Expedice v kostce – Mallorca na jaře roku 2025

Po loňském, vesměs sluníčkovém Tenerife, jsem sice na konec prázdnin plánoval něco víc na sever, a dokonce jsem byl i v úvodní fázi přípravy na švédskou Královskou cestu, ale pak se to nějak zkomplikovalo a já místo toho jen s minimální přípravou vyrazil na další ze španělských ostrovů. Tentokrát na Mallorcu. Z určitého pohledu je to takové „Tenerife light“, ale právě to jsem potřeboval – na expedici jsem měl jen týden a musel jsem letět už v první polovině května.

První den expedice jsem reálně započal asi v jedenáct dopoledne, po nakoupení zásob. Počasí bylo krásně pozdně jarní, až letní. Na sluníčku peklo, ve stínu skoro zima. Na rozcvičení jsem si dal první kopeček s překrásnými výhledy a pak klesnul k moři u vesnice Sant Elm, kde jsem oželel koupání na krásně vypadající pláži a místo toho se jen lehce občerstvil. Druhé stoupání bylo ještě delší a náročnější, nakonec jsem vystoupal skoro 500 metrů nad hladinu moře. Jedním okem jsem si z dálky prohlédl přírodní rezervaci La Trapa, kde byl roku 1810 založen klášter, ze kterého jsou aktuálně k vidění jen zbytky budov, které dobrovolníci průběžně opravují. Pod vrcholkem Puig de ses Basses bylo několik krásných vyhlídek, zato pitná voda k doplnění ani jednou. Od samotného počátku expedice jsem potkal již víc jak 10 Čechů s batohy, očividně je to pro našince velmi vyhledávaná a oblíbená oblast.

Po dobře značené trase GR 221 jsem se dále ubíral na východ k frekventované silnici vedoucí z Andratx do Estellencs. Většina pohoří Serra de Tramuntana je v soukromých rukách, významnou část trasy tak lemovaly ploty a zídky. A výstražné cedule. Po křížení se silnicí následoval první technicky náročnější kamenitý a skalnatý úsek vedoucí vzhůru až pod vrchol hory Mola de l’Esclop vysoké 927 metrů. To už jsem toho měl docela dost, první den byl náročnější, než jsem čekal. Navíc se začalo horšit počasí a zdálo se, že příchod bouřky je jen otázkou času. Původní plán dojít až na pobřeží jsem tak operativně změnil za přespání u chaty Coma d’en Vidal, která sice nebyla otevřena návštěvníkům, ale přístřešek vedle chaty poskytnul dostatek místa pro dočasný azyl.

Noční bouřka skutečně dorazila a výrazně snížila kvalitu mého odpočinku. Druhý den treku jsem přesto začal poměrně odpočatý a svěží. Po rychlé ranní evakuaci jsem konečně sestoupil až k moři. Sice ne do míst, která jsem si našel na mapě (soukromý pozemek, samozřejmě), ale s mírnou zacházkou proti plánu na okraji vesnice Estellencs. Pláž byla kamenitá a celkově nic moc, ale voda příjemná a chladivá. Po koupeli jsem se stavil v místním bistru a lehce posnídal, pak přišlo ke slovu první dnešní stoupání. Plánovanou návštěvu městečka Banyalbufar jsem nakonec zavrhnul a po vrstevnici si ho prohlédl jen z dálky. Počasí začalo být trochu proměnlivé, chvílemi i drobně sprchlo. Další zastávku jsem udělal až ve městě Esporles, kde jsem se dosyta naobědval a doplnil zásoby.

Na odchodu z města jsem potkal další pár Čechů, který mi zpestřil pár minut šlapání, jinak jsem šel sám. Následoval jeden z nejhezčích úseků treku plný vyhlídek, trailových stezek, průsmyků, lesů, jeskyní a pozůstatků lidské práce, ať už se jednalo o zpevněné plochy ohraničené kameny, které tvořily základy milířů pro pálení dřevěného uhlí, nebo podlouhlé zásobníky na vodu, kde se dalo i přespat. Na některých místech byly historické kamenné příbytky, občas i se střechou! Vnitrozemské městečko Valldemossa, další z cílů mé dnešní cesty, bylo narvaný památkami a turisty. Obzvlášť to druhé mi nebylo úplně po chuti, tak jsem se jen najedl, vyfotil si pár obrázků na památku a pokračoval dál. Dlouhé, táhlé a náročné stoupání, poslední dnešního dne, jsem zakončil u další zavřené chaty son Moragues, kde už byla starší dvojice poutníků. Chtěl jsem sice dojít až na hřeben, ale po včerejší bouřce už jsem nechtěl riskovat a vzal zavděk přístřeškem.

Třetí den začal krátkým výšlapem a pak pokračoval mezi vrcholy Puig Gros a Es Caragolí luxusními výhledy na všechny světové strany. Ráno bylo, stejně jako předchozí noc, klidné a jasné, takže bylo vidět skutečně do daleka. Na náhorní plošině sice dost foukalo, ale jinak to byla prostě paráda! Následující sestup do městečka Deiá byl velmi prudký a technický, na 5 kilometrech se sklesalo o skoro 800 výškových metrů! Do civilizace jsem dorazil unavený a hladový, tak jsem se hned v první kavárně po cestě najedlo. A pak, s plným žaludkem, vyrazil na pláž, která sice nebyla tak liduprázdná, jako ta včerejší, ale zato byla asi o 500% hezčí. Dnešní den se zatím ubíral tím správným směrem. 🙂

Návrat na trasu GR 221 byl sice trochu divoký, ale nakonec se povedlo a u hlavní silnice jsem se zase napojil na známé červeno-bílé značení. Trasa byla zase o něco míň záživná a o dost víc frekventovaná, ale občasné výhledy nebo setkání se zajímavými exempláři zdejší fauny a flóry tyto drobné nedostatky hravě přebily. U kavárny Son Mico se trasa stočila na sever a u dalšího rozcestníku jsem pokračoval dál až k Refugi de Muleta. Tentokrát byla chata otevřená a já si mohl dopřát malou svačinku. Při odchodu jsem si ještě vyfotil místní maják, a pak už zamířil do přístavu Port de Sóller a dál do většího města Sóller. Cestou jsem si z dálky vyfotil místní technickou památku v podobě dřevěné historické tramvaje, povečeřel luxusní menu a nakonec v Sólleru obdivoval místní, do kostýmů oblečené obyvatele užívající si festival Sa Fira.

S břichem plným jídla a hlavou plnou dojmů jsem zahájil další, dnešní poslední stoupání. Kolem chaty Refugi de Xim Joy jsem v zapadajícím, ale stále pečícím sluníčku stoupal podél potoka Biniaraix, ve kterém byla spousta vody, až trochu sváděla ke koupání. Ale bylo tu příliš lidí pouštět se do větších akcí. Skrz několik průsmyků a techničtějších úseků jsem se dostal až do nadmořské výšky 850 metrů, kde jsem se na travnatém plácku obklopeném stromy a bečícími ovcemi ubytoval. Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí jsem rozbalil i tarp, a jak se později ukázalo, dobře jsem udělal!

Čtvrtý den začal volněji, několikakilometrovým sestupem k umělé nádrži Cúber. Společnost mi dělaly pouze ovce, kozy a koně. První zástupce druhu Homo sapiens jsem potkal až u jezera. Ráno bylo docela chladné, proto ani nelákalo ke koupání. A stejně bych měl smůlu, jelikož je primárním účelem nádrže zásobování Mallorky pitnou vodou, koupání je zde přísně zakázáno. Kousek za jezerem jsem se konečně pořádně zahřál výstupem do sedla Coll del Portellet, ze kterého byly krásné výhledy jak na veřejnosti nepřístupný Puig Major s bělostným radarem na vrcholku a druhé jezero Gorg Blau, tak i na mnoho menších kopců na jihu. Mrazivé svěděctví dávné havárie poskytnul zdemolovaný vrak malého letadla nedaleko sedla, pak už jsem se mohl plně soustředit na okružní cestu kolem hory Tossal Verds vedoucí ke stejnojmenné horské chatě. Co do obtížnosti to byl asi nejnáročnější úsek GR 221, na některých místech byla trasa jištěna i řetězy. V chatě jsem si dal pořádnou snídani, abych měl sílu na zdolání druhého nejvyššího kopce puig de Massanella, na který jsem měl zálusk hned vzápětí. 

Nejdříve jsem ale musel dokončit jižní část okruhu kolem hory, a pak údolím kolem potoka Torrent des Prat vyšplhat až k odbočce na vrchol. Na rozcestí jsem potkal Lenku ze Šumavy, tak jsme nahoru za vydatného povídání lezli dva. Obloha byla zatažená a foukal silný a velmi studený vítr, ale povedlo se a oba dva jsme si tak navzájem mohli pořídit vrcholovou fotku. Na zpáteční cestě jsme se rozdělili a já dál pokračoval už zase sólo. Útěk před bouřkou se nakonec ukázal jako marný, tak jsem si sestup do Llucu prodloužil o hodinu sezení v pláštěnce v dešti a kroupech v jedné z kamenných ohrádek. V areálu kolem historického kláštera jsem se skvěle navečeřel a dobil veškerou elektroniku, pak už v hezkém slunečném večeru vystoupal do místa dnešního noclehu, kamenné ohrádky u průsmyku Bosc Gran.

Na rozdíl od deštivé a (naštěstí jen v dálce nad mořem) bouřlivé noci byl závěrečný den treku GR 221 už trochu méně náročný a malinko nudný. Plánovaný výstup na Puig Tomir jsem na rozcestí před odbočkou odpískal, takže jsem vlastně celý den šel jen po rovině nebo z kopce dolů. Snad jen u chaty Binifaldó byla taková zahrada či arboretum, kde toho bylo víc ke koukání, jinak už jsem se těšil do hotelu a do bazénu.

V městečku Pollença jsem si dopřál první sladkou odměnu a na kraji cílového města Port de Pollença druhou. Pak už mě čekalo jen dojít na pobřeží, kde můj krátký trek na Mallorce definitivně, ale úspěšně. Odpoledne a večer jsem si ještě zpestřil koupelí v hotelovém bazénu a výbornou večeří v restauraci na promenádě na molu, ale pak už jsem jen padnul do postele a dospal předchozí noci.

Vzhledem k velmi pozdnímu odletu byl i den odjezdu mnohem akčnější, než předchozí expedice. Sice jsem byl od letiště stále vzdálen mnoho desítek kilometrů, ale to mi nebránilo udělat si po snídani pěkný cyklovýlet na maják Formentor. 40 kilometrů na vypůjčeném kole jsem zvládl za 2 hodiny a zbytek pobytu tak mohl strávit pěkně u hotelového bazénu.

Po důkladném odpočinku jsem naposledy vyrazil do města koupit nějaké ty suvenýry, pak jsem si sbalil, odhlásil se z hotelu a vyrazil na autobusové nádraží. Cesta dvěma autobusy i následný let proběhl naprosto bez problémů, a protože ani na letišti tentokrát nechyběli pracovníci na obsluhu zavazadel, bez emocí a zvýšeného tlaku jsem nakonec pozdě v noci dorazil domů. A tím moje dovolená na Mallorce definitivně skončila.

Co říci o mé expedici na Mallorce závěrem? Asi to samé, co na začátku. Rok po expedici na Tenerife to možná nemělo takový WOW efekt, jak by si tento ostrov zasloužil, ale jinak to bezesporu bylo krásných 6 dní. I když jsem tentokrát měl na přípravu jen krátce, až na pár drobností jsem jel podle plánu a bez nepříjemných překvapení. Kdybych měl na závěr vybrat pár věcí, které vypíchnout, byly by to asi tyto:

• Příroda – nebyla sice tak rozmanitá, jako na Tenerife, ale i zde si člověk užil rozmanité – u moře byla příroda jiná než ve vnitrozemí a rozmezí 1400 metrů nadmořské výšky nabídlo hned několik různých rostlinných pásem. Navíc jsem si na rozdíl od Tenerife užil i několik koupání na pláži, takže v tomto ohledu jsem jednoznačně spokojen.
• Značení a trasa – Trasa GR 221 se zdá být živá a udržovaná. Mnoho nových rozcestníků a orientačních značek jednoznačně vypovídá o tom, že se o pohodlí poutníků někdo pravidelně stará. A i když jsem se v prvé řadě spoléhal na trasu v GPS (která ale občas s tou značenou úplně neseděla), bylo jen málo úseků, kde bych bez satelitní nápovědy musel bloudit.
• Lidé – i když společnost vysloveně nevyhledávám, těch pár setkání s domorodci mě příjemně potěšilo. Ať už se jedná o majitele uvytovacích prostor, zaměstnance v hotelu, číšníky nebo kolegu běžce, vždycky jsem měl pocit, že jsem tady vítán. A díky základům španělštiny jsem si většinou i hezky popovídal.

Pokud jde o tři hlavní negativní dojmy, moc mě nenadchly následující věci:

• Ceny – minimálně ceny ubytování jsou tak 2x vyšší, než na Tenerife. A to jsem jel ještě víc mimo sezónu! Na druhou stranu vzhledem k blízkosti Mallorky je tu asi sezóna celoročně, v každém případě jsem za stejnou cenu pořídil o jednu, možná dvě kategorie horší bydlení, než na Tenerife. Ostatní ceny byly naštěstí tak nějak srovnatelné, takže vzhledem k pouhým dvěma zakoupeným noclehům mě to nakonec nezruinovalo.
• Soukromé pozemky – podle nějakých zdrojů je asi 90% území Serra de Tramuntana v soukromých rukách a je to znát. Míst, která byla ze všech stran obehnána zdí nebo plotem, doplněná mnoha výhružnými tabulkami, bylo na můj vkus až příliš. Na druhou stranu jsem se nikdy nesetkal s nějakým problémem, pokud jde o majitele, nebo nemožnosti dostat se tam, kam jsem potřeboval.
• Provozní doba hotelových bazénů – to už je fakt jen blbost, abych měl tři negativa, ale provozní doba mezi 10-18 není z pohledu celodenního cestovatele moc dobrá. Vykoupal jsem se vlastně jen jednou. Myslím v bazénu. 🙂

A to je vše. Expedice na Tenerife zvedla laťku mého očekávání hodně vysoko a jsem zvědavý, jestli ji mé budoucí výlety budou schopny minimálně dorovnat, když už ne překonat.

A na úplný závěr malé statistické okénko. Celou, nebo lépe řečeno přímou trasu GR 221 po severní části ostrova skrz pohoří Serra de Tramuntana (z přístavu Port d’Andratx do přístavu Port de Pollença) jsem zvládl za 5 dnů. Reálně jsem ušlapal 163 kilometrů za 42 hodin průměrnou rychlostí 3,9 km/h, při kterých jsem vystoupal 6.050 metrů a sklesal 6.029 metrů. Nejdelší etapa měřila 41,9 kilometru, nejkratší pak jen 22 kilometrů. Na nejvyšší bod na cestě jsem vylezl čtvrtý den, kdy jsem zdolal 1.364 metrů vysoký Puig de Massanella.