Krakonošova 100 2019 aneb fiasko v Krkonoších… (DNF)

by | Jun 14, 2019 | Krakonošova 100 | 2 comments

Letošní Krakonošova 100 byla plná novinek, alespoň z mého pohledu. Poprvé se startovalo ve vlnách podle výkonnosti z nově opraveného Náměstí Míru ve Vrchlabí. Poprvé se oddělil kontrolní čip se startovním číslem od itineráře a mapy. Poprvé se dramaticky změnila léta pouze více či méně kosmeticky upravovaná trasa, i občerstvovačky byly vesměs nové. A poprvé jsem tento pochod nedošel až do cíle. Ach jo…

Jak praví klasik, po posvícení bývá … (doplňte si podle uvážení). Před měsícem jsem se úspěšně popral s nástrahami organizátorů i svého těla a dokončil Rakovnickou 100. Dnes sedím doma u počítače a ještě v době, kdy je většina účastníků ještě na trase, já sepisuji své zážitky z 53. ročníku Krakonošovy stovky. Není jich věru mnoho…

Že je nakročeno k neúspěchu se dalo tušit už před startem. Pracovní nasazení v práci neustává, navíc bylo jako na potvoru den před startem vedením ustanoveno výjezdní družení se s kolegy. Předsevzetí o střídmé konzumaci alkoholu i brzkém ulehnutí brzy vzalo za své, takže jsem v den startu ráno nebyl ani svěží, ani vyspalý. Navíc jsem se po R100 trápil s nějakým skřípnutým nervem v oblasti pánve, za měsíc se rehabilitací i mazáním podařilo problém odstranit jen částečně. Čtyřhodinová cesta autem (dlouhé sezení tomu problému moc nepomáhá) a neschopnost se v třicetistupňovém horku před startem trochu prospat byly už jen pomyslnou tečkou.

I přes všechny obtíže stojím před osmou večerní ve Vrchlabí na Náměstí Míru mezi pětistovkou dalších pochodníků a čekám, až to vypukne. Těším se, moc se těším. Nejen, že je K100 jeden ze dvou mých nejoblíbenějších pochodů, ale když jsem se po pár dnech rozpaků smířil s razantní změnou trasy, beru to jako šanci poznat další, dosud nenavštívené kouty Krkonoš. Jen to startování po vlnách mi moc nevoní, na startu je nuda, každá půlhodina ušetřená ze zítřejšího pochodování v tropickém horku se hodí a z organizačních důvodů se stejně moc nevyřeší, když rozdíl mezi prvním a posledním v cíli bývá skoro trojnásobný a tady se startuje v rozmezí jediné hodiny.

Jako člen startovní skupiny Lišky sleduji postupný start dvou vln, teprve pak na mě přijde řada a přesně v půl deváté vyrážím spolu s ostatními Lišáky a Liškami na trať. U Hřbitova si na posilněnou ještě beru jeden krajíc chleba se sádlem, pak se začínám  drápat do prvního kopečku. Na tradičním místě kousek za mostkem přes hlavní silnici na Špindlerův Mlýn je nultá, elektronická startovací kontrola. Vše je automatické, stačí mít startovní číslo na správném místě a jste zaznamenáni.

Následně se napojujeme na žlutou turistickou značku a nejkratší cestou míříme na rozhlednu Žalý. Ovšem po značce. První novinka totiž následuje hned po startu, zkratka přes pole je viditelně zablokována. Ale nemám s tím problém, cesta je sice delší, ale pozvolnější a subjektivně i hezčí. Míjím Olafa s Lídou, zdravím je a fotím si je do památníčku.

Je sice večer a sluníčko mizí za obzorem, ale teplota je stále přes 20 stupňů. Pot ze mě jen stříká, zásoby vody mám skoro vypité. Naštěstí je na rozhledně u první kontroly i možnost si vodu dočepovat. Rychle tak činím a jen co dotáhnu víčka, pádím hned dál. Poprvé se rozbíhám a vše se zdá být v nejlepším pořádku. Bolavé místo sice trochu cítím, ale nijak mě to neomezuje, zatím se není čeho bát.

Po chvilce trasa odbočuje do lesa, je čas nasadit si čelovku. Je sice pořád šero, ale vymknutý kotník za trochu ušetřené energie nestojí. Svítím si a pádím o sto šest. Předbíhám desítky lidí a mám radost, jak mi to jde. Občas mě sice předběhne nějaký rychlejší sportovec, ale i tak se posouvám startovním polem stále kupředu. 

Další změna trasy na mě čeká na rozcestí Rovinka. Místo tradičního sledování zelené značky po cyklostezce pokračujeme po červené a postupně navštívíme tři vrcholy – Šeřín, Černou skálu a Mechovinec. Značka vede krásnou lesní pěšinkou, v porovnání s nudným asfaltem je to 100x lepší. Ale také náročnější, i když jen o trochu. Kousek od Míseček se stezka napojí na cyklostezku a o pár minut později jsem na druhé kontrole u Jilemnické boudy.

I tady je malé tekuté občerstvení, ale je ho málo a panuje tu mírný zmatek. Místo vody si do obou flaštiček točím ovocný čaj a za pár okamžiků jsem raději pryč. Nyní mě čeká cesta na Dvoračky tradiční pěšinkou po zelené. Z kopce chvíli  běžím, pořád to jde náramně. Průměrné tempo je nečekaně vysoké, nejsem unavený a bolest se drží v mezích přijatelnosti. U Kotelních jam začínáme stoupat. Jdu tak na 80%, ale nepředbíhám; nemá to cenu, pochodníků je tu dlouhý had. Bohužel začínám cítit, že mi začínají tuhnout zadní strany nohou. Zatím jen mírně, ale změna je jasně patrná. Občas si z vláčku vystoupím a zkouším se protahovat, ale bez valného úspěchu.

Krásně nasvícené Dvoračky oznamují dlouhý sešup až do Harrachova. Bohužel vesměs po asfaltu, což se brzy ukáže jako zásadní problém. Už po několika stovkách metrů musím zvolnit a na rozcestí Ručičky se dokonce musím na chvíli posadit. Pomůže to, ale jen na chvíli. V pánvi i svalech píchá čím dál tím častěji, dokonce se mi z bolesti začíná dělat špatně. Tempo se snižuje, frekvence přestávek na odpočinek zvyšuje, prodlevy se natahují. Karta se začíná obracet a ty desítky lidí, co jsem předběhl, mě to vrací.

U prvních budov Ryžoviště si začínám pohrávat s myšlenkou, že to tady zabalím. Na jedné ceduli najdu číslo na místní taxi spolu s webovou adresou. Dívám se, jaké má operační hodiny; přeci jen je jedna hodina v noci. Když si však orientačně spočítám cenu za odvoz, pokouší se o mě mrákoty, raději se zase vydávám na cestu. Ale bolest je silnější, po chvíli si musím znovu sednout na lavičku. Raději si beru bundu, z toho posedávání se do mě dává zima.

Hodnotím své šance. Na občerstvovačku v Harrachově se asi dobelhám, ale co tam? Hned za ní se vchází na území Polska a bude trvat celých 25 kilometrů, než se zase vynořím v ČR. Představa, že mě s blokovanou páteří zachraňuje Horská služba, navíc hovořící polsky, je pro mě ještě děsivější, než cena za 45 kilometrů taxíkem. Činím tedy definitivní rozhodnutí a posílám SMS taxikářovi. Vzápětí mi přijde odpověď, že za půl hodiny by to šlo. S nadšením děkuji a jdu se poohlédnout po bankomatu. S plnou peněženkou si pak sednu na lavičku a s pohledem upřeným na kapli sv. Václava čekám, až si mě tu vyzvednou. Za něco málo před druhou je taxikář na místě a letošní K100 je pro mě minulostí.

Co k tomu dodat? K pochodu nic, užil jsem si ho jen chvíli. Snad jen tolik, že se pokusím poučit a od teď vždy pečlivě zvážím, jestli jsem po zdravotní stránce způsobilý dojít do cíle. Stát se sice může vždycky něco, ale začínat pochod se zdravotním neduhem, to se jde tomu štěstíčku dost naproti. Kromě fyzické a psychické újmy to navíc dost leze do peněz, když si spočítám náklady na letošní 4 hodiny zábavy v Krkonoších, nevychází to zrovna výhodně. Takže mi nezbývá než doufat, že to za rok bude lepší. Mnohem lepší…

Pin It on Pinterest