Písek. Všude jen písek! A taky korek! (Cavaleiro -> Vila Nova de Milfontes)
Den 7. — Sedmý den je takovou esencí celého Fishermen’s Trailu. Vesměs celou dobu vede po pobřeží, s jednou odbočkou do vnitrozemí do vesnice Almograve. Čeká mě spousta písku, moře a skal, a také nějaká ta místní flóra. I dnes má být pěkně, ale teplota setrvale klesá nejen v noci, ale i přes den – podle předpovědi bude maximálně 14 stupňů. V každém případě už se začínám trochu těšit do cíle nejen dnešní etapy, ale i celé této expedice.
Budím se v 7 ráno. Docela odpočatý, ale pořád mám pocit, že jsem to možná s tím otužováním v tričku a studené vodě Atlantiku malinko přehnal. Každopádně jsem spal jako dudek. Určitě tomu pomohl i elektrický přímotop, kterým jsem si před usnutím o pár stupňů zvýšil teplotu místnosti. Dneska v kempu to bude studený odchov, podle předpovědi má být 6 stupňů…
O hodinu později vyrážím na cestu. Projít skrz vesnici mi trvá jen pár minut, brzy jsem v zemědělské oblasti mezi poli. A za dalších 10 minut jsem u moře. Po pravdě řečeno už to začíná být malinko monotónní. Je krásné ráno, nebe skoro bez mráčku, hezké scenérie, bouřící moře. A stejně to na mě moc nepůsobí. Možná je to i proto, že i v mikině se stále nemůžu zahřát, ruce mám od hůlek úplně promrzlé.
A přitom tento úsek patří mezi ty nejhezčí, co jsem zatím viděl. První část vede přímo po útesu, hlubokým pískem, nad několika krásnými písečnými plážemi. Dělám jednu fotku za druhou. Pak se od moře malinko uhne a můžu si užít vzrostlý borový háj. Nakonec se vracím zpátky k moři, kde se písek v ranním sluníčku jeví skoro oranžový a rozbouřené moře vytváří hlasitou kulisu. Ale tak nějak už jsem to všechno viděl, zažil…
Zhruba po hodině chůze se konečně zahřeju a můžu si sundat mikinu. Za další hodinu přicházím kolem dalších luxusních pláží až na kraj vesnice Almograve. To nejdůležitější se tady odehrává kolem hlavní silnice. Jsou tu obchody i restaurace. Dostanu chuť na ranní kávičku, tak do jednoho otevřeného podniku statečně vstoupím. Není to tam úplně ideální, kromě kafe bych ocenil i něco sladkého, ale to tu nemají. Tak si ke kafi dám malé pivo a snídani mám z krku.
Kolem vyzdobeného kruháku pokračuju ven z vesnice. Napřed po silnici, pak po polní cestě. Vehledem k množství písečných úseků si chůzi po zpevněném podkladu docela užívám. K moři přicházím u pláže nazvané Praia da Foz dos Ouriços, což v překladu znamená něco jako Pláž u ústí (potoka/řeky) s mořskými ježky. Což zrovna dvakrát ke koupání neláká, ale dneska stejně nemám úplně chuť lézt do studené vody. Když začne foukat, není mi moc teplo ani na sluníčku.
Jdu nad mořem po útesech. Dole se střídá jedna pláž za druhou. Některé jsou krásně písčité, jiné se spoustou skalních výběžků, většina to ale v různém poměru kombinuje. Naprostá většina není nijak chráněná, takže velké vlny příboje pravidelně dojíždí až na pobřeží. Kdyby se mi povedlo najít nějakou chráněnou zátoku, kde je klidná voda, možná bych si přeci jen ještě jednou šel zaplavat. Ale zatím to vypadá na marný boj…
Hned za dalším „vrcholkem“ se na mě usměje štěstí. Část pláže se schovává za skalami, takže pár desítek metrů od břehu je hladina jak zrcadlo. Má to jen jednu vadu – není tu žádný rozumný přístup. Chvíli zkoumám možnosti, ale bez dlouhé zacházky se dolů prostě nedostanu. Teprve po mnoha minutách chůze scházím až k hladině, ale tato pláž je naopak pro koupání spíš nevhodná. Opodál chytá ryby osamocený rybář, jinak jsem už delší dobu nepotkal ani živáčka.
Je poledne. Trasa občas mírně zabloudí do vnitrozemí, kde mou kondičku prověří tradiční lávky, stromové tunely, úzké průchody skrz keře a další radovánky. Proti předchozím dnům je to ale vesměs na pohodu. A docela pravidelně se to střídá, chvíli jdu po pláži, chvíli se prodírám bujnou vegetací.
No… Třeba maso… Když mi přinesou jídelní lístek, jídla na něm se dělí pouze na vegetariánská a veganská. Alespoň že pivo mají dobré, alkoholické. Nakonec si vyberu nějaký burger a když mi ho přinesou, nelituju. Sním všechno a navrch si dám nějaký dezertík s pistáciemi a kafe. No… Třeba maso… Když mi přinesou jídelní lístek, jídla na něm se dělí pouze na vegetariánská a veganská. Alespoň že pivo mají dobré, alkoholické. Nakonec si vyberu nějaký burger a když mi ho přinesou, nelituju. Sním všechno a navrch si dám nějaký dezertík s pistáciemi a kafe.
Stojím na břehu řeky Mira. Kousek ode mě je městečko Vila Nova de Milfontes, ale dostat se na druhý břeh je možné jen přívozem nebo po mostě. Volím most a dobře dělám. Jakmile totiž vyšplhám od břehu řeky pár výškových metrů vzhůru, cesta mě zavede do zvláštního lesíka. Část stomů má do výšky dvou metrů oholenou kůru a bíle napsanou číslici, většinou 4 nebo 5. Popíšu situaci AI a rychle dostanu vysvětlení – jedná se o korkové duby a číslice udává rok „sklizně“. Kůra se totiž může loupat jen jednou za 9-10 let, tak aby v tom měli přehled. Portugalsko je v tomto oboru světová jednička, produkuje více než polovinu světového korku.
Zbývající část cesty není moc zábavná. Jdu podél silnice, kde auta jezdí minimálně stovkou a blízko mě. Za mostem zapomenu odbočit, tak si plánovanou trasu ještě o pár stovek metrů prodloužím, a městečko Mila Nova de Milfontes jako takové se mi jeví sice pěkné, ale poněkud rušné. Podle instrukcí se mám hlásit v hotelu HS Milfontes Beach Hotel, ale tam si mě jen zapíší, dají klíče a pošlou o ulici vedle, kde v Pátios da Vila budu reálně nocovat.
Nakoupím v malé večerce (kde se mě prodavač až moc významně ptal, jestli nechci ještě NĚCO…), najím se, dám si sprchu a zalezu do postele. Zítra to bude malinko náročnější. Ani ne tak trasou, jako spíš nutností stihnout autobus. Tak abych byl raději co nejvíc odpočinutý…
Malý apartmán v prvním patře je hezký, ale malinko studený. Naštěstí je v ložnici klimatizace, která umí i topit – nastavím tam 24 stupňů a pustím na plný plyn. Pak se jdu cournout po městečku a nakoupit něco k večeři – v restauraci jsem dneska byl a jelikož u platím navíc za hotel, musím se malinko omezit v jídle. Nakoupím v malé večerce (kde se mě prodavač až moc významně ptal, jestli nechci ještě NĚCO…), najím se, dám si sprchu a zalezu do postele. Zítra to bude malinko náročnější. Ani ne tak trasou, jako spíš nutností stihnout autobus. Tak abych byl raději co nejvíc odpočinutý…