Horská výzva 2015 v Jeseníkách

autor: Dub 10, 2015Horská výzva0 komentářů

A je to tady, letošní sezóna dálkových pochodů a závodů začíná právě dnes! Jako již několik let zpátky je prvním závodem Horská výzva v Jeseníkách, která slibuje náročné podmínky, spoustu sněhu, ledu a vody. Na start se těším spolu s Karlem alias Kódlem, který tak trochu narychlo nahradil mého dřívějšího parťáka Romana. Právě teď se nacházíme v autě zhruba na půli cesty mezi Prahou a Kouty nad Desnou, odkud se v čase 23:55 bude startovat.

Do Koutů nad Desnou přijíždíme ještě za světla mezi prvními. Parkujeme na připraveném parkovišti jako třetí auto v řadě a jdeme se zaregistrovat. Po hladkém vyzvednutí čísel si v relativně plné hospodě dáváme něco málo k jídlu a pár piv, aby se nám dobře spalo. Pak se přesouváme do auta a snažíme se na několik hodin usnout, abychom načerpali na náročné klání co nejvíce sil. Je nám příjemně, sluníčko hřeje, obloha je bez mráčku a po sněhu nikde ani památky.

Když se v noci kolem jedenácté hodiny probouzíme, cítíme se docela odpočatí. A to i přesto, že jsme se několikrát budili a zase usínali. Parkoviště je už hodně zaplněné a stále přijíždějí další auta. Vylézáme z vymrzlého auta do ještě větší zimy venku a začínáme se oblékat do sportovního. Chladný vzduch nás rychle zbavuje příznaků ospalosti a my řešíme, co si vzít na sebe a kolik s sebou na převlečení. Je jasno, takže bude zima a na hřebenech to může docela silně foukat, ale jedno tričko navíc a větrovka to snad spraví, nemá smysl s sebou táhnout celou šatnu.

Asi čtvrt hodiny před půlnocí se přesouváme na start, kde už se tísní velké množství závodníků. Krátce se pozdravím s Kubou a Jardou, bývalými kolegy z Oriflame, s Kódlem si popřejeme hodně zdaru, a pak už jen čekáme na startovní výstřel. Jakmile zazní, několika set hlavá lidská smečka se spolu s několika čtyřnohými nejlepšími přáteli člověka dá do pohybu, závod je odstartován.

Úvod závodu si dobře pamatuji z předchozího ročníku. On vlastně celý závod v Jeseníkách má asi nejstabilnější trasu. Chvilku se jde po silnici, pak se zahne doprava do lesa a začíná se stoupat. Z počátku pozvolna a po asfaltu, ale pak se ještě jednou odbočí na lesní cestičku a podél potoka Hučivá Desná začíná jít do tuhého. Už proto, že i když je sněhu méně než v roce 2013, dost rychle taje, takže je každých pár metrů větší či menší potok, strouha nebo alespoň louže krytá sněhem, do které s velkým nadšením neustále šlapu. Boty mám skrz na skrz mokré, ale díky ponožkám z Merina to studí jen chvilku, než se voda ohřeje. Ale pak si zase naberu a tak to jde stále dokola…

Po devadesáti minutách jsme na rozcestí, kde se napojujeme na hřebenovou červenou turistickou značku a pokračujeme na Keprník. Sice to je stále do kopce, ale už ne tak prudkého. Zato tu podle předpokladu dost fouká, takže si raději oblékám větrovku. Na vrcholku Keprníku jsme přesně za 2 hodiny od startu, ale vzhledem k počasí se nezdržujeme a míříme k chatě pod Šerákem. Na rozcestí se dáváme doleva směrem k Ramzové, a protože je to dolů z kopce, skoro celou cestu běžíme. Poslední úsek po sjezdovce je dost náročný, ale zvládneme to bez pádu, proto si za odměnu můžeme dát na první kontrole občerstvení.

Pro závodníky je k dispozici tradiční menu, tedy rohlíky, salám, koláče, müsli, nějaké ovoce, voda, ionťák a teplý čaj. Je toho spousta a protože mám radost, jak se nám krásně šlape, rozhodně se neodbývám. Především rohlík se salámem je mým oblíbeným duem. Výsledkem je, že když se zase vydáme na cestu a podél Vražedného potoka šplháme nahoru k Obřím skalám a pak ještě dál k Šeráku, je mi naprosto mizerně. Těch 8 kilometrů mi trvá přes 2 hodiny, každou chvilku musím odpočívat, a parťák mezitím někde mrzne… Naštěstí se nakonec na Šerák a poté na Keprník nějak vyškrábu a cestou dolů se moje tělo s ne zrovna vítanou zátěží nakonec úspěšně popere. U Vřesové studánky už je mi hej a když už za světla docházíme k druhé kontrole přímo v Červenohorském sedle, cítím se, jako bych žádné žaludeční nesnáze ani neměl. Ale salámek protentokrát raději vynechám. 🙂

Svítání v Jeseníkách je nádherné. Nebe bez mráčku, mráz příjemně štípe do tváří a kolem dokola téměř nábožné ticho. Kocháme se krásnou přírodou a svižně stoupáme na cestě mezi sjezdovkami. Ranní idylka však končí při křížení jedné z upravených sjezdovek. Na pohled vypadá uhlazený vroubkovaný povrch dokonale, ale má jednu drobnou vadu – klouže jako… no jako led. Já si nasazuji návleky s hroty a bez nejmenších problémů se dostávám na druhou stranu, ale ostatní včetně Kódla takové štěstí nemají. Jak se později dozvídám, byli i tací, kteří jeli po zadku několik stovek metrů. To už není skoro ani k smíchu, ale já se tu teď docela dobře bavím. 🙂 Nakonec to dopadne dobře, Kódl je na druhé straně a můžeme pokračovat na Klínovec.

Na Klínovci se pokocháme výhledem, uděláme pár rychlých fotek a jdeme dál. Následující úsek je zdlouhavý a namáhavý, jde se stále do kopce. Sníh se občas boří, občas klouže, ale pořád je ho hodně moc. Přecházíme přes Výrovku, Malý Jezerník a sedlo Velký Jezerník. U chaty Švýcárna se nám otevře výhled na Praděd, na kterém se majestátně tyčí vysoký televizní vysílač. Vypadá na dosah, ale máme to k němu ještě nepříjemné 4 kilometry plné stále rozbředlejšího sněhu. Trvá nám to ještě celou hodinu, ale pak si s úlevou můžeme odpípnout třetí kontrolu (a dojít na záchod).

Jestliže nahoru to šlo hodně ztuha, dolů se nám jde výborně. Skoro celou cestu běžíme a protože sníh skvěle tlumí, ani nás nebolí kolena. Na poslední občerstvovací stanici u chaty Ovčárna se trochu najíme a napijeme, ale moc se nezdržíme. A bohužel také podceníme doplnění vody, což se za pár hodin ukáže jako nepříjemný problém.

Nejdříve se musíme dostat nahoru na Vysokou Holi. Šplháme po prudkém kopci vedle sjezdovky, na které probíhají nějaké závody. Nahoře u Petrových kamenů si dopřejeme krátký odpočinek spojený s focením, potom pokračujeme dál po hřebeni po červené. Terén je velmi promáčený, sníh rychle mizí a my skáčeme z jednoho mokrého trsu trávy na druhý. Na rozcestí Nad Malým Kotlem odbočíme doprava a dál jdeme po zelené značce dolů z kopce, abychom se o chvilku později napojili na modrou a dlouhou a velmi mokrou cestou pokračovali dolů až na Vyhlídku.

Do cíle to máme ještě asi 10 kilometrů, ale pro nás to budou kilometry nejtěžší. Je poledne, sluníčko nečekaně silně peče a nám došla voda. Chvilku se jí snažím získat ze sněhu, ale pak vzdám marnou snahu a sápu se do kopce s každým krokem víc a víc dehydrován. Průměrná rychlost klesá k nepříjemně nízkým hodnotám a nohy jsou stále těžší a těžší. Z posledních sil obkroužíme Dlouhé stráně, abychom u Borového potoka našli vytouženou studánku. Jak se ukazuje, problém s vodou byl spíš v hlavě, protože si dáme jen pár loků a okamžitě máme sílu zpět. Rychle dojdeme kolem Tetřeví chaty až nahoru na Medvědí horu a před námi je poslední úkol dne, sejít tříkilometrovou sjezdovku.

Za normálních okolností by to byla jen rutina na 20 minut, ale dnes je tomu jinak. Sjezdovka není upravená a my se každý krok boříme někdy po koleno a jindy po stehno do mokrého rozbředlého sněhu. O pády není nouze a každý takový nás stojí až příliš mnoho energie. Jestliže jsme doposud zůstali v klidu, teď shodně nadáváme, až se hory zelenají. A nejsme ani zdaleka jediní, podobné pocity má každý, kdo má za sebou náročných 60 kilometrů. Naštěstí taková spousta sněhu není na celé sjezdovce, s ubývající nadmořskou výškou ubývá i bílé břečky, až po ní nakonec není ani oamátky. A tak si za necelých 14 hodin můžeme s Kódlem podat ruku, protože jsme v cíli!

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 63,27 kilometrů jsme zvládli za 13 hodin 56 minut průměrnou rychlostí 4,5 kilometrů za hodinu. Během závodu jsme nastoupali a sestoupali 2860 metrů. Na start závodu LONG se postavilo celkem 288 dvojic, přičemž do cíle se podívalo dvojic 187. Naše dvojice pak svým dosaženým časem obsadila konečné 123. místo. Pro případné zájemce tu jsou i kompletní Výsledky Horská Výzva 2015 Jeseníky.

Pin It on Pinterest