Příprava a cesta na expedici na Mallorce 2025
Baleárské ostrovy. Dovolenková destinace převážně německých důchodců a anglických nevybouřených mladíků. Moment… Tenhle úvod už jsem někde viděl… No jasně, u reportu z Tenerife! Možná se to někomu může zdát trochu zbrklé, vyrazit necelý rok po návštěvě Tenerife na další podobný ostrov, ale někdy se to tak sejde a člověk si nemůže moc vybírat. Plánovanou expedici do Švédska jsem musel odložit minimálně o rok, a tak jsem využil jeden z placených květnových svátků a vyrazil na cestu.
Zatímco loni jsem se na expedici chystal asi půl roku, což se nakonec kvůli několika zádrhelům ukázalo stejně jako poněkud předčasné, letos jsem byl okolnostmi lehce dotlačen do opačného extrému. První myšlenku na týdenní exkurzi Mallorky jsem pojal přesně 14 dnů před odletem, kdy jsem během pouhých 3 hodin vybral místo a termín, nechal si schválit dovolenou, zakreslil trasu GR 221, koupil letenky a zarezervoval dva hotely na první a poslední noc; zbytek jsem plánoval strávit pod širákem.
Dlouhodobě jsem zvyklý na podobné věci používat Booking.com a Mapy.cz, kde mám všechno na jednom místě, a i díky tomu bylo vše hotovo v čase téměř rekordním. Jako leteckého přepravce jsem si opět vybral českou dovolenkovou nízkonákladovku SmartWings.com, low-costovou kvalitu služeb vyvážil přímý a navíc příjemně pozdní let, takže jsem mohl závěrečný skoro celý den dovolené věnovat dovolenkovému odpočinku.
Stejně jako na Tenerife je i na Mallorce zákaz volného kempování. Ale podle všech informací se toleruje bivakování, když nocležník není idiot a nedělá binec, případně dokonce nerozdělává oheň (obzvlášť v letních měsících). Pro legální přespání tu mají klasické hotely, místo relativně husté sítě kempů jako bylo na Tenerife (i když pár jich tu podle mapy taky je) jsou tu znaveným cestovatelům k dispozici jen jakési útulny a chaty zvané Refugi. Ale ty byly až na výjimky začátkem května zavřené, takže jsem se před odjezdem rozhodl pro kombinaci hamaky pro spatní v lesních oblastech a karimatky s podložkou pro spaní všude jinde.
S blížícím se termínem odletu jsem s mírnými obavami začal sledovat horšící se předpověď počasí. Ikonky mráčků s dešťovými kapkami se množily, občas se objevila i bouřka. Několikrát jsem zvažoval přehodnotit svůj plán na spaní pod širákem a přibalit stan, ale nakonec jsem se rozhodl jít cestou nákupu lehkého kombinovaného tarpu a pláštěnky od výrobce Sea to Summit. Což se na místě ukázalo jako dobrá volba, ušetřil jsem si záda, a navíc předpověď v reálu naštěstí zas tak moc děsivá nebyla.
Kromě toho jsem si koupil i novou karimatku, jelikož ta původní extrémně nepříjemně skřípala i při nejmenším pohybu, moskytiéru přes obličej pro případ invaze bodavého hmyzu a pár dalších drobností. Ty nejdůležitější části výbavy opět najdete na samostatné stránce. Nic víc jsem nepotřeboval, povolenky na Malorce zatím neznají a vše bylo tak narychlo, že bylo jen málo času na nějaké nečekané změny a problémy.
Den před odjezdem jsem se sbalil a snažil se přepnout do dovolenkového režimu.
Vzhůru na Mallorku!
Ráno v den D jsem šel klasicky do práce a po nečekaně náročné dvojici schůzek se v kanclu převlékl a vyrazil na letiště v Ruzyni. Metro na Pankráci je na rok uzavřené, tak jsem si vyzkoušel prvních pár stovek metrů s batohem na zádech. Bez vody to byla sranda, celé zavazadlo mělo jen 8 kilo. Z Veleslavína jsem popojel megadlouhým trolejbusem až mezi letadla. Trasa přes Terminál 3 se ukázala být praktická, na okruhu byla hodně velká zácpa. Na letišti jsem si nechal obalit batoh fólií, obratem ho odbavil na přepážce a vydal se k bezpečnostní kontrole. Ani tam nebylo narváno, bez čekání jsem prošel a rám ani nepípnul.
Po odbavení jsem chvilku zevloval halou a nudil se. O pár minut zábavy se postaralo náhodné setkání s kolegyní z práce, jinak čas ubíhal docela pomalu. Po zkušenosti z loňska s „bohatým“ menu na palubě Smartwings jsem si dal malé občerstvení už v kavárně Costa Coffee a zbytek vody jsem si vzal do letadla.
Přesně podle plánu nás ve správný čas před odletem pustili do letadla, a když se naplnilo, pár minut po šesté jsme startovali. Tentokrát jsem seděl do uličky, takže jsem se mohl kochat maximálně letuškami tlačícími předražené občerstvení, ale ty dvě a půl hodiny letu se to dalo vydržet. Chvíli jsem koukal do telefonu, pak si četl, a nakonec se koukal na film o Zátopkovi. Ale než jsem ho stihnul dokoukat alespoň do půlky, kapitán zahlásil, že jdeme na přistání a infotainment vypnul. No nic, dokoukám ho na zpátečním letu.
Přistávali jsme po 2 hodinách a 30 minutách letu ještě za světla, vítr byl minimální, takže stejně jako celý let proběhlo i přistání naprosto hladce.
Taxíkem do Can Pastilla
Nechtěl jsem utrácet zbytečně, tak jsem se už doma rozhodl, že ty 3 kilometry do hotelu jednoduše dojdu. Na místě to ale vypadalo dost nebezpečně, všude plno aut a chodník nikde. Proto jsem se mentálně posunul k plánu B a začal hledat autobus. Číslo, nebo spíš označení A2, jsem měl napsané, stejně tak i jméno zastávky, kam chci jet. Ale i když jsem to tam prošel 3x tam a zpátky, to správné nástupiště jsem prostě nedohledal.
Jelikož se rychle zešeřilo, zbaběle jsem přistoupil k plánu C a vlezl do taxíku. Stálo mě to sice 16 EUR, ale cesta trvala jen pár minut a dovezl mě přímo až před hotel Marbel, kde jsem měl zamluvenou první noc.
Noc v hotelu Marbel
Na recepci jsem se pochlubil svojí španělštinou úrovně A1, ale porozuměli jsme si. Dostal jsem kartu, heslo na WiFi, pokoj 202 ve druhém patře a čas, po který ráno podávají v přízemí snídaně. Víc nebylo třeba.
Pokoj byl hodně jednoduchý a bez výhledu, ale čistý a s vlastní koupelnou. Jen co jsem sundal batoh, vyběhl jsem před hotel koupit si jedno pivo, osprchoval se a před spaním ještě ověřil, že ani na Mallorce nedávají v hotelové televizi na 60 dostupných kanálech nic zajímavého.
