Karlštejnská tlapička 2016 aneb do Dobříše a zase (skoro) zpět
Loňská Tlapička byla celkem povedená a i přes relativně nudnější pasáže jsem si ji užil. Proto jsem se na letošní ročník, který měl díky zcela změněné trase vedoucí skrz Brdy do Dobříše a zpět na nádraží Karlštejn nabídnout mnohem lepší zážitek, dost těšil. Bohužel moje trávící soustava si noc před závodem postavila hlavu, a tak jsem se ráno probudil po téměř probdělé noci slabý a nevyspalý. Ale nakonec jsem se odhodlal to alespoň zkusit a něco po půl šesté ráno vyrazil na Hlavní nádraží, odkud mi jel vlak směr Karlštejn.
I přes časnou ranní hodinu je na nádraží na Karlštejně dost živo, na pochod se tu chystá snad 25 běžců a pochodníků. Nejdříve se musíme zaregistrovat, pak zaplatit drobný peníz KČT za organizaci a itinerář, a pak můžeme vyrazit. Já tradičně chvilku čekám na zaměření svých GPS zařízení a pak vyrážím doprava k… ale moment, itinerář ukazuje, že mám jít doleva! Chvilku nechápu, ale pak mi to docvakne – na webu se sice objevila trasa, ale bez naznačeného směru. A já si při překreslení vybral ten špatný…
Což o to, v GPSce si ho můžu jedním příkazem otočit, horší je to s mým plánem dát si zkušebně 15 kilometrů do Mníšku, odkud mám případně zajištěný odvoz. Z 15 kilometrů je rázem kilometrů 40, což mě vzhledem k přetrvávajícím křečím radost moc nedělá. Ale když už jsem tady, tak to přece jen tak nevzdám. Vycházím, v ruce litrovou lahev Coca-Coly, která se na dlouhou dobu stane mým jediným zdrojem energie, a před sebou 54 kilometrů pochodu.
Je nádherné ráno, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a na každém druhém poli kvete vysoce alergenní řepka. Prostě idylka. Polní cestou se blížím k první kontrole ve vesničce Korno. Občas se snažím popoběhnout, ale v břiše mám kamení a žiletky, takže marných pokusů zanechávám a smiřuji se s tím, že dneska si to jen odšlapu. U kontroly je překvapivě bohaté občerstvení, ale mě nechává klidným; jen si loknu Coly, nechám si dát razítko a po silnici a posléze pěknou polní pěšinkou se dostávám do Litně, kde je kontrola číslo 2.
Ani zde se nezdržím, pozdrav, razítko, rozloučení a vzhůru do kopce. Další kilometry vedou po silnici, ale upřímně řečeno jsem rád, v dnešním stavu mi klidná chůze po rovném povrchu vadí nejméně. Procházím obcí Leč a u Pustého rybníka doplňuji do karty letopočet první zmínky o tomto umělém jezírku, protože právě zde je první samostatná kontrola.
Ani ne o 2 kilometry dál je v obci Hatě další kontrola, tentokrát polosamostatná. Je tu sice razítko, ale dát si ho musím sám. 🙂 Zvládám i tento náročný úkol a o pár stovek dál se konečně nořím do lesa, jsem v Brdech! Příjemné je to minimálně z toho důvodu, že pod stromy je příjemný chládek, který ocením tím víc, čím je mi hůř. Colu už jsem dopil, ale žaludek bolí a bolí, představa čehokoliv pevného mi ho spolehlivě zvedá a ani vody nemůžu vypít tolik, kolik bych potřeboval, takže začínám být lehce dehydrován.
Po pár kilometrech pěkné cesty lesem šplhám na nejvyšší kopec pochodu zvaný Stožec. Překvapivě tam ale není kontrola, na tu si musím počkat ještě kousek, na rozcestí Knížecí studánky. Chvilku posedím a snažím se chytit dech. Zkouším sníst trochu sušených brusinek, ale vejde se jich do mě jen pár. Po chvilce se loučím a stále pomalejším tempem mířím do Dobříše, kde budu zhruba v polovině závodu.
V Dobříši chvilku hledám Hospodu na Růžku, kde má být další kontrola. Není schovaná, jen je třeba neztratit odvahu jít dál a dál skrz centrum města. Protože toho mám plné zuby, na chvilku se jdu posadit dovnitř. Dávám si pivo a ledový čaj, a s úlevou jdu navštívit zdejší WC. Když o půl hodiny hospodu opouštím, cítím se jako znovuzrozený, takže do dalších hodin hledím celkem optimisticky.
Když se vymotám z města, vede mě modrá turistická značka skrz přírodní park Hřebeny. Hned na začátku parku si dělám krátkou přestávku a sundavám si roztrhané elasťáky, které mě začaly dělat dost velkou paseku v rozkroku. Po obhlédnutí jejich stavu je označím za definitivně zničené a v ruce je pak nesu 10 kilometrů až do první popelnice v obci Chouzavá. Odhozením kalhot si sice trochu ulevím, ale celkově to se mnou začíná být špatné. Mám žízeň, ale nemohu se dostatečně napít. Mám hlad, ale nemůžu se najíst. Rád bych to měl za sebou, ale nemůžu zrychlit a alespoň chvilku popoběhnout, takže se dál sunu svým tempem a těším se do Mníšku na nějaké to občerstvení.
Po sedmi hodinách jsem v Mníšku na náměstí a povídám si se svým otcem o závodě i drobnostech kolem. Polykám půlku mandarinky, první jídlo po 20 hodinách, zapíjím to trochou vody a Coly. Přestávka se protáhne na více jak 30 minut, ale pomůže, zase se cítím trochu při síle. V restauraci U Benáku si nechávám dát razítko, pak se loučím a šinu si to ke Skaleckému klášteru.
Klášter je to sice krásný, ale má drobnou vadu na kráse – je na hodně, HODNĚ prudkém kopci. A i když mě trasa pochodu nevede přímo, ale mírnou oklikou, o půl hodiny nabírané síly během pár stovek metrů zase rychle přijdu. Poslední 2 kilometry po červené značce směrem na Červený kříž jsou tak labutí písní závodu. Neustále zpomaluji, takže i když to do cíle mám už jen asi 13 kilometrů, zprůměrováno je to ještě minimálně na 3 hodiny. Navíc s rizikem, že to se mnou někde sekne. Takže chvilku přemýšlím, pak si zavolám odvoz a neznačenou stezkou scházím do Stříbrné Lhoty, kde pro mě letošní ročník závodu definitivně končí.
Inu, není každý den posvícení… Jen doufám, že za týden to na Jesenické stovce dopadne o mnoho lépe. 🙂
