Města, moře, lesy a spousta kamenů (Ref. Coma d’en Vidal -> Ref. Moragues)
Den 2. — Dneska mě čeká asi nejdelší etapa pětidenní expedice, měl bych ujít přes 40 kilometrů a nastoupat hodně přes 2500 metrů. Tedy pokud se něco nepokazí. Na rozdíl od včerejška na to mám ale celý den. Nicméně zase bych se rád konečně vykoupal v moři – na Tenerife jsem, si to plánoval hned několikrát, ale nakonec se mi to během samotného treku nepodařilo. Nakonec stejně bude nejvíc záležet na tom, jestli se mi povede setřást únavu, nebo budu po 20 kilometrech stejná mrtvola jako včera…
Noc byla pěkně bouřlivá. A to doslova. Sice se mi i přes silný vítr povedlo usnout relativně rychle po ulehnutí, ale počasí se neustále zhoršovalo a po druhé hodině mě vzbudila silná bouřka. Poryvy větru, občasná sprška deště a k tomu vizuální i akustický koncert matky Přírody. Po půl hodině se mi zase povedlo zabrat, ale probuzení po obzvlášť efektním blesku nebo hromu se opakovalo ještě asi 10x. O to větší překvapení mě čekalo ráno, kdy jsem se probudil celkem svěží a odpočatý. To asi ten středomořský vzduch!
V půl sedmé jsem se začal balit. Potichu, ostatní ještě spali. Už v tom mám docela praxi, za půl hodiny mám hotovo a vyrážím na dnešní část expedice. Na rozehřátí mě čeká sestup k moři, kde jsem chtěl strávit dnešní noc. Hned u chaty začíná krátká alej, možná z cypřišů. Pak následuje široká a zpevněná cesta lesem. Potkávám několik ovcí a divokých koz. Na zemi jsou velké louže, v noci to byl hodně intenzivní slejvák.
Místy je sklon cesty dost prudký, písek je podmáčený a klouže. Protože nemám oporu v trekových holích, raději trochu zpomalím a dávám si pozor, nohy jsou po včerejšku dost ztuhlé. Těším se, až se svleču a hupnu do vody. Sluníčko už sice svítí o 106, ale zatím není moc teplo. Tak snad mi konečně to zimní otužování bude k užitku. U silnice mě překvapí výrazná cedule, že se blížím k silnici a že mám být opatrný a dát si pozor na auta. A že se mám rozhlídnout na obě strany, než vlezu do vozovky. Asi byly v akci, na své cestě jich potkám ještě spoustu. Ale… tak děkuju…
Po silnici mě ale ukazatele vedou jen pár stovek metrů, pak hupnu přes dřevěné svodidlo a hodně příkrou a klikatou stezkou začínám klesat k moři. O pět minut později jsem na rozcestí a dočasně opouštím značenou GR 221. Ale netrvá dlouho a narazím na ceduli s výhružným nápisem PRIVADO. Nedá se ale přesně poznat, ke které cestě se vztahuje, je tam ještě silnice vedoucí k několika domům. Obezřetně pokračuji dál. O 200 metrů později je to ale už naprosto jasné, přes cestu natažený řetěz je dostatečně výmluvným symbolem, že tu nemám co pohledávat. A kdybych byl i přesto všechno na pochybách, v několika světových jazycích vyvedený a červeně přeškrtnutý nápis je rychle rozptýlí. Tudy ne, musím se vrátit.
Nad mořem vykvetla duha, ale mé myšlenky jsou poněkud méně barevné. Znovu se napojuji na GR 221 a v mobilu zkoumám další možnosti na sestup až na pobřeží. Po chvilce přemýšlení se rozhodnu odložit návštěvu městečka Estellencs na později a udělat si malou odbočku na místní pláž. Oficiální, tak snad bude přístupná. V břiše mi už sice trochu kručí, ale umanutě jdu za svým koupacím zážitkem. Většina cesty na pláž už vede po asfaltu kolem zahrad s bujně rostoucími pomerančovníky, citrónovníky a vinnou révou. V jedné zahradě si mě zvědavě prohlíží osel, jinak tu domácích zvířat moc nepotkám.
Ve čtvrt na deset jsem na pláži. Ke katalogovým obrázkům cestovních kanceláří má docela daleko. Je ve stínu, kamenitá a nad ochozem jsou na svahu natažené sítě bránící padajícím kusům skály. Ale pro mě je to ta nejkrásnější pláž na světě! Všimnu si, že na druhé straně u loděnice to vypadá na snadnější přístup do vody, tak tam po ochozu a kamenech přeskáču. A skutečně, písek to sice není, ale po oblázcích se naboso jde přeci jen pohodlněji než po řasou porostlých a tudíž velmi kluzkých kamenech. Jelikož jsem tu sám a nezdá se, že by o mě kdokoliv jevil zájem, plavky nechám v batohu a vrhnu se do vody jen tak. Deset minut se cachtám a je mi skvěle. Ale pak se do mě dá zima, voda má jen asi 17 stupňů. Jdu se na břeh osušit a chvilku ležím na pláži. Bez sluníčka to ale není ono, tak se raději obleču a jdu se nasnídat.
Po pár minutách chůze do prudkého kopce už je mi zase teplíčko. Cestou se předháním s fekálním vozem, který vyváží septiky jednotlivých domů. Kanalizace tu očividně není, ale zdejší obyvatelé naštěstí mají dostatek rozumu na to, aby nevypouštěli splašky přímo do moře. Křivolakými uličkami se proplétám až do centra městečka, kde je jednak historická strážní věž, a pak i kostel Sant Joan Baptista ze 14. století. Mě ale víc zajímá otevřené bistro Quin Berenar!, což v překladu znamená něco jako Jaká svačinka! Jdu se kouknout dovnitř a rovnou si objednám snídani – nějaké pečivo, kafe a limonády. Obsluha je tu jen jedna, zato zákazníků spousta, tak tady nakonec strávím skoro půl hodiny. S plným žaludkem ještě v sámošce proti kostelu doplním vodu, a pak už mě čeká dalších několik hodin šlapání.
Na kraji centra Estellencs je rozcestí, kde se trasa GR 221 větví. Na jihovýchod vede větev končící ve vesnici Calvià, já se budu držet větve severní. Krátký úsek jdu vedle silnice po nově zbudované turistické cestě, která, jak mě u jednoho z rozcestníků hrdě informuje modrá cedule, stála daňové poplatníky 535 tisíc EUR. Netroufám si odhadnout, jestli je to za 650 metrů cesty hodně nebo málo, ale možná v tom byl i výkup pozemků či jiná nákladná část. To další kilometry budou o dost příjemnější, cestička vede lesem a občas nabídne i pěkné výhledy na moře. Jiné výhledy jsou spíš zaměřené na um a výsledky těžké dřiny zdejších pracovníků, kamenné terasy s obrovskými a očividně hodně starými olivovníky jsou jedním ze symbolů Mallorky.
Pár minut před polednem přicházím na další rozcestí. Podle itineráře bych měl pokračovat do městečka Banyalbufar na pobřeží. Ale po chvilce přemýšlení usoudím, že tam vlastně nemám proč jít – hlad zatím nemám, vody táhnu na zádech víc než dost a v moři už jsem se dneska vykoupal. Pokud půjdu po staré cestě, ušetřím pár kilometrů a několik stovek výškových metrů, což moje nohy určitě ocení. Navíc uvidím při práci stavitele teras, užiju si hezkou a pohodlnou širokou cestu a navrch mě vzrostlé stromy možná ochrání před deštěm, protože se zatahuje a začínají padat první kapky.
Drobný déšť se naštěstí rychle vyčerpal. Trocha vody ale uvolnila nějaké vonné látky, takže to na některých místech docela zajímavě voní. Taková příjemná, ale těžká vůně. Hlava se mi ale motá i z trochu prozaičtějšího důvodu, začínám mít hlad. Naštěstí se blížím do městečka Esporles, kde by mohla být i nějaká restaurace se zahrádkou. Uvelebit se někde v nóbl restauraci uvnitř se vzhledem k úrovni pocení úplně neodvažuju.
Do městečka sice trefím bez potíží, ale najít nějakou hezkou zahrádku se mi nepodaří. Trochu se motám, několikrát špatně odbočím a když už nějakou restauraci najdu, nemá zahrádku. Po chvilce mě to znechutí a beru zavděk malému krámku Can Gener, kde si za 13 EUR koupím všechno, na co mám chuť, včetně piva, pita chleba a nějakého místního salámu podobnému naší sekané. A na lavičce na nedalekém náměstí to do sebe všechno postupně natlačím. Pak si návštěvu obchůdku zopakuji a nakoupím si ještě něco na cestu včetně vody a limonády. Mají tu k prodeji i spoustu krásného ovoce, ale po kombinaci, co jsem právě spořádal, mi třešně nebo meruňky nepřijdou úplně bezpečné.
Plně zásoben se vydávám na cestu. První kilometry za Esporles vedou po asfaltové silnici. Doháním další pár z naší vlasti. Dámská polovička viditelně kulhá, prý má nohy plné puchýřů, co už dávno nejsou puchýři, ale jen živým a velmi bolavým masem. Na chvíli se dáme do řeči a probíráme zážitky z cesty. Užívají si to, ale jdou jen část celé trasy. Chvilku ještě drbeme, ale tempo je na mě až příliš volné, tak děkuji za krátkou společnost a zase přitopím pod kotlem. O pár minut později míjím další osobu s batohem, tentokrát sólo slečnu. Na pozdrav jen úsečně odpoví Hola!, tak se na ní usměju a pádím dál.
Po zhruba třech kilometrech přechází asfaltka v cestu a cesta v pěšinku. Procházím průsmykem Basseta a čeká mě náročnější terén a prudké stoupání. Pak následuje jeden z nejhezčích úseků treku plný vyhlídek, trailových stezek, průsmyků, lesů, jeskyní a pozůstatků lidské práce, ať už se jedná o zpevněné plochy ohraničené kameny, které tvořily základy milířů pro pálení dřevěného uhlí, nebo podlouhlé zásobníky na vodu v místě zvaném pla de l’Aljub, kde lze v případě potřeby přespat – jeden zásobník už očividně neslouží svému původnímu účelu a je v něm rovná podlaha a sucho. Ale podle vyprávění ostatních tam občas bývá dost těsno, je to celkem profláknuté místo na nocleh. Já šel kolem když už tam plno bylo, tak jsem to ani nefotil…
V průsmyku Coll de Sant Jordi míjím několik cedulí s nápisem PRIVADO, tak si dávám záležet, abych šel přesně po značení – to je od pohledu nové, určitě novější, než výstražné cedule. Stoupám stále výš a výš až k vrcholku Mola de sa Comuna v nadmořské výšce 714 metrů. Kolem je několik kamenných staveb, na kterých mě upoutá střecha z něčeho podobného jako byl eternit. To by mě zajímalo, komu se to sem chtělo táhnout… 🙂
Začínám sestup a po pár minutách se mezi stromy začínají objevovat výhledy na vnitrozemské městečko Valldemossa. Jeho dominantou je historický komplex budov s krásnou zahradou, budovaný od roku 1309, s dominantou v podobě kláštera s kostelem se zvonicí se zelenou věžičkou. Celé se mi to docela líbí, a tak jsem připraven udělat výjimku a pokochat se i něčím jiným, než přírodou. Když se ale dostanu až k samotnému komplexu, moje nadšení pro věc rychle vyprchá. Přímo u vchodu do areálu se do mobilu na stativu pitvoří nějaká influencerka vypadající v růžovém oblečení jako přerostlý bonbón, o kousek dál postává skupinka mládežníků s nahlas puštěným reproduktorem a do toho davy „normálních“ turistů, motajících se jak nudle v bandě. Kochám se tak 5 vteřin, pak rychle cvaknu jednu fotku na památku a zdrhám pryč. Na můj vkus je tu až moc živo…
I v dalších částech městečka je plno lidí. Chvilku courám krásně upravenými ulicemi, pak si za 12 EUR koupím v jednom z otevřených obchodů něco málo na zub. Ale přítomnost ukřičených turistů mi začíná poněkud vadit, tak dojídám za pochodu a pokračuji po značené stezce. Trochu se zacházkou, ale lepší než jít po hlavní silnici. Za 30 minut jsem konečně zase v přírodě. V nohách mám už 38 kilometrů, ale cítím se lépe, než včera. Tělo už si zvyklo na zátěž a i když táhnu o 5 kilo víc lidského sádla, než na Tenerife, nohy i záda zatím slouží. Čeká mě poslední dnešní výstup, mám v plánu přespat někde v horách v nadmořské výšce 900 metrů.
Z počátku jdu širokou cestou, která se pozvolna mění v lesní pěšinku. Respektive z ní odbočuje, protože cesta sjízdná i terénním autem vede vlastně až k chatě Moragues, ke které mám namířeno. Cestou zdolávám několik náročných technických úseků a ještě náročnějších stoupání, celkem to je z Valdemossy asi 380 výškových metrů. Míjím mladou rodinku s dvěma dětmi, která si na jednom rovném plácku postavila obří bivak pro 4. Když jsem podle mapy nedaleko chaty, zaslechnu lidské hlasy. Za zatáčkou potkávám starší dvojici, pro změnu z Česka, a také chatu. Pro změnu zavřenou.
Po krátké obhlídce se ale ukáže, že to zas tak moc nevadí. Za chatou je kryté místo s krbem, kam se my tři bez problémů srovnáme. Víc nás tady naštěstí zatím není. Začneme se zabydlovat a povídáme si. Dvojice je spolu 4 roky, a protože se poznali na vandru, každý rok slaví výročí nějakou další společnou výpravou. Letos poprvé zamířili do zahraničí. Ale jdou to hodně na pohodu, takže zvládnou jen část treku. Paní má roztomilý staromódní tlačítkový telefon a spoustu zajímavostí vytištěných na papíře. Mimo jiné se konečně dozvídám, že ty kameny ohraničené plochy v lesích nejsou sofistikovaná místa pro táboření, ale podklad pro milíře pro pálení dřevěného uhlí!
Začíná se šeřit, ale dnešním událostem ještě není konec. Jako první dorazí rodinka, co jsem ji potkal nocovat o pár stovek metrů dříve. Prý jim spadnul vedle tarpu obrovský balvan, a než pokoušet štěstí, že příště budou mít divoké kozy přesnější mušku, raději se přesunou výš až na kopec. Chvilku zkoumáme možnost, jestli se do přístřešku nevměstnáme všichni, ale prý mají čelovky a děti se těší na bojovku, tak po chvíli zmizí mezi stromy. O pár minut později přijde výřečný Aleš. Prý si bez batohu vyběhl až na vrchol, ale rodinku nepotkal. Což je škoda, doporučil by jim super přespání. Ale to už se mi začíná chtít spát, tak se zavrtám do spacáku a s doufáním, že dnešní noc bude klidnější než ta včerejší rychle usínám.