Dlouhá a poněkud nudná cesta do cíle (Coll de Bosc Gran -> Port de Pollença)

Den 5. — Předchozí tři dny jsem si celkem máknul, dneska by to proto mělo být spíš odpočinkovější završení mé pětidenní expedice. V plánu je dojít do cíle co nejdříve a konečně si užít hotelový bazén, případně jiné typicky dovolenkové aktivity či zážitky. Podle mapy půjdu vesměs z kopce, v plánu mám pouze jedno zpestření v podobě výstupu na Puig Tomir. Ale upřímně řečeno se mi moc nechce, tak konečné rozhodnutí odkládám až na později, až budu stát na rozcestí a budu do toho muset říznout…

Ráno se probouzím relativně odpočatý, i když podle hodinek to žádná velká hitparáda nebyla. Noc byla naštěstí klidná, a dneska večer už se v posteli zaručeně vyspím do růžova. Rychle si odbudu klasickou ranní rutinu, naposledy sbalím spacák, tarp i ostatní věci do batohu, posnídám jednu proteinovou tyčinku a kolem sedmé jsem v plné polní zase připraven na cestu.

Trasa není náročná. Občas se sice objeví nějaká terénní nerovnost, ale jinak jdu vesměs dolů z mírného kopce. Čím dál tím víc jsem rozhodnutý o tom, že šplhání do oblak si už nechám na příště a že Puig Tomir jednoduše vynechám. Jednak už jsem celkem utahaný, ale hlavně chybí motivace. Když člověk den předtím vyleze na druhou nejvyšší horu Mallorky, tak se mu na nějakou n-tou v pořadí už moc nechce. Na zelenou ceduli u jedné z odboček tak jen letmo kouknu a jdu dál svým směrem.

U chaty Binifaldó je taková zahrada či arboretum. Chata vypadá pustě a opuštěně, ale v okolí je spousta stromů a keřů osazených cedulkami a infografikami, takže je na co se dívat. V okolí jsou i dvě studánku s vodou pochybné kvality, ale já mám stejně ještě dost svých zásob v lahvích, tak můžu nechat vodní filtr v klidu v batohu.

Trasa se pomalu stáčí k východu, blíží se finále mého putování. Ohlížím se za nejvyšší částí pohoří Serra de Tramuntana, kochám se staletými duby a nechám se zahřívat prvními slunečními paprsky. Společnost mi dělají jen ovce a kozy, už 14 hodin jsem nepotkal ani živáčka.

Nacházím další studánku, u které je i malé nouzové nocoviště. Je tu obecně dost vlhko, kolem rostou samé kapradiny a další vlhkomilné rostliny, teplota tu stále není úplně komfortní. Ale pozvolný sestup mě moc nezahřeje, užívám si občasných paprsků slunce, obtížně se prodírajících relativně hustými korunami stromů.

Jsem na silnici sevřené dvěma polovysokými zídkami, začíná to být trochu nuda. Každou chvíli koukám na hodinky, ale do cíle to je ještě 14 kilometrů, dorazit tam ještě pár hodin potrvá. Rychle se taky otepluje a zatím co před hodinou jsem ještě mrznul ve stínu, teď už ho aktivně vyhledávám. Bohužel je ho čím dál tím méně…

Po 3 hodinách a 30 minutách jsem v Pollençe. Scházím z trasy GR 221 a jdu se kouknout po nějaké otevřené pekárně nebo kavárně, docela už bych posnídal. Brzy se na mě usměje štěstí a já v malém krámku nakupuji sladnou snídani – dva pečené dezerty s ovocem a dvojici vychlazených plechovek s Coca-Colou. Na malém náměstí o pár metrů dál si to na lavičce pěkně v klidu sním a je mi fajn.

Mezi městečky Pollença a Port de Pollença už je to definitivně na morál. Cesta vede výhradně vedle hlavní silnice, po které jede jedno auto za druhým, a ve speciálním cyklopruhu více méně jeden vyklista za druhým. Je jich tu obrovské množství. Jediným zpestřením na nudném pětikilometrovém úseku je nějaký školní výlet na kolech, který se na silnici neodvažuje, ale jede na pěší trase. Po silnici v protisměru jede blikající policista na motorce a blokuje boční výjezdy tak, aby peloton mohl bez obav projet.

Těsně před tím, než dorazím na pobřeží, se stavím v jedné z otevřených kaváren jménem Bisanyes a dám si sladko-hořkou kombinaci různých dobrot a piva. Venku začalo pršet, ale nic mě nikam nehoní, do check-inu v objednaném hotelu mi zbývá ještě 90 minut. Dojím, zaplatím, a než silnice oschne, jsem na pobřeží. Další expedice byla zdárně dokončena, GR 221 je za mnou! Chvilku courám po promenádě, ale temná mračna na obzoru mě donutí přesunout se rychle do hotelu Puerto Azul.

Check-in proběhne bez problémů. Paní na recepci ocení mou snahu komunikovat španělsky, tak mluví pomalu a zřetelně. Rozumím všemu, kde mám pokoj, kdy je snídaně, kde je bazén, jak je to s ručníkem k bazénu, prostě nádhera. Ptám se, jestli je možné prodloužit si zítra check-out. Prý ano, ale bude to vědět až ráno, mám se zeptat po snídani. Děkuji a přesouvám se do pokoje. Krásného, velkého, luxusního. S balkónem, ze kterého hezky v suchu pozoruji přicházející bouřku s kroupami.

Když se příroda uklidní, jdu se na chvíli válet k bazénu. Většina lehátek je volných a v bazénu není ani noha. Čemuž se nedá moc divit, voda má asi 19 stupňů. Po koupání zajdu na skvělou večeři na promenádě u moře a nakonec se jdu do pokoje pořádně vyspat. Plány na zítřek ještě nemám, ale protože letím až pozdě večer, pokusím se celý den ještě pořádně užít.