Sportisimo Prague Half Marathon 2018 aneb můj první půlmaraton

Na rozdíl od mých tradičních víkendových sportovních zážitků je začátek pražského půlmaratonu naplánován až na sobotní desátou hodinu dopolední. Nic mi tedy nebrání v tom nechat se odvézt do Prahy až ráno v den závodu, a zatímco se budu připravovat, Jana s Aničkou se porozhlédnou po hlavním městě. Což je tak dobrý plán, že ho nezbývá než realizovat. Něco málo před osmou se loučíme v Praze na Zličíně a já ve sportovním, s fasovaným průhledným batůžkem na zádech a jednou papírovou stokorunou v kapse mířím metrem do centra.

Vzhledem k masovosti akce rozhodně nejsem sám. S každou další stanicí se metro závodníky plní víc a víc, což má vliv na moji nervovou i trávící soustavu; nemám nijak přehnané ambice, ale přeci jen je to má silniční premiéra. Musím si proto udělat neplánovanou zastávku na Národní třídě, kde mi teprve nákup předražené ranní kávy zajistí drobné do automatu a otevře dveře na WC. Další komplikace se mi už naštěstí vyhnou a já se ulicí Na Perštýně a dále přes Mariánské náměstí kolem dočasného působiště všemi zpovykanými přažáky milované „Krndy“ blížím do prostoru startu a cíle na náměstí Jana Palacha.

Už z dálky mě vítá hlasitá hudba a frenetický moderátor či moderátorka. Na náměstí to žije. Všude jsou davy závodníků, organizátorů i fanoušků. Jdu si prohlédnout prostor startu a cíle s červeným kobercem, pak se zařadím do fronty a po předložení startovního čísla mě organizátoři pouští do zázemí. Je tu všechno, co si prostý závodník může přát, a zatím relativně prázdno. Většina prostoru je bohužel ve stínu, takže klepu dost slušnou kosu, je pár stupňů nad nulou. Musím pořád popocházet, jinak by ze mě byla brzy kostka ledu.

Krátce po deváté potkávám traskovou HR-ku Evu, která pro mě má připravené firemní funkční tričko. O závodu se ví teprve půl roku, tak se to dříve nestihlo, no… Převlékám se, připínám startovní číslo, a po společné fotografii s ostatními „traskáči“ si jdu schovat batoh. Organizace je vážně vymakaná. Dav závodníků už sice výrazně zhoustnul, ale dostatečný počet usměvavých brigádníků řeší vše rychle a s přehledem. Už bez batohu a s mobilem v ruce (kapsička na opasek se po vložení iPhonu rozpadá na prvočinitele) plavu davem a snažím se kormidlovat do prostoru startu. Během plavby potkávám spolupracovnici Katku. Vzájemně se vyfotíme a u hotelu InterContinental se řadíme do startovního pole rozděleného na sektory podle výkonnosti, ale na to si takhle vzadu nikdo nehraje.

Pár okamžiků před desátou začne dav 11.500 závodníků odpočítávat a přesně v 10 se za zvuku Vltavy dává do pohybu. Tedy, asi, až na start totiž nedohlédnu. Tak si s Katkou jen popřejeme zlomenou páteř a krok za krokem se plížíme ke startovní pásce. Trvá to, tak se alespoň protahuji a rozehřívám… Teprve po osmi minutách se tempo začne trochu zrychlovat, devět minut po desáté už mírně vyklusávám a v 10 hodin 10 minut 30 vteřin to konečně můžu naplno rozbalit. Závod pro mě právě začal!

Zapínám záznam trasy v Garminu, abych náhodou nezabloudil, a užívám si první silniční závod ve své sportovní kariéře. Adrenalin pumpuje, ale běžím jen na půl plynu. Prvních pár stovek metrů se hlavně snažím neupadnout, na běhání v takovém davu vážně nejsem zvyklý. Několikrát musím zpomalit, často měním dráhu, abych se vyhnul ještě „rekreačnějším“ běžcům, než jsem já. Běžecký koridor je lemován diváky, atmosféra je výborná. Po chvilce se zahřívám na provozní teplotu a přepínám do „závodního“ režimu.

Běžíme po pravém břehu Vltavy po Rašínově nábřeží směrem k Výtoni, po druhé straně silnice běží ti, kteří už mají otočku u Železničního mostu za sebou. Mě to čeká za pár minut, skrz několik ulic uděláme otočku ve tvaru čtverce a pádím zase na sever po levé straně silnice. Po očku pozoruji protější směr a s úlevou konstatuji, že poslední rozhodně nejsem. Ale vyplatí se sledovat především situaci před sebou, zhruba v polovině nábřeží se na poslední chvíli vyhýbám staříkovi, který se rozhodl „proběhnout“ mezi davem běžců na druhou stranu ulice. Že to není dobrý nápad poznává  vzápětí, kdy ho smetou hned dva závodníci za mnou. Ach jo…

Na Palackého mostě se běžci trochu rozptýlí a hned je víc místa. Mám čas porozhlédnout se kolem. Atmosféra je skvělá, tolik fandících diváků jsem nikdy nezažil. Nejblíž se tomu blíží start B7 v Třinci, ale tam je to otázka pár metrů, tady se to opakuje s větší i menší intenzitou plných 20 kilometrů. A světe div se, povzbuzování vážně funguje! Běží se mi skvěle a předbíhám jednoho závodníka za druhým. Přibližně každý kilometr je vedle závodní trasy malé pódium s nějakou více či méně známou kapelou, která se stará o dobrou náladu a rychlejší tempo závodníků kam až její aparatura dosáhne. I to je příjemné zpestření.

Po zdolání mostu přes Vltavu odbočuje dav běžců na jih směrem k Barrandovskému mostu. Kousek po minutí mety 4. kilometru přichází čas prvního občerstvení a osvěžení. Co přesně je v nabídce mě ale moc nezajímá, jen si zobnu energetický gumový bonbón a běžím dál. Na pár okamžiků se dávám do řeči s Honzou Juříčkem, ale běží na můj vkus příliš pomalu, tak mu ještě před obrátkou u sjezdu na Císařskou louku dávám vale a dál uháním zase „sám“.

Začíná mi být horko. Je sice teprve půl jedenácté, ale sluníčko pálí o sto šest a já jsem zpocený jak myš. Cestou na sever míjím tempaře na čas 2:10 a v protisměru i stovky pomalejších běžců. Kousek před odbočkou na Hořejší nábřeží dokonce zahlédnu samotný chvost závodu – několik již hodně znavených běžců a za nimi karavanu policejních vozů, sanitek, sběrných autobusů a čistících vozů, které v ladné synchronizaci s četou zametačů uvádí ulici do původního stavu, aby bylo možné ji předat zpět do užívání tradičním nájemcům.

Podbíhám Palackého i Jiráskův most a po Janáčkově nábřeží se blížím k mostu Legií, kde na mě někde v zatáčce má čekat povolený doping v podobě dvou mě blízkých fanynek. A skutečně, jsou tam. 🙂 S uvolněným úsměvem jim mávám a bez zpomalení jen obkroužím kolem. I když jsem hned pryč, úsměv na tváři mi vydrží ještě pár kilometrů.

V čase 52:35 míjím desetikilometrovou značku. Je to můj osobní rekord, rychleji jsem „desítku“ ještě neběžel. Ale na oslavy není čas, dnes mě čeká větší porce a stále ještě nejsem ani v polovině závodu. Kolem Karlova mostu se blížíme k místu startu na náměstí Jana Palacha, ale místo poslední rovinky k červené cílové bráně se stáčíme doleva a přes Mánesův most se opět přesouváme na levý břeh Vltavy. Na mostě se všem závodníkům naskytne nádherný výhled na Pražský hrad, a také na čelo závodu, které už je (na rozdíl od nás) v protisměrné cílové rovince. Pravda, ty největší hvězdy jsem o pár minut nestihl, ale i ti právě finišující upalují rychlostí přesahující mé chápání.

Hned vedle „Strakovky“ je další občerstvovací a osvěžovací stanice. Ani tentokrát nechci nic k pití, jen si beru houbičku namočenou ve vodě a ždímu si ji na hlavu. Což není dobrý nápad, mokré tričko se mi začíná lepit na tělo a pohyb se stává trochu nepříjemný. Naštěstí je horko a po chvilce se to poddá. Pár kapek z houbičky si kapu do pusy a pak běžím dál. Jde mi to stále výborně, průměrný čas kolem 5:20 na kilometr je z říše snů. Jen to horko je ubíjející, všude kolem rozpálený asfalt. A bude hůř.

Další kilometry po nábřeží ale začíná přituhovat. Stále více běžců začíná vypadat poněkud unaveně, po stranách silnice postávají jednotlivci i malé skupinky těch, kteří si musí dát pauzu. Mě se to zatím netýká, ale cítím, že síly prostě ubývají. Každé 3 kilometry žvýkám energetický bonbónek a vždy cítím, jak mi po chvíli dodá do žil alespoňtrochu života. Už se ani nerozhlížím kolem, soustředím se na tempo a na běh jako takový.

Skrz Holešovice zatáčím k Libeňskému mostu. Před závodem byla trochu vzrušená debata, jestli jeho po 90-ti letech již ne zcela zdravá konstrukce unese tisíce běžců, nebo to bude poslední hřebíček do jeho rakve, ale nakonec dal hlavní statik trase závodu zelenou a bylo vymalováno. A já se po něm teď můžu, možná naposledy, proběhnout.

Míjím značky 16. kilometru a o kousek dál je poslední občerstvovačka. Tentokrát si beru kelímek s vodou, ale moc úspěšně to občerstvení za pochodu neprobíhá – první lok vdechnu a ten druhý místo do pusy míří do výstřihu. Ještě pár metrů s tím zápasím, dokonce se mi pár kapek vody podaří polknout, ale celkově mě tento zážitek spíš vystresoval než občerstvil… Možná i proto mi o pár stovek metrů dál poslední kouzelný ovocný bonbón od Chimpanzee padá na zem a nenávratně mizí pod nohama dalších běžců. Sakra, to není dobré!

Do cíle mi zbývají 4 kilometry a já jsem bez energie. Sluníčko pálí jak čert, asfalt se lepí na boty a mě začínají bolet stehna. A to tak, že dost. Jestli jsem doteď měl pocit, že ani dvojnásobná vzdálenost nemůže být neřešitelný problém, teď mám krizi a nevěřím ani ve zdárné dokončení závodu. Drobná úleva od sluníčka nastává v Těšnovském tunelu, ale pozitivum nižší teploty ruší dost mizerný vzduch. A to mírné stoupání ke Štefánikovu mostu mě málem položí. Z posledních sil se snažím udržet tempo a nezpomalovat. Ale bolí to, moc to bolí…

Dvacátý kilometr, umístěný uprostřed Čechova mostu, už ani nevnímám. Podle hodinek stále držím tempo pod 6 minut na kilometr, ale na nějaké zrychlení kousek před cílem nemám ani pomyšlení. Historickou budovu sídla vlády ČR obíháme z druhé strany než před hodinou a pak podruhé vbíháme na Mánesův most, do cílové (skoro)rovinky. Někde na mostě prý stojí Jana s Aničkou, ale mě to je jedno. Očima hypnotizuji křižovatku na konci mostu, odkud je to do cíle jen pár metrů.

Jo!!! Jsem v cíli, mám to za sebou!!! A to v úžasném čase 1 hodina 54 minut 22 vteřin (podle hodinek). Ve výsledcích je čas jiný, počítaný od oficiálního startu, ale to mi je teď úplně fuk. Pár okamžiků po doběhnutí se mi udělá šoufl a mírně se se mnou zhoupne zem, ale ustojím to a pak následuje velmi dobře zorganizovaná pozávodní péče o závodníka. V krátkém čase dostanu medaili, přívěsek, vodu, proteinovou tyčku, alu-fólii proti prochladnutí a možná ještě něco. Postupně v davu kráčím dál do zázemí, pak si beru věci a vycházím ven z areálu.

Venku u hotelu Hilton na mě už čekají holky s gratulacemi a milým maskotem. 🙂 Fotím se, vyprávím jim zážitky ze závodu a postupně se uvádím do klidu. Pak se loučíme a já jedu ještě „na skok“ autobusem organizátorů na Výstaviště, kde se koná after-party s jídlem a pitím. Ale to už je jen takový bonus, to hlavní – dokončit závod v čase pod dvě hodiny – už mám splněno. Loučím se s kolegy i areálem a tím pro mě Pražský půlmaraton definitivně končí.

…a kdyby to někoho zajímalo, tak tady je statistika mého výkonu.