Týnišťské (polo)šlápoty aneb Od dubu k dubu 2016

autor: Čvc 25, 2016Týnišťské šlápoty2 komentáře(ů)

Asi většina lidí má nějaký cíl. Někdo chce zhubnout, jiný se chce naučit španělsky, další by rád pronikl do tajů jazyka Java. Pro mě je takovým vysněným cílem úspěšné dokončení náročného pochodu zvaného Pražská 100. A kde jinde na to potrénovat než na letním pochodu organizovaném stejnou partou nadšenců kolem Olafa Čiháka, který se schovává za kryptickou zkratku TŠODKD?

Pravda, po minulý týden absolvované Horské výzvě v Jeseníkách se ke slovu „letní“ zas tak moc neupínám, ale šance na sněhovou bouři nebo teploty hluboko pod bodem mrazu je koncem července přeci jen nižší. Takže jsem minulou neděli neděli sebral odvahu a 600 korun, a na „plnotučné“ Šlápoty se přihlásil. Právě teď sedím v kulturním domě ve Starém městě mezi desítkami dalších dobrodruhů a trochu s nadšením a trochu s obavou čekám, až to kolem desáté večer vypukne. Počasí je zatím ideální, tak snad to vyrží.

Stejně jako Pražská stovka i Týnišťské šlápoty každý rok mění svou trasu. Ta letošní vede ze Starého Města v Jeseníkách až do Týniště nad Orlicí. Technicky vzato jde o 3 pochody v jednom, trasa je rozdělena na noční 70ku s převýšením 3500 metrů a denní 65ku s převýšením 1700 metrů, ti největší blázni včetně mě si to mohou i zkombinovat. Pro začínající pochodníky je připravena i 28 km dlouhá trasa.

Organizace je zatím bezchybná. Po příjezdu a uložení zavazadel do sálu jsem se šel projít do městečka, kde právě začínala místní pouť. Všude voněly grilované klobásy a další lahůdky, ale protože mám v živé paměti, jak taková klobáska „chutná“ při šplhání do na sjezdovku, radši volím vařenou kukuřici a jedno pivo. Po návratu do sálu jsem se pozvolna začal oblékat, do toho vyhrávala dechovka a kolem deváté začala i prezentace a vydávání čipů a itinerářů.  Ale to už je všechno hrozně dávno, teď je pár minut před desátou, Olaf nás žene ven, přeje nám hodně štěstí a s úderem desáté vyrážíme.

Prvních pár stovek metrů je tak trochu na protažení, ale brzy začínáme stoupat a až přestaneme, budeme na Králickém Sněžníku o skoro 900 výškových metrů výš! Z počátku je stoupání pozvolné, ale ve vesnici Stříbrnice odbočujeme z hlavní silnice doprava a začíná se přiostřovat. Jde se svižně, každý je plný energie, nikdo se nefláká. Míjíme kapličku Panny Marie. Cesta je plná hlíny a kamení, naštěstí je sucho, mohlo to být mnohem horší.

Po 70 minutách si tradiční barevnou fixou značím do karty první kontrolní bod. Dál se jde po zelené kopírující státní hranici s Polskem. V jednu chvíli vede trasa skoro po rovině, zato skrz rašeliniště. Moje novotou zářící boty rychle černají a začíná v nich být trochu vlhko. Skupinka přede mnou se chvilku dohaduje, jestli jdeme dobře, když nejsou vidět žádné odrazky; kousek na jih totiž vede pohodlnější lesní cesta. Vysvětlení „Možná to Olaf přeznačil, když je tu tolik bahna“ pobaví nejen mě, a tak je ubezpečím je, že podle GPS i itineráře jdeme správně. 🙂

Poslední úsek po zelené je zase pekelně prudký, navíc se výrazně ochlazuje. Je však naprosté bezvětří, a tak je ochlazení docela vítané; potím se jak vrata od chlíva. Stromů už je kolem pomálu, začíná být vidět do dáli, viditelnost je skvělá. A nad tím vším září obrovský měsíc skoro v úplňku. Člověk by si nejraději sedl na kámen a kochal se…

Nahoře na kopci si fotím rozcestník a slyším, jak se někdo raduje, že „To nejhorší už máme za sebou“. No, asi bude chlapec ještě dost překvapený… Cestou dolů poskakuji z kamenu na kámen a snažím se neminout odbočku k chatě na polské straně, kde je „nečekaná“ tajná kontrola. Ale ještě že tu je, spotřeba tekutin je enormní, a to je ještě noc! Kombinuji Kofolu a vodu, beru si trochu čokolády, loučím se a vracím se zpátky na hřeben.

Další kilometry jsou snad nejkrásnější z celého pochodu. Jde se úzkou cestičkou vyšlapanou v borůvčí, každou chvilku je vidět nějaké město nebo vesnice, cesta se vlní nahoru i dolů, ovšem ve velmi příjemných mezích, na cestu svítí měsíc. A do toho všeho neskutečné ticho! Startovní pole se už dostatečně natáhlo, mezi závodníky jsou velké rozestupy, takže i když se snažím popobíhat a šetřit čas, několikrát se zastavím a jen „poslouchám“ to krásné nic; ani ptáček nepípne, brouček nezacvrká, dokonce ani lísteček se nepohne. Jestli mě při tom kochání viděl nějaký bdělý polský pohraničník, asi se divil, co tam dělám, ale co se dá dělat, já ho tam neposlal. 🙂

Přes několik vrcholů se dostávám ke kontrole číslo dvě na Klepáči. Tedy, abych byl přesný, na kopci Klepáč je dřevěná rozhledna Klepáč, v té je 99 schodů, a pokud chci mít obarvené i druhé políčko v kontrolní kartě, musím nahoru. Podle itineráře bych nemusel, pokud by byla bouřka, ale při pohledu na jasné nebe bych to asi neukecal. S vyplněnou kartičkou pokračuji dál až k hraničnímu přechodu Horní Morava, kde se s Polskem nadobro loučím a po červené klesám na parkoviště Pod Klepáčem, kde je třetí kontrola a zároveň první čipové měření. Poslední úsek vedoucí polomem je hodně ostrý, ale nohy ještě slouží, tak to dám bez problémů.

Na kontrole je celkem živo, občas se tam mihne i Olaf. Základem je doplnění tekutin, tentokrát mě ale mnohem víc zajímá chleba se salámem, dám si dokonce dva krajíce. Chvilku si odpočinu, ale zatím se cítím dobře, tak není důvod se tu poflakovat moc dlouho. Loučím se a po asfaltové klikaté silnici sestupuji k mostu přes řeku Moravu a dál až k zázemí lyžařského areálu Dolní Morava, kde na mě čeká kopec číslo dvě.

První úsek vede vedle vleku i bobové dráhy. Podle mapy je tu modrá sjezdovka a podle sklonu to je poznat; jde se sice těžko, ale dá se to zvládnout. To druhý úsek vedoucí po červené sjezdovce nazvané Velký Slon je mnohem horší. Tyhle extrémně prudké kopce mi prostě nejdou stoupám pomalu, každou chvilku musím odpočívat a jen sleduji, jak za mnou roste počet neustále se blížících světýlek.

Nahoře u horní stanice lanovky si dám malou pauzu a mám radost, že se teď chvilku půjde po turistickém značení. Už první metry „po modré“ mě ale rychle vyvádějí z omylu, protože tohle je vážně divočina. Krátký odpočinek na mě čeká na úpatí atrakce nazvané Stezka v oblacích, od které vede široká cesta k horní stanici další lanovky. A od ní zase po další červené sjezdovce až na vrchol.

Když na posledním sloupu lyžařského vleku vidím velký žlutý papír s označením K4, moje radost je nesmírná. 3300 metrů nahoru mi trvalo asi 70 minut, nic moc výkonc. Cestou dolů z rozcestí navíc začínám pozorovat, že dneska to asi bude trochu složité; prostě chybí energie, neobvykle často klopýtám po kamenech, a ke všemu se mi začíná chtít spát. Že by se mi teprve teď probouzela únava ze závodu minulý týden?

Ale moc se tím netrápím, mimo jiné proto, že teď vede cesta převážně z kopce. Začíná svítat a příroda se začíná vybarvovat. Úsek kolem Malé Moravy je krásný, ale byl by ještě hezčí, kdyby se tady nedávno neprohnala nějaká větrná smršť, která notně zredukovala počet stojících stromů. Následné odklízení kalamity těžkou technikou dílo zkázy dokonalo. Ještě, že neprší, tady bych se do bahna zahrabal až po uši.

Na rozcestí u Skleného si značím kartičku na K5 a začínám další stoupání, tentokrát na skoro 1100 metrů vysoký bezejmenný kopec. Až na poslední úsek to je stoupání docela příjemné, posledních 500 metrů mě však zase srazí do kolen. Na rozcestí U Sedmi cest se proto s nadšením ženu za osobou sedící v přístřešku očekávaje nějaké občerstvení, a teprve nechápavý výraz mi vyjeví nepříjemnou pravdu – tady nic na zub nedostanu.

Těžko říct, jestli je to tím zklamáním, nebo nedostatečným odpočinkem před závodem (spal jsem hodně, ale migréna je prevít…), ale další stovky metrů mám jako v mlze. Chce se mi ukrutně spát a nic na to nepomáhá. Když se potřetí během pěti minut málem octnu na zemi, rozhodnu se dát si chvilku pauzu. A jako na zavolanou na okraji lesa vykoukne sluncem zalitý altánek s dvojicí lavic. Odhazuji batoh a lehám si na jednu z nich. A okamžitě je mi líp…

Podle GPS jsem tam strávil asi 15 minut vyplněných několika mikrospánky, protože si pamatuji jen několik kolemjdoucích. Ale i tak málo stačilo, abych se zase cítil když ne dobře, tak alespoň o mnoho lépe. A moje znovuobjevená energie se ještě zvětší o pár minut později, kdy na křižovatce ve vesnici Vysoká potkávám další tajnou kontrolu s občerstvením. Tak lahodný Staropramen jsem už dlouho nepil…!

Když jsme u těch kontrol, je dobré zmínit jednu zvláštnost. Olaf a jeho akce mají mezi závodní veřejností velmi dobré jméno. A to dokonce tak dobré, že mu na kontrolách vypomáhají borci a borky, kteří by na jiných závodech seděli někde na VIP tribuně a majestátně kynuli davům. Na Šlápotách místo toho dolévají vodu, fotí uštvané pochodníky a ptají se, jak to jde. Bohužel, moje vrozená neschopnost pamatovat si jména mě dost limituje v tom podělit se, koho jsem tam potkal. Moje myšlenkové pochody většinou končí s „No to by mohl být ten …“ nebo „Není to ta … co vyhrála ten závod v …“. Takže nic, každopádně díky!

Třetinka piva dokoná zázrak započatý na lavičce u lesa a já běžím skoro celý úsek až k řece Moravě. Následující pasáž je trochu více asfaltová a méně zábavná, ale člověk si alespoň trochu odpočine od toho skákání z kamene na kámen. Z vesnice Podlesí začínám stoupat nahoru na kopec Pohořelec. Cesta vede po louce, a i když to je zase docela prudké, tentokrát si s tím poradím se ctí. Nahoře na kopci následuje krátký trail lesem zakončený šestou kontrolou a druhým čipovým měřením.

Na kontrole je opět živo, sešlo se tu hned několik závodníků, kolem kterých poskakují dva usměvaví organizátoři. Mě osobně ale nejvíc zaujme nádherný, červený a neuvěřitelně sladký meloun! Nacpu ho do sebe na posezení snad půl kila a je mi blaze. Ochutnám i výbornou buchtu, pořádně se napiji a po krátkém odpočinku a rozloučení pokračuji v putování. Protože, i když jsem na trati skoro 10 a půl hodiny, jsem zatím teprve ve třetině závodu. A to rozhodně není dobré znamení…

Následující úsek naštěstí rychle zahání chmurné myšlenky. Krásná lesní travnatá cesta, klid a mírné stoupání na kopec Jeřáb je balzámem na duši. Stejně tak klesání po poli k rybníku Pod Křížovou horou jsem si zase užívám, a finální výstup na Křížovou horu zdolávám jako nic. Bohužel, dobrý pocit je pryč ihned poté, co vylezu z lesa a vydám se do městečka Červená Voda. Je prostě MOC horko… Takže si u benzínky kupuji spoustu pití a odpočívám. A právě zde potkávám pochodníka Milana, který mi po následujících 20 kilometrů dělá společnost. Pokud mi tedy neuteče. 🙂

V Červené Vodě se flákám přes 30 minut, ale když se konečně odhodláme pokračovat, cítím se zase o něco lépe. Chvilku jdeme po silnici, pak stoupáme po lesní cestě k Suchému vrchu. První část stoupání je pozvolnější, pod vrcholem trochu příkřejší, ale na kopce z úvodu pochodu to naštěstí nemá ani náhodou. Na vrcholku kopce si v místní chatě doplňujeme tekutiny a chvilku posedíme. Sluníčko ale pálí o stošest, ve stínu je kolem třiceti, prostě peklo.

Devátá kontrola mě vede na kopec Bradlo, respektive ke skále kousek pod vrcholem. Dosáhnout pro fixku vyžaduje trochu akrobatického umění, obzvlášť na mých vratkých nohách to bylo zajímavé, ale nakonec ji nejen získávám, ale i úspěšně vracím. Další kilometry pak vedou skrz území s vysokou koncentrací bunkrů a opevnění, část trasy vedla po Naučné Stezce Betonová hranice. Bohužel nemám náladu se nějak moc kochat stavitelským umem našich předků, maximálně si ten největší bunkr fotím.

U Vysokého kamene se opět setkávám s Milanem. Zakreslujeme si K10 a pozvolna se začínáme blížit do Mladkova, kde se závod láme do své druhé poloviny. Po kilometru ještě značíme kartičku na kontrole číslo 11 a postupně klesáme po žluté značce až k železniční trati, odkud už vidíme první domečky. Ještě pár metrů po asfaltu a už vcházíme do penzionu U Bohouše, kde na mě kromě výborné gulášovky čeká i rozhodnutí o tom, co s načatým závodem.

Osobně mám více méně jasno už posledních 20 kilometrů a ani polévka na tom nic nezmění – končím. Objektivně mi sice nic není, dokonce jsem za celou dobu Olafovi ani jednou v duchu nenadával, ale představa dalších 16+ hodin na trati je pro mě prostě děsivá. Obdivuji všechny, kteří dokáží jít pochod dvě noci a skoro dva dny v kuse, ale já k nim nepatřím…

Takže jsme se s Milanem vydali na autobus a dopravili se do Týniště, kam jsme dorazili pár minut předtím, než doběhl absolutní vítěz. V klidu jsme se osprchovali, občerstvili, pogratulovali vítězi a dokonce získali i odvoz až do Prahy pohodlným vozem francouzské výroby. Prostě až na ten nedokončený závod ideální sobota. 🙂

Závěrem bych chtěl jako obyčejně poděkovat organizátorům, pomocníkům na občerstvovačkách a všem, kteří se jakkoliv podíleli na přípravě tohoto skvělého pochodu. Noční část byla luxusní a věřím, že i ta denní měla co nabídnout. I přes nesplněný cíl jsem si to užil, a i když to zatím vypadá, že mám na Olafo-pochody nějakou alergii (4 účasti, 0 dokončených…), budu se o to snažit i nadále.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod (noční část) měřící 73,2 kilometru jsem zvládl za 16 hodin 39 minut průměrným tempem 13,46 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 3.255 metrů. Na start celého závodu se postavilo 123 účastníků. Vítěz to dal za 20:03, 51 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.

Pin It on Pinterest