Teambuildingování na Chrudimce

by | Jun 14, 2013 | Vodní sporty | 0 comments

Letošní teambuilding se nesl ve vodáckém duchu. Původně jsme měli krotit Vltavu někde u Českého Krumlova, ale příroda si postavila hlavu a třetí povodňový stupeň nám udělal čáru přes rozpočet. Dva dny před odjezdem se proto cíl naší cesty změnil a my vyrazili do hotelu Devět Skal zhruba 20 kilometrů od Žďáru nad Sázavou, kde kromě tradiční, kolektiv tužící náplně v podobě spousty jídla a pití byla k dispozici možnost vyrazit na sjezd Chrudimky. Proto jsme si v pátek sbalili něco suchého na převlečení, trochu vody na pití a autobusem se vydali do Horního Bradla, kde už na nás čekal vodácký instruktor se vší parádou.

Po krátkém seznámení se a vyslechnutí plánu cesty jsme se přesunuli na parkoviště, kde jsme měli možnost vybrat si lodičku a trochu ji zatížit plechovkami piva nebo PETkami s vodou. Samozřejmě jsme dostali záchranné vesty a kdo chtěl, mohl si vzít i neoprenové botky. Vzhledem k tomu, že počasí nám opět moc nepřálo, ochladilo se a schylovalo se k dešti, vzali jsme si botky a Hanka si půjčila i nepromokavou bundu.

Loď jsme přenesli pár metrů přes lávku na druhý břeh a postupně se nalodili – Hanka vepředu a já vzadu. Nám se to povedlo bez problémů hned napoprvé a se suchou nohou. Pod silničním mostem jsme se seřadili a když byli všichni na řece, postupně jsme vyrazili po proudu na devítikilometrovou projížďku.

Představa divoké řeky vzala zasvé už po pár metrech. Místo krocení divokých proudů jsme věnovali maximum úsilí kličkování mezi více či méně viditelnými kameny a snažili se vytipovat místo, kde nebudeme dřít dnem lodi o dno řeky. To se nám dařilo se střídavým úspěchem mimo jiné proto, že jsme si s Hankou první půlku cesty vyjasňovali komunikaci a zpřesňovali význam jednotlivých povelů:) Ale i přes minimální až nulové předchozí zkušenosti jsme se nakonec vždycky nějak vymotali a za celou cestu ani jednou nevykoupali. Pravda, příležitostí k tomu nebylo mnoho, ale pár jiných lodí ke dnu šlo a některé i opakovaně.

I když vysloveně nebezpečná místa na trase nebyla, hlavní překážkou v první polovině byl nízko posazený kmen, který bylo nutné podplout, cesta moc rychle neubíhala. Voda byla pomalá, rychlosti jsme museli neustále pomáhat pádly a jako bonus jsme čím dál více trpěli otlačeným sedacím svalstvem. Navíc se počasí plynule změnilo z ošklivého na hnusné, teplota klesla možná k 10-15 stupňům a začalo pršet. Ideální čas na přestávku k opékání buřtů, která naši cestu dělila na dvě poloviny…

Naštěstí, než jsme se všichni vylodili na břeh a nanosili trochu dříví, pršet přestalo a my se tak měli možnost nejen najíst a napít, ale i trochu oschnout a zahřát. Sluníčko sice bylo stále schováno za mraky, ale citelně se oteplilo i bez něj. Jakmile jsme měli všechno snědeno a vypito, uhasili jsme oheň a odebrali se zpět k lodím. Nalodění a pokračování v plavbě bylo dílem okamžiku. Nejsložitější situací druhé poloviny výletu byl malý, asi půlmetrový jez. I ten jsme zdolali bez problémů, jen s trochu méně důstojným výrazem ve tváři:)

Posledních zhruba 2000 metrů se jelo přímo na Sečské přehradě, takže pomoc přírody byla více méně nulová, všechno jsme si to museli odpádlovat sami. K bolesti sedací části těla se postupně přidala bolest nohou, zad a rukou, takže když se objevil cíl naší cesty, malá plážička v Horní Vsi, byli jsme radostí bez sebe. Tam už na nás čekal autobus, mohli jsme se převléknout a posadit se do pohodlného sedadla. Cestou jsme se ještě stavili na oběd (svíčková se šesti), dali si na sluníčku malou siestičku, a pak vyrazili zpět na hotel.

Suma sumárum, i když jsme se nevykoupali, raději se budeme věnovat našemu oblíbenému lezení po horách spíš než plavení se po řekách. Ale kdo ví, jednou třeba změníme názor…

Pin It on Pinterest