se možná blýská na lepší časy. Minimálně Trilobitem Barrandov plánovaná Karlštejnská tlapička řeší jen klasické organizační věci a testy, roušky a další opatření spojená s touto metlou počátku dvacátých let tohoto století. Pravda, minimálně na nejdelší trase asi nepůjde o akci přímo masovou, ale i tak je to velmi příjemná změna.

Akce typu Karlštejnské tlapičky nevyžaduje nějak extra náročnou přípravu. Prostě nahraju trasu vedoucí až na vzácné výjimky pouze po turistickém značení do hodinek, do batohu si zabalím něco toho jídla a pití na cestu, náhradní tričko a větrovku a můžu vyrazit. Nejinak tomu bylo i první květnovou sobotu, kdy jsem hodně brzo ráno nasedl do auta a vyrazil do Berouna na start jubilejního desátého ročníku tohoto pochodu.

Největším problém byl logistický – start je v Berouně, cíl na Karlštejně. Po krátkém zvažování jsem se rozhodl jet autem na start a přesun vlakem nechat na odpoledne po závodě. Když nic jiného, v Berouně se asi lépe zaparkuje a ráno nebudu mít na rozdíl od odpoledne zas tolik času. Start má být v 7:30, hromadný pro všechny lovce pohárů.

Pár minut před startem jsem na místě. A zatím to s pohárem určeným pro prvních 5 závodníků vypadá dobře – jsem tu totiž sám. Zapíšu se, zaplatím startovné a dostanu tradiční mapu s formulářem pro tisk kontrolních karet. Jdu se ven trochu provětrat a čekám na start. Nakonec se nás tu během krátké chvíle sejde 7. Tedy 5, protože jedna dvojice usilovně hledá záchod a prošvihne okamžik startu, ale na 56 kilometrech závodu se pár minut zpoždění dožene jako nic.

Malá skupinka vyráží na trasu. V Berouně se dnes konají trhy, takže na časnou ranní hodinu je tu překvapivě mnoho lidí. A když probíhá skrz Husovo náměstí v centru, je tam vyloženě narváno. Musíme běžet opatrně a každou chvilku měnit směr, jinak hrozí srážka s další osobou. Teprve po pár minutách si na severním okraji města ve vilové čtvrti můžeme trochu odpočinout, protože jsme tu už jen my. Ale spíš psychicky než fyzicky, protože začínáme šplhat do kopce na rozhlednu Děd.

Na úvod je to docela drsná zkouška. Na třech kilometrech nastoupáme skoro 250 výškových metrů. V Beskydech by mě to nijak neohromilo, ve středních Čechách trochu jo. Čtveřice běžců mi ukáže záda a já se na dlouhou dobu ocitám sám. Svým tempem se sunu krok za krokem až k vytouženému cíli – světlé věži rozhledny, jejíž nadmořská výška je organizátory vyžadována jako důkaz návštěvy prvního kontrolního bodu. Nemám tužku, tak si to fotím a běžím dál.

Dalších pár kilometrů je pěkně z kopce, tempo osciluje mezi 4:30 a 5:00, kilometry naskakují jeden za druhým. Kousek před Nižborem potkávám Olafa. Chvíli klábosíme o tradičních tématech, pak mu dávám vale a skrz městečko po mostě mířím na druhý břeh Berounky. Čeká mě další stoupání, tentokrát po modré turistické značce.

Z mechanického šlapání do kopce celkem slušným tempem mě vytrhne pocit, že tady někde už měla být kontrola. Ještě chvíli běžím, ale pak pro jistotu vyndavám telefon a na Mapy.cz kontroluju pozici. No jasně, rozcestí Pod Tlustou horou už je 200 metrů za mnou. Ach jo, musím se vrátit a opsat si rok vytvoření rozcestníku. Opět si ho jen fotím a když schovám foťák, zaslechnu hlasy – dvojice startující pár minut za mnou už je mi v patách.

Závodník v mé hlavě mi velí zkusit se jim zase vzdálit, ale moc to nejde. Několik kilometrů jsme jako na gumě, u studánky Ve Žlábku jim trochu uteču, ale pak mě doženou a předběhnou oni. Ještě jedno vzepětí z mé strany po krátkém občerstvení U Netopýra, kde já jen proběhnu, ale dvojice se trochu zdrží, ale o pár minut už jsou mi zase v patách a v obci Dolní Podkozí mě definitivně ukáží záda a mizí v prachu cesty. A pohár pro prvních 5 spolu s nimi.

Když už jsem tak trochu dozávodil, mám čas si trochu víc prohlížet okolí. A v Dolním Podkozí je na co se dívat, i když vůbec netuším, k čemu ta obrovská budova za vysokým plotem se zabezpečením na úrovni NSA vlastně slouží. Až doma se dozvím, že to je jedno ze sídel nedávno tragicky zesnulého Petra Kellnera, vlastní tu celou oboru, kde jeho dcera trénuje na parkur (ten s koňem).

Začínají mě bolet nohy, snad to vydržím do Loděnice. Ale je to pořád z mírného kopce, tak to vypadá nadějně. Na okraji města mě nejdřív předbíhá David Mišurec a uštědřuje mému egu ránu z milosti (startoval o půl hodiny později), pak si u Vietnamce kupuju něco k jídlu, Red Bull a Pepsi Colu, a na náměstí si dělám krátkou siestu. Proteinová tyčinka naštěstí dá moje nohy rychle dohromady a já můžu vyrazit na závěrečné stoupání do Bubovic.

Kromě toho, že to je hodně do kopce, je to i hodně po asfaltu. Ale cíl se blíží a začíná mě pohánět adrenalin. Naopak stoupající teplota mé nadšení snižuje, ještě to bude trochu boj. Ale jakmile se překulím kolem vrchu Doutnáč, vím, že mám vyhráno. Kolem Bubovických vodopádů jen prolítnu, jaksi jim trochu chybí voda. Pádím dál kolem Dubu sedmi bratří a těším se do cíle.

Najednou mi hodinky pípáním oznamují, že bych měl po červené zahnout a střihnout si to přímo kolem hradu. Sakra, s tím jsem už nepočítal. Ale výškových metrů zbývá už jen pár, víc než trochu delší trasa mi vadí prodírání se davem turistů, kteří si mě prohlíží trochu nedůvěřivě. Ale jakmile se dostanu zpátky na silnici, je tu už dost místa pro všechny.

Sbíhám poslední stovky metrů, pak ještě jednou a naposledy křižuji Berounku. Po druhém břehu běžím až k restauraci u penzionu Karlštejn, kde na mě čeká poslední razítko a zasloužená odměna. Sice jen v podobě diplomu, ale co se dá dělat, měl jsem běžet rychleji. Ještě chvíli se bavím s ostatními padesátkaři, shodně všichni nadávají na obsluhu, tak si raději jdu koupit plechovku Birellu do vedlejšího okénka a následně se odeberu na nádraží, kde pro mě dnešní závod definitivně končí.

A to je více méně vše, co se o tomto hezkém sobotním dopoledni dá říci. Pochody s Trilobitem jsou trochu specifické, žádná velká organizace se nekoná, ale trasa se mi líbila a diplom v cíli také; víc není třeba. Pokud mi to časově vyjde, za rok se pokusím být zase na startu.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 56 kilometrů jsem zvládl za slušných 6 hodin a 27 minut průměrným tempem 6:51 minut na kilometr na 8. místě (ze sedmi:). Během závodu jsem kvůli minimálnímu bloudění nakonec reálně ušel 56,5 kilometrů, nastoupal 1165 metrů a klesnul 1165 metrů. Informace o ostatních nemám, výsledky nějak nebyly zveřejněny.

Pin It on Pinterest