Loučení s Edinburghem i se Skotskem
Den 14. — Poslední den dovolené začíná až v půl deváté. Postel je prostě postel, rozdíl proti spacáku a karimatce je doslova propastný, tak jsme si to museli pořádně užít. Po probuzení pácháme hygienu a pozvolna začínáme balit, nebo alespoň třídit věci, které bude potřeba sbalit. Zatím totiž nemáme všechno, chybí nám nějaké suvenýry, a také jsme slíbili rozeslat pohledy. Proto přerušujeme balení a vydáváme se do města nakupovat.
Po chvilce marného bloumání ulicemi objevujeme velký obchod se suvenýry. Pravda, některé věci tam jsou dost kýčovité, ale mají pěkné pohlednice a magnetické obrázky na lednici, a i z ostatních věcí se dá vybrat něco na památku, tak nakonec jdeme dovnitř. U pana prodavače původem z Chorvatska nakonec utrácíme za upomínkové předměty nepříjemně moc liber, pak se vydáváme o pár ulic vedle koupit známky. Po chvilce hledání se nám to daří. Vyzbrojeni vším potřebným pak snídáme v kavárně Starbucks, kde se za pozvolného usrkávání dobré ranní kávy měníme v pilné písaře pohledů.
Když máme hotovo, stačí už jen nalepit známky a vhodit pohlednice do červené poštovní schránky. Spokojeni s dosavadním úspěšným průběhem dne se vydáváme dále do centra a procházíme si ulice, kterým jsme se včera vyhnuli. Všude je pořád hodně lidí, ale přeci jen méně, než když jsme sem přijeli.
Na jednom malém náměstí si všímáme bronzové sochy psa. Jak si můžeme přečíst na tabulce na podstavci, jedná se o podobiznu věrného psíka jménem Greyfriars Bobby, který v 19. století strávil celých 14 let života hlídáním hrobu jeho páníčka na nedalekém hřbitově. Na hřbitově samotném toho není moc k vidění, kromě rozpustile si hrající mládeže tam je jen pár desítek náhrobků známých, ale nám nic neříkajících občanů Edinburghu a spousta vzrostlých stromů. V noci to však může být zajímavější, protože tam prý prokazatelně straší. 🙂
Po opuštění prostor hřbitova si ještě jednou dáme kolečko kolem Edinburského hradu, abychom se postupně zase vynořili nedaleko našeho ubytování. Protože máme hlad, stavíme se ještě v malé thajské restauraci na výborný oběd, ale protože nás začíná tlačit čas, moc to neprotahujeme. Cestou do pokoje se ještě stavíme v malém krámku, kde nakoupíme několik plechovek skotského piva, a pak už jdeme nejkratší cestou rovnou domů.
V pokoji pokračujeme v balení, které se sice kvůli suvenýrům a pivům zdá být velkým oříškem, ale nakonec se nám to do krosen nacpat podaří a my něco po jedné můžeme vyrazit zpátky k nádraží, odkud nám má jet na letiště přímý autobus. Ten sice skutečně nalézáme a po menší mačkanici se do něj dostáváme, ale vzhledem k totální zácpě v centru začínáme mít obavu, jestli to naše letadlo vůbec stihneme.
Přes počáteční komplikace to ale všechno dobře dopadlo, autobus nás dovezl až na letiště včas a my se mohli v klidu odbavit. Na letišti už to byla jen rutina, půl hodiny před startem nás pustili do letadla a v půl šesté jsme už byli ve vzduchu. Protože jsme to i tentokrát brali přes polskou Lodž, do Prahy jsme přiletěli až v půl jedenácté. Před letištní halou jsme se mohli po 14 dnech konečně ohřát (bylo asi 32 stupňů) a tím naše dovolená ve Skotsku definitivně skončila.