Nejkratší a nejsnadnější etapa (Zambujeira do Mar -> Cavaleiro)

Den 6. — Když jsem si kvůli výrazně levnější letence musel pobyt v Portugalsku o den protáhnout, znamenalo to také ze sedmi dnů šlapání udělat osm. Vzhledem k povinnosti spát jen ve vyhrazených kempech nebo přímo pod střechou někde v ubytku z toho nakonec po několikadenním přemýšlení a šoupání vlaječek na plánovací mapě vyšla hodně jednoduchá a hodně krátká šestá etapa. Tak alespoň budu mít čas na premiérové dovádění v moři!

Pokud odmyslím ryze praktický důvod, že v hotelu pod střechou mi bude v nočním chladu rozhodně příjemněji, než ve stanu, bylo zde ještě pár dalších důvodů, proč jsem na včerejší noc operativně vyměnil plátěný přístřešek za ten zděný. Celý den má být krásně a spolu s tím, že z hotelu musím zmizet až v poledne, z toho vychází možnost udělat si netradiční ráno. Takže místo rychlého balení a brzkého vyrážení na trasu pochodu si dneska můžu přispat a po probuzení se ještě chvíli válím v posteli.

Včerejší oslava s lahví místního červeného vína totiž zanechala na mém zdraví jisté následky. No, prostě mě bolí hlava… Takže se mi nápad jít se cachtat do hodně studeného Atlantiku zas tak moc nepozdává. Ale po ranní procházce a velmi vydatné snídani v místním podniku Pôr do Sol – Coffee Lounge měním názor. Lepší příležitost na koupání už asi mít nebudu.

V 11 hodin už jsem v plavkách na nedaleké pláži Praia da Zambujeira do Mar a snažím bojovat s vlnami. Na plavání můžu rovnou zapomenout, to bych musel půl kilometru na širé moře, tak jen poskakuju kousek od břehu a nechávám se fackovat příbojem. Voda má 16 stupňů. Vydržím to 16 minut, pak se jdu na břeh osušit. Po návratu do pokoje dokončím balení a pár minut před dvanáctou za sebou definitivně zavírám dveře.

Pár minut po odchodu, ještě na hranicích městečka, potkávám dvojici batůžkářů. Kdybych měl s kým, vsadím se, že to jsou Češi! První mě ale zdraví „hola“, tak mu stejně odpovím a dál bádám nad tím, odkud asi byli. Za rohem potkávám třetího, který k nim zdá se patří. A který má do batohu připíchnutou velkou červeno-bílou vlajku s modrým klínem uprostřed. Takže jsem měl pravdu! Zdravím ho „ahoj“ a gratuluju sám sobě k vyhrané sázce. 🙂

Za městečkem nejdřív procházím kolem vyzděné studánky. Vody je tam dost, ale bez filtru bych ji tedy nepil. Následuje asi kilometr kolem pláže Praia de Nossa Senhora pískem a kamením. Nakonec přicházím k chodníku a další tři kilometry šlapu podél ne zrovna frekventované silnice. Na jedné straně je moře, na druhé nějaké skleníky či podobné zemědělské stavby. Kdybych si chtěl zlepšit fyzičku, každou chvíli je tu místo s různými posilovacími a cvičebními stroji. Děkuji, možná příště…

Ve tři čtvrtě na jednu silnice odbočuje, mě značka vede dál podél moře. Na prašné cestě uprostřed leží obrovský pes. Naštěstí je buď apatický, nebo mrtvý, ale když jdu kolem, ani nezastříhá ušima. Procházím kolem užitkových budov. Poblíž je přístav, ve kterém kotví několik lodí, podle všeho rybářských, a dalších pár je vytažených na břehu. Další připomínka toho, jaký dálkový trek vlastně jdu. 

Prudké stoupání na protější útes je díky schodišti nečekaně lehké. Nahoře na útesu je vše při starém. Jen s tím rozdílem, že písek je většinou hodně ušlapaný a uježděný, takže jdu pohodlně jak někde v parku. Největším nebezpečím je, že šlápnu do louže, kterých tu číhá pořád víc než dost. Z jisté rutiny mě vytrhne jen čáp, který stojí těsně na kraji útesu a dává pozor na drahou polovičku sedící v hnízdě kousek vedle.

Cestou potkávám zase hodně batůžkářů, opět spíš holky. A taky pár místních, očividně pracovníků v zemědělství. Jinak je to dneska ale vážně nuda. Když kolem mě projede motorka, mám z toho skoro svátek. Kolem cesty je většinu času ohrada a u ní hodně unavené opuncie. A když se hodně nudím, pozoruji moře, jak si hraje mezi skalami.

Jsou teprve dvě hodiny a do cíle dnešní etapy už mi zbývají jen 4 kilometry. Check-in v mém dnešním ubytování je až od tří. Je čas dát si pauzu a nachytat trochu bronzu a vitamínu D. Scházím malinko z trasy blíž k útesu a v bezpečné vzdálenosti sundavám batoh. A tričko. Uvelebím se na zemi a začínám se opalovat. 5 minut. 10 minut. 15 minut… 

Nakonec se tu poflakuju skoro půl hodiny. To mi už je až moc horko, proto se obleču, nahodím krosnu a vracím se na trasu. Za další terénní nerovností vyroste na obzoru maják Farol do Cabo Sardão z roku 1915. Trasa treku se postará o to, abych si ho prohlédl pěkně ze všech stran. Kromě něj je tu i několik upravených tras a fotogenické dřevěné molo. Všechno si to hezky vyfotím a vyrazím k ubytku do vesnice Cavaleiro.

Check-in trochu připomíná únikovku. Přes Whats App volám panu domácímu, který mě naviguje k tajné schránce, ze které po zadání správné kombinace vypadne klíč od domu a od pokoje. Pak mě naviguje po domě ke správným dveřím a nakonec dá pár základních instrukcí co a jak. Pokoj je sice prostý, ale čistý. K pokoji patří i samostatná koupelna (mám k ní klíč), naopak obývák a kuchyň je společná pro všechny tři pokoje. Před domem šplouchá i malý bazének s krásně čistou vodou, ale koupání ve studené kapalině už mi dneska stačilo. Tak se místo toho jdu projít po vesnici, snad narazím ně nějaký obchod.

Podle mapy by tu měly být dokonce dva. Nacházím jeden, naštěstí otevřený. A jelikož jdu nakupovat hodně hladový, což se nemá, nakoupím toho požehnaně. Až se divím částce, kterou po mě u pokladny postarší paní chce. Ale co, mám toho tolik, že zbyde i na snídani a minimálně na dopoledne.

Vracím se zpátky k penzionu. V kuchyni si připravím hostinu, kterou si pak na lavici u stolu před domem s požitkem sním. Svítí na mě sluníčko, takže mi ke štěstí nic nechybí. Po jídle následuje tradiční rutina s dobíjením a hygienou, pak si dlouho brouzdám po internetu a koukám na seriály. Spát se mi po dnešní flákárně moc nechce, nakonec se mi to podaří až kolem půlnoci. Tak dobrou noc, zítra už to bude snad zase o něco akčnější.