Přesun na start a lehčí začátek (Port d’Andratx -> Ref. Coma d’en Vidal)
Den 1. — Start letošní expedice jsem si kvůli pozdnímu příletu musel naplánovat až na poledne dne následujícího. Napřed bylo nutné se s jedním přestupem dostat autobusem do městečka Port d’Andratx, kde vybraný trek GR 221 začíná. Nebo také končí, pochodníci mohou těch cca 150 kilometrů zdolat oběma směry. Já si vybral směr ze západu na východ s koncem na východním cípu ostrova, v dalším přístavu Port de Pollença. Tak uvidíme, jestli se tam dostanu včas a podle plánu!
Probouzím se nicméně ještě v posteli, v hotelu Marbel. Velmi časně, jak je u starších lidí obvyklé… Chvilku se ještě převaluju v posteli, pak se oblékám a vyrážím na procházku k moři. Je chladné ráno, ale sluníčko už vykukuje zpoza kopce a teplota moře mi připadá ucházející. Ale odolám pokušení se namočit, ještě budu mít příležitost. Procházím se ztichlým městečkem, chvilku korzuju po promenádě kolem pláže. Pak se nicméně přihlásí o své slovo žaludek a já se vracím do hotelu.
Snídaně v hotelu je dobrá, takový španělský standard. Různé pečivo, vajíčka, uzeniny, ovoce čerstvé i kompotované, k tomu džusy a voda. Jediné, co stojí za zmínku, je kafe. To bylo naprosto neuvěřitelně hnusný! A to říkám jako člověk, který má kafe rád jen s mlíkem a navíc v poměru málo kafe a hodně mlíka. To je snad celosvětový komplot mezi hotely a kavárnami, že na snídani není možné dostat alespoň průměrné kafe, takže každý milovník tohoto nápoje hned uhání do specializovaného obchodu a křísí své chuťové buňky skutečnou kávou.
Během snídaně bádám, jak se dostat do Palma de Mallorca, hlavního města ostrova a hlavního dopravního uzlu. Bus jezdí tak nějak nepravidelně, nejsem na hlavní trase. Nakonec koukám na Uber. 16 EUR za cestu jsem ochoten zaplatit, když mě auto odveze od hotelu na autobusové nádraží. Ale na další expedici už z letiště pojedu rovnou do města a ne někam bokem, nevyplatí se to. Dojím, na pokoji se dobalím, na recepci provedu check-out a před hotelem objednávám Uber. Aplikace mi ukazuje 22 EUR. Zatracený dynamický ceny…! Ale už jsem mentálně rozhodnutej, tak zatnu zuby a potvrzuju objednávku.
Cesta netrvá dlouho, i přes krátké zdržení v koloně v centru asi jen 25 minut. Na náměstí Plaça d’Espanya se chvilku snažím zorientovat. Na to, že to má být obrovské autobusové nádraží, je tu jen pár zastávek. A ještě míň autobusů. Koukám do mapy, ale nejsem z toho moudrý. Chvilku zmateně pobíhám sem a tam, ale kde nic, tu nic. Až si pak všimnu, že v jedné boční ulici čeká na semaforu hned několik žluto-červených autobusů. A jeden zrovna vyjíždí… z podzemí! No jasně, autobusák je celý schovaný pod náměstím! A nejen ten, ale i sousedící vlakové nádraží. To jsou věci…
Tak, místo odjezdu už mám, teď ještě čas odjezdu. Moje autobusová linka 101 není v jízdním řádu zastoupena moc často. Nakonec jeden řádek najdu, jede mi to přesně za hodinu. Tak to se ještě půjdu cournout po městě. O 35 minut později jsem zpět. Počet shlédnutých památek je čistá nula, počet ušlých kilometrů 2,5. Nic moc začátek, očividně jsem pokaždé zahnul jinam, než jsem měl, ale kvůli pamětihodnostem tady nejsem. Stoupám si do fronty. Spolu se mnou tam stojí i dvojice mlaďochů s batohy bavící se mezi sebou česky. No vida, našinci! Autobus vyráží načas. Placení je takové speciální, platební kartou pípnu u řidiče a pak ještě jednou při výstupu, a ono si to nějak zpracuje. Jestli dobře koukám do výpisu, stála cesta trvající 40 minut 3,60 EUR. A to jsem si tam ještě trochu dobil z USB portu mobil! V cíli mého přesunu v Port d’Andratx si v sámošce kupuji vodu, limonádu a drobné občerstvení, tvořím předstartovní selfí, mažu se krémem a deset minut po jedenácté hodině moje expedice konečně začíná!
Začínat u moře má drobnou nevýhodu v tom, že cesta vede vždycky do kopce. Spolu s rostoucí teplotou to má za následek více méně okamžité propocení trička i trenek. Naštěstí se po opuštění hranic města trasa stáčí do řídkého lesa, takže si občas můžu užít i milosrdného stínu. Potkávám několik turistů, kteří s malými batůžky obdivují krásy zdejší přírody. A po vyšplhání 163 výškových metrů nad mořem do sedla Coll des Vent se můžu výhledy na moře a okolní krajinu pokochat i já.
Další kilometry vedou po vrstevnici. Nalevo mám výhled na moře, napravo pohled na řídký lesík. Stínu ubývá. Potkávám první cestovatele s krosnami a karimatkami. Zdravím je „Hola!“ a oni mi odpovídají „Ahoj“. Jsem trochu zmatený, to vypadám na první pohled jako turista z Prahy?
Cesta příjemně ubíhá, trasa není moc náročná. Značení je velmi dobré, od pohledu úplně nové. Každou chvíli narážím na ukazatel, který kromě názvu a označení trasy „Ruta de Pedra en Sec GR 221“ zobrazuje i jedno či dvě místa a vzdálenost a předpokládaný čas nutný k jejich dosažení. Kromě ukazatelů jsou k dispozici i jednoduché sloupky s šipkou udávající směr, případně červeně a bíle označené kameny. Poprvé se setkávám s hnědě zbarvenými divokými kozami, které mě budou provázet vlastně celou cestu. Nejsou ani moc plaché a zvědavě si mě prohlíží.
Blížím se k San Elmu, prvnímu městečku na trase. Plánuju se tam trochu občerstvit, po dvou hodinách na sluníčku mi nějaký studený nápoj udělá radost. Přímo u krásné písčité pláže je malý obchůdek, tak si tam koupím dvě předražené ochucené vody (jediné lahve, co měly víc než půl litru), pivo a lososový wrap. Uvelebím se na lavičce s výhledem na moře a začnu doplňovat energii. Během mého oběda dorazí na pláž nějaká škola. To je paráda, chodit na „tělák“ na pláž k moři! Chvilku přemýšlím, jestli se nepůjdu taky smočit, ale čeká mě ještě dost kilometrů, tak nápad nakonec zavrhnu a poté, co dojím a dopiju, se zase vydám na cestu.
Když se s trochou bloudění vymotám z městečka, po chvilce šlapání do kopce přicházím na rozcestí. Kromě toho, že má naplánovaná trasa v hodinkách vede jinudy, než ukazuje zbrusu nový rozcestník GR 221, je tu i velká cedule s informací, že vstupuji do oblasti pohoří Serra de Tramuntana, které se táhne přes celou severní část ostrova. A několika červeně přeškrtnutými piktogramy, kromě obligátního ohně a stanu je to i obrázek znázorňující spaní pod širákem a spaní v hamace. No, tolik k mému plánu předstírat, že hamaka není stan…
Po krátké odbočce mě ukazatele navedou zpět na naplánovanou trasu, tak alespoň v tomto ohledu můžu být v klidu. V technicky náročnějším úseku u průsmyku Pass de sa Barra potkávám další skupinku turistů. Když mě opět pozdraví „Ahoj“, nevydržím a dám se s nimi do řeči. Se silným moravským přízvukem mi sdělují své zážitky. Pokud narazím na někoho s krosnou, je tak 95% šance, že je to našinec. Spát pod širákem se dá bez problémů, míst je relativně dost, žádné problémy nikdy neměli. Jediné, na co si mám dát pozor, je nedostatek vody, až do vesnice Estellencs ji nikde nedoplním.
Děkuju za pokec a jdu dál směrem k přírodní rezervaci La Trapa. Na tomto místě byl v roce 1810 založen klášter, ke kterému pilní mniši zřídili systém pro distribuci vody a další infrastrukturu nezbytnou pro přežití. Dnes už je to vesměs zřícenina, kterou nicméně skupiny dobrovolníků zase pozvolna renovují a navracejí jí původní lesk. Fotím si ji z dálky a spíš než uměním lidské tvořivosti se kochám krásným pohledem na ostrov Dragonera v povzdálí.
Na vrcholku v nadmořské výšce kolem 450 metrů si dám dvě krátké odbočky z trasy vedoucí k pěkným vyhlídkám. Pohled do skoro půlkilometrové hloubky zakončené blankytně modrým mořem je vskutku opojný. Stezka se stáčí přímo k východu a já mám před sebou celé pohoří Tramuntana jako na dlani. Tedy celé asi úplně ne, ale kam až oko dohlédne.
Ve 4 odpoledne mám za sebou 17 kilometrů, přibližně 15 mě ještě čeká. Potkávám další dvojici, tentokrát z ústeckého kraje. Opět si vyměníme pár informací, respektive já spíš poslouchám. I oni mě uklidňují, že to s tím zákazem spaní pod širákem nebude tak horké, tak snad to nebude nakonec v pohodě. A potvrzují, že GR 221 je skutečně česká párty, pochodníky z jiných zemí lze snadno spočítat na prstech jedné ruky. Jen se trochu diví, že nemám hůlky. Říkám, že jsem zvyklý, tak opáčí, že nám mladým se to se zdravými koleny běhá. Když jim prozradím svůj věk, jsou očividně překvapeni. Polichocen se loučím a dál jdem každý svou cestou.
Začínám být unavený. Sluníčko pálí, naštěstí jsem se po zkušenosti z Tenerife hned od začátku poctivě mazal, takže spáleniny nehrozí. A můj elegantní klobouk je k nezaplacení. Ale nohy těžknou a docela se začínám těšit, až sundám batoh a zuju boty. A zase se malinko začínám bát večera, na můj vkus je tu nějak moc cedulí s nápisy PRIVADO nebo piktogramy zbraní…
Podle plánu jsem se chtěl najíst a trochu si odpočinout na odpočívadle vedle hlavní silnice u průsmyku Gramola, ale po krátkém rozmýšlení se ho rozhodnu ignorovat. Hlad nemám a odpočívat budu večer. Krátký úsek po silnici mi zpestří další desítky výstražných cedulí. Hned několik je jich na bráně, kudy mám podle mapy projít. Brána je zavřená na petlici, ale uprostřed je takový asi 120 centimetrů vysoký otvor s vrátky na pružinu, kudy se můžu protáhnout. S krosnou je to docela náročné a asi vypadám dost legračně, ale to je fuk. Hlavně, že jsem na druhé straně.
Konečně mám civilizaci za sebou a čeká mě klid v přírodě. Ale procházka to nebude zas tak snadná, musím zdolat asi 500 výškových metrů. Z počátku to jde rychle, vede tu široká cesta. Ale u průsmyku Gran se situace mění a dál je to kamenité a záludné peklo. Trasa je sice značena klasickými dřevěnými sloupky, ale ne vždy se mi podaří najít hned další, a tak si občas trochu zajdu. Někdy v křoví vyplaším divokou kozu, jindy se musím vrátit, protože se přede mnou objeví neprostupné křovisko.
Průměrné tempo rychle klesá a já už toho mám vážně plné zuby. Zdolávám dva kovové žebříky oddělující další soukromý prostor či honitbu. V sedle Pas den Pomsa mi trochu povzbudí krásný výhled na moře a pobřeží, ale jinak je to boj. Konečně jsem ale nahoře u ruiny s názvem Caseta de la Mola. Dalo by se tu přespat, ale zatím jsem ušel jen 25 kilometrů, raději pokračuji dál.
Z kopce to jde přeci jen trochu lépe a rychleji. Začínám pomalu přemýšlet o tom, kde složím hlavu. Plán ustlat si někde poblíž pláže a jít si večer zaplavat se zdá být stále méně pravděpodobný, spíš se uvelebím někde v okolí chaty Coma d’en Vidal, ke které to mám slabou hodinku. Podle webu je sice zavřená, ale vodu nepotřebuju a třeba tam někde bude i stříška na schování. Počasí se totiž začíná kazit, zvedá se vítr a začínají houfovat tmavé mraky…
O hodinu později vcházím do malého areálu Refugi de sa Coma d’en Vidal tvořeného hlavní budovou a několika přístřešky. Jeden už je obsazený mladou dvojicí, tak to risknu a zdravím „Ahoj“. No jasně, trefil jsem se, jsou to Češi. 🙂 Pár minut si povídáme, ale pak mi začne být zima, je načase připravit se do hajan.
Druhý přístřešek přímo u budovy je sice větší, ale je i víc otevřený, tak tam docela profukuje. Než se komplet ubytuju, několikrát mi stále sílící vítr odfoukne spacák i karimatku. Tu novou, nafukovací, ani nevybaluju, ještě bych ji tady zase píchnul. Rozvěsím propocené oblečení, trochu povečeřím ze skromných zásob, a pak se zavrtám do spacáku a snažím se číst. Ale po pár minutách se mi začnou zavírat oči. Dnešek byl nečekaně náročný, jsem naprosto grogy. Snad to zítra bude lepší. Dobrou noc!