Rakovnická 60 zdárně za mnou

by | May 28, 2016 | Ostatní závody, Rakovnická 60 | 0 comments

Co s načatým víkendem? Což takhle Rakovnická 60? Je to sice teprve třetí ročník, ale odevšad na ni slyším jen pozitivní ohlasy, a když ji na Facebooku pochválil i sám Olaf, tak to nemůže být šlápnutí vedle. Ale jak se do Rakovníka dostat na šestou hodinu ranní bez toho, abych noc strávil na cestě? I tady pomůže Facebook, respektive Jirka, který přes něj nabízí odvoz na start. Po krátké konverzaci a domluvení místa odvozu mám jasno, v sobotu vyrazím do města dlaždic a obkladů.

Na úvod jedna ekonomická záhada. Představte si, že pořádáte závod. Žádný komorní, ale pro několik stovek účastníků. Závod přes 60 kilometrů dlouhý, s vlastním značením, dvěma občerstvovacími stanicemi a tričkem pro prvních 200 přeživších. Kolik bude činit startovné? 1500 Kč jako účtují firmy za desetikilometrové proběhnutí po Praze? 800 Kč jako za ultra v horách? 50 Kč jak žádá Klub českých turistů na svých akcích? Samá voda, startovné činí přesně 1 Kč! Tak, a teď si to přeberte… 🙂

Je čtvrt na sedm ráno a já jsem díky Jirkovi na startu závodu. Při registraci dostanu kontrolní kartu s itinerářem se zapsaným startovním časem (startovat se může od šesti do půl osmé) a do připravené zavařovačky házím trochu větší obnos, než je požadován, jinak bych se cítil poněkud hloupě. Zatímco ostatní spolucestující z auta mizí v dáli, já startuji GPS, převazuji postupně levou i pravou botu, zaměřuji se, a teprve po pěti minutách se vydávám na cestu.

Je krásné ráno, v Rakovníku skoro ani živáčka, ptáci řvou jak o život, je to pohoda. První kilometry vedou po asfaltu, pak se občas prostřídají s cestou polní. Kolem Jalového potoka začínáme stoupat. Jdu svižně, občas popoběhnu a někoho předhoním, jindy zase někdo mě. Zdržuje mě nedostatečná příprava, nejsem zvyklý startovat pět minut po příjezdu na místo. Každou chvilku stavím a ještě dolaďuji oblečení, mazání, boty. Ale postupně se všechno usadí a já se naplno začínám věnovat závodu.

Za slabou hodinku vylézám z lesa. “Davy” přede mnou mezi plantážemi řepky mi na okamžik připomenou pochod Praha – Prčice. V dálce vidím rozhlednu na Senecké hoře, můj první dílčí cíl. Než ale budu moci vylézt nahoru a uzmout první kontrolní samolepku, čeká mě ještě cesta po poli a pak po asfaltce až na vrchol. Naštěstí je tato kontrola hned v úvodu, po 60 kilometrech by se mi do schodů (a ze schodů) lezlo mnohem hůř. Takhle mi to zabere jen pár minut včetně focení a brzy jsem zase na cestě.

Klesání do Sence je pozvolné a běhavé, tak se trochu rozběhnu. A doháním řidiče Jirku, se kterým pak trávím pár následujících kilometrů. Ze Sence stoupáme nahoru až na vrchol bezejmenného kopce. Jdeme rychle, pomáhá tomu suchá trať, jen občas se musíme vyhnout malé kaluži. Cestou si bereme druhou samolepku z první tajné kontroly na trase, a zároveň si plníme dnešní dobrý skutek, když na kontrolu upozorníme vytrvalkyni, která ji kousek před námi minula bez povšimnutí.

Pár dalších kilometrů skrz vesnice Žďáry, Malinová a Zhoř není úplně záživných. Jde se vesměs polem, občas nás mine pár cyklistů, není ani moc na co koukat. To se změní po vyšplhání na kopec, na kterém kromě zříceniny hradu Krakovec trůní i restaurace U Hradu, kde si do políčka K2 naší kartičky můžeme označit první kontrolní razítko. Zatímco Jirka pokračuje hned dál, já si doplňuji tekutiny a zvažuji návštěvu WC; je mi trochu těžko.

Po čtvrthodině odpočinku se zvedám a pokračuji dál v cestě. Procházím v těsné blízkosti zříceniny. Skoro celou ji musím obejít, na druhé straně mě pak překvapí v trávě sedící socha Jana Husa, který zde nalezl své poslední útočiště předtím, než byl, chudák, odvezen do Kostnice. Přecházím silnici a podél Šípského potoka zahajuji dlouhé klesání až k Berounce přes Máchův mlýn, Marek a Čertovec.

Jedná se o jeden ze tří nejkrásnějších úseků závodu s jedním drobným mínusem. Potůček (a pak i říčka Javornice) si nějak nemůže vybrat, kudy poteče. Každou chvilku se rozhodne pro jinou stranu cesty, což v situacích, kdy poblíž není žádná lidmi stvořená lávka, znamená skákat po kamenech na druhou stranu. Nebo se rovnou brodit. Což jsem nakonec zvolil já, jelikož asi na třetím křížení mi ujela noha a já zahučel do vody. Naštěstí mi boty rychle schnou, bohužel v tomto úseku s brody každých 300 metrů k tomu nedostaly příležitost. Ale jinak byla zdejší příroda balzám na duši.

S přibývajícími kilometry mě začala nenápadně doprovázet první mírná krizička. Trochu jí pomohlo i to, že i když už jsem kousek od Berounky, druhá tajná kontrola, na kterou upozorňovali organizátoři na webu, pořád nikde. Moje první otázka na občerstvovačce kousek před mostem tak směřuje právě na ni. Naštěstí jsem milými organizátory ujištěn, že tam vážně žádná není, tak se v klidu mohu věnovat jídlu. A že ho tu je! Chleba se sádlem nebo Nutellou, vynikající domácí bublanina, pomeranče, banány, sladkosti, 5 druhů nápojů… Ani se mi nechce pryč. 🙂

Po vydatném obědě je krizička pryč a já se cítím silný a plný energie. Budu ji potřebovat, protože úsek přes Hradiště a Čilou až do Skryjí je dost náročný. Jde se vesměs po asfaltu, sluníčko už peče na 105%, a ani kopcovitý terén s minimální možností se schovat někam do stínu mi radost nedělá. Naštěstí z kopců můžu ještě popobíhat, takže kilometry pořád naskakují slušným tempem. Přesto jsem hodně rád, když se ve Skryjích mezi domky vyloupne Restaurace Trilobit, kontrolní stanoviště číslo 3. Na hodinkách mi svítí 40 kilometrů a 6 hodin na cestě. Vítěz právě teď dobíhá do cíle, ale tím se netrápím, na mě to není špatné.

Přicházím těsně po poledni, v době oběda, takže je plná hospodu a obsluha kmitá jak šílená. Dávám si pivo, malinovku a vodu, a jdu si to všechno vypít ven na lavičku. Vysoká teplota se projevuje na úbytku tekutin, víc jak litr tekutin do mě zasyčí snad během 3 minut. Ještě chvilku odpočívám, upravuji výstroj a mazání, pak pokračuji dále po trase. Po chvilce s pomocí GPS radím kolegovi s hledáním značky (má se jít po červené, ale ta tu není) a Naučnou stezkou Po stopě trilobita klesám až k mostu přes Berounku. Chvilku si sice pohrávám s myšlenkou ulovit si zde v suti prvního trilobita, ale nakonec odolám a věnuji se závodění.

Další úsek v těsné blízkosti řeky je druhým z těch nejkrásnějších. Dokonce i ani moc nevadí, že část cesty vede po asfaltu. Předbíhám se s vodáky a zdravím s cyklisty. Na rozcestí U Kouřimecké rybárny se ale s Berounkou nadobro loučím a začínám stoupat na první ze tří kopců, které mají prověřit naši fyzičku v poslední třetině závodu. Nadopovaný cukrem a chmelovým extraktem do kopce skoro letím, míjím několik cyklistů tlačících kolo, a zastavuji se až na druhé občerstvovačce u obce Křiniště, která je stejně zásobená a se stejně milou obsluhou, jako ta první. Jen já už vypadám poněkud opotřebovaněji…

Doplňuji vodu a energii, loučím se a začínám sestupovat k Tyterskému potoku. Překvapivě stále ještě můžu běžet, takže i tentokrát je moje rychlost nad očekávání příjemná. Na rozcestí s podivným názvem Gypsárna začíná výstup číslo dvě, který mě přes obec Malá Buková zavede až na kopec Čepina. Stoupání je delší, ale pozvolnější, takže si stále zachovávám vysoké tempo. Dolů do Pustovět znovu běžím, průměrná rychlost je jedna z nejvyšších z celého závodu. Nádhera!

V Pustovětech je v místní hospodě Na Ostrově čtvrtá kontrola. Dávám si razítko a objednávám si klasickou a vyzkoušenou kombinaci pivo a malinovka. Ale než se stačím napít, ozve se v dálce silný hrom. Bouřka! Ale teď? Má přijít až v pět! Píšu Jirkovi, jak je na tom a jestli na mě počká. Jeho odpověď, že je pár kilometrů přede mnou a že počká mi dodá síly na posledních 11 kilometrů. Rychle dopíjím zakoupené nápoje a svižným tempem po cyklostezce pádím k poslednímu kopci. Cestou si do kapsy strkám balení brusinek, budu potřebovat hodně energie.

Poslední úsek vedoucí vesměs mimo turistickou značku je snad ze všech nejkrásnější. Bohužel na kochání není úplně nálada, hodně se setmělo a každou chvilku se ozývá čím dál silnější hromobití. Navíc začíná pršet, i když zatím jen slabě. I do kopce si udržuji rychlost přes 6 km/h, z kopce stále ještě popobíhám. Trailoví maniaci v tomto jednoduchém terénu asi zívali nudou, ale pro mě je to po 55 kilometrech v nohách závěr přesně podle mého gusta. Cesta je značena perfektně, bez problémů nacházím i poslední tajnou kontrolu. Snažím se, abych do cíle dorazil ještě za sucha. Dlouhou dobu to vypadá, že to zvládnu, ale 2,5 kilometru cílem, u rozcestí Papírna, se ke mě paní Příroda otočí zády a z nebe se spustí déšť.

To by samo o sobě nebylo nic hrozného, nejsem z cukru. Horší je, že voda padající z nebe rychle propláchne tričko i batoh, které jsou po 10 hodinách na cestě plné soli a dalších nečistot, aby na cestě k zemi způsobily v mých stále bolavějších a rozedřených tříslech a stehnech doslova paseku. Takovou bolest jsem už dlouho nezažil!

Naštěstí to do cíle je už vážně jen kousek, a i když tam přicházím jak tučňák s nohama od sebe, nakonec jsem tam. V penzionu Šéba dostávám diplom a tričko, chvilku se bavím s organizátory, chválím jim skvělý podnik, a nakonec přijímám gratulace od kolegů. Pak už jen převléct tričko a vydat se k autu, protože dneska mi odvoz skoro až domů přijde hodně vhod. Ani taková věc jako rozedřená stehna mi však krásný pocit z dnešního závodu nijak nezkalí. Děkuji organizátorům za skvělý závod a věřím, že se ještě někdy potkáme.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 67,1 kilometru jsem zvládl za 10 hodin 40 minut průměrnou rychlostí 6,3 kilometrů za hodinu. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 1423 metrů. Na závod se postavilo 233 účastníků, z toho 117 ve variantě chůze / běh. Se svým časem jsem se umístil na 53. místě. Vítěz to dal za 6:03, 18 pěších nedokončilo.

Pin It on Pinterest