Přehrada a (druhá) nejvyšší hora Mallorky (Coll de l’Ofre -> Coll de Bosc Gran)

Den 4. — Na čtvrtý den jsem si naplánoval procházku kolem vodní nádrže Cúber a dva intenzivní výstupy. První bude kolem vrcholku hory Puig dels Tossals Verds, druhý pak na druhou nejvyšší horu Mallorky, Puig de Massanella. Ta nejvyšší se totiž zalíbila vojákům, kteří si na jejím vrcholku postavili velký radar. A od té doby tam nemají očumující a fotící civilisty moc rádi, tak si pro jistotu celou oblast uzavřeli pro sebe. Poslední zajímavostí bude návštěva Klášter Santuari de Lluc.

Noci jsou tu zatím jak na houpačce. První den hrůza, druhý den idylka, včera zase spíš míň dobrý. Tedy alespoň pro mou psychiku, protože veškeré děsivé divadlo se naštěstí odehrávalo v dálce nad mořem. V každém případě se někdy kolem desáté večer začalo blýskat a já místo oveček počítal vteřiny, jak daleko to uhodilo. A děsil se, že se intervaly budou zkracovat. Po jednom obzvlášť silném zadunění jsem se už skoro začal balit a utíkal se schovat do kamenné ohrádky, kterou jsem potkal cestou. Ale když nepočítám asi 10 relativně slabých přeháněk, se kterými si můj nový tarp bez problémů poradil, to pravé rodeo zůstalo hodně daleko. Můj spánek měl nicméně k dokonalosti daleko zhruba stejně…

Ráno vstávám v půl sedmé. V sedm už mám sbaleno a mířím k prvnímu rozcestníku. Je krásné ráno, skoro jasno a téměř bezvětří. Na horizontu spatřím vodní nádrž Cúber, můj první dnešní cíl. Cesta k němu vede z kopce po hezké, ušlapané cestičce. Společnost mi dělají jen ovce a občas se vyskytující divoké kozy. Míjím několik míst vhodných k přespání, tady by dokázala přenocovat i četa vojáků. V jedné ohradě se v klidu pase i několik koní. Prostě ranní idylka.

Procházím kovovou brankou a blížím se k vodní nádrži Cúber. Byla vybudována v roce 1972 jako jeden ze dvou hlavních zdrojů pitné vody pro hlavní město Palma de Mallorca (tím druhým je nedaleká nádrž Gorg Blau).  Dá se obejít z obou stran, já volím tu severní; mimo jiné právě tudy vede i GR 221. Míjím jednoho pokuřujícího táborníka. Na druhém břehu je chata, prý zavřená. 

Kolem vody vede i naučná stezka. Na jedné z cedulí je nákres pece na vápenec včetně textu vysvětlujícího její princip a fungování, a za ní nezřetelné pozůstatky jednoho reálného exempláře. Jinak je tu klid a trochu zima. Takže mě umělé jezero ani moc neláká ke koupání. Stejně je to zakázané, je to přece nádrž pitné vody…

Z dálky slyším projíždějící auta a o pár minut později přicházím na parkoviště, kde už jich pár parkuje. Je to tu prý velmi populární oblast a velikost parkoviště tomu nasvědčuje. Mně ale začínají horší časy, čeká mě prudké stoupání na Coll del Portellet. Těch 200 výškových metrů mi zabere asi 25 minut a když nic jiného, důkladně mě probere z takové ranní ospalosti. 

A také mě pořádně zahřeje, u vody byla někdy až nepříjemná zima. Chvilku se kochám výhledy na Puig Major s bělostnou kupolí vojenského radaru na vrcholku a na druhé jezero Gorg Blau, ale pak se přehoupnu na druhou stranu průsmyku a začnu obdivovat výhledy úplně odlišné.

Podle mapy by tu někde měl být vrak malého letadla, tak se ho vydám hledat. Dá to sice chvilku popocházení, ale nakonec se mi povede pomačkaný kus oranžovo-bílého plechu v jedné úžlabině najít. Divný pocit… Kameny kolem jsou velmi ostré a prorostlé travou, nedivím se, že vrak doposud nikdo nevyzvedl. Dostat se zpět na vyšlapanou cestičku je výrazně namáhavější, skákání z kamene na kámen s krosnou a spoustou vody je dobrý tělocvik.

Mým dalším cílem je Refugi des Tossals Verds, v překladu Horská chata u Zelených kopců. Mám to k ní asi 3 kilometry, ale podle všeho to budou hodně náročné tři kilometry. Terén je velmi technický, cestička se klikatí nahoru a dolů, občas se jde po skále, občas se šplhá po velkých kamenech, na několika místech je cesta dokonce jištěna řetězy. Ale ferrata to zase není, to zas ne. 

Závidím divokým kozám jejich obratnost a eleganci, s jakou šplhají i po mnohem strmějších cestách a necestách. Já se plazím dost pomalu, tak si alespoň prohlížím okolí a kochám se výhledy. Na protější hoře mě upoutá nějaký tunel nebo možná vodovod vytesaný ve skále (podle ChatGPT je to vodní kanál Sa Canaleta). Nebo je to možná cesta, na tu dálku si nejsem jistý. Raději se ale budu koukat pod nohy, technické úseky jsou stále obtížnější. A nejen pro mě, nějaký pochodník přede mnou tu ztratil malý ultralehký skládací podsedák. Vezmu ho s sebou, třeba najdu majitele.

Konečně v dálce zahlédnu pravidelný útvar, střechu chaty Tossals Verds, která byla v roce 1995 z původní malé farmy přestavěna na první horskou chatu na Mallorce. Až ke vchodu mi to sice trvá ještě 20 minut, ale konečně jsem tu a můžu si dát pauzu. V době mého příchodu se zrovna loučí skupinka šesti pochodníků z Česka, tak si s nimi rychle popovídám. Ale pak už rychle do chaty, mám hlad jako vlk a chvilka oddychu pro nohy někde u stolu by taky bodla!

Ocitám se v malé místnosti s recepcí. Po chvilce dorazí nějaká paní, asi provozní. Ptám se, jestli mají otevřeno. Prý mají. Tak se ptám, jestli můžu dostat něco k jídlu. Paní se na mě dívá dost podivně, ale pak praví, že ano. Zaraduju se a poprosím o vajíčka. To už se na mě paní dívá naštvaně jak na blázna, že prý vajíčka nemají. Můžu dostat maximálně obložený chleba s máslem a šunkou. OK, beru. A navíc si poručím kafe. S mlékem. Paní beze slova zmizí v kuchyni a já se jdu usadit ke stolu.

Jídelna je větší místnost s několika stoly s lavicemi. Jsem tu sám. A okamžitě mi padne do oka několik elektrických zásuvek. Rychle vybaluji batoh a začínám horečně dobíjet napřed mobil a hodinky, a později tu více vybitou powerbanku ze dvou, které mám v batohu. Po chvíli mi paní donese talíř s dvojicí moc chutných chlebů s uzenou šunkou a sýrem, a navrch hrstičku oliv. A k tomu kafe. Bez mléka. Ale už jsem prudil dost, když nemáte mléko, dejte tam cukr a ono se to dá vypít i tak… 🙂

S plným žaludkem a skoro plnými bateriemi se loučím. Při placení 10 EUR se paní už usmívá, asi jsem dorazil zrovna v nějakou méně dobrou chvilku. Před budovou nasazuji batoh a vydávám se z kopce… Po pár desítkách metrů ale pípnou hodinky a já vím, že jdu blbě. Koukám do mapy, musím jít na druhou stranu, do kopce. Tak tedy dobrá…

Kolem upravené stezky se vine tlustá černá hadice, místní vodovod. V těchto místech treku je vody relativně dost. Samozřejmě nesmím zapomínat, že je teprve první polovina května, takže kdo ví, jak to bude vypadat koncem prázdnin. Ale kromě prvního dne bych se asi obešel bez větších zásob vody na zádech. Ale osobně mám radši klid a tak ty 2 litry železné zásoby vody vždycky nějak unesu.

Stoupání není nijak drastické, tak se stíhám rozhlížet kolem. Moc toho ale k vidění není, občas nějaké zbytky kamenné zdi, sem tam pobíhající koza nebo ovce. Nejzajímavější je asi nějaký viadukt nebo aquadukt na protějším kopci, pravděpodobně se jedná o Canaleta De Massanella. Ale jinak nic. Alespoň že už je delší dobu pod mrakem, takže se potím jen přiměřeně.

Blížím se k rozcestí, kde pro mě končí okružní cesta kolem hory Tossals Verds. Severní cesta od jezera Cúber je očividně výrazně kratší a snadnější, ale zpětně nelituji, že jsem si vybral tu jižní, bylo to fajn. Teď mě ale čeká pokračující stoupání až k úpatí druhé nejvyšší hory Mallory, Puig de Massanella. Jen si pro fotku odskočím k vydatnému prameni vody Font des Prat, a pak už vzhůru na sever.

Stoupání je spíš táhlé než náročné, ale mám ještě dost času, nijak to nehrotím. Fotím si kytky, pozoruji okolí a čím dál tím těžší a šedivější mraky. Bavím se s kolemjdoucími, kterých je tu teď zase výrazně víc, než ráno. Jako třeba skupinka asi šesti německých mlaďochů, kteří odpočívají pod stromy a vypadají, že tu brzy zhynou vysílením. Na vrchol hory vede několik neznačených cest, tak se musím orientovat jen podle navigace. Ale první zakreslená trasa mi přijde taková dost zarostlá, tak ji ignoruji. Druhou trasu pro změnu minu neúmyslně, z GR 221 odbočuji teprve na té třetí, u které je i rozcestník. 

K rozcestníku přicházím společně s mladou dívčinou, která jde v protisměru. Více méně ihned se dáme do řeči a společně prodrbeme celou cestu na vrchol. Jmenuje se Lenka, je ze Šumavy a chodí tu sama tak nějak podle pocitu, celý trek jako komplet v úmyslu jít nemá. Během hovoru průběžně hledáme cestu. Značení je takové sporadické, občas nějaká značka, kamenný mužík nebo dřevěný kůl. Ale kam se máme dostat víme a tak i přes v některých místech i hodně náročný terén rychle postupujeme kupředu.

Na jednom obzvlášť prudkém úseku rezignuju a sundavám batoh. Šance, že mi ho tu někdo ukradne, mi přijde dost malá. Snad ho cestou zpátky zase najdu… Bez zátěže na zádech mám pocit, že letím! Za pár minut jsme nahoře na náhorní plošině. Je tu už fakt zima a fouká ledový vítr. Mám jen tričko s krátkým rukávem, ale hodiny strávené v ledové vodě se začínají vyplácet, zima mi rozhodně není. Na samotném vrcholku hory se vzájemně fotíme a pár minut kocháme teď již dost v mracích schovanými výhledy.

Cesta dolů je náročná minimálně stejně, jako cesta nahoru. Díky hodinkám se záznamem celkem bez problémů nacházím svůj batoh a o pár minut později se loučím se svou dočasnou souputnicí Lenkou. Využívá zkratku, kterou jsem já pohrdnul, a míří nejkratší cestou na GR 221. To já se vracím traverzem po stejné cestě, jako jsem přišel. 90 minut po zahájení vrcholového výstupu jsem zpátky na rozcestí a brzy i v sedle Coll des Prat. 

Že mám to nejnáročnější stoupání dnešního dne za sebou je bezesporu dobrá zpráva. Ale to, že mi za zády stále silněji hřmí a burácí, to už je poněkud horší. Ale kdykoliv se s úlekem otočím, nic dramatického nevidím. Tak jen soucitně vzpomínám na Lenku, která si dnes již podruhé užívá nepříjemné přírodní jevy spojené se silným deštěm a výraznými audiovizuálními efekty, a svižně mířím k dalšímu sedlu.

V sedle Coll de ses Cases de Neu se ale situace rychle a docela dramaticky mění k horšímu. Cesta se ostře stáčí na západ a na druhé straně kopce se mým směrem valí hustá bílá oblaka. Bouřka najednou není vůbec vzdálená, ale s každým dalším hromem se očividně blíží mým směrem. Blesky nevidím, tak mohu jen odhadovat, ale vysloveně nade mnou ještě není. Čeká mě dost stresových 700 metrů, pak by se měla trasa zase stočit a když budu mít štěstí, snad bouřce uteču.

K rozcestí přicházím zahalen v husté bílé mlze s minimální viditelností. Plánovaná návštěva sněžných jam (casas de neu) nepřipadá v úvahu, otáčím se na podpatku a začínám dlouhý sestup směrem na Lluc. Celkem se nás tu sešlo hned několik pochodníků, ale o sto šest z hřebene upalujeme všichni stejně. 

Klesání je velmi prudké, zpevněná cesta proto vede cik-cak. Což je lepší pro kolena, ale výrazně to můj útěk zpomaluje. Hromy se tak stále více přesouvají přímo nad mou hlavu. Po chvíli se schovám pod stromy, takže už nejsem tak na ráně a malinko se uklidním. Ale když na jednom ukazateli zjistím, že do Llucu je to stále ještě víc jak půl hodiny chůze, vyměknu a jdu se schovat do jedné z malých kamenných ohrádek. Jen co nasadím pláštěnku a batoh schovám pod karimatku, spustí se liják, opakovaně vylepšený kroupami.

Boží dopuštění trvá skoro hodinu. Občas už to sice vypadá, že bouře ustupuje nebo ustává krupobití, ale o pár minut později se vrátí s ještě větší silou. Pláštěnka plní svou funkci na jedničku, i tak se do mě trochu začíná dávat zima; kroupy výrazně snížily okolní teplotu. Jsem proto rád, že se po hodině konečně můžu zase začít hýbat. Cesta se přeměnila na horskou bystřinu, takže boty mám během pár kroků úplně promočené, ale to je fuk. Hlavně, že přestalo pršet.

Za půl hodiny jsem v Llucu. Rychle nacházím otevřenou restauraci Ca s’Amitger a hrnu se dovnitř, jídlo mě zahřeje. Číšník mě s úsměvem vede ke stolu, u kterého jsou dvě zásuvky – geniální! Objednávám si předkrm, hamburger a pivo. U toho nabíjím telefon a je mi fajn. Po jídle si dám kafe a druhé pivo, a pak už jen spřádám plány na zbytek dnešního dne. Hodinové zdržení mě trochu nabouralo harmonogram, ale i tak bych měl do cíle dnešní etapy dorazit s dostatečnou rezervou.

Platím a při odchodu zdravím dvě češky sedící před restaurací, se kterými jsem se už několikrát minul. Pár minut věnuji prohlídce historického kláštera ze 13. století, ale jednak už je všude zavřeno, a pak tohle není úplně pro mě. Místo toho se s pomocí mapy snažím zorientovat a napojit zase na trasu GR 221. I když je přímo v Llucu kemp a další příhodná místa ke stanování, já bych dnes došel rád někam dál, kde není tak přelidněno.   

Po dešti jsou z potůčků dravé bystřiny a ze suchých cest blátivé pasti. Naštěstí se brzy dostávám na klasický chodník z kamenů, po kterém stoupám k dalšímu Refugi, tentokrát Son Amer.

Refugi Son Amer je poměrně velká budova, ve které má být podle popisu 52 postelí. Ale nikoho tam nevidím a celkově tam není moc živo, tak si budovu jen 2x vyfotím a pokračuji v cestě. O chvilku později se na pár okamžiků ocitnu na silnici, ale to je pro dnešek definitivně poslední setkání s civilizací. Tedy kromě nějaké rozestavěné nebo opravované budovy o pár stovek metrů dál, ale ani jsem nezjistil, co to vlastně bylo zač, takže se to nepočítá. 🙂

Kousek před Coll de Sa Font nacházím krátkou naučnou stezku, která popisuje život místních uhlířů. V okolí jsou i zbytky staveb typu základny pro milíř nebo základů pro obývanou chatu, či něco jako pec na chleba. Je tu i vyhlídka na Lluc zalitá sluncem, prostě kýč na druhou. 

Ale to už se pomalu blížím k cíli své dnešní cesty, pozůstatku po jednom přístřešku (porxo), kde se plánuji na dnešní noc ubytovat. Přicházím sice ještě za světla, ale je to pod stromy, tak ho rychle ubývá. Musím si pospíšit. Nejvíc času mi zabere připevnit tarp, ale výsledek by měl odolat i silné průtrži mračen. Rychle se převlékám a pak se zavrtám do spacáku. Snad bude dnešní noc klidná. Dobrou noc!