Pražská stovka 2015 aneb potřetí a zase neúspěšně…

autor: Pro 13, 2015Pražská stovka0 komentářů

Začíná se nám tady rozmáhat takový drobný nešvar. Každý první víkend v prosinci si na sebe vezmu teplé oblečení, batůžek a něco na zub, vypravím se na start Pražské Stovky (P100), spoustu hodin se peru s kilometry, nástrahami počasí a Olafovými záludnostmi, a pak… a pak stejně nedojdu do cíle. Letos to je o to mrzutější, protože nejen že bylo spíš květnové než prosincové počasí, ale navíc mi to malinko pokazilo doposud stoprocentní sezonu. Na druhou stranu kromě této více méně nepodstatné drobnosti se jednalo o skvělý zážitek a ani na okamžik jsem nelitoval, že jsem se letos zase mohl zúčastnit.

Ale popořádku. Pražskou stovku zcela určitě netřeba představovat. Prestižní podnik s více jak dvacetiletou tradicí má na povel jeho duchovní otec Olaf Čihák. Ten v malém organizačním týmu složeném z několika identických klonů sebe sama a maximálně pár desítek dobrovolníků a přátel extrémních pochodů dokáže každoročně připravit zážitek, který hravě strčí do kapsy většinu „profesionálních“ akcí. Trasa je každý rok až na krátké úseky originální a nikdo až do posledního týdne neví, co a kde si na nás Olaf připravil.

Nejinak tomu bylo i letos. Z kusých náznaků bylo už delší dobu známo, že se podíváme někam na západ od Prahy. Což se pár dní před startem skutečně potvrdilo. Trasa složená ze dvou částí nás zavedla do Berouna, odkud startovala jak plná (130 km), tak i poloviční „dětská“ (70 km) trasa. Závodníci na plné trase nejdříve obkroužili pěkné kolečko kolem Berouna, aby se po návratu na start obě trasy spojily a dál vedly společně až do Prahy.

Já se na letošní P100 přihlásil hned po spuštění registrace, proto jsem měl netypicky nízké startovní číslo 6. Docela jsem si věřil, protože za celý letošní rok se mi podařilo dokončit všechny závody, na kterých jsem se postavil na start, a to včetně Krakonošovy 100. Po loňském neúspěchu jsem si stanovil jasnou taktiku – půjdu na pohodu, žádné běžecké bláznění, aby tělo tu nálož kilometrů vydrželo až do cíle. Ale jak se ukázalo, Pražská Stovka je přeci jen tak trochu jiný závod…

Je asi půl osmé, právě sedíme ve vlaku a míříme do Berouna. Píšu v množném čísle, protože na poslední chvíli se do závodu přihlásila i moje „ex“ Hanka, tak půjdeme společně. Teda pokud si po pár kilometrech nepolezeme na nervy. 😉 Po příjezdu do Berouna nás čeká prvních pár stovek metrů pěšky z nádraží do místní základní školy. Cestou si všímáme velkých kaluží, naštěstí silný asi dvouhodinový déšť před chvílí ustal. Ve škole chvilku čekáme v tělocvičně na registraci, pak si vyzvedneme startovní číslo, já ještě zajdu k benzínce koupit pozdní večeři, a poté už jen čekáme na start závodu naplánovaný na 30 minut před půlnocí.

Je to tady, startujeme! Tedy abych byl přesný, ostatní startují, já se marně snažím zaměřit své GPS přístroje, které jsou očividně z místa tak daleko od Prahy dost zmatené. Naštěstí to netrvá ani 3 dotazy typu „a vy nikam nepůjdete?“ od okolo stojících diváků a mám zaměřeno. S mírným, asi desetiminutovým zpožděním, se vydáváme na cestu i my.

Chvilku procházíme okrajovou částí Berouna, ale brzo za sebou necháváme poslední stavení a noříme se do lesa pokrývajícím malý kopeček, na jehož vrcholku na nás čeká rozhledna Děd, což je mimochodem vůbec první rozhledna, kterou vybudoval Klub českých turistů. Za půl hodiny jsme nahoře, rychle si ji vyfotíme a jdeme dál. I když je cesta z kopce příjemná a přímo vybízí k popoběhnutí, držím se svého předsevzetí a nechávám běžet ostatní. Pod kopcem přicházíme do Králova Dvora, překonáváme po mostě dálnici D5 a skrz Popovice začínáme šplhat na další kopeček jménem Koukolova hora. Počasí je naprosto luxusní, na nebi už není ani mráček a na cestu nám svítí spousta hvězd včetně neuvěřitelně jasné Venuše.

První občerstvovačka je po 12,6 km v obci Lounín, kam přicházíme asi po 2 hodinách a 30 minutách. Jídlo mi dost přijde vhod, střevní problémy trápící mě celý týden se na výživě projevily docela negativně. Zatím jsme ale plni sil, tak se moc nezdržujeme a pokračujeme dál přes D5ku směrem do Zdic. Tam není moc k vidění, městečko je ve tři ráno až na dvojici podnapilých jedinců liduprosté, tak jen procházíme a brzo jsme poprvé v oblasti CHKO Křivoklátsko.

Hned na začátku někde mineme značku, tak musíme chvilku hledat, kudy vlastně dál. Naštěstí je značení odrazkami naprosto geniální, ve skvělé viditelnosti, jako panuje dneska, se stačí chvilku rozhlížet po okolí a brzy na nějakou narazíme. Na rozcestí v Potocích nám ale pouhé rozhlížení nestačí, protože začínáme šplhat na Vraní skálu. Jde to ztuha, často se míjíme s protijdoucími závodníky, kteří už mají vrchol za sebou. Terén je náročný, obzvlášť poslední skalnatá část je trochu o „ústa“. A to nemrzne! Ale nakonec jsme nahoře a přesně po 4 hodinách a 20 kilometrech v nohách si značíme kontrolní bod číslo 4. Cesta dolů je snad ještě náročnější, ale i díky trekovým holím jsme za chvilku bezpečně dole a za další hodinu, po průchodu Údolím Ticha, přicházíme k občerstvovačce číslo 2.

Na ní úřaduje dvojice veselých chlapců z Trailpointu. Těžko říct, jestli je víc hřeje alkohol nebo vědomí, že jsme na trase jedni z posledních a oni to tak brzo budou moci zabalit, v každém případě se těch 10 minut dost dobře bavíme. 🙂 Trochu přituhuje, především proto, že je všude kolem plno vody, ale teplota se pořád pohybuje kolem nuly, jasné nebe plné hvězd, na prosinec prostě nádhera. Terén, kterým procházíme, je různé kvality, bláta zas tak moc není, zato listí je všude spousta, takže riziko uklouznutí je dost vysoké a člověk musí být stále ve střehu.

Procházíme obcí Kublov. Hned na jejím konci začínáme šplhat na kopeček Velíz. Nahoře je kostelík se hřbitovem plným mihotajících se plamínků svíček, trochu strašidelné. 🙂 Dalších pět kilometrů je příjemná cesta trochu do kopce, na jejíž konci se na nás těší na vrcholku kopce Krušná hora další rozhledna, tentokrát jménem Máminka. Fotíme si ji na památku a při odchodu s radostí pozorujeme, že se na obzoru začíná nepatrně rozjasňovat obloha; blíží se svítání! Ale to není jediná potěšující zpráva, protože jen co sejdeme po pěkné lesní cestě z kopce dolů, čeká na nás v Novém Jáchymově další občerstvení.

K hotelu Diana dorážíme něco před osmou ráno. Máme za sebou zhruba 40 kilometrů, což mimo jiné znamená, že držíme příjemné tempo 5 km za hodinu. Ale i přesto se o slovo začíná hlásit únava a první bolest nohou, chodidel a dalších částí těla. Uvnitř hospody si proto dáváme výbornou polévku s kofolou a ordinujeme si mírný odpočinek. Při odchodu pak v nedalekém obchodě dokupujeme baterky do GPS, pak zase práskneme do koní a přes pár malých kopečků míříme k vyhlídce zvané Čerchov. Ráno je prostě kouzelné, ale jen na kopcích; v nížinách se drží mlha a inverze, což je obzvlášť při průchodu kolem některých domů topících bůh-ví-čím dost chuťovka.

Na Čerchově si opatrně uděláme fotku na památku, ale jinak to tam stojí za prd; mlha je taková, že je sotva vidět na druhý břeh, o nějakém krásném rozhledu nemůže být ani řeč. Pokračujeme proto dál do Nižboru, kde po označení kontrolního lístku tajnou kontrolou scházíme skoro až k Berounce. Místo jejího překročení se však otáčíme zpět a podél Habrového potoka jdeme po silnici směrem na Lísek.  Ale ani tam nedorazíme, na rozcestí Hradiště po dvou kilometrech scházíme ze silnice a čeká nás další velmi prudký výstup nahoru na stejnojmenný kopec, kde se nachází Keltské oppidum Stradonice. Sice to není žádné obrovské převýšení, přibližně 220 výškových metrů, ale je to hodně prudké a ani spadané listí a bláto nám stoupání moc neusnadňují.

Konečně jsme nahoře. Když vyjdeme z lesíka na louku, čeká na nás nejkrásnější část cesty. Zatímco nad námi je azurová obloha, vesnice Stradonice se koupe v mlze. Na obdivování archeologických vykopávek sice sílu nemáme, ale kochání nádherným přírodním divadlem si nenecháme ujít. Na pár minut se zastavujeme, kocháme se a fotíme si něco na památku. Pak pokračujeme dál, dolů, do mlhy, kde už to taková paráda není. Projdeme vesnicí a druhou cestou zase začneme stoupat nahoru. Na konci nás kromě kontroly čeká i nepříjemně blátivý přechod pole.

Další kilometry jsou trochu nudné. Vedou po asfaltu nebo po lesních cestičkách mimo turistické trasy. Když ale odbočíme na lesní pěšinku, vše se rychle mění. Dlouhé táhlé stoupání ke starému hostinci Na Lísku ještě rozdýcháme, ale finální kopec na Děd z druhé strany, než jsme se k němu drápali na první pokus, nám dá hrábnout pěkně hluboko do sil. Nahoře se jen rychle vydýcháme a pokračujeme dál zpátky do školy, kam po 61 kilometrech a 13 hodinách na cestě v půl jedné odpoledne dorážíme.

Po příchodu do školy se občerstvíme a začínáme počítat bolístky. Upřímně řečeno se necítím nijak dobře na to, že mám za sebou jen (menší) polovinu závodu. Musím se na chvilku natáhnout a počkat, až se trochu proberu. Nohy bolí, ale nejvíc mě trápí rozedřená stehna plná nepříjemných pupínků. Jdu si je na záchod pořádně promazat, ale moc velkou úlevu necítím. Po půl hodině se přesto zvedáme a jdeme zkusit, co s námi udělá další cesta. Venku je naštěstí pořád krásně, jen občas trochu foukne studený vítr.

Třetí (a naštěstí poslední) cesta na Děd už ani zdaleka není tak svižná, jako ta první chvilku po startu. Unavenému tělu i mysli moc neprospějí ani silné rány ozývající se z lesa; snad tu dneska není hon…! Přesto se na vrchol dostaneme jen o 5 minut pomaleji, než o půlnoci. Místo po zelené značce doleva se tentokrát vydáváme doprava po modré. Cesta je to krásná, ale s každým krokem cítím, že to dneska prostě nebude ono.

Když sejdeme dolů k silnici na rozcestí Brdatka, čeká na nás další kopec Ostrý. Naštěstí se nebudeme drápat až na jeho vrchol, ale pozvolnější cestou ho pěkně obkroužíme kolem dokola. Užíváme si příjemné lesní pěšinky, čas od času se pokocháme krásným výhledem na řeku a na město, ale sluníčka rychle ubývá a začíná se šeřit. Když vyjdeme na silnici nad obcí Zdejcina, začínáme se vážně zamýšlet nad tím, co bude dál. Hlavní roli v našem rozhodování hraje fakt, že se blíží noc a i když máme stále síly na to někam dojít, do cíle to skoro určitě nebude. A dostávat se do Prahy z nějaké vesnice ve tři ráno nám nakonec přijde jako velký risk. Takže i když jsme z toho smutní, vesnice Hýskov bude na naší letošní Pražské stovce naší poslední.

Dole u Berounky vypínám GPSku, kupujeme si v samoobsluze něco k pití a píšeme Olafovi, že to bohužel ani letos neklapne. Spolu s posledními paprsky sluníčka nasedáme do vlaku a vyrážíme na cestu do Prahy. A já doufám, že mi to příští rok snad už konečně s Pražskou stovkou vyjde… Protože tento závod si dokončení stoprocentně zaslouží! 🙂

Pin It on Pinterest