Moře, koupačka a pirátská slavnost v Sólleru (Ref. Moragues -> Coll de l’Ofre)
Den 3. — Po včerejším dlouhém a náročném pochodování jsem sice byl unavený, ale o poznání méně než první den. Což je dobře, protože mě ani dneska nečeká úplně snadný úsek. Během 36 kilometrů mám v plánu projít další zajímavá přírodní místa GR 221, navštívit malou pobřežní vesničku Deià a velké vnitrozemské město Sóller, prohlédnout si maják střežící vjezd do přístavu Port de Sóller, a v neposlední řadě se zase trochu zchladit v moři. Tentokrát na podle fotek mnohem hezčí pláži poblíž vesnice Deià, kam bych podle itineráře chtěl dorazit někdy před polednem.
Na rozdíl od včerejší noci byla ta dnešní naprosto klidná. Nebe bylo celou dobu bez mráčku, měsíc svítil jako lucerna a v korunách stromů se proháněl jen slabý větřík. Ani tentokrát se můj spánek neobešel bez několika probuzení, ale celková délka i kvalita byla na spaní skoro pod širákem víc než dobrá. Už v 6 ráno se začal balit Aleš bivakující u vchodu do přístřešku, a když půl hodiny poté zmizel v ranním šeru, začal jsem se pakovat i já. Pár minut před sedmou mám hotovo a můžu se vydat na cestu.
Naposledy se ohlédnu za chatkou, kde ještě spokojeně pospávají mí dva spolunocležníci, a pak zahajuju první stoupání dnešního dne. Čeká mě asi 150 výškových metrů, což sice není moc, ale jako rozcvička to stačí. Rozednívá se, vrcholky kopců začíná olizovat sluníčko, ale já jsem zatím ve stínu. A tak jsem rád, že se zahřeju pohybem, protože je jen pár stupňů nad nulou.
Po čtvrt hodině klidného stoupání se dostanu z pásma stromů a začnou se mi zjevovat krásné výhledy. Na pobřeží jsou sice mraky, ale tady v kopcích je azuro. Překvapivě i v těchto místech je stezka zpevněná a značená, není problém se jí držet. Sluníčko je už dostatečně vysoko na to, aby svými paprsky začalo ohřívat i moji prochladlou tělesnou schránku. Je prostě nádherné ráno!
Mezi vrcholky Puig Gros (938 metrů) a Es Caragolí (944 metrů) je asi dvoukilometrový kochací úsek. Na obloze se prohánějí obláčky, viditelnost je vynikající, v dálce lze na nejvyšším vrcholku Mallorky Puig Major rozpoznat vojenský radar. Na zemi jsou naopak různé kvetoucí rostliny a keře, sem tam strom. Fotím o 106, už se nemůžu dočkat, až to budu třídit…
Na jednom místě je několik vzrostlých stromů pohromadě a u nich potkávám kolegu pochodníka. Tentokrát je to skutečně nějaký cizinec, asi Američan. Prý tu mezi stromy bylo vynikající místo pro přespání, jeden nocležník tam ještě spí. A skutečně, pod jedním stromem zaostřím na natažený tarp a pod ním modrý spacák. Ještě chvíli si sdělujeme dojmy, pak se rozejdeme a každý pokračujeme jiným směrem.
Na konci náhorní plošiny se trasa stáčí na sever a mě čeká dlouhé klesání do Deià. Dlouhé a zatraceně prudké, během pěti kilometrů ztratím asi 800 výškových metrů! Některé úseky jsou prudší, jiné pozvolnější, ale nohy mě bolí už teď. Na jednom místě překonávám malou improvizovanou lávku z lešení v místě nedávného sesuvu. Po chvilce vcházím do pásma lesa. Společnost mi dělají hnědé divoké kozy a občasné lidmi vytvořené plochy pro milíře nebo kamením obehnané jámy – nevím, jestli sloužily k uchování sněhu a ledu, nebo jako pece na vápno, ale aktuálně jsou prázdné.
Pětikilometrové klesání je vážně náročné, na kraji vesnice mě bolí celý člověk. Proto jsem rád, že vlastně přímo na trase potkávám malou kavárnu S’Hortet. Je krátce před desátou, proto se raději zeptám, jestli mají otevřeno. Mají! Objednám si obložené chleby s lososem a avokádem, k tomu kafe, grepovou šťávu a Radlera. U stolečku před podnikem si to v klidu vychutnám a jsem rád, že sedím a chvíli nemusím nikam chodit. Během mé snídaně přijde do kavárny jedna česky mluvící dvojice turistů, ale chtějí jen doplnit vodu, nezdrží se.
S plným žaludkem koukám na mapu. Podle plánu bych měl projít celou vesnici a teprve pak zamířit k moři. Ani se nemusím moc přemlouvat a plán měním na co nejkratší cestu k vodě, už je docela hic i ve stínu. Sice kousek nepůjdu po GR 221, ale s tím už se nějak vyrovnám. Cesta vede logicky pořád z kopce, mezi zahradami, vedle někdy dost hlubokého kaňonu vymletého Velkým potokem. Po pár minutách mě značky navedou na silnici, po které pokračuji až k moři.
Na pláži tentokrát nejsem úplně sám, ale narváno tu není. Bar a restaurace má zatím zavřeno, na pláži se povaluje pár jedinců a dvojic, a v moři je lidí ještě méně. Vybaluji karimatku, nenápadně se převlékám do plavek a hurá do vody! Vstup je zase po více či méně kluzkých kamenech, ale rychle jsem na dostatečné hloubce a dál můžu plavat. I tady je voda dost studená, ale na hladině občas šplíchne i prohřátá vlnka. Cachtám se asi 10 minut, pak vylezu ven a chvilku se sluním. Ale jen co trochu oschnu, převléknu se zase do turistického oblečení a půl hodiny po příchodu na pláž už zase vyrážím vstříc dobrodružství.
Další postup mi trochu zkomplikuje cedule PRIVADO a přeškrtnutý panáček na trase, kterou mám naplánovanou v hodinkách. Naštěstí je to tady u pobřeží stezkami doslova prošpikované, takže za chvíli najdu jinou cestu, u které žádná cedule není, a o několik minut později už kráčím tam, kde jsem chtěl. Přede mnou se otevírají zajímavé výhledy na zátoku, pláž i okolní skály, mají to tu moc pěkné. Na některých místech se dá i přespat a co jsem tak četl na různých cestopisech, cestovatelé to docela využívají. Ale teď je teprve půl dvanácté dopoledne, na spaní je času dost.
Začínám stoupat, moři udělám na pár dní zase pá-pá. První úsek, který jdu podél plotu s ostnatým drátem, je docela zarostlý. Když se několikrát zamotám do ostružiní, pěkně od plic si zanadávám. Ještě abych si roztrhnul batoh! Pak se ale napojím na silnici dál je to už bezpečné. Ale kombinace poledního sluníčka a asfaltu je vražedná, peču se ve vlastní šťávě. Teprve po 45 minutách grilování vlezu mezi stromy a hic trochu poleví. Následující úsek je snadný, ale dost přelidněný. Vede mezi soukromými zahradami, na jednom místě se člověk může osvěžit čerstvou pomerančovou šťávou, kterou na zahradě prodává jeden domorodec.
V půl jedné bez zájmu míjím kavárnu Son Mico, zbudovanou ve staré stodole. Podle recenzí si ji kolemjdoucí pochvalují, já mám ale v plánu posedět a pojíst jinde. Trasa se stáčí prudce na sever a po krátkém setkání s hlavní silnicí pokračuje po asfaltce a dál a dál stále stejnou krajinou. V jednu jsem na dalším rozcestí. Mohl bych pokračovat rovně a jít rovnou do Sólleru, ale to bych minul výhledy na přístav a také chatu Muleta, kde by na mě mělo čekat něco dobrého na zub.
Brzy svého rozhodnutí ale trochu lituji. Cesta je hodně náročná, zpevněná velkými a trochu kluzkými kameny… Je to sice jen 1500 metrů, ale než se přede mnou konečně objeví vstup do areálu chaty, docela si máknu. V chatě je naštěstí otevřeno, a tak si konečně můžu dopřát domácí buchtu a dvě limonády, kterými svlažím své vyprahlé hrdlo. Za 8 eur, no nekupte to!
Na odchodu se snažím o pěknou fotku nedaleko stojícího majáku Far del Cap Gros, ale je za plotem, tak se mi to moc nedaří. To výhled na Port de Sóller je jiná káva, malebná zátoka se spoustou lodí a mohutné kopce v pozadí, to se neokouká. Škoda jen, že teď zašlo sluníčko a dokonce spadlo pár kapek deště. S blížícím se centrem přibývá restaurací a vymydlených dovolenkářů, tak to radši stáčím doprava do vnitrozemí a po několika stovkách metrů se zase napojuji na GR 221; oficiální trasa totiž od chaty vedla zpátky a ne po pobřeží.
U dalšího rozcestníku mě šipka otáčí skoro o 180 stupňů, dál to bude ještě náročnější. Lidí ale výrazně ubývá, možná všichni chodí okruh Camí Vell od chaty, který se zde od trasy GR 221 odděluje. Stoupám a stoupám a sluníčko peče a peče. Po krátkém cik-cak úseku se mi otevře krásný výhled na Sóller skrz skalní soutěsku. A pak ještě několikrát, když o pár výškových metrů výš přijdu na stejné místo. Ačkoliv mám v nohách už 32 kilometrů, cítím se poměrně dobře, nic mě nebolí. I tak daleko od města je stezka stále uměle vytvořená, kamenný chodníček je na jedné straně lemován nízkou zídkou, takže postup vpřed je celkem rychlý.
To se ale brzy změní. Široká cesta se mění na úzkou pěšinku a další kilometr se prodírám vysokou trávou lemující její okraje. Začíná se zvedat vítr, pro stoupání do kopce je to ale spíš příjemná změna. Na rozcestí nacházím nějakou stavbu, asi nějaká vodárna čerpající vodu z potoka. Tady už je zase cesta pěkně široká, poslední stovky metrů dnešní etapy už jsou na pohodu. Plánuju nocovat v průsmyku coll de l’Ofre, podle mapy by tam mělo být vhodné místečko. A kdyby to náhodou nevyšlo, cestou si vytipovávám několik dalších lokalit včetně jednoho kamenného přístřešku.
A skutečně. Les postupně řídne a najednou jsem na prostranství s krásnou zelenou travičkou, na které se pase několik ovcí. Scházím kousek z cesty, abych nebyl tak na očích, a vybírám místo pro spacák a tarp. Nakonec vyberu takový plácek u nízkého stromu mezi trsy trávy, kde snad budu dostatečně krytý před rozmary počasí. Vítr totiž neustává, pohled na mobil slibuje hned několik přeháněk. Napřed musím místečko trochu „odbobkovat“, ale na to už jsem zvyklý ze své expedice do Irska. Za půl hodiny mám vše připravené a začnu se chystat do hajan. Pro dnešek padla, dobrou noc!