Karlštejnská tlapička 2026 aneb do třetice všeho…?
Letošní rok se zatím vyvíjí nad očekávání příjemně. První padesátku v Brdech jsem zdolal s přehledem, stejně jako první stovku v Pyšelích. V obou případech jsem se pro jistotu šetřil, obzvlášť hodný jsem byl na zlobivá a křečím podléhající stehna, ale dlouhodobé fyzio a protahování spolu s pravidelným přísunem hořčíku v tabletkách dokázaly zázraky. Tak jsem se to ve svém třetím letošním pochodu rozhodl pořádně otestovat. Plánovaná trasa vypadala běhatelně, a kdyby se to nějak pokazilo, do cíle na Karlštejně bych se vždycky nějak dostal. Tak uvidíme!
Start „běžecké“ části startovního pole letošního ročníku Karlštejnské tlapičky byl naplánovaný až na osmou hodinu ranní. Vzhledem k předpovědi počasí to možná bylo až moc pozdě, ale chápu, že v porovnání s běžnými pochodníky jsme v cíli poněkud rychleji, a tak je nutné to sladit. Tradičně jsem se probudil v 5 ráno, připravil se a krátce po šesté vyrazil na Karlštejn. Start je sice v Berouně, ale naplánoval jsem si nechat auto na parkovišti pod Hradem a do Berouna jet vlakem, abych to po doběhnutí do cíle měl co nejjednodušší s návratem.
Cesta byla stejná, jako když jsem jel před měsícem na Zimou nezimou. Jen jsem z Řevnic pokračoval ještě o pár kilometrů dál. Na parkovišti v Karlštejně jsem se namazal krémem na opalování a vyrazil na vlak, který mě asi za 10 minut vyložil v Berouně. Tam již byl připravený stoleček organizátorů. Po zaplacení tradičního 80-korunového poplatku jsem dostal itinerář a mohl se mentálně připravit na start. A trochu protáhnout a rozcvičit. Venku ale bylo docela chladno, jen 5 stupňů, tak jsem se po krátkém strečinku zase vrátil do haly a prohodil pár slov s Láďou Stančem. Organizátor nám přišel oznámit, že jsme na startu jen 4 běžci, což jsem přijal se smíšenými pocity – nejhůř sice budu bramborový, ale při pohledu na trojici šlachovitých vyzáblíků to na lepší umístění taky nevypadá. Ale co, můj největší soupeř je stejně časomíra a spodní polovina tělesné schránky… 🙂
S úderem osmé startujeme. Přesně podle předpokladů jsem po 5 metrech poslední, a do konce závodu tak zůstanu. Ale tím se nestresuju, zaměřím se na sebe. Na nohou mám nové boty – rozhodl jsem se koupit ještě jedny Hoky se sympatickým názvem Speedgoat 7 (rychlá koza 7), a po delším výběru v Trailpointu mi nejlépe sedla velkost 50 a 2/3 ve verzi Wide. Což mě samotného dost vyděsilo, není to tak dávno, co jsem vybíral mezi čísly 46 a 47. Ale nakonec jsem do toho šel a dnes je první ostrý test. Zatím to vypadá dobře, nezakopávám, noha mi „nečvachtá“, tak uvidíme později.
První tři kilometry uháníme městem a pak podél Berounky. Zatím se mi běží krásně. Je zima, ale sluníčko už pálí o 106. Za průmyslovým komplexem na okraji města odbočujeme na lesní cestu a po červené značce začínáme stoupat. Je to sice ve stínu, ale začíná mi být horko. A bude hůř…
Procházíme vesnici Železná. Láďu na prvním místě už nespatřím, závodníky na druhém a třetím místě ale občas zahlédnu. Do kopce mi to jde nějak ztěžka, asi jsem si včera u příbuzných mohl odpustit ty dva buřty a půl litru výborného moravského vína. Z kopečku s názvem Kamenná následuje dlouhý seběh do Chyňavy. Cestou potkávám několik pochodníků, asi padesátkařů bez běžeckých ambicí. Ve vesnici si fotím kostel a pak po asfaltu, kterého letos bude nějak nepříjemně moc, vyklusávám k první samokontrole. Sluníčko už regulérně smaží, ale zatím to na můj výkon nemá vliv, tempo držím hezky kole 5:30 – 6:00 na kilometr.
Na první samokontrole cvakám oranžovými kleštičkami dírky do kontrolní karty a po polní cestě uháním směr Kyšice. Cestou zdravím pár dalších padesátkařů a padesátkařek, už jich přede mnou moc nezbývá. To je také naposledy, co spatřím své běžecké soupeře. Pak mi nadobro zmizí za velkým lánem kvetoucí řepky a nepotkám je ani v cíli.
Za malým mostkem přes potok Loděnice mě čeká první drobnější kufřík. Kleštiček u druhé samokontroly si sice všimnu, ale pak se vracím na silnici a teprve po chvilce mi naštěstí má dočasná souputnice upozorní na to, že asi jdeme blbě. Vracíme se k potoku a po neznačené cestě pokračujeme dál už po té správné trase.
Tady mé tempo trochu opadne – napřed kvůli kufrování, ale druhý kilometr za 10 minut má na svědomí o poznání příjemnější důvod. U Dědkova mlýna je totiž pro žíznivé poutníky připraveno nefiltrované osvěžení. Na baru už sedí trojice pochodnic, a i když malinko váhám, nakonec jejich pozvání na pivko neodolám a natočím si ze džbánku třetinku ledově vychlazeného moku. Osvěžen, ochlazen a posilněn se o pár minut později zase vydávám na cestu. 3 kilometry do Dolního Pokdozího vedou podél potoka. Dost často na ostrém sluníčku. Ale pořád to jde.
U domu nebožtíka Kellnera to vypadá jako ve Fort Knox, tolik kamer a dalších detekčních přístrojů na metr čtvereční je vážně nezvyk. Pokračuju po červené, stále podél potoka, přes Nenačovice (kde si koupím další pití) a Chrustenice až do Loděnic. Tam mi zbývá posledních 20 kilometrů do cíle. Čas mám zatím skvělý, 30 kilometrů jsem urazil za 3 hodiny a 16 minut! Nezdržuju se a začínám kolem vápenky stoupat až ke Špičatému vrchu. A začínají problémy…
První je samozřejmě horko. Cesta po rozpáleném asfaltu bez stínu odsává síly raketovou rychlostí. Nemenší komplikací ale začínají být davy turistů, kteří se spolu se mnou valí do oblasti krasových lomů a jeskyň. Každou chvíli musím zpomalit, protože stejně hustá je i doprava kolem, takže předhonit občas i početné skupinky dá práci. A stojí další energii. Ale stejně jako minulé pochody mi do kopce nohy fungují na jedničku, jen pravé koleno začíná malinko zlobit. Asi mu kombinace horka a spousty asfaltu nedělá dobře.
Seběh do skanzenu Solvayovy lomy je docela příjemný, hustota lidí mířících za zajímavou technickou památkou a do muzea důlní techniky už méně. Ale nedá se nic dělat, prostě je jaro a lidi chtějí ven. V centru skanzenu trochu hledám kontrolu, kde bych měl dostat razítko. Abych ji našel, musím se trochu vrátit, ale je u ní taková fronta, že si to jen vyfotím a běžím dál.
Jestli doteď bylo kolem hodně lidí, tak tady už se dostávám mimo stupnice hodnocení. Pomalu se loučím se smělým cílem dostat se se svým časem pod šest hodin; jen co se trochu rozběhnu, už brzdím, vyhýbám se dětem i psům, chodcům i cyklistům. Za Bubovickými vodopády, které jsou tradičně bez vody, odbočím a začínám stoupat do kopce. Rezignovaně, nemá cenu se nějak stresovat. 10 minut se šourám za skupinou cyklistů tlačících kola, až mě z toho koleno rozbolí už naplno. Žlutá turistická značka kolem lomů definitivně pohřbívá naději na závodní čas. Předbíhat nemá smysl, lidí je prostě moc.
U lomu Mexiko kotím vozík s básní jako další samokontrolu, o kousek dál pak i přeplněný lom Velká Amerika, kam je mimořádně povolený vstup. Odhadem je dole tak třetina startovního pole. Konečně můžu zase zrychlit. Horko je tu nicméně pekelné, už se těším do klimatizovaného auta.
Do cíle mi zbývá 7 kilometrů V Mořině je poslední kontrola s avizovaným fast food stánkem, ale přes davy lidí ani není vidět. Stejně jako na předchozí kontrole si jen vyfotím dlouhou frontu na razítko a spolu s dalšími 2930 účastníky Tlapičky se vydávám na poslední úsek. Opět po silnici, tentokrát alespoň z kopce. Předbíhám jednoho pochodníka za druhým, mezi tím se pletou auta a cyklisté. Chaos… Ale cíl se už nezadržitelně blíží.
Za penzionem Pod Dračí skálou mě čeká úplně poslední, krátké stoupání k hradu. Jako bonus k davům turistů potkávám procesí v krojích s vyhrávající dechovkou, jak na Hrad cosi vynáší, asi májku. Další 3 minuty v háji. 🙂 Ale teď už mě čeká jen slalom k řece a poslední kilometr, to dám. Koleno bohužel bolí čím dál tím víc. Odolám touze koupit si něco studeného a ukrajuji poslední stovky metrů. Běžím přes most a k nádraží, kde na tradičním místě naproti nádražní budově nacházím vytoužený cíl. Je to tu, i třetí pochod letošního roku je v čase 6 hodin a 13 minut zdárně za mnou!
Organizátoři jsou v jednom kole, ale jako účastník padesátky mám nárok nejen na medaili, ale i ručně psaný diplom. Po chvilce už mám diplom v ruce a medaili kolem krku. Vítězná fotečka na závěr mého dnešního vyhřátého putování už jen doplní krásnou tečku. Hrdě fotku rozešlu drahé polovičce a rodině, pak se pomalu zvedám a vracím se do centra vesnice Karlštejn, kde mám zaparkované auto. A tam pro mě dnešní závod definitivně končí.
Co říci závěrem? Dneska to bylo nečekaně náročné. Jednak bylo nepříjemně moc asfaltu, což v kombinaci s letním počasím (ve stínu bylo 24-26 stupňů, na sluníčku asi milion) znamenalo po většinu pochodu pekelné podmínky. Davy lidí mě taky nepotěšily, ale co se dá dělat, mají stejné právo na výlet jako já. Každopádně jsem rád, že se mi povedlo dostat až do cíle a nebýt bolavého kolene, tak naprosto bez ztráty kytičky. Což je, vzhledem k událostem loňského roku, malý zázrak. Speciální ocenění zaslouží organizátoři, kteří zvládali rekordní počet skoro 3000 pochodníků s úsměvem. Je vidět, že to dělají s láskou a nadšením. Za což jim patří velký dík!
No, a já budu doufat, že se mi koleno podaří dát za 14 dnů dohromady, protože o nadcházející Rakovnickou 100 bych přišel hodně nerad… Tak uvidíme… 🙂
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 51 kilometrů jsem zvládl za bezvadných 6 hodin a 12 minut průměrným tempem 7:17 minut na kilometr na krásném 4. místě (ze čtyř závodníků). Během závodu jsem kvůli drobným kufříkům a popocházení po kontrolách nakonec reálně ušel o pár stovek metrů víc, nastoupal 1.071 metrů a klesnul rovněž 1.071 metrů. Na start závodu se postavili přesně 4 závodníci. Vítěz to dal za úžasné 5 hodin a 12 minut, pod 6 hodin se vešli všichni medailisté.