Začátek písečného dobrodružství (Lagos -> Salema Eco Camp)

Den 1. — Celodenní cestování je vždy trochu nuda, proto samým vzrušením z nadcházejícího začátku expedice nemůžu dospat a budím se už v 6 ráno. První den jsem naplánoval na rozkoukání, 24 kilometrů s minimálním převýšením bude na protažení ztuhlých svalů a otestování poslední měsíce bolavých, ze šlapání na kole možná přetížených stehen tak akorát. Počasí má být ještě proměnlivé, ale bouřky ani tornádo v předpovědi nejsou, tak to snad všechno bude cajk!

Ještě před snídaní, která se formou bufetu podává od osmi hodin, přebalím batoh do expedičního režimu a stihnu se dojít podívat na start mého podzimního putování. Od hotelu se totiž musím pár minut vrátit, tak si bez batohu jen tak nalehko chci ověřit, že to nebude zbytečná cesta a že v místě oficiálního startu / cíle je alespoň informační cedule.

Procházka po okraji kanálu vedoucího do přístavu je nádherná. Sluníčko svítí, na obloze jen pár mráčků, nepřízeň počasí uplynulých dnů značí jen nečekaně vysoký počet louží a kaluží. Kolem mě běhají bežci, jezdí cyklisté, korzují turisté. Kochám se, koupu ve slunečních paprscích a pozvolna kráčím podle mapy v mobilu k mému bodu zájmu. Nacházím ho bez problémů, ale snaha něco se dozvědět není u první tabule moc ukojena…

Naštěstí je tam tabule ještě jedna a ta už je trochu sdílnější. Kromě obecných informací tam jsou i podrobné informace o značení a orientační mapka. Detailně je pak rozepsána první etapa mezi Lagosem a Luzem v délce přibližně 11 kilometrů. Já mám pro dnešní den trochu větší ambice a veškerý itinerář v mobilu, tak si jen přečtu, jaký je vztah mezi Fishermen’s trailem a často zmiňovanou Rota Vicentina, a vydám se na cestu zpátky k hotelu.

V hotelovém lobby už to pěkně voní, tak rovnou po schodech seběhnu jedno patro dolů do suterénu, kde je malá, ale útulná jídelna. Nevím, kolik je zde aktuálně hostů, ale menu je víc než bohaté. S vidinou celodenního šlapání se nijak neodbývám a když mi něco chutná, jdu si přidat. Dokonce si můžu dát i malý přípitek na zdar expedice, tak do sebe po jídle otočím skleničku Prosecca a výlet může začít!

V 9:15 vyrážím na start. Rychle se vracím již prozkoumanou trasou na náměstíčko se začátkem treku, kde páchám nezbytné selfí, pouštím záznam na hodinkách a bez zbytečného zdržování vyrážím na trasu. Teď už oficiálně. Kochám se, nahřívám ve slunečních paprscích a je mi fajn. Po břehu kanálu mířím na na jihovýchod, sluníčko mi svítí do očí. Ale stále častěji se schovává za mráčky. Jako správný turista si fotím kostel sv. Marie a o kousek dál i pevnost Ponta da Bandeira. Nad sochou sv. Gonçalo vykvetla nádherná duha, díky které mě o pár minut později osvěžil první krátký deštík. Ale nic, co by stálo za pozornost.

Mířím stále na jih. Po levé ruce mám divoký Atlantik, po pravé městskou architekturu různé kvality a umělecké úrovně. Potkávám první směrovku v tradičních zeleno-modrých barvách. A na obzoru se pozvolna začínají vykreslovat mohutná skaliska, která budou následujících několik dní mým domovem. 

Mým prvním dnešním cílem je mys na jihu města, na kterém je postaven malý maják, a odkud je krásný výhled na jeden z taháků místní přírody, skalnatý útvar nazvaný Ponta de Piedade (v překladu něco jako Mys Milosrdenství). Z hladiny moře to asi vynikne lépe, také jsem cestou potkal spoustu stánků nabízejících výlety lodí nebo na kajaku, ale i zezhora to je moc hezký pohled.

Pokračuji dál, částečně po širokých dřevěných chodnících. Kochám se mořem, skálami a okolní přírodou. Obzvlášť, když vyjde sluníčko stále se schovávající za mraky, všechno se obarví do sytých barev až oči přecházejí. Lidí je tu tak přiměřeně, vesměs staršího data narození – sám tu rozhodně nejsem, ale že bychom se mačkali a tlačili, to také ne. Pochodníků s krosnou je ale minimum, zatím jsem potkal jen jednoho, který si soudě podle zaprášenosti vybavení užíval právě dokončený trek.

Po prvním blízkém setkání s pískem a mořem mě značení žene do kopce. Dohromady má jen pár desítek metrů, ale Fishermen’s Trail není zrovna vysokohorská turistika. Za celých 8 dní tady papírově nastoupám to samé, co na Tenerife za den jediný. Ke slovu poprvé přijdou trekové hole, ale než se stačím zapotit, jsem nahoře. Velká cedule mě varuje před pádem z útesu, ale jinak se mi zdejší způsoby líbí – žádné zakázané stezky, žádné bariéry (až na vzácné výjimky), žádní nepříjemní strážci. Prostě jsme tě varovali a jestli budeš dělat blbosti a spadneš, můžeš si za to sám…

Na obzoru na mě vykoukne městečko Luz. A také šedé a těžké mraky, plné vody. Na některých místech už očividně prší, u mě je to naštěstí zatím bez deště. Trasa mě na pár minut svádí od moře do vnitrozemí. Obrovský betonový hranol značí vrchol kopce Atalaia tyčící se do nadmořské výšky 109 metrů! Musím si to vyfotit, výš se dneska už nepodívám. Pak se ale trasa zase stáčí a za chvilku jsem na pláži.

Mám za sebou asi 12 kilometrů, kráčím už 150 minut více méně v kuse. Je načase udělat si malou přestávku. Kavárny na pobřeží jsou nějaké přeplněné, tak si jen koupím pití a uvelebím se na lavičce s luxusním výhledem na moře. Doplňuji vodu a kalorie a vyhřívám se na sluníčku. To pálí tak, že se před odchodem rozhodnu raději namazat – nechci dopadnout jak na Tenerife…

Po krátkém odpočinku je čas jít dál. Zatím to byla pohoda, kromě bahnitého písku, který o co méně se sypal, o to více se lepil, mě nepřekvapilo nic. A nohy zatím drží, snad mě zase nezačnou bolet stehna. Další kilometry už jsou trochu divočejší. Široká cesta skončila v Luzu, dál vedou už jen užší cestičky vyšlapané mezi keři. Louží a bláta je to ale pořád dost. 

Nad malým městečkem Burgau chvíli obdivuju pozůstatky pevnosti zničené při velkém zemětřesení v listopadu roku 1755, ale pak dostanu hlad a z prudkého kopce seběhnu k moři, kde na mě v kavárně Café b čeká hezké volné místo na terase. Objednávám si kafe, sendvič s kuřetem a samozřejmě pivo. A pak ještě druhé, pro jistotu.

Nikam nespěchám. Asi jsem to zakřiknul, ale cestou z kopce mě více méně současně chytla obě stehna. Naštěstí bolest po pár minutách polevila, ale raději jim dám trochu oraz. Nakonec se tu zdržím celých 45 minut. Ale pak tu začne být těsno, všechny stolečky se zaplní turisty, a když dorazí další skupinka hledající místo k občerstvení, zvednu kotvy. Ještě si ve zdejší sámošce nakoupím něco malého do zásoby, a pak hurá zpátky na trasu.

Vyšplhám pár desítek výškových metrů na útes, to abych měl lepší výhled, a pak jdu zase skoro po rovině kamenitým a písčitým terénem mezi keříky. Kolem mě rostou kaktusy a opuncie, občas na mě vykoukne i nějaká ta barevná kytička. Některé úseky jsou technicky obtížnější, ale z pohledu celkem pravidelného účastníka Olafových pochodů nic extra náročného. Sluníčko stále pálí, za mraky se schová jen výjimečně.

Na dnešním 21. kilometru obcházím honosnou vilu na břehu moře, a o kousek dál si fotím další polorozpadlou pevnost, tentokrát jménem Forte de São Luís de Almádena. Následující sestup do delty řeky k pláži jménem Boca do Rio (což přeloženo znamená ústí řeky:) mě docela protáhne, a jako bonus si dám cestu po skále nad mořem, abych se nemusel zouvat. Má tu být i nějaké archeologické naleziště z doby starého Říma, ale nějak nemám náladu koukat na další zříceniny, tak si jen vyfotím moře a začnu šplhat na protější sráz. 

Následující stovky metrů mě opět zavedou něco málo do vnitrozemí, ale to už se přede mnou objevují první domy vesnice Salema, kde má dnešní cesta téměř skončí. Hezké barevné domečky a několik otevřených podniků mě nezláká se na chvíli zastavit, tak jen obhlídnu plá s číslem 17 a po krátké konzultace se navigací vyrazím na sever do prudkého kopce, kde by asi po 1500 metrech měl čekat kýžený kemp.

Je čtvrt na pět, měl bych mít tedy dost času ještě za světla postavit stan a dát si malé občerstvení. Ať už v hospodě, které by měla být otevřená až do 10 večer, nebo v místní prodejně, která prý zavírá v 6. Ještě, než dojdu na konec vesnice, se ale z oblohy spustí pořádný lijavec. Na rozdíl od předchozích nesmělých a jen pár desítek vteřin trvajících přeháněk je to tentokrát pořádná sprcha. Během 5 minut jsem promočený na kost a v botách mi čvachtají dva rybníčky. Nadávám si, že jsem se měl schovat, ale kdo to mohl tušit, že dnešní poslední deštíček na cestě bude jiný level, než ty předchozí…

Do kempu přicházím jako jen pomalu usychající vodník. Už sice neprší, ale ze mě kape nejen za šosu. Hlásím na recepci, že bych rád místo na stan na jednu noc. Personál ftipkuje, že se snad nějaké to místečko najde, a pak mi za 13 EUR vystavují účet. Dostávám instrukce, ve kterých částech kempu si stan můžu postavit, a pak se rychle vzdaluju, trochu se do mě dává zima. Místo nacházím bez problémů. Chvilku bádám nad přesným umístěním, nakonec si vyberu plac kousek od umývárek a začínám stavět.

O hodinu později jsem na stejném místě. Hladový, žíznivý, zablácený, s krvácejícím malíčkem a rozčilený do běla, zato stále bez postaveného přístřešku. Už s čelovkou, protože je tma jak v pytli. O mém novém, úžasném, ultralehkém stanu Durston X-Mid 1 jsem si přečetl snad vše. Až na drobnost, kterou jsem zjistil až tady – a sice že maximální délka hůlek použitelných pro stavbu je 120 cm, což je pro mé přesně 130 cm dlouhé běžecké hole neřešitelný problém.

Jdu se zchladit na záchod. Když se vrátím, přestanu se litovat a zkusím zapojit mozek. No jasně, když jsou hůlky příliš dlouhé, „zkrátím“ je tak, že v zemi vydlabu 10 cm hlubokou jámu! Toaletní lopatka na fuj fuj věci dostává novou funkci a za pár minut stan konečně stojí. Hole sice zítra budou muset projít důkladnou očistou, a já dneska taky, ale co, hlavně, že budu mít kde spát! A dokonce jsem to stihl 5 minut před šestou, takže si ještě můžu zajít nakoupit něco dobrého.

Tak smůla. Můj trochu méně povedený večer pokračuje. Kemp je Eko, a tak je úplně Eko i celá prodejna. Což o to, věcí tam mají spoustu, ale nic, co bych znal nebo chtěl. A samozřejmě s řádnou Eko přirážkou… Nakonec si za 10 EUR koupím jedny super zdravé sušenky a dvě super zdravé limonády a odeberu se do klubovny, kde si chci během večeře dobít elektroniku. Následně se ještě zajdu rychle vykoupat v ledové vodě (nepřišel jsem na to, jak pustit teplou, zlatý otužování), a pak už se jen zavrtám do spacáku a nechám si zdát něco hezkého. Zítra mě čeká 47 kiláků, bude to maso. Dobrou noc! 

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil necelých 26 kilometrů, nastoupal 783 metrů a klesnul 753 metrů. Na cestě jsem strávil 6 hodin, z toho v pohybu 4 hodiny a 45 minut, během kterých jsem spálil 2.650 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.