Červenokostelecká 100 2020 aneb asfalt, trail, a nakonec i pár kopců

autor: Čvc 10, 2020Červenokostelecká 1002 komentáře(ů)

Třetí letošní stovka a třetí premiérová účast na daném podniku. Tentokrát jsem se vypravil na Broumovsko, kde se konala Červenokostelecká 100. Měla to být rychlá stovka s minimální pořadatelskou podporou, se spoustou asfaltu a několika hezkými trailovými úseky. Ale jak se už stává tradicí, předpoklady a realita se občas trochu míjejí. Nakonec to ale byla vcelku povedená sobotní procházka.

Po Lipanech i Jednotkách mi malinko narostl hřebínek. Krásné časy, umístění na špici startovního pole, obdiv ze strany některých dalších závodníků. To všechno se na sebevědomí tak nějak podepíše, a člověk pak může snadno přecenit své schopnosti. A když se tak stane, bývá pád většinou prudký a bolavý. V mém případě se naštěstí jednalo jen o takové zakulhání, ale před druhou polovinou sezóny si z toho raději vezmu ponaučení…

Už samotná cesta na start byla trochu nestandardní. Ne, že bych nikdy neměl spolucestujícího, ale většinou se spolujízda domlouvá alespoň pár dnů předem. Onen pátek si však České dráhy vybíraly slabší chvilku, takže malá zajížďka přes Libeň byla operativně dohodnuta až na poslední chvíli. Nakonec jsme se s Ondrou našli a na východ vyrazili společně. Cesta byla bez problémů, jediné, co mě trochu kalilo náladu, byl v druhé půlce cesty déšť, nezřídka přecházející do podoby tropického monzunu.

Po příjezdu do Kostelce se naštěstí ukázalo, že tady se na déšť zatím jen čeká. V příjemně vlahém večeru jsme se tak mohli začít chystat na start. Organizátor, který podle některých informací postrádá Facebook i automobil, spolu se dvěma pomocnicemi registroval závodníky a rozdával itineráře. Jako tradiční pochod organizovaný Klubem českých turistů je i tento plně v režii oficiálního značení, mimo barevné značky se podíváme skutečně jen výjimečně. I tak jsem si raději stáhnul neoficiální GPX soubor a nahrál ho do hodinek, moje orientační schopnosti v kombinaci s rychlejším tempem rozhodně uvítají elektronickou kontrolu.

Před sokolovnou se zdravím s Olafem, jehož bonusová občerstvovačka je jedním z příjemných překvapení pochodu, tak i Evou Kubrichtovou, která je tu ale jen jako doprovod, dnešní stovky se účastnit nechce. Blíží se půlnoc a s ní i start pochodu. A také bouřka, alespoň podle vzdáleného hromobití. Předtím se ale musíme všichni spořádaně vyfotit, na památku. Pak už jen přání šťastné cesty od organizátorů a s úderem půlnoci se všech 74 pochodníků dává na cestu.

Část nejnatěšenějších sportovců se rychle dává na úprk, já začínám zvolna. Ale moc dlouho mi to nevydrží, od druhého kilometru začínám zrychlovat a tak je frekvence pípání hodinek značící dalších zdolaných 1000 metrů sympaticky vysoká. Předbíhám spoustu lidí, cítím se skvěle. Před Malými Svatoňovicemi malinko bloudím, spíš než pár desítek vteřin zdržení mi vadí promočené boty. Kolem muzea bratří Čapků začíná dlouhé, táhlé stoupání na Žaltman. Rozhledna na kopci se opravuje, tak prý stačí opsat z pamětní desky výročí rozhledny. Cestou do kopce přemýšlím, proč je mi ten název povědomý. Až doma zjistím, že tudy už 2x vedla moje cesta po Stovce Podkrkonoším. A k této rozhledně, přesně řečeno k jejímu technickému stavu, jsem si pokaždé neodpustil drobný komentář.

Na rozcestí pod rozhlednou marně hledám informační tabuli, prostě tu nic takového není. Tak si fotím rozcestník a běžím dál. Je ideální běžecké počasí, přiměřeně chladno a bez deště. U Jestřebí boudy doplním tekutiny ve formě dobrého, slazeného, ale hlavně vlažného čaje, a pak po krátkém hledání pokračuji po červené značce směrem k Radvanicím. Povrch je převážně asfaltový, občas proložený nějakou lesní cestou. V Radvanicícj se snažím přenastavit si své nové orloje od Garminu, ale nedaří se mi to, a tak 2x minu odbočku. Sice si zajdu jen o pár desítek metrů navíc, ale moc mě to nepotěší…

Přes Janovice se blížím k hranicím Adršpachsko-teplických skal. Tentokrát se nicméně nepodívám dovnitř, trasa mě vede pěkně po okraji oblasti. Když obkroužím jejich západní část a dostanu se na silnici v Dolním Adršpachu, čeká na mě milé „nečekané“ překvapení v podobě Olafovy bonusové občerstvovačky. Bylo mu očividně líto účastníků, kteří by skoro celou první polovinu pochodu museli spoléhat jen na své zásoby, tak se po dohodě s organizátorem rozhodl udělat občerstvovačku vlastní. Úžasný počin! Vítá mě se slovy, že jsem na průběžném šestém místě. Ještě lepší! Doplňuju živiny, vodu a trochu konverzuju. Mám za sebou čtvrtinu pochodu a ještě to nejsou ani tři hodiny od startu, prostě paráda!

S pocitem, že by bylo hezké si šesté místo udržet i v cíli, se s Olafem loučím a s čerstvými silami procházím ztichlým Adršpachem dál. O kousek dál si značím druhou kontrolu, a na písčité cyklostezce lemující tok Metuje uháním dál k Teplicím. Jenže ouha, začíná mě táhnout pravé koleno. Napřed jen nenápadně, ale během pár minut musím zastavit. Protáhnu se, uběhnu sto metrů a bolest je zpátky. A tak pořád dokola, zastávky se prodlužují, nadšení je pryč. Očividně jsem zvolil příliš rychlé tempo, v kombinaci s koňskou dávkou asfaltu toho bylo na moje koleno moc…

Průměrné tempo klesá někam k hranici rychlejší chůze, začínají mě dobíhat první závodníci. Mirka Krušnohorka, můj parťák z auta Ondra a další. Rozednilo se, tak už alespoň nemusím pajdat po tmě, má mysl však zůstává temná. Ve Vernéřovicích ani nemám náladu hledat místní studánku, v tomhle počasí a tempu bude má spotřeba vody minimální. Pozvolna se dobelhám až do Meziměstí, kde mě čeká morální dilema. Při přechodu přes most nad nádražím totiž spatřím hned několik vlaků připravených k odjezdu. Rychlý pohled do mobilu mi napoví, že odjíždí už za pár minut, a s pouhým jedním přestupem můžu být za hodinu v Kostelci. Konec kulhání, konec bolesti, konec utrpení. Při představě ironického Jirky Větvičky ale tuto variantu dobrovolně opouštím a z druhé strany koridoru už jen smutně pozoruju, jak vlaky mizí v dálce.

Místo pohodlného svezení do cíle mě tak čeká ještě 58 kilometrů po svých. V dálce už se rýsuje Ruprechtický Špičák se třetí kontrolou, cestu k němu mi zpříjemní další občerstvení přímo v Ruprechticích. Cestou mě dohání Roman Němec. Chvíli si navzájem vyprávíme o svých bolístkách, já o svém koleni, on o své rozbité trávící soustavě, pak zrychlí a ukáže mi záda. U restaurace Malý Dům ho zase doháním a tak chvíli hodujeme společně. Nabídka je rozmanitá, mě nejvíce potěší sendvič se sýrem a zeleninou. Nezapomínám ani na doplnění tekutin, ale raději si dám jen vodu.

Odcházím jako první a cestou do kopce zapomínám, že mě něco bolí, koleno o sobě nedává znát. A sil mám po tom zpomalení na rozdávání, takže výšlap na 881 metrů vysoký kopec je pro mě příjemným zpestřením. Ještě chvíli se jde po asfaltu, pak se obočí na kamenitou cestu a až nahoru se jde náročnějším terénem. I tak mám v porovnání s cestou po asfaltu lepší tempo. 🙂

Nahoře na kopci už to tak veselé není. Za úkol máme spočítat počet schodů na vrchol rozhledny, což není problém, horší je se s mým kolenem dostat přes těch 100 schodů zase dolů. Když se mi to konečně povede, začíná pršet, tak si raději beru bundu. Chvilku se bavím s Ondrou, pak si ještě na rozloučenou fotím rozhlednu a po hranici s Polskem začínám sestupovat. Což je pro mé koleno jedním slovem peklo! Chvílemi jdu bokem, jinak to nejde. Místo abych si užíval krásné přírodní scenérie a konečně dlouhé úseky bez asfaltové pokrývky, hekám, sykám a vzdychám, a nadávám si, že jsem ten vlak v Meziměstí nechal ujet. Jediné pozitivum vidím v tom, že už mám za sebou polovinu pochodu, takže teď už se vlastně vracím zpátky.

Pár kilometrů si dávám oraz a zdá se, že to koleno ocenilo. Přestává bolet a i při námaze už spíš jen tlačí než bolí. V krásném měkounkém terénu ho začínám trochu testovat a občas popoběhnu. A ono to jde! Do běhu se dávám čím dál tím častěji a poslední kilometr před Janovičkami už dávám v příjemně rychlém tempu. Sice je to takové balancování nad propastí, ale nejdu přes bolest a to je hlavní. Do Janoviček na čtvrtou kontrolu dobíhám v mnohem lepší náladě. Dostávám značku od pořadatele, dolévám si vodu a beru sušenku, pak se vracím zpátky na zelenou hranici a dál mířím k Třípanskému kameni, kde je pátá kontrola.

Kontrolu nalézám bez problémů, stejně tak snadno si do karty zapisuji letopočet vzniku památníku. Jedinou nepříjemnost představuje počasí, které se stále zhoršuje a občasné přeháňky přechází do vytrvalého deště. Naštěstí ani tentokrát mu to dlouho nevydrželo, za půl hodiny je zase relativně sucho. Kousek za Červenou horou začání dlouhé, skoro 8 kilometrů dlouhé klesání do Broumova. To už z poloviny vede zase po asfaltu, ale mírný sklon mi vyhovuje a tak kilometry zase pěkně naskakují. Broumovem více méně jen proletím, nebýt vedle rozsáhlého Benediktinského kláštera dlouhé schodiště, ani bych nezpomalil.

Za Broumovem načínám poslední třetinu dnešního pochodu. A nutno dodat, že asi tu nejnamáhavější. Z počátku to tak nevypadá, cesta mezi poli není ani zábavná, ani obtížná, ale kromě stále silnějšího deště mě nic netrápí. Akorát ten kopec předemnou mi trochu nahání obavy, je vážně vysoký a něco mi říká, že se asi podívám nahoru. A taky že ano! Jen co překročím hranici rezervace Broumovské stěny, u kaple Panny Marie začíná nepříjemné stoupání. Více méně po schodech, ať už přírodních, nebo umělých. Všechno je mokré a klouže to, na druhou stranu se cítím dobře a sil mám na rozdávání. Za čtvrt hodinu jsem nahoře.

Tam si dělám malou zacházku k chatě Hvězda, kde zase přepočítám schody, a pak se za zvědavých pohledů pod střechou schovaných hostů vrhnu zpátky do průtrže. Chvilku přemýšlím, jestli si nedám něco k jídlu, ale dle soukromého plánu se chystám na přestávku až v Polici nad Metují. A trochu doufám, že ostatní nebudou tak odvážní, jako já, a udělám si trochu náskok. Protože další kilometry asi zase nebudou pro mé koleno to pravé.

Nemýlil jsem se. Cesta mezi skalními útvary je sice nádherná, ale v dešti, chladu a s bebíčkem na noze není moc chuť kochat se přírodními památkami, můj primární cíl je dostat se ze skal pryč. Průměrným tempem 3 km/h to bude trvat asi déle, než jsem chtěl, ale poskakování po kamenech je zábava pro kamzíka, ne chromou kozu…  Ale peru se s tím statečně a po 40 minutách si u rozcestníku na počátku Kovářovy rokle může oddechnout, Broumovské skály jsou za mnou. Do Police zbývají asi 3 kilometry, je to skoro z kopce, takže krátká přestávka a trochu občerstvení jsou už na dosah.

Po 12 hodinách na trase jsem v Polici nad Metují. Dávám si v místní „večerce“ RedBull, Colu a dvě ovocné kapsičky. Platím hodinkami (fakt super funkce!), takže si ani nemusím sundavat batoh, a sedám si na lavičku před prodejnou. Během krátké chvilky do sebe srknu jednu kapsičku, vypiju Colu a zvrhnu si RedBulla… No nic, stejně jsem na něj neměl chuť, takže znovu na cestu. Zbývá posledních 20 kilometrů, to už bych měl dát v pohodě.

Jak se záhy ukáže, zas taková pohoda to nebude. Do cíle už to sice není daleko, ale hodinky mi pořád ukazují asi 750 výškových metrů. Což není úplně málo. Do Žďáru nad Metují to ještě jde, ale pak začne trasa připomínat tradiční Olafovu pilu – nahoru, dolů, nahoru, dolů… Kopce sice nejsou extrémně dlouhé, jsou ale prudké a střídají se v rychlém tempu. Obzvlášť výživný je kopec dolů do Horní Dřevíče, vzápětí následovaný loukou kolmo na vrstevnice. Hlavní výhodou tohoto šplhání pro mě je zjištění, že mi nikdo vysloveně na záda nedýchá, takže nemusím tak hnát. Koleno z těch prudkých sešupů začíná zase zlobit…

Občas je asfaltová nebo polní cesta proložena krátkou, ale o to blátivější vložkou. Lituju všechny, kteří se rozhodli absolvovat pochod v plnokrevných silničkách; tady se jim asi moc dobře nešlo. Po zdolání vrchu Turov koukám do mapy a zdá se, že mám před sebou pouhé dva kopce. Déšť už zase ustal, takže se kolem vyrojilo i mnoho příznivců vojenství, kteří obdivují zde rozmístěné části opevnění z WW2. Přímo na trase ale žádný není, musel bych si udělat krátkou zacházku. Tak si jen jeden T-S20 z povzdálí vyfotím na památku a blížím se k obci Chlívce, kde je v hospodě U Lípy předposlední kontrola.

V hospodě se zdržím jen presně tolik vteřin, kolik je potřeba k nalezení razítka a označení kontrolní karty. 6 kilometrů před cílem už nemá smysl se zdržovat, odpočinu si až v Kostelci. Začínám stoupat na poslední kopec zvaný Švédský vrch. Čeká mě posledních 120 výškových metrů, pak už je to jen z kopce.Sil mám stále dostatek a endorfiny se začínají vyplavovat, takže si za 15 minut můžu odškrtnout poslední políčko v kontrolní kartě a z hluboka si oddechnout. Sláva!

Na rozcestí si zkontroluji, že do cíle už je to vážně jen kousek, a po modré turistické značce vyrážím na jih. Poslední kilometry už jsou zase asfaltové a trochu nudné, tak si pustím na mobilu pár písniček a radostí se občas i rozběhnu. Na rozcestí U Lipek se napojím na trasu, kterou jsem šel už chvilku po půlnoci, a za dalších 5 minut vcházím do sokolovny a hlásím příchod. Jsem v cíli, další stovka je úspěšně za mnou!

V cíli mě vítá hlavní organizátor i Olaf. Dostávám diplom a pamětní vlaječku, podle času jsem prý skončil na 10. místě. Vida, moje první umístění v top 10 je na světě. 🙂 Na chvilku si sedám a klábosím s ostatními. Ale brzy se do mě dá zima, tak se jdu převléknout do suchého. Obzvlášť nohy si to zaslouží, byly mokré více méně nonstop. Ještě chvíli se účastním konverzace, ale pak už je čas vydat se na cestu. Loučím se, nasedám do auta, a s úderem páté hodiny pro mě Červenokostelecká stovka definitivně končí.

A jaká vlastně byla? Taková… tradiční… Takto se asi stovky chodily desítky let, jen s papírovou mapou, po značkách a s minimálním servisem. To neberu jako kritiku, to jsou prostě dopředu známé parametry pochodu. Za 200 korun mi navíc servis přišel víc než odpovídající, osobně jsem očekával větší divočinu. Jistě na tom má podíl i Olaf se svou neoficiální jídelnou, ale i bez jeho pomoci bych nestrádal. V tomto ohledu mě prostě tento podnik uspokojil.

Naopak z trasy mám smíšené pocity. Prostřední část u hranic s Polskem byla luxusní, to bez debat. Dokonce i ta poslední třetina se mi moc líbila, Broumovské skály i náročnější kopcovité pasáže mě celkem prověřily, a že jsem si je kvůli kolenu neužil je jen můj problém. To první část by zasloužila vylepšit, toho asfaltu bylo vážně moc. Bohužel pokud je podmínkou pochodu pohyb pouze po turistickém značení, moc možností k výrazné nápravě nevidím. Každopádně jsem rád, že jsem si Červenokosteleckou vyzkoušel a podíval se do míst, kde jsem 20 let nebyl. A třeba se ještě nekdy vrátím, i když v tomto případě to asi nebude úplně brzy. 🙂

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 98 kilometrů jsem zvládl za velmi pěkných 15 hodin a 26 minut průměrným tempem 9:20 minut na kilometr na krásném 10. místě. Během závodu jsem kvůli mírnému bloudění nakonec reálně ušel 99 kilometrů a nastoupal a klesnul 2872 metrů. Na start nejdelšího závodu se postavilo 74 účastníků, 10 z toho nedokončilo. Vítěz to dal za skvělých 11 hodin 38 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Pin It on Pinterest