Prý to bude pohodička, říkali… (Salema Eco Camp -> Vila do Bospo)
Den 2. — Na druhý den jsem si připravil pořádnou porci kilometrů, čeká mě jich skoro 48! Ale vzhledem k obtížnosti treku by to mělo být bez problémů zvládnutelné. Nejvyšší kopec bude mít jen 150 metrů a dohromady podle mapy nastoupám jen asi 600 výškových. Navigace taky zatím není nijak náročná, pokud nemám po levé ruce moře, jdu špatně. Takže mám asi největší obavu z toho, jestli mě dneska nebudou bolet stehna nebo si neudělám jiné bebíčko…
Noc byla, slovy klasika, „míň dobrá“. Několikrát lilo, občas se do stanu opřel silný vítr, dvakrát mě vzbudily divné zvuky. Spaní v kempu očividně není všelék, vyspal jsem se podobně blbě jako někde v divočině či pod širákem se zákazem stanování na mysli. Naštěstí je teprve druhý den treku, a tak můžu brát energii ze zásob. V 6 ráno začnu za svitu čelovky balit a 45 minut poté už mířím k vstupní bráně kempu. Úplně si nepamatuju, jak to tady funguje s odchodem před osmou hodinou, tak raději využívám situace a proklouznu pomalu se zavírající branou za odjíždějícím autem. Ale byla to zbytečná obava, v malém domečku u brány je noční hlídač, tak mu jen popřeju dobré ráno, zapínám hodinky a vyrážím na dnešní etapu.
Prvních 20 minut se rozehřívám svižnou chůzí z kopce dolů, zpátky k moři na pobřeží. Potkám jen jedno auto, jinak jsem sám. Je příjemně teplo, asi 16 stupňů, jdu jen v tričku. Ani v Salemě není ani živáčka, jen svítání a relativně klidné moře. Vyfotím pár fotek, zhluboka se nadýchám voňavého čerstvého vzduchu a po krátkém uvažování, jestli si nedat rychlou koupel, vyrážím dál na západ. Do nečekaně prudkého stoupání!
Když se vydrápu na útes, pokochám se vycházejícím sluníčkem. Bude mi svítit a hřát do zad, jedna z hlavních výhod jít tento trek „opačně“. Trochu tu fouká, tak to přijde vhod. Ale kromě slunečních paprsků se očividně zahřeju i pohybem, po krátké procházce skrz bujnou přírodu sestupuji skoro až na pláž. Praia da Santa vypadá úžasně! Opět potlačuji nutkání se jít smočit, dneska bych se vzhledem k plánované délce etapy raději nezdržoval.
Před dalším prudkým sestupem na pláž Figueira dělám malou zastávku u zříceniny pevnosti Vera Cruz da Figueira. Je jich tu na pobřeží celkem dost, většina v podobném, dost zbídačeném stavu. Tahle je zhruba 400 let stará a kromě kasáren pro vojáky byly součástí i dvě stážní věže se čtyřmi děly v každé z nich, a samozřejmě muniční sklad. Svou obrannou funkci plnila až do konce portugalské občanské války v roce 1834. Teď z ní zbylo už jen pár zdí…
Stoupání z pláže je zatím nejtěžší zkouškou. Až jsem si vzpomněl na Olafa – bláto, kameny a kořeny. Naplno využívám hůlek, je to tady prudké a klouže to, nerad bych sjel dolů po zadku. A to už to docela oschlo, po dešti bych tu jít nechtěl. Nebo tudy sestupovat, nahoru je to přeci jen bezpečnější.
O pár minut později mě pobaví mladý racek středomořský, který mi chvíli prošlapává cestu. Cupitá přede mnou snad 100 metrů, je to docela srandovní. Když zpomalím, zpomalí. Když zrychlím, zrychlí. Na několika křižovatkách neomylně následuje značku, teprve na jednom ze složitějších větvení udělá chybu a pokračuje po cestě s křížkem, čímž se naše cesty rozejdou.
Poprvé v dnešní etapě mě čeká delší cesta do vnitrozemí. Úplně nechápu proč, podle všeho je tu nějaký soukromý pozemek a majitel si nepřeje být obtěžován pochodníky. V každém případě mě čekají asi 3 kilometry nudného šlapání nejen od moře, ale v jednu chvíli dokonce špatným směrem na východ. Navíc do kopce, i když v tomto případě je nutné ten „kopec“ brát s rezervou. A ještě to vypadá na déšť…
Bylo to sice nudné a nezáživné, ale zase jsem po zpevněné cestě mohl jít hezky rychle. A deštík trval jen pár desítek vteřin. Za 30 minut jsem zpět u moře, na pláži Praia das Furnas. Na parkovišti poblíž parkuje asi 15 karavanů s mladými surfaři, nejčastěji s portugalskou nebo německou SPZ-kou. Je devět hodin, tak většinou snídají a připravují se na dnešní lov vln. Pár jich pozdravím a pokračuji dál.
Z pláže to je, jak jinak, hodně prudkým výstupem nahoru. Začínám být malinko unavený, takovou „Olafovu pilu“ jsem tu vážně nečekal. Naštěstí to teď bude pár kilometrů více méně po rovně a mé namáhané nohy si tak budou moci trochu odpočinout. Stehna naštěstí drží. Na malém mysu s vyhlídkou Ponta da Torre si u kamenné mohyly dělám ranní selfí a pak něco málo pojím a pořádně se napiju. Sluníčko se sice občas schová za mraky, ale jinak je dost teplo, pitný režim je základ úspěchu.
Čeká mě sestup na další obrovskou pláž, Praia do Zavial. Tady je docela narváno, parkuje tu několik desítek karavanů a v moři čeká na tu správnou vlnku odhadem několik desítek surfařů. Z dálky mi připomínali odpočívající lachtany či tuleně, ale to mě jen mátl jejich neoprenový oblek – voda má asi 16 stupňů, to na dlouhé cachtání bez ochranných pomůcek moc není. Je tu dokonce i restaurace, ale raději si zkusím najít něco klidnějšího, tady je na můj vkus až moc živo.
V rychlém sledu následuje několik dalších krásných pláží – Praia da Ingrina, Praia do João Vaz, Praia do Barranco. Ale užívám si to čím dál tím méně, protože každá taková pláž znamená několik desítek metrů prudkého klesání, pak pár stovek metrů v hlubokém písku a následně zase prudký výstup nahoru. Mám toho plný kecky, a tím nemyslím písek. Občas navíc sprchne, a i těch pár kapek deště udržuje blátíčko pěkně mazlavé a klouzavé, takže náročné. A aby toho nebylo málo, jsem na cestě už 4 hodiny, ale z dnešního přídělu jsem ukrojil jen necelých 15 kilometrů! Tímhle tempem dorazím do hotelu někdy nad ránem…
Naštěstí se příroda slituje a po zdolání stoupání z pláže Barranco se přede mnou rozvine krásně placatá a rovinatá krajina. Šance na zvýšení průměrné rychlosti, nebo spíš zatím pomalosti! Dokonce mi za odměnu vykvete na obzoru krásná duha. Nadšení vystřídá zděšení, strašidelný černý mrak a sílící vítr znamená jediné – žene se na mě pěkný slejvák! Snažím se si obléknout pončo, ale v tom větru je to dost obtížný úkol. Začíná silně pršet, zatímco já stále bojuju se žlutou pláštěnkou. Zvítězím zhruba ve stejné chvíli, kdy po 3 minutách déšť ustává. Tak si akorát udělám selfí s duhou a pončo zase sundám. Na tomto treku definitivně.
U polorozpadné farmy potkávám několik dalších batůžkářů, kteří zde očividně hledali útočiště před deštěm. Jen se pozdravíme a já pokračuju dál. Na obzoru už je vidět městečko Sagres, odpočinu si až tam. Ale cestou mě čeká ještě jedna zkouška, doposud asi největší a nejdelší pláž Praia do Martinhal, dlouhá snad kilometr. A značka mě vede přímo skrz. To už v botách nedám, proto se zouvám a jdu si smočit nohy do moře. Pak jen bosky pokračuju dál a vychutnávám si ten příjemný pocit chladu a písečné masáže. Na konci pláže se z písku oklepu a nazouvám si sandály, které jsem si koupil právě kvůli tomu. Mají vibramovou podrážku, tak snad se v nich bude dát chodit nejen po pláži…
Jsem v Sagres. Mám hlad jako vlk, tak mé první kroky vedou do malé samoobsluhy SPAR kousek od přístaviště. Dovnitř vcházím zrovna ve chvíli, kdy se z nebe spustí další průtrž. Tentokrát to vyšlo náramně! Než si stihnu nakoupit, je po dešti. A dokonce vysvitne sluníčko, tak se jdu najíst do parku se sochou Infante Dom Henrique, kde do sebe rychle nasoukám několik bagetek se sýrem a salámem a zapíjím to Colou. Nakonec se krmím skoro půl hodiny. A asi bych tu vydržel sedět i déle, ale obtěžují mě tu 3 vosy a dává se do mě zima. Jdu dál, mým cílem je nejjižnější bod Portugalska!
Tak nápad to byl dobrý, ale má háček. Nejjižnější část poloostrova Sagres chrání tentokrát hodně zachovalá pevnost stejného jména. A bez děla nebo vstupenky za 10 EUR se dovnitř nedostanu. Při pohledu na desítky natěšených turistů, se kterými bych měl zážitek sdílet, má chuť jít dovnitř opadá a po několika fotkách se rozhoduji, že nejjižnější část Portugalska raději oželím. Místo toho se vracím po západnější cestě zpět do Sagres a pak dál na severozápad podél pobřeží.
Úsek k majáku Cabo de São Vicente je celkem zajímavý, ale fakt dlouhý. Nabízí spoustu krásných výhledů na rozbouřené moře. Chvíli se jde kolem asi již nefunkční radarové stanice, po červeně zbarvené cyklostezce, v písku či po kamenech. Na nohou mám stále sandály a s každým krokem si získávají můj obdiv, jde se v nich fakt skvěle, bez ohledu na povrch.
Písečné úseky jsou náročnější, po kamenech zase jdu raději opatrně, abych si neukopl palec, ale celkově mě nic netrápí a cestu si užívám. Sluníčko pálí tak, že se raději namažu padesátkou krémem. A postupně se blížím blíž a blíž majáku a místu, kde se moje cesta bude lámat a dál budu mířit převážně na sever. Poslední úsek vede podél relativně frekventované silnice, ale naštěstí je tu chodník kombinovaný s cyklostezkou, takže žádný stres.
Jsem u majáku. Jeho světlo je prý viditelné až do vzdálenosti 33 mil, ale momentálně je ještě vypnutý. Je tu zase dost lidí. Tedy ne přímo u majáku, k tomu se nesmí, ale kolem. Tak se tu moc nezdržuju, maják si vyfotím a pádím dál. Je totiž už po třetí hodině a já mám do cíle stále více jak 15 kilometrů. A to jsem minimálně tři kiláky ušetřil vypuštěním návštěvy pevnosti! Vypadá to, že dneska do cíle za světla nedorazím.
Kousek od majáku se musím vrátit po stejné cestě, jako jsem přišel. Pak se značená trasa stáčí víc na sever a mě zase čeká hromada písku a kamení. Některé úseky jsou kamenité možná až příliš, kameny jsou navíc hodně ostré a nezřídka vratké, moje průměrná rychlost zase míří dolů. U pláže Praia do Telheiro naposledy sestupuji skoro až k mořské hladině, dál už to bude do kopce a čím dál tím více do vnitrozemí.
Je půl páté, sluníčko kreslí dlouhé stíny a já si fotím zdejší flóru. Ale pak se na obzoru několikrát zablýskne a já se začnu věnovat primárně rychlé chůzi. Občas dokonce zkusím popoběhnout, což sice s krosnou není ideální, ale zase to výrazně rychleji odsýpá. Terén mi naštěstí hraje do karet, pohybuji se po široké silnici, kde jsou největším nebezpečím hluboké kaluže plné vody. Pouštím si na mobilu písničky – není to sice úplně slušné, takhle v přírodě, ale snad mi to zdejší ptáčci a broučci odpustí.
Stmívá se. Mám za sebou přes 40 kilometrů, zbývá necelých 5. U kopce Torre de Aspa s nadmořskou výškou 156 metrů je vysílač. A cesta se láme, dál to už bude jen z kopce. Popobíhám stále častěji, mým cílem je dojít k ubytku bez nutnosti použít čelovku. A nezmoknout, kolem mě se honí všichni čerti. Poslední kilometr si svítím očima, ale na okraji vesnice už je sporadické osvětlení a tak můžu čelovku nechat v batohu.
K hotelu, nebo spíš penzionu Casa Mestre, dorážím přesně v 6 hodin. Suchý, déšť se mi vyhnul! Chvilku hledám vchod, pak mě milá paní domácí zavede do mého pokoje. Záchod a sprcha jsou sice na chodbě, ale jsou jen „moje“, klíč mám jen já. Děkuji jí, dávám si věci do pokoje, beru si malý batoh a rychle se vracím ven nakoupit – na večeři v restauraci jsem příliš KO. Cestou jsem potkal diskont Aldi, tak mířím tam. Výběr tam mají velký, ale otevřenou pokladnu jen jednu. V dlouhé frontě si chvilku povídám s notně podroušeným místňákem, kterému se čekání taky moc nelíbí. Nakonec naštěstí otevřou druhou pokladnu a já se po návratu do pokoje můžu konečně najíst a napít.
Dál už je to taková večern rutina. Dám si sprchu, začnu nabíjet veškerou elektroniku a jen tak ze zvyku zkusím, jestli dávají něco v televizi. Na intelektuálnější zábavu jako je čtení nemám dost sil. V televizi naštěstí nic nedávají, tak si pustím seriál na mobilu. Ale po chvíli se mi začnou klížit oči. Dneska to bylo nečekaně těžký, především první polovina mi dala zabrat. A to jsem si to ještě o 3 kilometry zkrátil! Raději se zachumlám do peřiny a bez problémů usínám.