Je to prostě pech. Obrovskej, pitomej, smutnej pech. Celou zimu jezdím na kole do práce. V jakémkoliv počasí. Ať už byl déšť, bláto, vítr, sníh, náledí, mráz, prostě cokoliv, vyjel jsem, a po určité době také dorazil do cíle. A když už jsem si vybudoval takovou fyzičku, že to začalo vypadat dobře i s mým oblíbenějším sportem – běháním, přišlo to nešťastné pondělí a rázem bylo všechno jinak.

Nehoda — pondělí 11.5.2026

Klokočná, 5:00 — Vstávám jako obvykle brzo. Těším se, po týdenní rýmičce strávené v posteli se konečně zase podívám ven a projedu se trochu na kole, do práce. Venku je už světlo, nad obzorem vychází sluníčko, je sucho, jen trochu zima. Oblékám si krátký cyklistický dres a přes něj přetahují zimní bundu. Pro jistotu. Zapínám cyklopočítač a vyrážím. Relativně pomalu a opatrně, jsem po nemoci. O 3 minuty později odbočuji u Jedlice na lesní cestu, a pak už to jde ráz na ráz. Koutkem oka ještě zahlédnu malý kus dřeva před předním kokem, následně už se jen ozve drsný kovový zvuk, jak se mi o ten klacek vzpříčený ve vidlici trhá přední výplet, a já po krátkém letu přes řídítka tvrdě dopadám na zem.

Bolest a šok. Prvních 5 minut jen ležím na zemi, držím se za pravé rameno. Střídavě fňukám a nadávám. Když se trochu vzpamatuju, rychle si zkontroluju celé tělo. Zdá se, že kromě bolavého ramene mi nikde nic netrčí, neprosakuje, nechybí ani nepřebývá. Stoupám si na nohy a kontroluju kolo. Výplet předního kola je potrhaný a náraz nevydržel ani držák radaru, jinak je na první pohled kolo celé. Sbírám ze země batoh a pomalu se vydávám na krátkou cestu k domovu.

Těch 999 metrů do kopce mi zabere rovných 20 minut. Konečně jsem doma a padám vyčerpáním na gauč. Dalších 15 minut jen ležím a zhluboka dýchám. Teprve pak si sundávám bundu a před zrcadlem provádím druhou, podrobnější prohlídku svého těla. Ani ta ale naštěstí neukáže nic jiného, než do fialova se zbarvující pravý loket a nehezkou bouli na pravém rameni. To nevypadá dobře, musím do nemocnice. Volám drahé polovičce, která je dneska v Praze. Snažím se ji nevyděsit. Vysvětluju, co se stalo. Slibuje, že za hodinu bude doma. Opět se hroutím na gauč a čekám.

Je tu! Znovu vyprávím události posledních 2 hodin, co se stalo. Radíme se, co dál. Zkusíme nemocnici v Říčanech. Raději tam dopředu volá, ať tam nejedeme zbytečně. V pohodě, jsou tam a máme přijet. Tak jedem!

Říčany, Nemocnice AGEL, 8:15 — pondělní ráno není na ošetření úrazu úplně nejvhodnější doba, čekárna chirurgické ambulanci praská ve švech. Kromě mě je tam ale většina lidí jen na kontrolu, takže to docela odsýpá. Jediný úraz přiveze sanitka z nějaké Říčanské firmy, kde dělníkovi najel kolega na nohu těžkou ještěrkou. Po intervenci mé drahé polovičky, že mě to taky bolí, jdu na řadu. Vyprávím paní doktorce, co se stalo. Příště si mám prý zavolat sanitku, nebudu muset tak dlouho čekat. Posílá mě na rentgen, kde mi dělají 6 snímků, kromě ramene i žebra a plíce, jestli nemám pneumotorax.

Vracíme do čekárny, kde trpělivě čekáme na popis. Asi za čtvrt hodiny nás znovu volají do ordinace. Paní doktorka pro nás má dvě zprávy. Tou dobrou je informace, že klíční kost není zlomená. Tou špatnou zprávou je, že už netvoří spolu s lopatkou jednolitý celek, ale vazy jsou přetržené. Říká tomu AC luxace Tossy typ III a prý bude nutná operace. Jiné zranění se naštěstí nepotvrdilo. Na dotaz, jak to bude s operací, říká, že ji tu neprovádějí a že budeme muset někam do spádové nemocnice. Jelikož mám trvalé bydliště na Praze 4, posílá nás do Thomayerovy nemocnice v Krči. Píše zprávu, snímky tam posílá elektronicky. Nakonec dostanu slušivou fialovou ortézu Ortex. Děkujeme, loučíme se a vyrážíme do Prahy.

Praha, Fakultní Thomayerova nemocnice v Krči, 11:15 — tak jestli bylo v Říčanech plno, tak tady to vypadá jak v americkém seriálu Pohotovost. Bude to na dlouho! U registrace se mě sestřička snaží přesvědčit, že Záběhlice nejsou Praha 4. Nakonec si to nechá vysvětlit, zaregistruje mě, a můžeme si sednout. A čekat. Vzhledem k tomu, že většina pacientů má spíš akutní zranění, pobyt v ordinací se táhne. Každou chvilku navíc přivezou na vozíků nějakého ještě akutnější chudáka, který má přednost. Pořadí pacientů určuje lékař…

Ve 4 hod. odpoledne začíná noční směna. Bojím se, aby mě neposlali domů, ale očividně tu jedou nonstop. 45 minut poté se konečně ozve me jméno a já vcházím do ordinace, kde sedí velmi mladá paní doktorka. Ta mi víceméně potvrzuje to, co jsem věděl už z Říčan. Rameno je v háji, je nutná operace. Vzápětí se ale omlouvá, že to teďka mají hodně nabité, takže termín operace může stanovit nejdříve za 14 dnů. A že pokud se mi podaří najít dřívější termín někde jinde, bude to tak lepší pro obě dvě strany. Pro jistotu mě nicméně píše žádanku na předoperační vyšetření a objednává na operaci 25.5.2026. Loučíme se a konečně vyrážíme zpátky domů. Cestou si kupujeme večeři, po příjezdu domů ji sním a padám do postele. Byl to dlouhej den, jsem úplně hotovej…

Den 1. — úterý 13.5.2026

Klokočná — od rána kombinuju práci a hledání nemocnice, kde mi mohou udělat operaci dřív, než za 14 dní. Ani jedno nejde úplně hladce. Práce na počítači jen levou rukou není zrovna efektivní, a pokud jde o nemocnice, v prvním kole hledám jen ty, které nabízejí takzvanou jednodenní chirurgii. Bohužel, když už se mi někam podaří dovolat, dostanu jen suché oznámení, že mnou požadovaný typ operace neprovádějí. Odpoledne proto píšu drahé polovičce aby podle dohody do hledání zapojila i širší rodinu. Další komplikací je předoperační vyšetření, můj praktický doktor mi nabídne termín až ve středu za týden. Po krátkém přemlouvání nakonec za hodinu volá a dostávám termín už na tento čtvrtek. Mám alespoň jedno malé vítězství.

Ruku mám trvale v závěsu. Když je v klidu, nebolí. Ale rychle se unaví. Řízení levé ruky pro všechny činnosti je taky dost nápor na mozek, po 2 hodinách jsem unavený tak, že se musím na chvíli natáhnout. Večer dostanu zprávu, že se snad povedlo vyjednat něco v Motole, zítra se dozvím víc. Do postele jdu s mírným optimismem.

Den 2. — středa 13.5.2026

Klokočná — na mobilu mám zprávu, zítra se mám v 8 ráno hlásit v Motole. Což je bohužel ve stejné chvíli, kdy my měli dělat předoperační vyšetření. Nedá se nic dělat, znovu volám do ordinace praktického lékaře a vysvětluji situaci. Jsou vstřícní, předoperační vyšetření mi posouvají na pozdní dopoledne, to bych měl stihnout. S klidnou myslí se tak po zbytek dne můžu věnovat jen práci. Levá ruka začíná malinko poslouchat, ale vyčerpávající to je pořád. Večer ještě za pomoci Chat GPT studuju různé způsoby operací a léčby, mám z toho hlavu jak pátrací balon. Raději jdu spát.

Den 3. — čtvrtek 14.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 7:15 — v Motole jsem hodně brzy, půl hodiny čekám. Po včerejším samostudiu mám trochu obavu, jestli mě nebudou přemlouvat na konzervativní léčbu. Ale pak se věci dají do pohybu a za hodinu mám jasno – operace je skutečně nutná, už jsi mě tu nechají. Následuje standardní přijímací procedura, odběry, několik vyšetření a spousta papírování. V poledne už ležím na lůžkovém oddělení traumatologie, na pokoji číslo 11. Spolu se mnou je tam ještě jeden cyklista, a pak letec na křídle se zlomenou stehenní kostí. Panuje tam překvapivě dobrá nálada, vyprávíme si o svých bebíčkách a drbeme o všem možném. V rámci předoperačního vyšetření mě ještě pošlou na rentgen plic, a na posteli mi trojice budoucích sestřiček a bratříčku natočí EKG. Večer dostanu tradiční nemocniční stravu – polévku a asi zeleninové lečo s bramborem, následně usínám. O svém zranění jsem zatím nemluvil s žádným doktorem, tak snad zítra.

Den 4. — pátek 15.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 5:30 — tradiční, velmi časný nemocniční budíček mě nějak nepohoršuje, už jsem stejně vzhůru. Snídaně se mě netýká, tak jen zapiju prášek a čekám na vizitu. Doktor s několika kolegy se věnuje především druhé klíční kosti, kterou dnes budou propouštět. Mě akorát oznámí, že budu operován. Jelikož nejsem od přírody moc asertivní, a pan doktor vypadá, že už má být někde jinde, nechám to být a na nic se neptám. Zhruba v 9 hodin mi sestřička přijde napíchnout kanylu, pak se převleču do „andělíčka“ a začínám se těšit na cestu na sál. Nejvíc mě zaujme pásový přepravník oddělující sterilní operační prostředí od zbytku nemocnice, na kterém se projedu jak bochník chleba. Pak už si pamatuju jen potetované ruce nějaké mladé osoby na sále, a o pár vteřin později usínám.

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 11:30 — Hotovo! První probuzení hned na sále, další už na pokoji ve své posteli. Ruka se zdá být v pořádku, zato v krku mám příšernou paseku. Že bych se na sále nastydl? Byla tam hrozná zima. Dostanu kapačku a každou chvilku upadám do spánku. Asi 4x mi nějaká „Jeskyňka“ přijde změřit tlak. Kapačka kape asi dvě hodiny, moc jí to nejde. Ruka trochu začíná bolet, tak si řeknu o nějakou farmakologickou pomoc. Podle štítku dostanu rozpuštěný Ibuprofen 400, ale ani ten nekape o moc rychleji. Za dalších 30 minut žádám sestřičku v zácviku, aby mě odpojila. Už mám hrozný hlad a oběd mi přes 2 hodiny stydne vedle na stole. Po jídle znovu usínám.

V krku mám pořád sucho, každé polknutí je boj. Ptám se sestřičky, jestli nemá něco na škrábání v krku, že jsem se na sále asi nastydl. Odpovídá, že mě museli intubovat, takže mám hodně pít a že to přejde. A jestli nechci Hašlerku. Chci. Večer mám hodně společenský, přijdou mi hned dvě návštěvy, a kolegovi na vedlejší posteli udělá soukromé představení dokonce kouzelník. Odpoledne i večer tak utečou coby dup, blíží se noc. Noční směna přinese prášky proti bolesti, a přikáže mi podložit si bolavou ruku polštářem, aby přes noc nenatekla. Nepřirozená poloha ruky bohužel dost bolí, a ani dvojice prášku s tím nic neudělám. Dnešní noc bude asi dlouhá…

Den 5. — sobota 16.5.2026

Praha, Fakultní nemocnice v Motole, 5:30 — noc stála úplně za prd. Jednak jsem musel asi stokrát na záchod, a pak mě přizvednutý loket bolel tak, že ani dva prášky proti bolesti nezabraly. Ve 3 ráno mě to přestalo bavit, polštář pod loktem jsem vyhodil, a alespoň na 2 hodiny se prospal. Když ale začal tradiční hlasitý lomoz na chodbě, k dobrému vyspání jsem měl hodně daleko. Loket to naštěstí přežil bez úhony, dokonce i krk je mírně lepší. Čekání na vizitu v 8 hod. si tak krátím především spánkem a pojídáním dvou rohlíků s pomazánkovým máslem.

Ani během vizity se nedozvídám nic nového. Pan doktor se mi zeptá, jestli chci jít domů, a na moji kladnou odpověď odpoví, že tedy půjdu. Tím konverzace končí. Dle sestřičky to ale chvilku potrvá, pan doktor je tu sám, a tak mám počítat spíš kolem poledne. Přepínám se tedy znovu do klidového režimu a čekám. V 10:30 mi přijdou vytáhnout kanylu a 30 minut nato jsem dostávám i propouštěcí zprávu. Konečně vím, že mi do ramene dali „hook plate“, což byla moje preferovaná varianta. Tím pro mě pobyt v nemocnici pro tuto chvíli končí. Oblékám se, loučím se a vyrážím na metro, které je ve velmi příjemné, docházkové vzdálenosti od nemocnice.

Cesta metrem je pro moje bolavý rameno asi nejpříjemnější. Projíždím celou Prahu až na Skalku, odkud si domů beru Bolta. Řidič je velmi milý a ohleduplný, ale stejně si za těch 25 kiláků rameno pěkně naklepu.

Klokočná, 12:45 — jsem doma! Napřed si dopřeju příjemnou rychlou sprchu sprchu od prsou dolů, pak sním připravené jídlo a jdu si lehnout. Rameno je po jízdě docela unavené, odpočinek v posteli přijde vhod. Prášek si zatím brát nechci.

Odpoledne dorazí drahá polovička s návštěvou. Přiveze mi dárečky z Alzy, mj. tlakoměr od Garminu. Hned ho zkouším, bohužel výsledek 150 / 92 je stejně hrozný, jako byl v nemocnici. Doufám, že to je skutečně jen dočasné. Třeba za to může únava, dnešní noc byla vážně špatná. Kolem deváté si jdu lehnout a brzy usínám. Snad mi dva Ibalginy 400 mg dopřejí klidnou noc.

Den 6. — neděle 17.5.2026

Klokočná — Ráno mám pocit, že jsem se vyspal do růžova. Nadšení bohužel končí s prvním polknutím. Opět se mi zdá, že polykám písek s drceným sklem. Jak se později dozvím, celou noc jsem chrápal, takže to v krku vypadá jak v polepšovně. Naopak ruka je překvapivě dobrá, není nateklá a nebolí. Po snídani si proto dojdu pro posilovací kleště, nastavím je na nejlehčí úroveň a do večera si dám několik sérií mačkání. Dávám si pozor, abych vůbec nezatěžoval rameno, ale pracoval jen dlaní a zápěstím.

Po obědě na chvíli sednu k počítači a začínám sepisovat tenhle román. Prokládám to odpočinkem a spánkem, takže den příjemně uteče. Celý den obejdu bez prášku proti bolesti, když je rameno unavené, začne bolet, tak si dám chvíli pohov a rychle se to spraví. Ibáč si beru až na noc. Jen ten krk se zatím moc nelepší a tlak mám taky pořád nehezky vysokej…

Den 7. — pondělí 18.5.2026

Klokočná — s operovaným ramenem nechcete dělat dvě věci – kejchat a dávit se. Proti tomu prvnímu pomáhá zatlačit prsty na kořen nosu, u druhýho stačí nestrkat si při čištění zubů škrabku na jazyk až hluboko do krku. Ale levá ruka holt stále není tak obratná, jako pravačka. Jinak krk je lepší, rozhodně to není taková hrůza, jako včera.

Ráno dělám zase 100 stisků posilovacích kleští a pak chvilku protahuju pravý loket. Rameno zůstává v klidu, samozřejmě. Píšu do kartotéky traumatologie v Motole. V úterý mám jít na kontrolu, tak se ptám kdy.