Jarní Den cesty 2021 podhůřím Šumavy aneb šlo to, ale hodně to dřelo…
Den cesty je tak trochu punková akce. Bez zázemí a oficiálního organizátorského servisu, jen se společným místem startu a naplánovanou trasou v délce, kterou během 24-hodinového limitu zvládnou zdolat jen ti nejlepší z nejlepších. Letošní trasa s podtitulem Extra COVIDový kopírovala podzimní z loňského roku, startovala v Klatovech na nádraží, ve své maximalistické podobě končila v Soběslavi a měřila přes 183 kilometrů. A na startu jsem byl i já…
Nemá cenu zapírat, akce typu Dne cesty (DC) nejsou zrovna můj šálek kávy. Dálkové pochody a závody beru jako zábavu a jsem rád, když se o praktické drobnosti jako je jídlo nebo pití stará někdo jiný. Za normálních okolností bych tedy DC asi i nadále ignoroval, vzhledem k několikaměsíčnímu lockdownu a „suchu“ na poli dálkových pochodů jsem se však po kratším váhání nakonec přihlásil. Mimo jiné proto, že místo startu jsem měl necelou půlhodinku autem, a do plánovaného cíle si pro mě mohla za slabou hodinku přijet drahá polovička, takže logisticky to bylo bez výhrad.
Čím menší je oficiální podpora, tím důkladnější musí být příprava. Mně to zabralo víc jak týden. Prvním bodem na seznamu bylo ujasnit si, na jakou celkovou vzdálenost se vlastně chystám. 183 kilometrů za 24 hodin bylo samozřejmě nad moje možnosti, ale zvládnout svoji první stomílovku, o tom se za určitých okolností a notné dávce štěstí dalo uvažovat. Obzvlášť, když mi nedávno tak pěkně vyšel sice kratší, ale i tak nijak lehký Pražský Kelt. Realističtější odhad mých schopností byl nicméně kolem 130 kilometrů, a tomu jsem hodlal přizpůsobit i své plány.
Druhým klíčovým předpokladem úspěšného dokončení pochodu byl dostatek jídla a pití, které jsem si musel vzít s sebou. S plánovaným startem v 6 večer jsem totiž nemohl počítat s doplněním zásob dříve než po 12 hodinách a 80, možná dokonce 100 kilometrech. S jídlem to bylo teoreticky snadnější, 6 rohlíků, pár sladkých a slaných tyčinek, několik velkých ovocných taštiček a pytlík oříšků měly mé kalorické potřeby zajistit víc než vrchovatě.
To s vodou to bylo horší. Podle počasí mívám spotřebu tak 0,5 – 1 litr vody na 10 kilometrů a představa, že si s sebou nesu 10 kilo tekutin, mě poněkud děsila. Nejvíc času jsem tak strávil nad mapou hledáním studánek a dalších zdrojů tekutin pro průběžné doplňování. Nakonec jsem to propočítal tak, že mi měly stačit 2 půllitrové lahve a jedna litrová rezervní železná zásoba. Navíc jsem si pořídil novou lahev od Salomonu včetně antibakteriálního a antiprotozoálního (ehm…?) filtru, abych mohl využít i méně důvěryhodné vodní zdroje, takže i v tomto případě jsem se cítil připraven.
Poslední důležitou položkou na seznamu bylo vhodné oblečení. Kromě zbrusu nových bot Terra Ultra G 270 mé oblíbené značky inov-8 jsem s výběrem váhal, předpověď počasí mi totiž přípravu moc neusnadňovala. Přes den mělo být až 20 stupňů a sluníčko, v noci kolem nuly. Ale především déšť, dle některých rosniček dokonce hodně, HODNĚ deště. Jenže v batohu už nebylo moc místa, tak jsem musel zariskovat a kromě „jarního“ oblečení na startu navíc přibalit jen teplé triko na noc a nepromokavou bundu od Salomonu. A čepici a rukavice pro případ úplné krize.
Ale i dlouhé přípravy musí jednou skončit a já konečně parkuju své auto kousek od vlakového nádraží v Klatovech, kde je oficiální start pochodu. Je pátek pár minut před šestou hodinou, je teplo, svítí sluníčko, prostě krásný (skoro) prvomájový večer. Před nádražím potkávám Jirku Hofmana a také Marka Roda, organizátora Pražského Kelta. Ten mě před pár dny požádal o společný start, protože Den cesty sleduje své účastníky pomocí mobilní aplikace a o její spolehlivosti a způsobu použití se před startem vedly na Facebooku poměrně vášnivé debaty. Tak usoudil, že já jako ajťák můžu být k užitku… 🙂
Nakonec to není nijak složité, nastartovat aplikaci zabere pár vteřin a jen o trochu víc času si žádá zaslání vyžádané startovní SMS organizátorovi. Tím je formálním požadavkům učiněno zadost a můžeme se věnovat tomu hlavnímu, proč jsme tady. Nuže, začínáme!
Vyklusáváme v zahřívacím tempu skrz Klatovské náměstí Míru, poté skrz hojně navštěvované Mercandinovy sady a kolem Drnového potoka až k prvnímu kopečku s názvem Holý vrch. To už máme za sebou 6 kilometrů, zatím to ujde. Na rozcestí jménem Hejno si fotíme první selfí, což je takový „plán B“ pro případ, že by aplikace v mobilu nepracovala tak, jak pracovat měla. Zatím tomu sice nic nenasvědčuje, ale pro jistotu…
Pod kopcem Červ si trochu prodloužím trasu a jdu ulovit první záznam do Horobraní. Během plánování cesty mi to přišlo jako dobrý nápad, trochu si to běhání zpestřit, ale tento pocit mi vydržel maximálně prvních 90 vteřin kopcolovu. Pak jsem se zamotal do prvního ostružiní a prosluněnou lesní pasekou se rozezněly mé zvučné nadávky. A pak znovu, a ještě jednou cestou na vrchol, a nakonec 2x cestou dolů. 300 metrů dlouhý úsek mi dohromady zabere přes 10 minut, což není moc dobré. A bude hůř…
Na cestě popoběhnu, o chvíli později lovím svůj druhý dnešní kopec, Babí horu, tentokrát bez výraznějších problémů. Ztrátu na Marka mám odhadem 15 minut, kdo ví, jestli ho vůbec doženu. Ale zatím se mi daří vyvinout i slušnější tempo, kilometry naskakují sympatickou rychlostí. Potkávám Olafa a pár minut s ním konverzuju o dnešním pochodu i plánovaných Šlápotách. U zříceniny kostela sv. Bartoloměje potkávám dva další pochodníky. Dělám si pár fotek, jinak se nezdržuji a pádím dál.
Trasa vede stále po červené turistické značce. Rychle se stmívá a obloha se trochu kaboní. Kousek za Podolským Mlýnem doháním Marka a ještě jednoho pochodníka, dál jdeme společně. A právě, když míjíme rozcestí Makov, spadnou z nebe první kapky deště. S povděkem se schováme pod nedalekým přístřeškem, a kromě teplejšího a nepromokavého oblečení vyndaváme i čelovky. Během pauzy se občerstvíme, což mi připomene, že někde poblíž by měla být i vydatná studánka. Ale kde?
Nacházíme ji asi o 200 metrů dál. Krásná, zastřešená, se spoustou vody. Rychle doplnit mou novou lahev s filtrem! Ale co to? Nejde otevřít?!? Veškeré mé snažení je marné, šroubovací uzávěr drží jako přilepený. Svádím to na podtlak, ale skrz filtr se mi nedaří silikonovou lahev ani o malinko dofouknout. Nadávám Salomonu, sobě i Trailpointu, tolik peněz a takový šmejd! Marek se mi marně snaží uklidnit, otevřít lahev nezvládne ani on. Znovu a znovu se peru se zatracenou flaškou, dlaně mám odřené, triko mokré od zbytků vody, výsledek nula. S&$#@, k&#@*&, do p@#@*.
Po chvíli rezignuju na marnou snahu a jen si lahev nasupeně prohlížím. Moment..! To snad..!! Ach jo… Salomon i Trailpoint škrtám ze svého hejtlistu, zůstávám na něm jen já sám. Asi 7 centimetrů dlouhý filtr totiž se šroubovacím uzávěrem tvoří pevný celek. Moje veškerá snaha o otevření tak pokaždé končí na tom, že levou rukou ten dvoudíl pevně svírám za jeden konec a pravou se s ním snažím za druhý konec otočit… Zároveň mi docvakne, k čemu je to plastové očko pod víčkem – na přidržení lahve během šroubování! S nově nabytými poznatky se ještě jednou pokusím pootočit uzávěrem, který bez větší námahy povolí a za okamžik je lahev otevřená. Jsem vážně kus vola…
Omluvím se Markovi za cholerickou vložku, doplním vodu a společně pokračujeme k Velharticím. Studený déšť mě dostatečně zchladí, už jsem zase v klidu. Na náměstí si fotíme kostel a o kousek dál i rozcestník. Noc je sice ještě mladá, ale počasí nepřeje procházkám, venku jsme více méně sami. Na zemi nacházím modrou větrovku, nějaký rychlejší bežec ji očividně bude postrádat. Beru ji s sebou, určitě se o ní brzy přihlásí.
Přes pár vesniček dobíháme do Odolenova, odkud nás čeká výstup na Svatobor s převýšením zhruba 200 metrů. Marek v kopcích začíná ztrácet, ale na rovince mě vždycky doběhne. Nahoře na Svatoboru se lehce občerstvíme a po žluté značce sestupujeme a občas i popobíháme směrem k Sušici. Tady už je trochu víc živo, ale jen co se lidí týká; obchody a restaurace jsou beznadějně zavřené. Po mostě překračujeme Otavu a přes ostrůvek Santos míříme na druhou stranu města, kde na jeho hranici potkáváme sedící postavu.
Ptáme se jí, jestli náhodou nepostrádá větrovku. Postava, ze které se vyklubal Honza Suchomel, radostně přitaká a my si s potěšením můžeme vyplnit dnešní záznam Modrého života v kolonce Dobrý skutek. Společně pak stoupáme na krátký, ale výživný Žižkův vrch s obrovským červeným kalichem na samém vrcholku, odkud je krásný výhled na osvětlenou Sušici. Nezapomínám na Horobraní a značím si vrchol, stejně jako o kousek dál Šibeník. Na něm není kalich, ale obrovská hořící vatra, kolem které se promořuje odhadem 20 paličů a paliček čarodějnic. Nevšímají si nás, mají lepší zábavu, tak je jen mlčky mineme a jdeme si za svým.
Jsme na cestě přes 6 hodin a máme za sebou více jak 40 kilometrů. A také skoro 1400 výškových metrů, rovina to tedy rozhodně není. Možná i proto mi poněkud začíná docházet energie. Ani ne tak v kopcích, ale pokud mám popoběhnout, ani z kopce to moc nejde, o běhání po rovině ani nemluvě.
Kousek před obcí Záluží nacházíme další studánku. Líbí se obzvlášť Markovi, je totiž Keltská. Já jsem z ní nadšen poněkud méně, je v ní málo vody a v tom málu plavou nějaké breberky. Dlouho se rozmýšlím, jestli si naberu… Ale strach z dehydratace a víra ve schopnosti fitru převáží nad obavami, a tak plním lahev do poloviny a trochu se napiju.
Další dlouhé stoupání vede na Sedlo. Marek už zaostává celkem výrazně, mě to paradoxně do kopce jde nejlíp. Svižným tempem vyběhnu až na vrchol, z čehož mám takovou radost, až si zapomenu vyfotit zde stojící rozhlednu. Zato cesta dolů je všechno, jen ne příjemná. Měří sice jen pár stovek metrů, zato je nepříjemně prudká, plná kořenů… No, neužívám si to. V Horobraní si značím další kopec trochu mimo trasu jménem Nadějov, a pak už vzhůru na Kašperk!
Výstup na hrad, a především na následný pobořený Pustý Hrádek, mě s konečnou platností odsoudil do role turisty. Pokochal jsem se náramě a vyfotil pár pěkných fotek, ale od této chvíle jsem schopen vyvinout vyšší rychlost jen nárazově a na velmi krátkou dobu. Zatím to sice není tak patrné, protože se vesměs stoupá do kopce a to mi nevadí, ale to se brzy změní.
V obci Žlíbek si doplním vodu v žaludku i lahvích, tentokrát bez nadávek a stresu. A pak následuje dlouhé stoupání na vrcholovou partii pochodu, na oblast kolem Javorníka. Nejdříve se podívám ke Královskému kameni, abych o 2 kilometry dál mohl učinit vrcholové foto na 1066 metrů vysokém Javorníku. Místo pocitu euforie ale vnímám jen zimu, hlad a slabost. Sednu si na lavici, trochu se najím a snažím se dát dohromady. Takhle jsem si tedy dnešní pochod nepředstavoval…
Po modré značce, která zde nese jméno významného pošumavského rodáka Karla Klostermanna, klesám do Vacova. A trápím se, místo souvislého běhu jsou to jen takové přískoky. Není divu, že mě Marek brzy doběhne a předběhne. Jistou naději mi dává snad jen představa nějakého občerstvení v nedaleké benzínce, která za pár minut otevře. Ve svých plánech jsem s ní nepočítal, podle propočtů už jsem měl být dávno někde jinde, ale aktuálně jsem šťastný, že je tady a že se v ní svítí.
Paní prodavačka musí být zvyklá na ledacos, protože fakt, že se jí v pět ráno, minutu po otevření, nahrnne do prodejny 6 ne zrovna voňavých lidí, bere se stoickým klidem. Koupím si Colu a pomerančového Birela a ztěžka usedám na židli. Ale Marek je na tom ještě hůř, jen plácne hlavu na stůl a vytuhne. Ostatní si trochu povídají, mezi pochodníky poznávám Katku Koudelkovou, se kterou jsem chvíli popobíhal na Keltovi. V sedě, klidu a teple se mi daří trochu zregenerovat, i když 40 minut jsem tu rozhodně strávit nechtěl. Tak si ještě dojdu na záchod a pak se loučím. Marek zůstává v pozici mrtvý pochodník osamocen, jinak jdeme všichni zase na trať. Venku už se rozednívá, čelovku ani není nutné zapínat.
Blíží se 70. kilometr, ale je načase přiznat si nepříjemnou pravdu – dneska to na stomílovku vážně nevypadá. Ani se 130 kilometry už nepočítám, vlastně se začínám obávat, abych dal alespoň tu úplně nejtěsnější stovku, která má podle mých propočtů končit v obci Dub. Na benzínce mi totiž nějak natekly nohy a především levá začíná v nové botě dost tlačit. Při každém kroku mě píchne v kloubu nad palcem a bolest se začíná řadit do kategorie těch hodně nepříjemných. Tak snad to těch 30 kilometrů nějak doklepu…
Z běžeckého závodu jsem se definitivně přepnul do chodeckého pochodu, občasné zvýšení rychlosti ani nestojí za řeč. Kromě levého nártu mi nic nebolí ani nechybí, jdu více méně stejně rychle do kopce i z kopce, je to pořád stejná písnička. Brzy mě dožene Marek s plechovkou Plzně v ruce. Sice se únavou malinko zadrhává, ale v rychlém pohybu kupředu mu to nijak nebrání. Po několika marných pokusech mě vyhecovat k běhu se loučí a já už ho dneska neuvidím.
Když nemůžu podat hodnotný sportovní výkon, snažím se výlet užít si jinak. Ve výrazně placatější krajině už není moc možností nabrat body v Horobraní, tak se jen rozhlížím kolem sebe a kochám se rozkvetlou jarní krajinou. Počasí je skvělé, příjemné chladno a dobrá viditelnost. Předbíhají mě další borci, mezi jinými i Zdeněk Vémola a Roman Němec. Vypadají tak svěže, že věřím tomu, že by se mohli podívat až do cíle v Soběslavi. S Romanem prohodím pár slov, a když po pár minutách odběhne, zkouším popoběhnout i já. Ale je to marné, dneska to prostě nejde.
U Čestic u Volyně procházím skrz areál Kalvárie s několika kapličkami a křížovou cestou. V ranním sluníčku je pěkně nasvícená, stojí za krátké zdržení. Ale jinak už se intenzivně začínám těšit na závěr dnešního pochodu. Otepluje se, ale hlavně přibývá asfaltu, na kterém mi levá noha začíná dělat z konce pochodu malé peklíčko. Ve Volyni si tak dělám další pauzu a kousek od náměstí svačím pár banánů, Colu a další vydatné poživatiny nakoupené v místní večerce.
Mezi Volyní a Čepřovicemi se až na krátký, ale hezký úsek kolem kaple Anděla Strážce, jde po asfaltu snad hodinu. Naštěstí to mám do cíle už jen 10 kilometrů, a navíc mě čeká ještě jeden hezký úsek lesem zakončený pohledem na hrad Helfenburk. Dělám si tam poslední selfíčko, pak s vidinou blížícího se odpočinku přes Javornici vyklusávám až na hranice vesnice Dub, kde mám v plánu na náměstí skončit. Což se ještě malinko odloží, aplikace totiž ukazuje jen 99730 metrů. Vyklusávám proto až na druhý konec, kde konečně zdolám oficiální 100 kilometrovou hranici. Reálně mám sice o 4 kilometry více, ale pravidla jsou pravidla, počítá se jen oficiální cesta.
Vracím se na náměstí a posílám závěrečnou SMS organizátorovi. Pak si sedám na lavičku, ale než si stačím vyndat pití, brzdí u mě auto s drahou polovičkou a za pár okamžiků už společně míříme k domovu. Tím se mé víkendové dobrodružství nazvané 35. Den Cesty definitivně naplní.
Shrnutí? Už dlouho jsem neměl z pochodu tak rozporuplné dojmy. Ale překvapivě za to nemůže formát akce, i když nepatří mezi mé preferované. Hlavní rozpaky pramení především z toho, že už dlouho se tak nelišily mé plány a očekávání od reality. Z pochodu jsem měl různé obavy, ale vesměs žádná se nakonec nenaplnila. Aplikace přes hororové zkušenosti ostatních měřila spolehlivě a spadla za celých 18 hodin jen jednou, navíc možná mojí vinou. Potupná smrt hladem a žízní se nekonala, a ani jsem nijak netrpěl, ba právě naopak – kromě jednoho krátkého úseku bych si reálně vystačil s jednou půllitrovou lahví s filtrem, tu druhou, a především litrovou „železnou zásobu“, jsem z batohu vytáhl až v autě cestou zpátky. Ani počasí nakonec nezlobilo. Hodinový deštík a několik velmi mírných přeháněk nestálo za řeč a byly spíš ku prospěchu věci. Omezené množství věcí na převlečení bylo tak akorát, prostě pohoda.
Naopak selhaly věci, u kterých jsem to nečekal. V prvé řadě moje forma, o které jsem po povedeném Keltovi nepochyboval, zůstala někde u nádraží před startem v Klatovech. 105 kilometrů za 18 hodin není nic, čím bych se chtěl chlubit, ale alespoň se mé ego vrátilo pokorně na zem. Stejně tak jsem nijak neřešil zbrusu nové boty od inov-8, které jsem si stejně jako v několika dalších případech vzal na ultra bez předchozího vyzkoušení. Tentokrát mě to vytrestalo a levá noha pobolívá ještě týden po pochodu.
Nakonec i trasa jako by byla rozdělena na dvě části. Prvních 60 kilometrů bylo moc povedených, krásné kopečky a různorodé cesty a pěšinky jen s velmi omezeným množstvím asfaltu, zbytek už byl výrazně plošší a méně záživný. Ale celkově se mi trasa (respektive mnou zdolaná část) líbila a rozhodně ji řadím k příjemným překvapením, i když vedla většinou jen po značených turistických cestách. A protože ostatní obvyklé organizátorské činnosti jako je občerstvení nebo značení nebyly v tomto případě součástí pochodu, můžu svou reportáž zakončit.
Jednou větou – děkuji organizátorům za možnost projít si předhůří Šumavy, ale následující ročníky Dne cesty zase vynechám. 🙂
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřil 183 kilometrů, já ušel oficiálně rovnou stovku v čase 18 hodin a 16 minut průměrným tempem 10:32 minut na kilometr. Během závodu jsem kvůli drobnému bloudění a Horobraní nakonec reálně ušel 104 kilomerty, nastoupal 3130 a klesnul 3064 metrů. Na start závodu se postavilo 77 závodníků a pochodníků, vzhledem k formátu závodu „dokončili“ alespoň část všichni. Vítěz za 24 hodin zvládl úžasných 172 kilometrů, kompletní výsledky jsou zde.