Klokočenský klobouk 2022 aneb závodit se dá i na kole

autor: Zář 17, 2022Klokočenský klobouk0 komentářů

V rámci rehabilitace a snahy o nepřetěžování operovaného palce pravé nohy jsem začal víc jezdit na kole. Takže když mi 200 metrů od nového bydliště startuje významem sice lokální, ale pořád magickým slovem „závod“ označená sportovní akce, nemůžu zůstat stranou. Ambice mám malé, spíš minimální, zatím toho pořád víc naběhám než najezdím, ale plánovaných 45 kilometrů bych měl zvládnout se ctí. Snad, pokud se něco nepokazí…

Přihlásit se na 14. ročník Klokočenského klobouku je pro mě skoro povinnost. Start je 2 minuty od domu a okruh měřící zhruba 45 kilometrů by pro mě neměl znamenat celodenní výlet, takže v sobotu v 9 ráno vyrážím do místního hostince zaregistrovat se; přihlášení jako takové jsem provedl už před týdnem emailem. Jediné, co zatím není úplně ideální, je počasí. Jak mi prozradí hlavní organizátor, tak hnusně jako dneska ještě nikdy nebylo. Takže neočekává velkou účast, přijedou jen skalní.

Registrace jako taková ale ještě neběží, mám přijít za hodinu. Dalších 60 minut je vyplněno intenzivním deštěm, během kterého naprší asi 7 milimetrů. Že pojedu na horském kole místo svého oblíbeného gravela jsem se rozhodl už včera, mimo jiné proto, že moje „odborné“ páteční servisování vedlo k nutnosti navštívit skutečně specializovaný servis. Navíc si připravím ochranné brýle, protože to asi bude divočina. Trasu ještě neznám, ale prý vede půlka terénem, kde nebude o bláto nouze.

Pár minut po desáté se podruhé vydávám na cestu k hostinci. Už neprší, ale předpověď je taková všelijaká. Tentokrát jsem úspěšný, na registraci udávám jméno a telefon, platím dobrovolné vstupné, dostávám papírovou mapu se seznamem kontrol a základní instrukce. Je to spíš orienťák, takže jediné pevné body jsou start, cíl a pak 6 kontrolních bodů, kde si do karty nechám dát razítko. Prý je vše domluvené, tak stačí jen říct Klokončenský klobouk a jet dál.

Rychle se vracím domů a na Mapy.cz plánuju trasu. S drobnými problémy se mi to nakonec podaří tak, že bych měl jet zhruba 47 kilometrů, nastoupat 500 metrů a vyhnout se nějakým drsným úsekům. Rychle se obleču, teple, protože teploměr ukazuje 9 stupňů a pocitovka je kvůli větru a dešti ještě o pár bodů nižší, a pár minut před jedenáctou dorážím na start.

Na startu je překvapivě hodně kol a lidí. Nicméně ne všichni se chystají na dlouhou trasu, spolu se závodem se koná i pohodová společná patnáctikilometrová vyjížďka. Organizátor do mikrofonu hlásí pár instrukcí, znovu opakuje, že je vše domluvené a že se počasí snad umoudří. Pak nás s drobným pětiminutovým zpožděním proti plánu vypouští na trasu.

Tlupa asi dvaceti, možná třiceti cyklistů se vydává na trať. Někteří v tempu Tour de France, většina tak nějak s rozmyslem. Hned za první odbočkou potkáváme první překážku – pomalu jedoucí náklaďák se dřevem, který se nedá předjet. Zdržení pár desítek vteřin beru s trochu větším nadhledem, než závodník předemnou, ale netěší mě to taky. Když náklaďák odbočí na vedlejší cestu, můžem do toho zase šlápnout a skrz chatovou oblast se dostáváme do Struhařova k Hliněnému rybníku, kde čeká první kontrola.

Nejsložitější je vydolovat kontrolní kartu ze slídového obalu, pak už to jde ráz na ráz. S prvním razítkem projíždím Struhařovem, na křižovatce s hlavní silnicí míjím svatbu (počasí jim fakt vyšlo…) a pak už uháním z mírného kopce směrem na Třemblat. Za vesnicí mě navigace svádí na polní cestu a o pár stovek metrů později do lesa. Potkávám pár houbařů, ale jinak to celkem jde, dokonce i bláta je míň, než jsem se bál. Z prudkého kopce projíždím osadou Bulánka a před sebou vidím Hrusice, kde bych měl dostat druhé razítko.

V Hrusicích na náměstí jsou davy lidí. Jako doslova. Jak posléze odpozoruju, startuje zde několik pochodů „Po stopách kocoura Mikeše“, kde je navzdory počasí účast fakt hojná. Hodně lidí je i v obou hostincích, přičemž v jednom z nich, hospodě U Sejků, bych měl dostat druhé razítko. Vcházím dovnitř a několik minut trpělivě čekám, až slečna servírka nabere objednávky a vrátí se k baru. Pak se mě konečně zeptá, co bych rád. Když řeknu, že razítko na Klokočenský klobouk, tváří se hodně nechápavě. A odchází za dalšími zákazníky.

No nic, zkouším se ptát ještě slečny před hospodou v tričku kocoura Mikeše, ale je to takový výstřel naslepo. O Klobouku neví taky nic. Tak si v duchu zanadávám na organizátora, hospodu si vyfotím a trochu ztuhlý na kole jedu dál. Musím opatrně, protože těch dospělých, dětí i psů je tu až moc a že jdou po silnici je moc netrápí. Ale po pár minutách provoz řídne a pak už je to do Hrušova z kopce, na pohodu.

Jestli jsem doteď vypadal relativně čistě, následující úsek kolem potoka Mnichovka to rychle mění. Je to pořád trochu z kopce, takže jedu svižně, proto mám brzy bláto až za ušima. V duchu si pochvaluju nápad vzít si čiré brýle, bez nich bych musel každou chvíli stavět. Blíží se třetí kontrola, u zříceniny hradu Zlenice-Hláska. Naštěstí má být pod hradem, nikoliv přímo u zříceniny, ale dlouho to vypadá, že budu stejně úspěšný, jako v Hrusicích…

Paní v bufetu na moji žádost o razítko odpoví, že o ničem neví. A že když už se něco takového jako závod děje, měl by jí o tom někdo říct. Nechápavě postávám a nevím, co říct; před půlhodinou nám organizátor tvrdil, že je vše domluvené, a teď tohle. Nedaleko sedící pán u piva poradí, že když si něco koupím, třeba razítko dostanu. Paní v okénku změní téma lamentování a tentokrát nadává na závodníky, co hrozně spěchaj a nikdy si nic nedaj. OK, chápu a prosím o malé pivo. Ještě, že jsem si vzal ty dvě stovky… Dostávám pivo a jako zázrakem i razítko do kontrolní karty. Takže skoro happyend… 🙂

Z několikaminutového postávání se do mě zase dává zima a ledové pivo skoro na ex tomu moc nepomáhá. Zahřeju se teprve když zase začnu šlapat do pedálů. Následující kilometry vedou podél Sázavy. Sice trochu do kopce, ale jen mírně, jede se mi rychle a dobře. Jediné, co mě občas zbrzdí, je paradoxně auto jedoucí přede mnou – cesta je tu hodně rozbitá, a tak jezdí řidiči opatrně. Ale nechci frajeřit a předjíždět je, tak holt občas trochu zvolním. Projíždím Chocerady a skrz několik dalších osad přijíždím k další kontrole v hospodě Na Marjáně.

Tentokrát je obsluha suprová, s pozdravem se ke mě žene s razítkem a ptá se, jestli si něco nedám. Pivo, kafe nebo třeba paňáka… Vzdechnu, že už jsem jeden poj*b špatného zákazníka dostal a že si dám vodku. Malou. Pán se směje, že mi dá razítko i bez pití, ale jestli chci, tak že není problém. Oceňuju jeho přístup, tak objednávku potvrzuju a o pár vteřin později se mými útrobami rozlije příjemné teplo. Loučím se a vydávám se na druhou polovinu závodu. Teď to bude bolet, je skoro celá do kopce…

První obtížnější prověrka mě čeká ve Stříbrné Skalici. Do zdejšího kopce jsem se vlekl před pár týdny cestou z Poděbrad, tak už to znám. Díky alkoholu v krvi mi je pěkné teplo, možná až moc. Zvýšená tepovka ale brzo vyčerpá mé zásoby energie, proto na autobusové zastávce ve Vozlíně stavím a na ex do sebe obrátím celou jablečnou dětskou přesnídávku.

V obci Hradec je u rybníka Propast stejnojmenná hospoda, kde bych měl dostat další razítko. Kousek předemnou přijíždí ke vchodu jiný cyklista. Že bych dohnal nějakého kolegu závodníka? Uvnitř jsem opět pokárán, tentokrát že nemám kartičku připravenou a paní musí pár vteřin s razítkem v ruce čekat. Ale bylo to s úsměvem, tak snad dobrý. Vracím se na kolo a po pár minutách doháním druhého cyklistu. A je to skutečně kolega závodník, akorát mu nějak došly síly. Prohodíme pár slov, varuje mě, že teď to bude nehezký úsek, a pak ho nechávám za sebou.

Měl pravdu, následující úsek do Černých Voděrad je fakt hnusnej. Pořád do kopce a hlavně fouká nepříjemný protivítr, takže moje rychlost klesá někam ke 13 km/h, zato tepovka se drží kolem 160. Do cíle ale zbývá už jen 15 kilometrů, tak není, proč se šetřit. Za Voděrady odbočuji do lesa a následující kilometry mě vedou krásnými lesními cestami skrz Voděradské Bučiny. I přes neustálé mírné stoupání jedu docela rychle, přesnídávka se očividně dostala do krve a tak se cítím plný energie.

V Louňovicích u fotbalového hřiště potkávám dalšího závodníka. Fotí si bránu s vlajkami klubu, protože hostinec, kde má být kontrola, jaksi chybí. Teď už se tím nehodlám zdržovat, rychle si udělám taky jednu fotku na památku a pak hurá na poslední úsek. Kolega se mě ptá, jestli se mě může držet, páč to tady úplně nezná. Jasně, žádný problém. Louňovicemi projíždíme společně, pak ho ale do kopce utrhnu – snad trefí, ale teď už by to nemělo být složité.

Závěrečnou část závodu skrz Svojetice už mě žene adrenalin a vědomí teplé sprchy. O několik minut později zatáčím k hostinci v Klokočné a po 2 hodinách a 16 minutách pro mě závod končí. Pro poslední razítko si ještě musím zajít do společenského sálu, kde navíc dostanu medaili a informaci, že vítěz to dal za hodinu a 41 minut. Respekt!

Definitivní tečka za 14. ročníkem Klokočenského klobouku se napíše v 5 odpoledne při vyhlášení vítězů. Dám si na jejich počest 2 piva a pak jdu odpočívat domů s vědomím, že pokud se nestane nic nepředpokládaného, za rok si můžu dáte repete.


Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 47 kilometrů jsem zvládl za 2 hodiny a 16 minut průměrnou rychlostí 20,7 kilometrů za hodinu na 6. místě. Během závodu jsem nastoupal 505 metrů. Na start závodu se postavilo zhruba 20-30 lidí, vítěz to dal za 1 hodinu 41 minut.

Pin It on Pinterest