Expedice v kostce – Portugalsko na podzim roku 2025

Dálkový pochod Fishermen’s Trail mi utkvěl v paměti už na jaře při hledání trasy pro mou jarně-letní dovolenou, náhradu za Kungsleden. Vzhledem ke své délce kolem 230 kilometrů to ale na pětidenní pochod bylo příliš velké sousto, proto jsem to odložil do šuplíčku „na potom“ a odletěl na Mallorku. O půl roku později jsem se ke svému nápadu vrátil. Po několika dnech plánování nakonec vykrystalizovalo 8 dní pochodování a 2 dny cestování, což na letošní 4 zbývající dny dovolené bylo tak akorát.

Když jsem v polovině října dostal otázku, jak to budu mít o Vánocích, odpověď byla jednoduchá – doberu dovolenou a budu se flákat. Jenže když jsem si uvědomil, jaký vliv by ty skoro 3 týdny zimního flákání mohly mít vliv na mou fyzičku a hmotnost, rychle jsem začal vymýšlet plán B. Vytáhl jsem z šuplíku své poznámky k Fishermen’s Trailu z jara letošního roku, nahrubo naplánoval trasu, prověřil dostupnost letenek a bydlení, a v neposlední řadě zjistil u šéfa možnosti změny termínu dovolené. Všechno klaplo na jedničku, za měsíc letím do Portugalska! Během pár týdnů do odletu jsem ještě lehce aktualizoval svou výbavičku a v polovině listopadu vyrazil komplikovanou pražskou dopravou na letiště, odkud mě portugalské aerolinky TAP Portugal dopravily do Lisabonu. Z autobusového nádraží nedaleko letiště jsem pak Flixbusem popojel 4 hodiny na jih do Lagos a ubytoval se v hotýlku v centru, abych mohl druhý den ráno svou expedici odstartovat.

První den expedice jsem si ráno ještě neoficiálně zašel na start, abych s batohem moc nebloudil. V půl desáté to ale už bylo doopravdy, zapnul jsem hodinky a vyrazil. Nejdříve jsem zamířil k malému mysu na jihu města, na kterém byl kdysi dávno postaven malý maják, a odkud byl krásný výhled na jeden z taháků místní přírody, skalnatý útvar nazvaný Ponta de Piedade. Počasí bylo nečekaně super, sluníčko, mírný vítr, jen občasné a velmi krátké přeháňky. Proti bouřkám a dokonce tornádu v uplynulých dnech nádherná změna. Lidí kolem bylo přiměřeně, batůžkáře mého ražení jsem potkal jen jednoho. Příroda je tu ale úchvatná, moře, skály, vlny, písek, prostě paráda!

V městečku Luz jsem si udělal malou přestávku a trochu doplnil energii. Mají tu hezký kostelík, pláž i několik kaváren, ale mě to táhne spíš do přírody. Doposud pohodová cesta se trochu ztížila, šplhal jsem nahoru a dolů, cestička byla úzká, vyšlapaná mezi keři, a všude samé kaluže. Nad malým městečkem Burgau jsem chvilku obdivoval pozůstatky pevnosti zničené při velkém zemětřesení v listopadu roku 1755. Po sestupu zpět na úroveň moře jsem si dal sendvič, pivo a kafe. Další úsek byl stále obtížnější, útesy sice měřily jen pár desítek výškových metrů, ale šplhal jsem nahoru a pak dolů snad 10x. Byl jsem rád, že mě ve vesnici Salema čekal poslední dnešní výstup ke kempu. Během výstupu jsem sice poprvé zmoknul, ale mnohem víc mě naštvaly komplikace při stavbě stanu. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a já si mohl dopřát sladký odpočinek.

Druhý den expedice jsem zahájil ještě za tmy, měl jsem před sebou hodně kilometrů. Sbalení stanu bylo rozhodně jednodušší, než jeho první postavení. Už takhle brzy po ránu bylo příjemně teplo, postupem času jsem se zapotil ještě víc. Nejdříve jsem se vrátil zpátky do Salemy a napojil se na trasu FT. Náročnost byla obdobná jako včera v druhé půlce etapy – pořád nahoru a dolů, některé prudké úseky prověřily mou fyzičku víc, než mi bylo milé. Před dalším prudkým sestupem na pláž Figueira jsem udělal malou zastávku u zříceniny pevnosti Vera Cruz da Figueira. Chvíli mi dělal společnost pochodující racek, pak mě značka poprvé zavedla výrazněji do vnitrozemí. Po návratu zpět k moři jsem si postupně prohlédl několik krásných pláží, na kterých se snažilo surfovat někdy i pár desítek surfařů najednou.

Počasí bylo proměnlivé, několikrát jsem už zmoknul. Naštěstí jen mírně, jen jednou byla přeháňka silnější a s prudkými poryvy větru. Na pláži u městečka Sagres jsem si poprvé nazul sandály a byla to taková pecka, že jsem je nesundal celý zbytek cesty. V Sagres jsem se pořádně naobědval a pak si šel prohlédnout stejnojmennou pevnost na jihu poloostrova. Dovnitř jsem nakonec nešel, odradila mě cena vstupenky a počet lidí kolem. Místo toho jsem vyrazil k majáku Cabo de São Vicente. Cesta k němu byla zajímavá, ale fakt dlouhá. Výhledy na moře z rozervaných, sytě oranžových útesů byly jedny z nejhezčích z celého treku. Od majáku dál to bylo fotogenické méně, zato náročnější a pomalejší. Do vesnice Vila do Bispo jsem dorazil zase za tmy, naštěstí jsem ubytování nemusel hledat dlouho.

Třetí den expedice začal nepříjemným setkáním s dvojicí velkých psů, naštěstí bez následků. Úvodní kilometry byly nudnější, po návratu na pobřeží se to zlepšilo. Několikrát mi dělaly společnost divoké či polodivoké kozy, které s lehkostí zdolávaly nástrahy zdejší přírody. Nutno ovšem podotknout, že dneska byly výstupy a sestupy výrazně snadnější, než včera. Poznal jsem Praia da Manteiga,  asi první pláž bez písku, zato se spoustou tmavých balvanů. Užíval jsem si ji sám, jen v dálce bylo několik rybářů. Další pláže už byly vesměs písčité. Prohlédl jsem si i islámskou rybářskou osadu z 12. a 13. století, respektive to, co z ní do dnešních dnů zbylo.

Ve vesnici Carrapateira jsem si dal pořádný oběd. Burger s kozím sýrem byl sice netradiční, ale chutnal skvěle. Jako dezert jsem zvolil portugalskou specialitku Bolo Bolacha a k tomu kafe s mlékem. Nakonec jsem si prošel pár ulic vesnice a navštívil i místní kostelík. Dál jsem se vydal k moři, na návštěvu velké delty řeky Carrapateira a sousedící obrovské pláže Praia da Bordeira, která je neuvěřitelně obrovská! Cestou do vnitrozemí k dnešnímu ubytováním jsem potkal polský páreček, kde obzvlášť slečna neměla svůj den – rozbila si koleno do krve a ztratila bundu. Ale zvládli to i bez mojí pomoci. Západ slunce byl dneska obzvlášť kouzelný, stejně jako ubytování v komplexu budov nazvaných Barranco da Fonte.

Čtvrtý den expedice jsem začal vydatnou snídaní. Po návratu na trasu jsem mohl poprvé obdivovat hustý eukalyptový les plný vzrostlých a velmi aromatických stromů. Scenérie u moře se začínaly malinko opakovat, návštěva rybářské vesničky Arrifana byla příjemná změna. V nízkých domcích pracovali rybáři, kolem se potulovalo spousty koček, prostě romantika! Kromě toho jsem zaskočil i na obhlídku další skoro rozbořené pevnosti, a pak zašel do lesa na krátké rande s kravami. U moře jsem ještě mohl obdivovat zbývající část komplexu Ribat de Arrifana z roku 1130, který sloužil jako vojenské a náboženské centrum, pak už jsem dal vesnici Arrifana a jejímu okolí definitivní sbohem.

Ve vesnici Monte Clérigo jsem se zastavil na krátké občerstvení, pak jsem z druhé strany mohl obdivovat hezké pobřeží a obrovskou deltu řeky Aljezur. Dalšími věcmi hodnými obdivu bylo hned několik hodně starých aut různých značek, ale v relativně zachovalém stavu. Ještě výrazně starší byly zbytky hradu Aljezur založeném asi v 10. století, které se tyčí na prudkém kopci nad stejnojmenným městečkem. Stará část města nabízí bezpočet starých domů, skoro na každém visela nějaká informační cedulka. Mě ale víc zajímal obchod se zásobami a následný poslední výšlap ke kempu Serrão, kde jsem chtěl strávit dnešní noc. Kemp bylo obrovský a velmi dobře vybavený. Dokonce i stavba stanu tu šla snadno, takže dnešní noc ve stanu proběhla výrazně lépe, než ta první. 

Pátý den expedice měl být zase náročnější, naplánoval jsem si skoro 40 kilometrů. Ráno už byla dost zima, proti prvnímu dni se v noci ochladilo asi o 10 stupňů. První jsem navštívil vesnici Rogil, kde jsem si koupil snídani a dál pokračoval k moři. Čím dál častěji mě cesta vedla do vnitrozemí, kde byly farmy a občas borové či eukalyptové háje. Na pár kilometrů jsem se vrátil k pobřeží. Čekal mě písek, skály, nízké keře a průzračné moře. To ani dneska nebylo úplně klidné, vlny mají vesměs tak 1-2 metry. V městečku Praia de Odeceixe jsem si prohlédl obrovskou pláž u ústí řeky a dal si pivo na osvěžení.

Do městečka Odeceixe to byly 3 nepříjemné kilometry vesměs po silnici, tak jsem se musel odreagovat v jedné z restaurací a dát si dobrý oběd. Pak jsem po druhém břehu řeky vyrazil zpět na pobřeží. Výhledy i počasí super! Technicky náročnější úsek kolem Azenha do Mar mě zpomalil a dost vyčerpal. Obzvlášť úzké průchody trnitým křovím nahlodaly i mou psychiku, batoh naštěstí vydržel. Pštrosí farma na jedné ze zacházek do vnitrozemí tak vypadala jak halucinace. Do Zambujeira do Mar jsem se dostal až za tmy. Za dnešní výkon jsem se musel odměnit nejen krásným pokojem, ale i luxusní večeří v nedaleké restauraci a lahví vína na dobrou noc.

Šestý den expedice byl vysloveně odpočinkový a flákací. Ráno jsem si přispal, pak zašel na snídani a nakonec se i vyblbnul v 16 stupňů „teplém“ Atlantiku. Na odchodu z městečka jsem potkal první „potvrzenou“ skupinku Čechů, jinak to byla dost nuda. První úsek jsem šel podél silnice, u přístavu s několika rybářskými bárkami jsem vyšplhal na útes a obdivoval velké čapího hnízdo s čapí rodinkou, jinak nic. 

Vzhledem k pohodovému průběhu etapy jsem měl čas se i půl hodiny opalovat. Ke konci 13 kilometrů krátkého pochodu jsem si skoro ze všech stran prohlédl maják Farol do Cabo Sardão z roku 1915 strážící přístup do vesnice Cavaleiro, kde jsem měl domluvené ubytování v hezkém penzionu. Pokoj byl jednoduchý, ale čistý a s vyhrazenou koupelnou. V místní sámošce jsem nakoupil spoustu jídla, šel jsem totiž nakupovat hladový. Po vydatné večeři jsem si zatopil elektrickým přímotopem a šel spát.

Sedmý den expedice byl možná nejtypičtější z Fishermen’s Trailu, stejně se mi to už ale malinko začalo zajídat. Písek, moře, skály, všechno už tu bylo, a dokonce mockrát. Počasí bylo krásné, ale ráno byla fakt zima. Na první zastávce na kafe a pivo jsem tak změnil plány a místo kempu našel ubytování na dnešní noc pod střechou. Pak jsem pokračoval k moři, kde toho bylo hodně k vidění. Fotil jsem o 106, pláže, moře, rostliny a občas i sebe. Náročnější úseky byly výjimečné, největší překážkou v chůzi tak byl hluboký písek. Díky sandálům to ale bylo v pohodě, alespoň co se pohodlí a písku v botách týče.

Ve vegetariánské restauraci Yabalulu, na dohled mého dnešního cíle v městečku Vila Nova de Milfontes, měli dobré jídlo (i když maso bych si fakt dal) a překvapivě dobré pivo. Tak jsem tu trochu poseděl a navrch si dal kafe a dezert. S plným břichem jsem vyrazil ke vzdálenému mostu přes řeku. Cestou jsem zkoumal stromy s oloupanou kůrou. Až s pomocí AI jsem zjistil, že se jedná o duby korkové, ze kterých se vyrábí korek. Úsek za mostem byl zase míň dobrý, šlo se po silnici a mezi auty. Alespoň že na poslední chvíli objednané ubytování bylo v pohodě, chtěl jsem si na poslední den pořádně odpočinout.

Hlavním úkolem pro poslední, osmý den expedice, bylo dostat se včas do cíle a chytit autobus do Lisabonu. Vyrazil jsem proto relativně brzo, opět v  nepříjemném chladu. Kolem přístavu pár kilometrů od města mě zaujala spousta koček, jinak to mezi poli a farmami byla zase trochu nuda. U moře jsem potkal několik krásných pláží, jedna dokonce vysloveně lákala ke koupání. Ale odolal jsem. S blížícím se cílem treku jsem potkával stále víc turistů i karavanů. Netradiční byl průchod kolem obrovské písečné duny u několika pláží a dvojice velkých pevností u ostrova Pessegueiro, jinak to až do vesnice Porto Covo byla taková standardní procházka po pobřeží.

V Porto Covo jsem měl zálusk na nějaký oběd, ale bylo tam přelidněno, tak jsem nakonec skončil v sámošce na náměstí. Poslední část trasy už nestála za moc, pláže ještě docela hezké, ale neustálý pohled na průmyslové Sines kazil dojem. Z letargie mě vytrhlo setkání s velkým hadem pár kilometrů před cílem, podle AI to byla užovka Montpellier. Tím bylo vzrušení pro dnešní etapu vyčerpané. A za pár desítek minut po příchodu k pláži São Torpes skončila i má letošní podzimní expedice.  

Z cíle jsem si do centra Sines na autobusové nádraží vzal Uber, následně mě po kratším čekání Flixbus dovezl pohodlně až do Lisabonu. Metrem jsem se vrátil skoro až k letišti, kde jsem měl ve vilové čtvrti zamluvený nocleh. Byl krásný, ale moc jsem si ho neužil, ve 4 hodiny už jsem balil na cestu do Prahy. Let proběhl bez problémů, jen jsem se tam asi definitivně dorazil a následující týden pak promarodil. Ale to už je jiný příběh…

Co říci o mé expedici v Portugalsku závěrem? Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale i 8 dnů už bylo moc. Neumím si představit jít to těch standardních 13 dní. Možná brát to jako meditační pouť spojenou se spoustou koupání, ale to by zase mělo být teplejší počasí, což s minimem přírodního stínu znamená zažívat každou etapu skutečný očistec. Když ale odmyslím to, že je trek celou dobu „na jedno brdo“, byla tam spousta krásných a zajímavých míst. Až na výjimky byl snadný a asi i bezpečný, tolik samostatně pochodujících mladých holek jsem ještě na treku nepotkal. V hlubokém písku byly některé úseky docela vysilující, přesto bych ho rozhodně doporučil někomu, kdo si chce dálkový hiking zkusit a ještě se úplně necítí na něco náročného. Kdybych měl na závěr vybrat pár věcí, které vypíchnout, byly by to asi tyto:

• Pláže – pláží jsem na své cestě potkal desítky a vesměs to byla krása střídající nádheru. Vzhledem k bouřícímu Atlantiku není koupání tak jednoduché, jak bych si přál (a surfař úplně nejsem), ale pokud jde o vizuální dojem, celý trek byla jedna velká plážová nádhera. Některé specialitky jako pláže v ústí řek nebo obrovské, několik kilometrů dlouhé megapláže, byly jen pomyslnými třešničkami na dortu.
• Značení – značení Fishermen’s Trail bylo naprosto super. Pravda, nebylo tu moc komplikovaných úseků a obecně se stačilo držet pravidla, že pokud nemám moře po levé ruce, jdu špatně. Ale modro-zelené značení bylo kolem v dostatečné míře a skutečnost, že jdu „opačným“ směrem, než se převážně chodí, nemělo na funkčnost a využitelnost žádný vliv. Bez GPS v hodinkách bych se 100% obešel.
• Počasí – mít trek naplánovaný o týden dříve, bylo by to úplně jiné vyprávění. Na mě se ale usmálo štěstí a na polovinu listopadu bylo počasí naprosto famózní. Ke konci už sice mohlo být o pár stupňů víc, obzvlášť v noci, ale být cokoliv jiného než naprosto spokojený by bylo jen velmi arogantní a nevděčné. Sluníčka jsem si užil vrchovatě, načerpal spoustu vitamínu D a navrch se krásně opálil.

Naopak trochu špatný dojem zanechaly asi jen dvě následující věci:

• Nedostatek služeb – chápu, že jsem se na trek vydal úplně mimo sezónu. Ale přesto si myslím, že toho mohlo být otevřeno klidně trochu víc. Kdykoliv jsem pojal chuť se někde zastavit, myslím tedy především restaurace, tak bylo hodně, někdy až příliš plno. Nejsem vysloveně kavárenský povaleč, ale dát si dobrý oběd nebo kávičku s výhledem na moře je i pro mě příjemná součást expedice. Obzvlášť, pokud vede tak hustě obydlenou oblastí. Celkově jsem v sedě strávil rozhodně méně času, než jsem chtěl. 
• Pobíhající psi – vzhledem k tomu, že žádné ze setkání neskončilo špatně, tak je to možná trochu přehnané, ale na můj vkus bylo volně pobíhajících psů bez páníčka poblíž až moc. Možná je to tu standard, na který jsem ale nebyl mentálně připraven. 

A to je vše. Expedici do Portugalska tak můžu zařadit mezi ty povedené. Ale jsem si téměř jistý, že jednou to bohatě stačilo.