Cyklovýlet na maják Formentor a návrat domů (Port de Pollença a Formentor)

Den 6. — Den šestý je den návratu. Protože mi ale letadlo letí zpátky až pozdě večer, hodlám si ten poslední den dovolené užít tak nějak víc, než obvykle. Už včera jsem začal zjišťovat, jestli je možné prodloužit si check-out, po snídani se prý dozvím víc. A kromě hotelového bazénu mě láká i výlet na nejvýchodnější cíp severní poloviny ostrova, na maják Formentor. Je to asi 19 kilometrů daleko a jediné, co zatím nevím, je jak se tam dostat… Ale já už něco vymyslím!

I když je spaní pod širákem zábava, postel je přeci jen postel. Probouzím se až v 8 a po rychlé ranní hygieně se jdu nasnídat. Menu je velmi bohaté, beru si od každého trochu. A mezi německými důchodci spřádám plán na dnešní den. Musím na to jít od konce – letadlo mi letí ve 21:20, na letišti tak chci být kolem sedmé večerní. Cesta autobusem do Palmy a pak na letiště je s rezervou dvě hodiny, hledám tedy autobus někdy mezi čtvrtou a pátou odpolední. Nakonec nacházím jeden v 16:20, staví půl kilometru odsud. Balení a příprava vychází odhadem na hodinku, takže suma sumárum mám do půl čtvrté čas na to se dosyta vydovolenkovat.

Času mám tedy víc, než dost. Na bazén stoprocentně, ale celý den se poflakovat jen v hotelovém komplexu a popíjet předražené pivo z třetinek se mi moc nechce… Ale na 40 kilometrů pěšky, byť nalehko, se také necítím. Najednou můj zrak spočine na jednom z mladších německých rekreantů, oblečených v helmě a cyklodresu. No jasně! Půjčím si kolo a na maják se povezu! Rychle koukám do mapy, cyklopůjčoven je tu zhruba stejně jako restaurací. Tedy fakt hodně. V nejbližší otevírají v 9, takže pomalu můžu vyrazit. U recepce se ještě poptám po tom prodlouženém check-outu. Nakonec žádný problém, za 25 eur se mohu rekreovat až do šesti do večera. Platím kartou, pak se rychle převleču, sbalím batůžek, natočím vodu a hurá do půjčovny proamcyclehire.com.

V půjčovně to jde rychle. Španělsky vysvětlím pánovi, že nepotřebuji kolo na celý den, ale jen na výlet na Formentor. Pokýve hlavou, chvíli hledá na věšácích a pak vybere jednu silničku. Zkusmo se na ni posadím, pán zase pokýve hlavou a odveze kolo k pokladně. Ke kolu si vypůjčím i helmu (s tou je větší problém, mám velkou hlavu) a opravnou sadu, kdybych náhodou píchnul. Zaplatím 25 eur a můžu jet. Ještě zkoumám, že mají od půl třetí na hodinu pauzu, snad to stihnu dřív.

Cvakám na hodinkách trasu vytvořenou během snídaně. Ještě si pro jistotu mažu odkrytá místa krémem, protože dneska je nebe bez mráčku a už teď sluníčko pálí až moc, a vyrážím na cestu. Kolo už má sice něco nalítáno, ale seřízení je perfektní, přehazovačka cvaká bez přemýšlení a brzdy brzdí – co si víc přát?

Čeká mě 19 kilometrů na maják a zpátky, budou v tom celkem 4 dlouhá stoupání a 4 dlouhé sjezdy. Silniční kolo je trochu jiná káva, než můj gravel, dupu do pedálů a ono to jede fakt rychle! Předjíždím spousty cyklistů a občas i pomalu jedoucí auto. Na to, že mám za sebou 5 dnů šlapání po svých, to je prostě paráda.

Kochám se výhledy, potím se, bavím se. Přesně za hodinu jsem u majáku. Docela dobrý, tedy čas. Všechno ostatní je dobrý míň, je tu asi 1000 cyklistů a jen o málo míň turistů s auty, chaos, fronta na občerstvení, peklo. Tak si jen. obejdu maják kolem dokola, udělám pár fotek a jedu zase pryč.

Na zpáteční cestě mě fotí slečna s obrovským foťákem, za drobný obnos si pak můžu fotky pořídit online. Při pohledu na svůj výraz nemůžu odolat. 🙂 Jinak se mi jede fajn, trochu sice cítím únavu, ale zase je to víc z kopce, než na maják. Zpátky mi to trvá jen 50 minut, celkem jsem se vešel s rezervou pod dvě hodiny! Pán v půjčovně je mým brzkým návratem taky překvapený, ale co se dá dělat, jsem prostě mašina. 😀

Vracím se zpátky do hotelu a po sprše si dávám zasloužený odpočinek u bazénu. Ve stínu je tak akorát, po koupeli si na chvíli musím popotáhnout lehátko na sluníčko, jinak se do mě dá zima. Lidí je tu zase pomálu, takhle by se mi to líbilo klidně i pár dní v kuse. K tou vychlazené pivo za 4 eura… Prostě pohodička!

Ve dvě odpoledne si jdu dát něco malého k obědu a nakoupit suvenýry. Obchodů je tu plno, ale jen se předhánějí v tom, který nabídne větší kýč. Nakonec se mi povede uspokojit všechny členy rodiny, tak si v Burger Kingovi kupuju dva hamburgery a vracím se do hotelu. Poobědvám, dopiju zbytky z lednice, pak se sbalím a odhlásím z hotelu. Cesta na autobusák je otázkou pár minut, s dostatečnou rezervou se řadím do fronty a čekám.

Autobus přijede načas. Sice na jiné nástupiště, ale nakonec usoudím, že je to on a vlezu dovnitř. Cesta do Palmy je dlouhá a nudná. Dost často leje. Přestup na linku A1 jedoucí na letiště je otázkou pár minut a jednoho přesunu na druhou stranu mnohaproudé silnice u autobusového nádraží.

Po zkušenosti z Tenerife si na letišti batoh balím sám do potravinové fólie zakoupené v obchodě s domácími potřebami, nicméně profi balící služba je samozřejmě první stánek, na který na letišti narazím. Odbavení i boarding jsou už jen rutinou a nebýt mého prvního setkání s letadlem Airbus A220 mající na jedné straně jen dvě sedadla místo běžnějších tří, nebylo by vlastně o čem psát. Přesun z letiště na Pankrác k zaparkovanému autu i návrat domů už jsou jen poslední tečkou za mou letošní expedicí. Sice kratší, ale rozhodně povedenou!