Městečko Odeceixe a moře písku (Camping Serrão -> Zambujeira do Mar)

Den 5. — Po dvou odpočinkovějších dnech bych se dnes měl protáhnout zase o malinko víc, mám v plánu ujít skoro 40 kilometrů. Až na výjimky pouze podél pobřeží, na dohled oceánu. Podle mapy by to nemělo být příliš obtížné, největší překážkou asi bude tradičně sluníčko a písek. V plánu je i návštěva jednoho většího městečka jménem Odeceixe, které, stejně jako Aljezur, leží několik kilometrů ve vnitrozemí. Proti proudu řeky Seixe. Tak vzhůru na cestu, jinak tu zmrznu…

Noc v kempu byla klidná, myslím, že jsem celou doby slyšel příboj. Nad ránem se do mě dala trochu zima. Spal jsem ve spacáku jen nalehko a na ranních 8 nebo 7, možná jen 6 stupňů, to bylo už málo. Rozhodl jsem se proto zahřát balením a v půl osmé jsem připraven na cestu. Vracím těžké číslo pro označení stanu na recepci a po ušlapané cestě vyrážím na západ směrem k moři.

Nebe je bez mráčku, sluníčko svítí a hřeje, ale zatím jen málo. Zima mi je pořád. Mám sice mikinu, ale kraťasy a sandály mě moc nezahřejí, ruce držící hůlky mi vysloveně mrznou. Chvilku zvažuji dát si do sandálů ponožky, ale nevím, jestli je na takové módní kreace Portugalsko dostatečně odolné. Nakonec se rozhodnu jen zrychlit a doufám, že sluníčko brzy nabere na síle.  Cestou potkávám stáda krav a občas i nízký strom s oranžovými až červenými plody. Dle AI je to jahodovník, plody jsou jedné, ale takhle syrové nic moc, používají se především do marmelád nebo likérů. 

Ve vesnici Rogil je na brzkou ranní hodinu dost živo. V samoobsluze si koupím pivo v plechovce, ananasový džus a nějaké místní párky v těstíčku. Chuťově připomínají všechno jiné, než maso, ale mám hlad a sníst se to dá. U jedné farmy mě potkává děda na traktoru. Umí jen Portugalsky, ale moc si chce povídat. Prý jestli jsem Ital… 🙂 Zkouším na něj Španělštinu. Směje se, ale konverzace vázne, tak šlápna na plyn a mizí v dáli.

Po více jak dvou hodinách ťapání jsem zase u moře. Zaujme mě rybář, který na skále v příboji loví ryby. Přijde mi to celkem odvážné, ale na to sledovat, jak to dopadne, nemám čas. Značka mě totiž po pár stech metrech na útesu vede zase do vnitrozemí. Na okružní cestě si ze silnice prohlížím další farmy, sady a vinice. V tomhle počasí se musí rostlinám dařit jedna radost!

Na pár kilometrů se vracím na pobřeží. Čeká mě písek, skály, nízké keře a bouřící moře. To ani dneska není úplně klidné, vlny mají vesměs tak 1-2 metry. Dneska tomu ale odpovídá vítr, u moře silně fučí. Sluníčko už zase připaluje, ranní mrzutí je dávno pryč. Cestou potkávám každých pár minut nějakého turistu nebo hikera s batohem. Je tu hodně sólo holek, v poměru ke klukům tak 1:4. 

Přicházím do malého rekreačního střediska Praia de Odeceixe. Jak sám název napovídá, hlavním lákadlem je tu obrovská písečná pláž u ústí řeky Seixe. Docela bych si dal kafe, ale jako na potvoru je jediná otevřená kavárna ve stínu a na větru, takže tam lidi sedí v bundách. Tak kafe oželím a místo toho si na lavičce na sluníčku otevřu plechovku piva.

Do městečka Odeceixe je to něco přes 3 kilometry. Sice z mírného kopce, ale zato skoro pořád po hodně frekventované, ale nepříjemně úzké silnici. Míjí mě nejen nespočet aut, ale i autobusy a velké kamiony. Což spolu s tím, že tu je i hodně pěších po obou stranách silnice, není úplně komfortní. Naštěstí vše proběhne bez problémů a po několika kochacích výhledech na meandry a písečné pláže řeky Seixe a krátkém zastavení u kovových skulptur na okraji městečka přicházím na jedno z místních náměstí, kde je i několik otevřených restaurací. Chvilku bádám nad tím, kam se usadím, nakonec zvolím zelený dům Casa Verde. Dal bych si nějakou rybu…

Sympatický mladý číšník je u mě coby dup. Není divu, kromě mě má na starosti už jen jeden obsazený stůl. Koukám do lístku a po chvilce si vybírám grilovaného tuňáka a pivo. Za minut je číšník zpět a omlouvá se, že končí sezónu, a tak čerstvý tuňák není a pivo má jen v lahvi. Co se dá dělat, tak se ho ptám na místní specialitu – doporučí Bacalhau à Brás, což je je tradiční portugalské jídlo z tresky a brambor. Souhlasím, mám už docela hlad.

Jídlo bylo skvělé a pivo taky bodlo. Ale protože jsem se kvůli otáčení Země ocitl zase ve stínu a je mi zima, platím a loučím se. Vyrážím na druhou půlku dnešní etapy, čeká mě ještě asi 18 kilometrů. Zatím to byla hodně velká pohoda, nejsem ani unavený. Na odchodu z města obdivuji fakt obrovský mural a nápis města na kopci skoro jako mají v Hollywoodu!

Cesta zpátky k moři vede zase po silnici, ale tentokrát asi uzavřené, protože kromě turistů a několika cyklistů tu neprojelo ani auto. Najedený jsem spokojený, užívám si přírodu, sluníčko a rychlé tempo. V půl třetí jsem zase na dohled moře a stoupám po skále do prudkého kopce. 

Kromě luxusních výhledů na celou oblast Praia de Odeceixe včetně typických staveb a fakt obrovské pláže mě tu překvapí trojice mladých děvčat. Skoro bych si tipnul, že mě jedna pozdravila „ahoj“, ale ruku do ohně bych za to nedal. 

Úsek do další rekreační osady Azenha do Mar nabízí zase to nejlepší z treku. Písek, ušlapaný i hluboký, skály, kameny, keře, moře a pláže. Je to sice dost na jedno brdo, ale po dnešních kilometrech po asfaltu si horký písek mezi prsty alespoň na chvíli nechám líbit. Občas potkám nějakého hikera, ale jinak jdu sám a poslouchám jen moře a přírodu.

Azenha do Mar je jak po vymření. Všechno zavřené, minimum lidí, nemá smysl se tu zdržovat. Je půl čtvrté, do cíle to mám ještě asi 10 kilometrů, to bych měl na pohodu zvládnout za světla. Ani dalších pár stovek metrů nenasvědčuje, že by se to mělo změnit. Ale zdání klame. Všechno začne nově značeným úsekem, díky kterému si ušetřím minimálně kilometr vnitrozemím po další nudné obchozí trase. Nadšení ale vystřídá zděšení protože vegetace je tu až moc bujná. Průseky křovím, nízko visící větve, plot z ostnatého drátu, pichlavá křoviska, kluzké bláto. Jako by to tu trasoval Olaf. S krosnou celkově nic moc. 

Chvilkový oddech na silnici kolem skleníků a nějakých dalších -íků je jen dočasný. Dlouhé a nízké tunely ve stromech jsou jen začátek. Rozbořené lávky, potůčky, průlezy trnitým křovím, úzké cestičky mezi kameny a skálami, bláto, mokrý písek, prudké sestupy a výlezy. Jako bych se z ničeho nic octl na úplně jiném treku. A to to tady očividně před velmi nedávnou dobou někdo upravoval, na keřích jsou patrné čerstvé řezy a na zemi je spousta poházených lehce uschlých větví.

Když přesně v 5 hodin odpoledne vylezu z jednoho takového hustého křoví, najednou si koukám z oka do oka s obrovským pštrosem. Halucinace? Ne, pštros je skutečný! Fascinovaně na sebe mrkáme. Nebojí se, přijde tak blízko, že už nemůžu ani zaostřit. Docela bych se tu zdržel, ale za půl hodiny se začne smrákat a já mám před sebou ještě skoro 5 kilometrů. V tomhle terénu je to na 2 hodiny!

Je to pořád dokola, když zdolám jednu překážku, objeví se dvě další. Mám mokré nohy, jsem celý poškrábaný a největší strach mám o batoh, občas se při prodírání křovinami ozývají hodně podivné zvuky… Když je to jen trochu možné, snažím se zrychlit, někdy i krátce popoběhnu. Ale čas neúprosně letí, začíná se smrákat.

Konečně se na obzoru objeví spousta bílých budov s červenými střechami. Zambujeira do Mar! Pár minut před šestou jsem u cíle. Malinko musím hledat, kde vlastně budu bydlet, ale pak najdu ty správné dveře a mladá slečna mě ukáže můj pokoj. Alojamento Costa Alentejana je zbrusu nové, nebo lépe řečeno rekonstruované ubytování. Jedním slovem luxus! Hned u domu je i prodejna občerstvení a suvenýrů, a ve vedlejším domě je prý i skvělá restaurace. Dneska už jsem ve jedné sice byl, ale když neměli rybu, dám tomu ještě šanci.

Napřed si zajdu koupit něco na ráno a při té příležitosti si koupím i místní víno, dneska večer bude malá oslava. 🙂 Pak si dám sprchu, převleču se do „čistého“ a vyrazím do restaurace. Slečna mi tam zařídila rezervaci na sedmou, tak ať na mě nečekají.

Za hodinu jsem zpět. Bylo to luxusní – smažený předkrm, grilovaná „růžová ryba“ (když číšník seznal mé znalosti mořských ryb, raději mi ji před přípravou přinesl ukázat, naštěstí už neživou), domácí hranolky a pivo. Pochutnal jsem si náramě, snědl všechno včetně oblohy a pak zaplatil €45 i s dýškem.

Na pokoji jsem si otevřel červené víno a oříšky, pustil televizi na nějaký fotbal a začal oslavu krásně probíhajícího Fishermen’s Trailu. A o dvě hodiny později jsem už po náročném dni spal.