Příprava a cesta na expedici v Portugalsku 2025

Červnová hurá expedice na Mallorku s minimální přípravou dopadla nadmíru dobře, tak jsem si to rozhodl v listopadu zopakovat. Při rozmýšlení nad tím, jakým způsobem vyplácám posledních pár dnů dovolené, to z počátku vypadalo jen na výrazně protažené Vánoce. Představa 14 dnů obžerství a válení se na gauči s nehezkým dopadem na BMI mě ale natolik vyděsila, že jsem se rychle jal hledat plán B. Pak už stačil jen pohled do uložených stránek v prohlížeči a bylo jasné – poletím do Portugalska!

Začal jsem plánovat sedmidenní Fishermen’s Trail. Dlouhodobě jsem zvyklý na podobné věci používat Booking.com a Mapy.com, kde mám všechno na jednom místě, a i díky tomu bylo vše hotovo v klidu a pohodě během pár hodin. Jako leteckého přepravce jsem si tentokrát vybral portugalský TAP Air Portugal nabízející přímý let z Prahy, odbavené zavazadlo a rozumné časy odletů. To vše za přijatelných 7.400 Kč, jelikož plánovaný nedělní odlet jsem nakonec posunul na pondělí a tím ušetřil skoro tři tisíce. Šlapání v písku se mi tak sice prodloužilo o jeden den, ale alespoň budu mít víc času na koupání.

Celý trail se dá jít bez problémů oběma směry, značení je jak ze severu, tak z jihu. Já zvolil variantu z jihu na sever, asi ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním byla vzdálenost startu a cíle – obecně lépe snáším cestování před trekem, takže čtyřhodinová cesta autobusem na start je pro mě mnohem snesitelnější než čtyřhodinová cesta z cíle; do Lagosu to trvalo 3:45h, ze Sines jen 1:50h. Druhým benefitem bylo sluníčko v zádech. Obzvlášť v na podzim, když už je celý den blíž obzoru, to bylo příjemné.

Mezi další benefity bych zařadil pro introverty vítanou menší šanci na delší souběžné šlapaní s dalším hikerem (cesta na jih je mnohem populárnější) a subjektivně vyšší obtížnost na jižním konci, takže ty nejprudší krpály jsem zdolal v plné síle a ke konci už to bylo víc na pohodu. Naopak nevýhodou je  severní vítr a subjektivně hezčí pasáže na jihu, takže hned ze začátku.

I na tomto treku je zakázáno spát nadivoko. Tentokrát jsem chtěl mít klid, tak jsem to nepokoušel a naplánoval si spaní jen pod střechou a v kempech. Možností ubytování je v každém městečku spousta a minimálně mimo sezónu za hodně příjemné ceny. Kempů je podél trasy taky dost, a i když jsou primárně orientované na obytňáky, s batůžkáři nemají žádný problém. Většina je v provozu celoročně, byť třeba s nějakým funkčním omezením. 

S blížícím se termínem odletu jsem začal sledovat počasí a předpověď na další dny. Posledních 14 dnů bylo hodně špatných, spousta deště a silné bouřky. Ale od neděle/pondělí se to mělo zlepšovat, tak nezbývalo než doufat, že tentokrát se rosničky trefí a čím dál tím krásnější předpověď jim vyjde. 

Den před odjezdem jsem se sbalil, začal se těšit a snažil se přepnout do dovolenkového režimu.

Vzhůru do Portugalska!

Sobotní polední odlet znamenal relativně klidnou přípravu. Ráno jsem se nechal odvézt až do Prahy, protože kvůli stavbě okruhu byla železniční doprava kolem Říčan v posledních týdnech poněkud nespolehlivá. Ani cesta MHD ale nebyla bez problémů, v centru byla výluka metra C, a tak jsem se s krosnou v náhradním autobuse poněkud mačkal. Teprve v trolejbuse z Veleslavína jsem se mohl trochu nadechnout a na letišti už to bylo v pohodě úplně.

V hale jsem si nechal obalit batoh fólií, obratem ho odbavil na přepážce a vydal se k bezpečnostní kontrole. Tam jsem si pár minut postál ve frontě, ale pak bez pípnutí prošel rámem a mohl začít hledat salónek. Rozhodl jsem se totiž poprvé využít možnost nabízenou několika mými platebními kartami, a sice nechat hýčkat v letištním salónku. Zcela zdarma, tedy v ceně karty!

Salónek v Terminálu 2 jsem našel rychle, ale chvíli jsem se odhodlával vejít. Nese totiž jméno Erste Premier Lounge, kdežto moje karta je od RB… Nakonec jsem sebral odvahu, vstoupil a za pár minut už si užíval pohodlí a servis pro horních 10 milionů.

Stručně – moje očekávání bylo sice přehnané, někde na úrovni Hollywoodských VIP celebrit, ale celkově to nebylo špatné. Nikdo si mě nevšímal, mohl jsem se najíst a napít dosyta, dát si kafe a dezert, a dobít elektroniku. Po očku jsem sledoval monitor s lety a když se na něm objevilo, že můj gate do Lisabonu je otevřený, dopil jsem Fantu a přesunul se k němu.

Ani tam ale dnešní komplikace nekončily. Jednak se brzy ohlásilo 20-minutové zpoždění, ale ani to nebylo konečné – když nás, první várku cestujících, nahnali do autobusu, dalších 20 minut jsme čekali na přesun k letadlu. A tam nám pilot sdělil, že z důvodu nepříznivé meteorologické situace poletíme nejen pozdě, ale i oklikou a proti silnému větru, takže do cíle dorazíme prostě pozdě. 90-minutové okno na přesun v Lisabonu metrem k autobusu už rozhodně nevypadalo tak obrovské, jako když jsem to plánoval…

Samotný let naštěstí proběhl hladce. Kromě toho, že jsem v portugalštině nerozuměl nikomu jediné slovo, jsem nezaregistroval jediný problém. Párkrát to s námi trochu zatřáslo, jinak jsem si hrál na telefonu a četl. Pilotovi se nakonec podařilo část zpoždění smazat, v půl čtvrté místního času už jsme rolovali k terminálu. Mírný optimismus ale rychle odválo nekonečně dlouhé čekání na batoh. A když už se mé, v růžové fólii zabalené zavazadlo konečně vynořilo z útrob letiště, stoupli jsme si společně do fronty u východu. Ze štrůdlu cestujících tu uniformovaní příslušníci bezpečnostní služby nějakým podivně-náhodným způsobem vybírali cestující, kteří se museli podrobit kontrole zavazadla. Mě si naštěstí nevybrali…

Půl hodiny před odjezdem autobusu jsem tak stál ve vestibulu metra, které je u každého trochu normálního letiště v jeho těsném sousedství. Díky předchozí konzultaci s ChatGPT jsem zvládl v automatu koupit a zaplatit místní lítačku nabitou hned na dvě jízdy (i zpáteční za týden) v čase, v jakém by se mi to asi nepovedlo ani v Praze. O pár desítek vteřin později jsem už čekal na vlakovou soupravu červené linky metra. Trochu mě překvapilo, že přijela z opačné strany, než jezdí v Praze, ale naštěstí šlo o překvapení poslední.

Na stanici Oriente jsem z metra vystoupil a na nástupiště 33D doběhl s krásnou 15-minutovou rezervou přesně v půl páté. Jen co jsem si autobus vyfotil, řidič nás pustil dovnitř a dle jízdního řádu jsme v 16:45 vyrazili na dlouhou cestu na jih.

FlixBusem do Lagosu

V autobuse na sedadle hned za řidičem jsem se konečně trochu uvolnil. Celkem nás cestovalo maximálně 15, autobus byl skoro prázdný. První kilometry jsem si z okna prohlížel placatou jižní část Portugalska, popíjel vodu a těšil se, až se po celodenním cestování v hotelu konečně vyspím.

Hodinu po odjezdu padla noc. Temnou oblohu občas na horizontu ozářil blesk. Jak jsem se později dočetl, šlo o ustupující bouři Claudia, která kromě velkých a na mnoha místech nadprůměrných srážek přinesla i silný vítr. V kempu u městečka Albufeira kousek od Lagosu dokonce silné tornádo úrovně F2 zabilo člověka. Celkem si řádění živlů pár hodin před mým příletem vyžádalo 3 lidské životy. Ufff…

V polovině cesty jsme si dali krátkou pauzu u benzínky. Odskočil jsem si a pak si koupil něco malého k snědku. Protáhl jsem se a vrátil do autobusu, kde jsem chvíli koukal řidiči přes rameno. Což jsem neměl dělat – na palubní desce svítilo světýlek víc, než na Matějský. Tolik piktogramů různých červených a oranžových motorů, kotoučů a vykřičníků jsem na jednom místě neviděl ani po nastartování 30 let staré Škodovky. Doteď nechápu, jak ten autobus mohl samovolně jet, ale jelikož si s tím řidič očividně hlavu nelámal, snažil jsem se to ignorovat taky.

Asi 20 minut před plánovaným příjezdem jsme zastavili v městečku Portimão, kde kromě mě všichni ostatní cestující vystoupili, a dál jsem pokračoval s řidičem jen já. Po vystoupení v Lagosu naproti přístavu jsem si z kufru autobusu vyndal batoh, u odpadkového koše ho zbavil ochranné fólie a vyrazil na krátkou procházku k hotelu LagosMar Story Hotel, kde jsem měl dohodnutý nocleh. Cestou jsem si u benzínky koupil pivo a něco malého na zakousnutí, a po krátkém hledání vešel dovnitř.

Noc v hotelu LagosMar Story Hotel

V útulném vestibulu bylo všechno, co se od takového hotelu očekává. Kromě recepčního. Když nedorazil ani po pěti minutách, usoudil jsem, že asi řeší nějaký problém s vodou, protože z nefunkčního výtahu vytékal znatelný pramínek čiré tekutiny. Asi pozůstatek Claudie.

Po zhruba čtvrt hodině se konečně dostavil mladý chlapík. Omluvil se a potvrdil mé zjištění, že v hotelu je poněkud mokro. Naštěstí nikoliv v mém pokoji, ale očividně to tu muselo být divoké. S díky jsem odmítl návrhy na místa, kde si prý můžu dát skvělou večeři, a vyrazil po svých do prvního patra, kde jsem měl připravenou rezidenci s číslem 111.

Pokoj byl dost miniaturní, ale čistý a s útulnou koupelnou. Hned jsem ji vyzkoušel a po půl hodině se cítil jako znovuzrozený. Pak jsem se hladově pustil do skromné večeře sestávající z na benzínce koupeného kuřecího wrapu a místního piva. To bylo o trochu chutnější, než wrap, a bylo ho hodně. Takže ideální první večer!

Na závěr dne jsem si ještě pustil místní televizi, abych se jen utvrdil v tom, že ani v Portugalsku nic moc nedávají. A pokud náhodou ano, hovoří hodně divnou a mně naprosto nesrozumitelnou řečí. Tak jsem před usnutím jen zapojil veškerou elektroniku do nabíječky, pustil stahování nového seriálu a chvíli na to už spokojeně spal.