S Trilobitem (ne)zimou nezimou 2026 aneb blýskání na lepší časy?

Loni jsem se postavil na start dvou pochodů. A v obou mi vystavila stopku bolavá stehna. Zatím co 14 kilometrů v Pikovicích mi ani nestálo za reportáž, v Beskydech jsem dokulhal až do půlky a měl alespoň něco k sepsání. Letošní Zimou Nezimou slibovalo krásné jarní počasí, tak jsem si řekl, že když se to zase „pokazí“, užiju si alespoň trochu sluníčka. Poslední únorovou sobotu jsem se tak sbalil, obul zbrusu nové Hoka Mafate 5 z Trailpointu v konfekční velikosti 49 a 1/3 a vyrazil do Brd.

Startuje se v 7:45 z Všenor, ale cíl bude v Řevnicích. Tak jsem pro co nejpohodlnější pozávodní cestu domů mířil právě tam. Cesta byla v pohodě, provoz slabý, za 45 minut jsem byl na místě. Zaparkoval jsem na parkovišti před nádražím, koupil si v mobilu jízdenku a 10 minut poté nastoupil do vlaku, který mě dovezl až na start. Tam už bylo několik pochodníků a dva stolečky s organizátory. Zaplatil jsem 80 korun, dostal itinerář a začal se připravovat na start.

Start závodu byl plánován po příjezdu vlaku od Prahy, kterým se měla dostavit převážná část startovního pole. Vzhledem k (ne)očekávanému zpoždění nakonec vlak dorazil asi o 25 minut později, během kterých jsem se zahříval rozcvičkou. Byly asi 2 stupně nad nulou, jinak bych zmrznul. Díky registračnímu stolečku jen pro závodní padesátkaře bylo pár minut po příjezdu vše zaregistrováno a my se mohli přesunout na start. 

Tam se nás sešlo asi 20. Bez velkých okolků jsme se seřadili, Václav odpočítal a mohli jsme vyrazit. Můj první letošní pochod právě začal!

Vzhledem k tomu, že železniční stanice je více méně na břehu Berounky, jinam než do kopce se začít nemohlo. Ale alespoň jsem se pořádně zahřál, vyrazil jsem jen v tričku a kraťasech; většina soupeřů byla oblečena výrazně tepleji. Díky intenzivní rozcvičce se mi ale jde krásně, nic mě nebolí, netáhne, zatím paráda.

Kromě teploty jen pár stupňů nad nulou je i hustá mlha. Na sluníčko si musíme počkat. Ale i to má své kouzlo, některé fotky vyšly fakt parádně. Já si užívám radost z pohybu, ale hodně se krotím, nechci dopadnout jako loni.

U Jíloviště křížíme dálnici D4 a dál pokračujeme na východ k Vltavě. Držím se poblíž smíšené dvojice, kilometr na hodinkách pípá každých 5 až 7 minut. Protože nemám tužku, u rozcestníku U nádrže si letopočet na značce fotím. 

Zhruba 45 minut po startu se mlha rozpouští, k první živé kontrole v Trnovské krčmě v obci Trnová přibíhám už za plného sluníčka. Dostat razítko do kontrolní karty trvá jen pár vteřin a vzápětí vyrážím na další část pochodu.

Běží se mi parádně, většinu kilometrových úseků zvládám pod 6 minut. A nijak se nepřepínám, tepovka krásně nizoučko. Běží se mi tak dobře, na seběhu kolem potoka Korábka přestanu dávat pozor a hned je tu skoro 300 metrový kufřík. Ale to mě dneska nemůže rozhodit.

Trasa je zatím ideální, většina lehký trail, minimum asfaltu, žádná divočina. Bláta je také málo, na konec února určitě. Celkově je počasí jak malované, běžím, kochám se, užívám si to.

Na druhé samostatné kontrole u Spáleného mlýna fotím zrušenou autobusovou zastávku, pak pokračuju dál do vesničky Líšnice. Krátký asfaltový úsek si zjednoduším během po travnaté louce, podchodem dnes podruhé křížím dálnici D4. Jen proběhnu Řitkou a jsem zase v přírodě, v přírodním parku Hřebeny.

Krásné počasí přilákalo do přírody spoustu turistů, ale místa je tu dost, nijak mi to neirituje. Chvilku vyklusávám do mírného kopce, pak se cesta stáčí a vede mě na Skalku nad Mníškem pod Brdy.

V nohách mám přesně 21 kilometrů, které mi trvalo uběhnout necelých 150 minut. U občerstvení je fronta, tak si jen dám do kontrolní karty razítko osamoceně čekající na stole a po krátkém pokochání oblíbeným místem mého otce pokračuji dál.

Dobrá zpráva je, že mě čeká asi 5 kilometrů příjemného výklusu z mírného kopce. Ta špatná je, že naprostá většina těch pěti kilometrů bude o asfaltu. Ale díky mým super extra tlumeným bačkůrkám od Hoky to pro mé nohy nepředstavuje žádný problém. Běžím, kochám se jarním lesem a je mi fajn.

V Kytíně jsem v polovině pochodu. Čas je lepší, než jsem čekal. A hlavně mě pořád nic nebolí, nic netáhne, žádná křeč. Až se mi tomu nechce věřit.

Postupně míjím Chouzavou a Voznici. Čeká mě nepříjemné, dlouhé a táhlé stoupání až na Stožec. Někde uprostřed mě předbíhá povědomá tvář, Hanka Váchová. Běží do kopce jako by to byla obyčejná rovinka! Za már minut mi mizí z dohledu a jsem zase sám.

Na rozcestí u Stožce je další přístřešek okupovaný partičkou trempíků. Je jich tady požehnaně! Fotím si odpověď na otázku, komu zdejší lesy vesměs patří. Pohledem do mapy se ujišťuju v tom, že jsem skutečně na nejvzdálenějším místě letošního pochodu, dál už se budu jen vracet směrem ke startu (a cíli). 

Lesní cesta kolem Stožce je asi nejvíc podmáčená z celého pochodu. Nechci si nabrat, tak opatrně skáču z kořene na kořen. U bývalého vojenského prostoru Klondajk se to ale zlepší a dál už je to zase v suchu. Fotím si mohutný Třebízského dub a na rozcestí Na Soudném i další odpověď na kontrolní otázku.

Do cíle zbývá 10 kilometrů a pořád je mi hej. Dokonce mám pocit, že když zrychlím, zvládnu dnešní pochod pod 6 hodin! Na okraj Halounů proto vyklusávám možná až příliš rychle, což má za následek nepříjemné píchání ve stehnech. Není to sice takové intenzity, jako loni, ale je to jasné znamení, že takhle tedy ne. Proto zase zpomalím a k poslední velké zkoušce, výstupu k Jezírku, už jen lehce vyklusávám.

Je to sice asi jen 150 výškových metrů, ale pro mě je to jako výstup na Everest. Nohy bolí a já se dnes poprvé začínám těšit do cíle. Pyšné myšlenky na „dalších 50 kilometrů“ a podobně se rozplývají jak ranní mlha a já bojuju o dokončení.

Nahoru to ještě jde, ale prudký sestup dolů mě definitivně dorazí. I z kopce mi kilometr trvá skoro 9 minut, na čas pod 6 hodin už ani nemyslím. Ale to už mi na hodinkách pípá padesátý kilometr, do cíle zbývají už jen dva. To dám, i kdybych se měl plazit!

Naštěstí to není potřeba. Dokonce se mi na méně prudkém kopci daří zase popobíhat, takže poslední dva kilometry stlačím pod 14 minut. Běžím kolem řevnického Lesního divadla, pak kolem náměstí až k parkovišti u nádraží. A tam, přímo před mým zaparkovaným autem, vidím tu nejkrásnější ceduli s nápisem Cíl!

Otevírám dveře a vcházím do restaurace hotelu Grand. Vypínám hodinky a jdu se hlásit ke stolečku, u kterého sedí organizátor Václav. Gratuluje mi, dostávám medaili a diplom. Říká mi, že jsem sedmý a že vítěz to dal za 4:36. Ale dneska jsem neměl medailové ambice, mým cílem bylo dokončit, a to se mi povedlo!

Loučím se, jdu si do nedaleké Žabky koupit něco k pití. Pak si sednu na lavičku a vychutnávám si ten slastný pocit z dokončeného závodu. Tak snad nebude zase na dlouho poslední!

Co říci závěrem? Všechno prostě vyšlo na jedničku! Počasí, trasa, nové obutí a hlavně moje tělo konečně začalo spolupracovat. Každodenní protahování a cvičení očividně funguje, tak snad je to na dobré cestě zase se podívat do cíle i nějaké té stovky. Mám jich na letošní rok naplánovaných několik, tak uvidíme, jak spokojený budu v prosinci. V každém případě na letošní Zimou Nezimou budu mít jen jednoznačně příjemné vzpomínky!