Kudy bloudili trempové 2017 s Trilobitem Barrandov

autor: Srp 9, 2017Kudy chodili trempové3 komentáře(ů)

Akce Kudy chodili trempové, pořádaná turistickým oddílem Trilobit Barrandov, patří mezi mé nejoblíbenější „kratší“ pochody. Cesta vede vesměs kolem řek a potoků, lesy a loukami, prostě tam, kde to „trempíci“ měli a mají rádi. Loňská trasa mi přišla výjimečně povedená, z letošní jsem měl trochu obavy, protože první pohled na oficiální GPX soubor sliboval méně lesů a více asfaltu. Což mě, i vzhledem k předpovědi počasí předvídající vedro vskutku srpnové, trochu znervózňovalo…

Ale kdo se bojí, nesmí do lesa! Takže budíček ve 4:45, obléknout se, připravit si proviant, nasednout do auta a cestou nabrat kolegu Michala, který se hodlal jedné z kratších verzí pochodu zúčastnit také. A pak už jen 30 minut cesty na jih, do vesnice Pikovice, odkud byl naplánován start. Vzhledem k ranní hodině byla cesta bez problémů, už pár minut po šesté jsme se mohli hlásit v občerstvení Zelená rokle, kde měli Trilobiti startovní zázemí.

Po zaplacení tradičního padesátikorunového poděkování za organizaci pochodu provádíme s Michalem poslední drobné přípravy, fotíme si nezbytné předstartovní selfie, zapínáme rozličná elektronická sledovací zařízení, a pak se zhruba ve čtvrt na sedm ráno společně vydáváme do ostrého kopce směrem k první kontrole na kopci Ďábel. Než ale naše kontrolní kartička okusí první razítko, musíme se vydrápat do Pikovic. A to jde pěkně ztuha, i když je ještě příjemný chládek a sluníčko teprve nesměle naznačuje svou sílu.

Uprostřed stoupání se s Michalem loučím a nechávám ho napospas jeho 26 kilometrů dlouhému putování. Mimo jiné proto, že mám na večer domluvenou večeři se svojí půvabnou přítelkyní Janou. V Plzni, takže bych s sebou měl hodit. Procházím skrz Pikovice a po krátkém vydýchání na rovné silnici stoupám zase do kopce po polní a pak i lesní cestě. Kousek pod ďábelským vrcholkem předbíhám tři pochodníky startující chvíli přede mnou, a pak potkávám i Filipa Drazdíka, který dnes plní funkci organizátora. Pár vteřin nato už jsem na kontrole a dostávám první razítko.

Moc se tady nezdržím, jen převážu boty a už peláším mezi ohradami pro koně či dobytek z mírného kopce dolů, pro změnu zase do Petrova. Kousek po silnici a pak zase nahoru, mezi stády odpočívajícího skotu, až na vyhlídku Třeštibok, kde je první samokontrola. Výhled na údolí Sázavy je překrásný, myslím, že z této strany ho vidím vůbec poprvé. Chvilku se pokochám, pak označím do kontrolní karty 0:44, čas strávený na trase, a přes vesnici Bohuliby klesám až k železniční stanici Luka pod Medníkem, kde je v restauraci, příznačně nazvané U Nádraží, druhá živá kontrola.

Se sympatickým pánem na kontrole prohodím pár slov a za odměnu dostanu do kontrolní karty druhé razítko. Při rozloučení mě pak nasměruje na modrou turistickou značku a já můžu pokračovat v cestě. Do kopce, jak jinak. Je zhruba půl osmé ráno a na sluníčku už to začíná být žhavé. Potím se jak blázen, ale něco mi říká, že bude ještě hůř. Doplňuji tekutiny, jak jen to jde, proto mě mile potěší pramen sv. Prokopa na okraji Dolního Studeného. Napájím se jak velbloud a plním si všechny lahvičky až po špunty.

Po krátké pauze beru na záda batoh a kolem starých štol klesám po naučné stezce Jílovské zlaté doly až k elegantnímu, přes 40 metrů vysokému železničnímu viaduktu v Žampachu, kde má být podle itineráře druhá samokontrola. Nalézám ji bez problémů, ale klíčový prvek, barevná fixa, bohužel chybí. Když pominu podle všeho rekordní čas zmizení psacího nástroje, stejně mě vždycky překvapí, kolik je u nás chudých spoluobčanů, pro které je jedna obyčejná barevná fixa trofejí hodnoty nesmírné… 🙁

Volám tuto nemilou novinku hlavnímu organizátorovi a na hodnocení se jednoznačně shodneme – někteří lidé jsou prostě *****. Chmurné myšlenky mi z hlavy naštěstí brzo vyžene pohled na řeku, lesy, chaty a chatičky v okolí Kamenného přívozu zalité ranním sluníčkem, Nádhera! Podél umělého náhonu se blížím k centru městečka, kde mě hned vedle mostu přes řeku vítá třetí živá kontrola. Opět prohodíme pár slov, pak mi sympatický kontrolor popřeje hodně štěstí a já po zelené turistické značce odcházím směrem na Novou Ves.

Od této chvíle se dosud poklidný a bezproblémový pochod začíná poněkud komplikovat. Jdu po silnici a za zatáčkou začínám stoupat do mírného, ale táhlého kopce. Po chvíli kontroluji GPSku a… jdu blbě, někde tam v té zatáčce byla odbočka. Vracím se zpátky, ale nějak ji nemůžu najít. Teprve při druhém, velmi pomalém průchodu si všimnu neznatelné stezky mezi stromy, a o chvilku později najdu i zelenou značku. Přelézám svodidlo a po překročení malého potoka se začínám prodírat maliním a dvoumetrovými kopřivami kupředu.

Občas zahlédnu zelenou značku, která se mi zdá taková vybledlá, ale co – je tu šero a mám sluneční brýle. Tímto ne zrovna příjemným prostředím ujdu jen pár stovek metrů a ocitám se na silnici. Rozhlédnu se a sto metrů vpravo zahlédnu turistický rozcestník. Když přijdu blíž, trochu mě překvapí, že zelená značka vede vlevo a vpravo, tedy nikoliv směrem, odkud jsem přišel, ale jen pokrčím rameny a zahnu doprava. Po pár krocích mi ale bleskne hlavou, že v Kamenném Přívozu jsem před chvílí byl. Vracím se a jdu na druhou stranu. Ani tato volba však není správná – jednak cesta nevede do Lešan, a pak to tu nevypadá ani na vyhlídku, kde má být další samokontrola.

Vracím se tedy znovu k rozcestníku a začnu důkladně zkoumat, kudy vlastně dál. První záludnost objevím v itineráři. V popisu je totiž uvedena barva značky jako ŽTZ (žlutá turistická značka) a ZTZ (zelená turistická značka).Kvůli vadám v tisku jsou však řádky různě posunué, a tak se někdy háček nad Ž více či méně ztrácí v rámečku tabulky. Splést si barvu tak nedá moc práce. Druhou záludnost najdu při návratu k místu, kde jsem vyšel z nepěkné cestičky. Zelená značka je zde totiž přetřena černou barvou, protože trasa teď vede trochu jinde, a nelogický rozcestník tak začíná dávat smysl.

To už jsme na bádání o správné cestě dva, se mnou je tu i jeden závodník startující v 7, který se ze stromů vynořil chvilku po mě. Společnými silami se pak rozhodneme jít po žluté značce a po pár stovkách metrů se ukáže, že to bylo rozhodnutí správné. Na jednom ze stromů aleje visí samokontrola číslo 3 a je u ní i červená fixa. Během zapisování aktuálního času pochodu 2:25 do itineráře si to tady fotím, když tu se mě kolega zeptá, jestli náhodou nejsem Pavel Koza. Že prý četl o minulém ročníku pochodu u mě na blogu.

WOW! Jsem celebrita! Dmu se pýchou a přitom se snažím nezávazně konverzovat. Moc mi to nejde, všechny mé myšlenky se točí kolem toho, jak mi Božský Kája při prvním setkání nabízí tykání…! Ze sladkého snění mě vytrhne rozloučení a sympatický běžec, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, mizí v dáli. Trochu se občerstvím a vydám se za ním. O chvilku později se napojuji na silnici, procházím Lešany kolem několika rybníků, a pak zahýbám doleva směrem na Týnec.

Je teprve devět ráno, ale chůze po asfaltu už docela bolí. Ani kolegovi běžci to moc nechutná, tak se drží jen pár desítek metrů přede mnou. A postupně se vzdálenost dokonce zkracuje. Když odbočíme na polní cestu vedoucí k jezu Káňov, jsme už zase spolu. Společně nalézáme lístek odkazující na čtvrtou kontrolu v místním občerstvení, pojmenovanou v itineráři jako „živá samokontrola“. Těšíme se na něco vychlazeného a sladkého, ale brzy se ukáže, že trochu předčasně.

Místní malá občerstvovna je totiž všechno jiné, jen ne „živá“. Jediný tvor s spadající do této kategorie je malé, sotva měsíční kotě, vyděšeně na mě vyvalující svá velká kukadla. Jinak je tu pusto a prázdno, vrátka do občerstvení zavřená a na ostatních velké cedule ZÁKAZ VSTUPU… Chvilku tu bezradně popocházíme a snažíme se někoho dovolat, ale marně. Nejen z obavy před nějakým čtyřnohým hlídačem se nakonec rozhodneme marnou snahu vzdát a pokračovat dál bez razítka. Na důkaz si místo jen fotíme a pak tady tomu dáváme sbohem. Žízniví a trochu roztrpčení.

Po chvilce se vracíme na silnici a další 3 kilometry cupitáme po krajnici. Trochu klábosíme, takže nám to relativně příjemně utíká. Do Týnce, všeobecně známého především z pochodu Praha – Prčice, přicházíme pro mě trochu netradičně ze západu po modré značce. Míjíme hotel Týnec a během krátké návštěvy tohoto městečka stihneme navštívit místní prodejnu potravin a koupit si vytouženou vodu a Sprite. Jen do nás zasyčí…

O pár minut později sestoupíme k řece a podél Sázavy přicházíme až do Zbořeného Kostelce, kde na nás v místní restauraci U Holubů čeká další živá kontrola. Přivítání, razítko a rozloučení nám zabere jen pár vteřin, i když sednout si ve stínu a dát si jedno, dvě, deset pěkně vychlazených piv je nesmírně lákavé. Ale tím by pro nás pochod asi skončil, proto zůstane jen u přání.

Na mostu přes Sázavu se nám naskytne krásný pohled na zříceninu hradu Zbořený Kostelec. Zbytky gotické stavby vypadají přesně tak, jak já se cítím – pobořeně a zničeně. Během focení se loučím se svým běhavějším dočasným parťákem, a zatímco si balím mobil do nepromokavé fólie (proti potu, ne dešti), on mizí v dálce.

Následujících 12 kilometrů má být podle itineráře asi nejnáročnějších z celého pochodu. Několik ostrých stoupání za sebou včetně nejvyššího bodu pochodu, k tomu několik prudkých klesání, to vše v teplotách překračujících 30 stupňů Celsia. Bude to boj.

Neuplyne ani 10 minut a parťák je zase tu. Další nejasné místo ho přibrzdí v rozletu, a teprve společným úsilím nacházíme tu správnou odbočku, kudy dál. To za vesnicí Čakovice, kterou už zase procházím sám, takové štěstí nemám, a místo po zelené jdu o kilometr delší oklikou. Když to zjistím, utěšuji se, že by cestou měla být alespoň studánka, velmi vítané to osvěžení. Bohužel, není…

Po 34 kilometrech a 5 hodinách a 11 minutách si v kartě značím čtvrtou samokontrolu na Panské skále, kde právě svačí dvojice postarších gentlemanů, a odkud je nádherný výlet do daleka. Během mého krátkého rozjímání přiběhne trojice dalších závodníků. Ptám se jich, jestli našli fixu v Káňově. Prý ano, respektive razítko, ale museli někoho vzbudit. No dobrá, tak příště…

Trochu se nakrmím a hodně napiji, takže se mi vrací dobrá nálada. Ta mi ale vydrží jen chvíli, protože o pár stovek metrů dál zase kufruji. Tentokrát to má na svědomí již po několikáté přeznačená oficiální turistická trasa, takže když to zjistím, rozhodnu se pokračovat a trochu ubrat z těch několika kilometrů, které jsem si doposud nastřádal navíc. Značek je tu sice pomálu, ale čas od času se na stromu nějaká objeví, a stejně není moc kam uhnout.

Další záludný okamžik na mě čeká pod Kněží horou. V naklikané GPX trase poskytnuté organizátorem je totiž vyznačena jasná odbočka, jakože máme vyběhnout nahoru na vrchol. Ale v itineráři ani propozicích nic takového není uvedeno. Chvíli bádám nad tím, jestli to není nějaký chyták, ale pak zvítězí lenost a bolavé nohy, a já pokračuji dál bez odbočení. Což, jak se později ukázalo, bylo správné rozhodnutí.

I přes značnou teplotu to v lese ve stínu stromů docela jde. Díky chladivé funkci mého trička od Craftu se cítím dobře, a když se občas na chvilku zastavím, skoro se do mě dá zima. Ale jakmile vyjdu na sluníčko, je to jak rána palicí. Skrz vesnici Borek přicházím na polní cestu a kolem vyhlídky Boží skála ukrajuji poslední stovky metrů k další kontrole, tentokrát v Jílovém u Prahy, umítstěné kousek od náměstí v restauraci U Dušků.

U dvojice kontrolorů v chladném průjezdu dostávám předposlední razítko a ve výčepu si kupuji půl litru žluté limonády, která do mizí rychlostí blesku. Pan hostinský je navíc laskav a natočí mi druhou dávku přímo do silikonové lahvičky od Salomonu, takže mám energii sbalenou i na cestu. Děkuji mu drobným dýškem a loučím se s ním i kontrolou. Přes náměstí přecházím k rozcestníku a po krátké konzultaci s mapou se vydávám po žluté značce na západ. Právě v tento okamžik mi také pípne SMSka oznamující, že Michal je v cíli.

Minimum stínu a rozpálené okolí se začíná projevovat na mé kondici. Ale překvapivě méně, než jsem čekal. Stále jsem schopen běžet a není to takový ten můj „finisherský“ běh tempem 15 minut na kilometr, takže i nyní, kousek před cílem, kilometry naskakují docela slušným tempem. Přestávám ale vnímat okolí, fotím jen minimálně a těším se, až si v cíli dám trochu vody a v autě pustím klimatizaci. Na rozcestí U Obrázku si značím poslední samokontrolu a pak už jen kolem malebného Záhořanského potoka popobíhám až do Davle. Cestou se předháním s jedním běžcem, jehož běh sice nevypadá zrovna esteticky, ale to po 50 kilometrech není to hlavní.

V Davli jdu podél Vltavy, kde závodí motorové čluny a vodní skůrty, až ke kiosku U Kotvy, kde se na mě již těší poslední živá kontrola. Egon Wiesner, jeden z organizátorů, mě dokonce označí za „stovkaře“! Jsem sice velmi skromný hoch, ale i tak mi to vlije sílu do žil. Čekají mě necelé 4 kilometry a pak už jen sladký pocit z dalšího dokončeného pochodu.

Poslední úsek mi tak nějak splývá. Je horko, všude plno lidí, rybářů, turistů, cyklistů a rekreantů, takže se soustředím jen na tempo a abych někoho nesrazil. Není proto divu, že bez zájmu míjím tajnou kontrolu, která (jak mi v cíli prozradil Michal) byla kousek před cílem na stromě. Sorry jako, ale tohle jsem fakt nedal… 🙂 Přecházím poslední most v Pikovicích a za minutku už jsem v cíli, kde přes chybějící záznamy v kartě dostávám vytoužený diplom a dřevěnou známku na památku.

Ale protože spěchám na večeři, místo odpočinku jen poděkuji a cestou k autu volám Michalovi, že můžeme jet. V autě se převléknu do suchého oblečení, zaženu největší žízeň a s nastartováním auta pro mě letošní ročník pochodu Kudy chodili trempové definitivně končí.

Co dodat závěrem? Jako dosud všechny pochody byl i tento Trilobity z Barrandova zorganizován na jedničku. Nějaké zádrhely by se sice našly, ale za chybějící fixu těžko vinit organizátory a za mé bloudění (celkem jsem nachodil asi o 3 kilometry nad plán) může spíš únava z horka a snaha chvátat, než nějaké zásadní pochybení orgů. Na živých kontrolách vždy milí a usměvaví lidé, prostě pohoda za výbornou cenu. A i ta trasa se mi nakonec líbila, i když na loňskou to přeci jen nemělo; na druhou stranu oceňuji snahu ukázat pochodníkům stále nová místa, a tak se občas hluchým místům nelze vyhnout. Takže, pokud to bude možné, za rok zase na viděnou! 🙂

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 57,3 kilometru jsem zvládl za 8 hodin 45 minut průměrnou rychlostí 6,4 kilometrů za hodinu. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 1460 metrů. A protože jsem startoval mimo oficiální „závodní“ čas v 7 ráno, srovnání s ostatními není.

Pin It on Pinterest