Brdskými hvozdy 2019 aneb potřetí v Brdech a zase bez úspěšného konce (DNF)

autor: Bře 8, 2019Brdskými hvozdy0 komentářů

Zbrusu nový pochod nazvaný Brdskými hvozdy byl mým třetím pokusem o úspěch v místech, které byly veřejnosti ještě nedávno uzavřeny. Od počátku se vše sice vyvíjelo slibně, ale obrovská porce kilometrů po tvrdém povrchu (asfalt a podobné, chodidlům nepřátelské materiály) na mých nohách po 100 kilometrech zanechala takovou paseku, že jsem při představě dalších skoro 30 kilometrů raději hodil flintu do žita a zavolal si odvoz. Ach jo…

Když jsem před pár lety v průběhu další nedokončené Pražské stovky vyslovil přání ještě někdy se na jihozápadní konec Brd vrátit, bral jsem to spíš jako zdvořilostní frázi než nějaký reálný závazek. Ale lidské osudy jsou nevyzpytatelné a spousta věcí se může velmi rychle změnit. Nejen, že jsem opět aktualizoval svou domovskou adresu a do Spáleného poříčí to aktuálně mám z domu čtvrt hodiny autem, ale navíc se ve zdejším kraji urodila i nová stovka, která si délkou i obtížností s legendární Olafostovkou končící v pražských Modřanech moc nezadá. 127 kilometrů dlouhý pochod nazvaný Brdskými hvozdy, který pořádá Spolek Salomena, se koná již počátkem března, start i cíl má právě ve Spáleném Poříčí a v některých fázích dokonale kopíruje pochod z prosince 2016. Existuje tedy hned několik důvodů, proč se přihlásit a na „místo činu“ se vrátit.

Po zaplacení velmi příjemného startovného ve výši 550 korun jsem se mohl začít těšit na start, který je naplánován na páteční půlnoc. Půl hodiny před startem parkuji ve Spáleném Poříčí přímo na náměstí a jdu vyřídit předstartovní formality. Za pár minut je hotovo a já si v autě můžu naposledy zkontrolovat vybavení i zásoby. Následně auto zamykám, přesouvám se na náměstí a s úderem půlnoci se pak spolu s desítkami dalších nadšenců vydávám vstříc dalšímu pochodnickému zážitku. Cestu nám značí zapálené svíčky, atmosféra na jedničku.

Kolem zámku, malého rybníka, říčky Bradava a dalšího rybníka Hvížďalka ukrajujeme první stovky metrů pochodu. Po necelé hodině svižné chůze přichází první náročnější zkouška v podobě zdolání Mítovského potoka. Bohužel most chybí, místo něj je nám k dispozici jen kluzká kláda a několik kamenů. Opatrnost všech, kteří se zde za krátkou dobu shromáždili, je přímo úměrná zbývající vzdálenosti do cíle, asi nikdo nechce další desítky hodin trávit ve zcela promočeném obutí. Nakonec se celá skupinka, často s vydatnou pomocí trekových holí, dostane na druhou stranu. Bezpečně a v suchu.

Dalších 40 minut zdoláváme první kopec, na jehož konci čeká první samostatná kontrola. Ale aby to nebylo tak jednoduché, kousek pod vrcholkem nás značená trasa vede nejdřív 80 výškových metrů dolů, abychom si vzápětí ztracené metry mohli vzít zpátky. Teprve pak si můžeme do karty vyznačit první dílčí úspěch a na chvilku si vydechnout. Ale na moc dlouhé odpočívání to není, teplota se pohybuje kolem bodu mrazu a v některých místech ještě ve svitu čelovky prosvítají zbytky sněhu. Značení je zatím na jedničku, trasu není třeba hledat, stačí ji jen sledovat.

Po krátkém intermezzu po silnici začínáme znovu stoupat. Tentokrát je cílem skála nazvaná Nad Maráskem, čeká nás odhadem 200 výškových metrů. Většinou vede trasa po lesní cestě, ale občas se jde i lesem a pak je to náročnější. Pro moje botky inov-8 X-Talon 260 Ultra ale těžký terén nepředstavuje žádný problém, zakusují se do hlíny a jehličí s urputností buldoka. Hodinu po první kontrole si značím kartičku na kontrole číslo 2. Ve dne by tu byl možná krásný výhled, ale teď je všude jen černo a tma. Není důvod se tu zdržovat, vzhůru na první občerstvení.

To nás čeká kousek před Třemšínem, ve Třemšínské boudě. Zatím k ní ale máme ještě přes 7 kilometrů daleko. Cesta naštěstí rychle odsýpá, i když často je dost monotónní – dlouhé brdské rovné pasáže se naštěstí občas střídají s trailovými cestičkami, jinak by to byla skoro až nuda. Velmi často trasa kopíruje tu z Pražské stovky, nicméně ve tmě prosvícené jen světlem z čelovky nemůžu říct, že to tady poznávám. Dlouhá cesta do kopce mě trochu vyčerpává, takže jsem hodně rád, když se pár minut před čtvrtou hodinou ze tmy vyloupne osvětlený domeček a v něm parta organizátorů nabízejícíh spoustu dobrot.

Kromě jídla a pití je tu i čipová kontrola. Po odpípnutí se cpu vším možným, rohlíkem se sýrem a salámem, banánem, sušenkou, Colou, čajem a mezitím mírně konverzuju s organizátory… Nezapomínám ani doplnit lahve na pití, i když spotřeba tekutin zatím není nijak dramatická; je prostě zima. A to taková, že se po chvíli raději loučím a zase se vydávám na cestu, protože hrozí prochladnutí. Kolem Třemšínské kapličky stoupám posledních pár výškových metrů, kde si kleštičkami značím do karty třetí kontrolu. Ano, kleštičkami, na rozdíl od Olafových fixek jsou zde k dispozici oranžové štípačky s různě nastavenými hroty, takže stačí jednou cvaknout a může se jít dál.

Následující kilometry vedou po žluté turistické značce přes hřebenové partie jihozápadích Brd. Zdoláváme vrchol Křemel, obcházíme Holý vrch a nakonec Kobylí hlavu s pozůstatky tvrziště Hengst. Teprve pak nás čeká volnější pasáž z kopce vedoucí až k lovecké chatě zvaná Roubenka, kde je umístěna čtvrtá samostatná kontrola. Nedaleko je i vydatný pramen čerstvé vody, ale lahve mám zatím plné, není důvod to řešit. Další pasáž je opět nudnější. Dlouhé kilometry rovných a hlavně asfaltových a jinak zpevněných cest, ze kterých mě pomalu ale jistě začínají pálit chodidla. Moje obutí je totiž připraveno na bláto a terén, asfalt není s velými drapáky a malým tlumením moc kompatibilní…

Blížím se do obce Teslíny ležící na hlavní silnici číslo 19. K tomuto místu mám sentimentální vztah, tady jsme měli vůbec první společné výleto-rande s mojí drahou polovičkou. 🙂 I dnes tu na mě čeká překvapení v podobě tajné kontroly s občerstvením. Doplňuju zásoby v batohu i v žaludku, ale zima je stále větší, nejvyšší čas vydat se znovu na cestu. Po pěti a půl hodinách pochodu mám za sebou 31 kilometrů, jsem zhruba ve čtvrtině pochodu. Je stále tma, ale obloha pomalu začíná modrat, blíží se svítání.

Více světla ocením po pár desítkách minut, kdy se přede mnou objeví jedno z nejkrásnějších míst pochodu, nejdříve Hořejší, a pak i Dolejší padrťský rybník. Zpoza kopců vykukuje sluníčko a zdá se, že se konečně trochu ohřeju. Trasa dále vede po červené a kdybych si to náhodou chtěl nějak zkrátit mimo značenou cestu (ne, že by to vzhledem k trase mělo nějaký smysl), vzhledem k množství výhružných cedulí o možné nevybuchlé munici si to raději 10x rozmyslím. Stále je mírně pod nulou, trávu a keře kolem cesty pokrývá jinovatka.

Po několika menších vodních nádržích se na konci bývalé obce Padrť trasa stáčí na východ a začínám stoupat vzhůru do dlouhého, táhlého kopce. Sluníčko stále nevylezlo, rostoucí oblačnost ale naději na slunečné a teplé ráno pozvolna hatí. Tak se zahřeju alespoň při funění na vrchol Kočka, kde je pátá samostatná kontrola. Jsem tu sám a sám, už delší dobu jsem nepotkal živou duši. Vracím se na trasu a pokračuji dolů k rozcestí Tři Trubky. Ale pár desítek před ním si nejdříve značím do karty K6 a pak ostře uhýbám doprava a po žluté turistické značce, kde mě to žene zase nahoru, do kopce, až na vrchol Prahy. Už je bílý den, stále celkem zima, ale zdolávání výškových metrů člověka zahřeje.

Na Praze je sedmá kontrola. Ale víc než sedmý procvak kontrolní karty mě těší zjištění, že už jen 2 kilometry a čeká mě další občerstvovací stanice. A skutečně, hned na okraji Nepomuku si nejdříve odpípnu čipovou kontrolu, a pak se věnuji jídlu a pití. Ale předtím se raději pořádně obléknu, je stačí pár minut stát a klepu se zimou. Kontroloři jsou v pohodě, hezky se s nimi povídá, ale každou minutu jsem blíž a blíž zamrznutí. Takže se musím rozloučit a vyrazit – opětovný výšlap na hřeben mě rychle uvede do provozní teploty.

Další kilometry vedou více méně stále po zpevněných cestách. Nejsou to vysloveně asfaltky, ale uježděné šotolinové a kamenité cesty, z čehož začínají být moje chodidla dost nešťastná. Trochu oddychu jim přinese až poslední část výstupu na Tok, nejvyšší bod pochodu, a následné kilometry po hřebeni, vlastně až na Houpák. Kromě rozsáhlých vřesovišť je zde i pěkný výhled, na pár okamžiků tak alespoň přicházím na jiné myšlenky. Ale úplně bezmyšlenkovitě jít nemůžu, cesta často připomíná dravý potok, všude je až příliš ledové vody. Stačí jeden špatný krok a noha je mokrá až po holeň…

Osmá kontrola přímo na vojenském bunkru na Houpáku mě trochu probere ze zamyšlení. Zdravím se s pár pochodníky, které potkávám na krátké vracečce, a pak už klesám pěknou pěšinkou dolů pod kopec Jordán, kde je zaparkované auto plné dobrot, a také třetí čipová kontrola. Radost z doplnění energie ze skutečně bohaté tabule mi kalí skutečnost, že toho začínám mít plné kecky. Na nijak krátkou dobu si musím sednout a nechávám odpočinout bolavým chodidlům. Podle všeho se mi tam klube puchýř, a rozhodně ne jeden. Přitom mám v nohách teprve 70 kilometrů, jsem vlastně jen těsně za polovinou. No, nevypadá to dobře…

Začíná to být boj o přežití. Už ani fotit mě nebaví. Občas se sice pokochám hezkou přírodou, jako například březovým hájkem na Dlouhém vrchu, ale jinak se snažím uvolnit mysl, lehce našlapovat a ukrajovat vzdálenost metr po metru. Na rozcestí Pod Bučinou se vydávám vlevo na dlouhou, NESMÍRNĚ dlouhou vracečku k vrchu Koruna. Obecně vracečky nemám rád a tahle je vážně extrémní. Na vrchol je to přes 2 kilometry daleko, během kterých navíc nastoupám skoro 200 výškových. A po označení devátého políčka v kontrolní kartě zase zpátky. Morálka jde do kytek, poprvé začínám uvažovat o předčasném ukončení pochodu.

Cestou dolů k zámečku Tři Trubky mě chmury trochu přejdou, ale další vracečka na Třítrubeckou vyhlídku, byť skromnějších parametrů, mě zase srazí dolů. A když nefunguje hlava, tělo se obratem rádo přidá. Chodidla pálí, jako bych šel po střepech, moje chůze připomíná spíš ploužení. U Zlámané lávky odbočuji po asfaltce nahoru do kopce, ale s každým dalším krokem se mi mé počínání jeví stále pošetilejší. Do cíle zbývá ještě přes 40 kilometrů, moje tempo je na úrovni chromého válečného veterána z WWII a píchání v chodidlech začíná přesahovat únosnou míru. Ne, dál to prostě nedám…

Vyndavám telefon a volám si odvoz. Po dohodě místa a času analyzuju mapu a rozhodnu se vrátit na hlavní silnici a jít podél Klabavy, protože to bude o pár stovek metrů kratší, než je trasa pochodu. Cestou dolů potkávám snad 15 pochodníků a všichni mě přátelsky varují, že jdu špatným směrem. Stále dokola opakuji, že končím, že to moje chodidla nezvládnou, a s každou další replikou je mi víc a víc do breku. Naštěstí se konečně dostávám na hlavní silnici, kde proud pochodníků vysychá, a přede mnou je jen posledních a osamocených 5 kilometrů pochodu.

Ve vesnici Strašice hledám hospodu Na Benátkách, kde má být další, pro mě však poslední čipová kontrola. Vracím čip, informuji pořadatele o svém konci, a pak si jdu k hlavní silnici počkat na odvoz. Když moje drahá budoucí ženuška dorazí, tiše se k ní svalím na přední sedadlo a pochod Brdskými Hvozdy pro mě definitivně končí.

Co dodat? Ani nevím… Vnímání pochodu je samozřejmě ovlivněné tím, že jsem skončil v poli poražených. Z počátku jsem měl vztek, nejen na sebe, ale i organizátory. Nějak jsem si vsugeroval, že se půjde více méně v terénu a podle toho volil obutí. Skutečná trasa vedoucí po silnicích a zpevněných cestách byla pro mé boty neřešitelná. Na druhou stranu (a po vyprchání emocí) musím uznat, že tohle jsou prostě Brdy… Bývalý vojenský prostor, který si vojáci upravili podle svého, a kde se mimo značené cesty může povalovat spousta nebezpečí, prostě 100% trailový pochod nabídnout nemůže. Příště budu snad moudřejší a zvolím lepší obutí.

Jinak se ale o pochodu nedá říct špatného slova. I když to byl první ročník, organizátoři se očividně učí od mistrů a hlavně mají snahu a chuť být dobří. A daří se jim to – značení super, občerstvovačky vynikající, atmosféra na jedničku. Když budu mít čas a větší péči věnuji přípravě, určitě se za rok pokusím o reparát.

Na úplný závěr malá a neúplná statistická rekapitulace. Celý závod měřící 127 kilometrů jsem nezvládl, skončil jsem na 94. kilometru, kam jsem došel za 18 hodin 35 minut průměrným tempem 11:56 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal 2306 metrů a sestoupal 2253 metrů. Na start závodu se postavilo 69 účastníků, nedokončilo 25 včetně mě. Vítěz to dal za neuvěřitelných 15 hodin 57 minut, kompletní výsledky jsou zde.

Poznámka: Tuto reportáž jsem z různých důvodů psal až s více jak ročním odstupem. A protože jsem již starší člověk a moje paměť začíná vynechávat, tak přestože jsem se snažil psát vše podle skutečnosti, za případné nepřesnosti se předem omlouvám.

Pin It on Pinterest