Beskydská sedmička 2025 aneb bez práce nejsou medaile… (DNF)

Letošní běžecká sezóna je prostě špatná. V únoru jsem si zranil achilovku a lýtko levé nohy, a od té doby bylo běhání především opatrnou rekonvalescencí a snahou se znovu nezrakvit. Několik měsíců trvající kulhání mě otrávilo natolik, že jsem přesedlal na kolo a začal o to víc jezdit. Což sice mělo pozitivní vliv na mou psychiku, fyzičku a hmotnost, ale nohy si odvykly specifické námaze, a tak se delší běhy nebo běhy v terénu ukázaly jako problém. Jediný „závod“ letošního roku, Trempské „Pikovice“, tak skončil už po 15 kilometrech kvůli ostré a vytrvalé bolesti obou stehen.

Do Beskyd jsem tak odjížděl s vědomím, že další medaile za dokončení B7 visí tentokrát hodně vysoko. Ale když už jsem s drobnými obtížemi získal registraci na jinak vyprodaný závod, nechtěl jsem házet flintu do žita předčasně. Den před závodem jsem se proto na firemní akci s kolegy rozloučil už po sedmé hodině a vyrazil domů se trochu prospat. Sbaleno už jsem měl, mohl jsem tak jít hned do hajan.

V Den D jsem opět vstával brzy, kolem čtvrté. Příprava na cestu mi zabrala slabou hodinku a přesně v 5 ráno jsem mohl vyrazit. Jízda probíhala celkem bez problémů, se dvěma zastávkami jsem se mohl už před devátou zapsat v mém oblíbeném kempu ve Frenštátu. Postavení stanu bylo otázkou okamžiku, výrazně déle mi zabralo foukání nové karimatky. Usoudil jsem, že si ve svém věku zasloužím trochu pohodlí a koupil si levnou a asi 50 kilo těžkou karimatku pro 2 spáče. Ale i tento úkol jsem zdárně splnil a mohl se vypravit na snídani do kavárny na náměstí.

Tam již byly přípravy v plném proudu. Víc než konstrukce evokující proslavenou horu K2 mě ale zajímala nabídka dortíků v místní kavárně. Po pohodovém doplnění cukru a kofeinu jsem se ještě chvilku coural po okolí, ale pak jsem se rozhodl pro návrat a odpočinek. Po ranních přeháňkách už se zase začalo dělat horko, předpověď je na dnešek nicméně všelijaká a rozhodně ne dobrá. Dlouhodobé stabilní počasí včera skončilo, v noci asi zmokneme.

Vzhledem k posunutému startu na jedenáctou večerní jsem se k autobusu zajišťujícímu kyvadlovou dopravu mezi Cílem a Startem vydal až skoro v osm. V plné polní a s mírným optimismem, nohy se zdály být docela v pohodě. Autobus na obvyklém místě už byl, stejně jako spousta lidí na něj čekajících. Po pár minutách se všichni zvedli, vlezli dovnitř a mohli jsme vyjet.

V Třinci to byla už tradiční rutina. Zaregistrovat se, vyzvednout si igelitku s funkčním tričkem s logem a grafickým ztvárněním trasy B7 (letos v bílé barvě), dárečky od sponzorů, startovním číslem a náramkem na občerstvení. Pak jsem se přesunul do vedlejší restaurace, kde jsem doplnil tekutiny a pár desítek minut zabíjel čas. Hodinu před startem jsem dopil, došel si na záchod a vyrazil na postupně se zaplňující stadion. Moderátor něco povídal, ale já se soustředil na sebe. A na počasí, protože párkrát už z nebe spadlo pár kapek a začal se zvedat vítr. Po tradičním požehnání a zpívané hymně nám organizátoři poskytli necelou čtvrthodinku na soustředění a rozjímání. Pak hudba zesílila, my si odpočítali poslední 10 vteřin a s úderem jedenácté hodiny mohli vyrazit na trasu. Šestnáctý ročník B7 (a můj třináctý) byl právě odstartován!

Na letošek mám jedinou taktiku – volně, volně a volně! Nesmím se nechat strhnout davem, musím šetřit nohu. Společně s ostatními obkroužím kolečko kolem stadionu, vyskáču po schodech na ochoz a přes startovní bránu mířím vstříc dalšímu dobrodružství. Je sice před deštěm, ale příjemně teplo. Možná až moc, 24 stupňů v jedenáct večer… Nahoře v kopcích asi bude chladněji. Vyklusávám velmi volně v tempu mezi 6 a 7 minutami na kilometr a užívám si to, že tu vůbec jsem. Kochám se atmosférou, i přes noční hodinu je kolem trasy spousta fanoušků, s některými si plácnu. Prostě paráda!

Začíná pršet. Zatím jen slabě, ale někteří už vyndávají bundy. Já mám jen větrovku, která mi proti dešti stejně nepomůže, tak jsem v klidu. Se zvyšujícím se stoupáním přecházím do chůze, stejně jako ostatní. Letos jsem v té části startovního pole, kde se to tak moc nehrotí. 🙂 U parkoviště v Oldřichovicích si poskládám hůlky a o pár okamžiků později začínám stoupat na první dnešní výzvu, Malý Javorový.

Prší stále víc, ale stíhá se to vsakovat, zatím to moc neklouže. Stoupám vyrovnaným tempem, nikam se neženu. Hodinky mají nastavený alarm na 150 tepů za minutu, ale tak vysoko se dneska nedostanu. Čas od času někdo odpadne, já dám celý kopec na jeden zátah. Nahoře jsem sice o 3 minuty pomaleji, než loni, zato s luxusní průměrnou tepovkou 133! Sice jsem toho letos moc nenaběhal, ale fyzička se očividně dá nabrat i na kole 🙂

Nahoře udělám jen pár rychlých fotek, docela tu fouká. Čeká mě přeběh na Velký Javorový, necelé dva kilometry mírně do kopce. V roce 2021, kdy jsem atakoval 19 hodin, mi to trvalo něco přes 11 minut. Dneska to bude výrazně pomalejší, ale pod 17 minut se nakonec o vteřinu vejdu. Z nebe už padají regulerní proudy vody, na otevřeném prostranství to není příjemné. Na seběhu do Řeky se pod stromy snad trochu schováme. Naštěstí je teplo, zima mi rozhodně není.

Z Velkého Javorového vede napřed prudký sešup na traverz. Ten jen opatrně seskáču, ale dále je to docela běhatelné. Mám na mysli své předsevzetí vzít to dneska volně, tak začnu jen lehkým výklusem. Neuběhnu ani 200 metrů a je to naprosto v háji! Do obou stehen současně se mi zakousne vzteklá čivava a já vzápětí musím zastavit. Jdu do dřepu, bolest pomine, tak se zase lehce rozběhnu. Ale ouha, po pár krocích je zpět! 🙁 Ach jo…

Co s tím? Po pravdě řečeno nevím. Znovu si to zkusím protáhnout a když bolest trochu poleví, zase se rozejdu. O běh se už ani nepokouším. Klasická chůze sice bolí míň, ale bezbolestné to rozhodně není. A ty davy, co mě každou minutu předbíhají, mi taky dvakrát nepomáhají…

Jestli jsem měl na vrcholku Javorového radost, že mi to letos jde srovnatelně s loňskem, tak teď je to úplně jinak. Cesta dolů mi místo 28 minut trvá přes 42 minut, a jako bonus mi je pěkná zima. Na pomalé popocházení nemám oblečení, jak neběžím nebo nešplhám do kopce, klepu kosu. A v důsledku toho se mi začíná chtít spát. No paráda…

V Řece si doplním vodu a jonťák. Pomerančový Edgar mi docela chutná, naplním si ho i do flasku. Ale moc se nezdržím, potřebuju se zahřát. Nicméně šplhání pomůže jen částečně, je totiž až moc volné. Předbíhat se moc nedá a stejně to není můj styl, tak se jen trpělivě sunu s ostatními. Tady to už klouže o poznání víc, než na předchozím kopci, čas od času někdo nepříjemně podklouzne. To moje nové B7 obutí od inov8 drží krásně, v tomhle problém nemám.

Za 35 minut jsem nahoře. O pár minut pomaleji než loni, do kopce mě stehna nijak netrápí. Zato z kopce je to bída a bohužel nemůžu běžet už ani po rovině. Moje průměrná rychlost tak klesá pod 5 km/h, výsledný čas pod 20 hodin mizí v nenávratnu. A bez pohybu je mi zase rychle zima.

Do Morávky přicházím po 49 minutách. Nikdy dříve jsem se sem nebelhal tak pomalu. Stehna jsou čím dál tím bolavější a občas mě vystřelí ostré píchnutí i někam dál do nohy. A bolí me levá kyčel. Na to, že mám za sebou teprve první pětinu závodu, to je teda hodně špatný. Začínají mě přepadat chmurné myšlenky. Snažím se je rozptýlit melounem, banánem a salámem, ale moc se mi to nedaří. Raději se jdu zahřát zase do kopce.

Ale už ani to nefunguje. Jde se hodně volným tempem a moje únava roste, průměrnou tepovku mám 114! To fakt není na zahřátí. Začínám být tak zoufalý, že se poslední část stoupání, to nejméně prudké, snažím běžet i do kopce. Trochu se zahřeju, ale stehna už jsou na kaši, nevydržím to dlouho.

Po kontrole pod Travným se zase začíná klesat. 500 výškových na 3 kilometrech. Stehna bolí, musím dělat pauzy. Nejsem sám, ale víc než dalších nešťastníků si všímám těch, kteří se kolem mě řítí dolů. Od vrcholu Javorového jsem se propadl asi o 450 míst. Tedy ne, že by na tom záleželo, ale je to depka.

V Krásné jsem rozhodnutý to zabalit. Ale má to dva problémy. Tak především, co by tomu řekl Větvička? Úplně to slyším… A taky tu nevidím žádný svozový autobus. Trochu se občerstvím, protáhnu (i když to jde ztuha, už ani neudělám dřep) a rozhodnu se získat alespoň malinkou cenu útěchy. Korunku Lysé hory, královny Moravskoslezských Beskyd. Do kopce mi to ještě jde a těch závěrečných 7 kilometrů už se nějak skulím. Takže naposledy doplním vodu a jonťák, na cestu si vezmu chleba se škvarky nadívaný salámem, a za rozbřesku vyrážím na Lysou.

Už to ale nejde ani nahoru. Sílu sice mám, ale začínám být brutálně ospalý. I když jsem si vzal větrovku, jsem stále zmrzlý a neschopný udržet oči otevřené. V jednu chvíli dokonce usnu za chůze, zakopnu a vyděsím kolemjdoucí závodnici. Což mě ale paradoxně probere a až do cíle už to je, alespoň pokud jde o únavu, dobré. Jinak se alespoň kochám okolím, za světla už jsem tu vlastně nešel snad 10 let. Je krásné ráno, jen vrcholek Lysé se halí do mračného oparu. Se svým osudem jsem smířený, za pár hodin moje dnešní utrpení skončí.

Výstup na Kykulku mě stojí dost sil, ale ještě víc mě zmůže následující úsek na Lysou. Tak nějak jsem předpokládal, že bez Malenovic to půjde samo, ale opak je pravdou. Svůj podíl na tom asi bude mít i motivace, ale ty necelé tři kilometry do serpentin těsně pod vrcholkem jsou naprosto nekonečné. Naopak, když dojde na závěrečné prudké stoupání, zdolám ho na jeden zátah jako nic.

Odměnou mi ale není nic jiného než hustá mlha a velmi omezená viditelnost. I nedaleký vysílač je sotva patrný. Podle teploměru má být 13 stupňů, ale silný studený vítr sráží pocitovou teplotu tak o 10 stupňů níž. Raději mířím přímo ke kontrole. Chvilku přemýšlím, jestli si něco nedám na zdejší chatě, ale pak zvítězí snaha mít to co nejdřív za sebou. Jen si udělám vrcholové foto a kulhám dál. Paradoxně mám sil na rozdávání, pomalé tempo mě rozhodně nevyčerpalo, ale jinak to nestojí za nic.

I když… prvních pět minut sestupu mám docela roupy. Stehna bolí tak nějak stabilně, a i když nemůžu běžet, i při chůzi vyvíjím na své dnešní poměry sympatické tempo. Ostré píchnutí ve stehně a následný vynucený půlminutový odpočinek ale všechny optimistické myšlenky zahání. Je konec, Ostravice bude mou cílovou stanicí.

Za stále častějšího sledování hodinek a jen pomalu mizejících kilometrů se blížím do Ostravice. Sluníčko už nechutně peče, tohle rozhodně pokračujícím nezávidím. U Lukšince je poslední technicky náročnější klesání, pak už je to relativně na pohodu. S blížícím se hlavním kontrolním bodem roste i počet diváků a fanoušků. Poslední stovky metrů vedou po asfaltu z prudkého kopce, nic příjemného. Na mostě přes Ostravici je už ale rovinka, pak následuje závěrečných pár metrů kolem areálu pily. 10 minut před desátou si pípám svou poslední dnešní kontrolu a tím pro mě letošní B7 končí.

Oslavím to kusem melouna a na chvíli si sednu v hale na lavici. Kvůli předpovídanému dešti je občerstvení uvnitř, ale aktuálně to na déšť moc nevypadá. Mně už to ale může být jedno. Apaticky chroupu meloun a jsem rád, že už nemusím nikam chodit. Není moc sladký, ale nic víc si stejně nezasloužím.

Po několika minutách odpočinku se zvedám a jdu se nejbližšího organizátora v oranžové vestičce s logem závodu zeptat, odkud jezdí svozový autobus. Jeho odpověď „je moc brzo, nejdřív po dvanáctý“ mě poněkud překvapí. Když se mi v duchu Větvička přestane chechtat, jen poděkuju a přemýšlím, jaké mám alternativy. Naštěstí už jezdí vlak, další přifrčí už za půl hodiny. Tak vzhůru na nádraží!

Cestou si v obchodu koupím pivo a Birell na žízeň, na lavičce se převleču, aby ze mě spolucestující nedostali ranní nevolnost, a pak už jen na sluníčku čekám, až dorazí odvoz. S jedním přestupem jsem za další půlhodinu ve Frenštátu. Na náměstí vracím čip a na oplátku dostanu cenu útěchy v podobě náramku na ruku a pár drobností. A tím pro mě letošní B7 definitivně, i když poněkud neslavně končí.

Co říci závěrem? I když každé DNF zamrzí, tohle tak nějak beru. Zkusil jsem to, nevyšlo to, příště se musím víc snažit a hlavně víc běhat. Celkově to bylo takové nepovedené, ani to letošní tričko se mi moc nelíbí… 🙂 Prostě za rok to musí být a taky bude lepší!

K pochodu nemám po těch letech už moc co dodat. Vím, že to je drahé, možná až lehce „luxusní“, ale je to moje srdcovka a u těch člověk neuvažuje moc logicky. Pořád mám pocit, že ze své peníze dostávám přiměřenou hodnotu, i když možná ne v podobě luxusního jídla a pití. A pokud bude možnost, na startu příštího ročníku budu zas!