Pyšelský kopeček 2026 aneb konečně zase v cíli stovky!

Poslední stovka, kde jsem se do cíle dostal po svých a ne autem či veřejnou hromadnou dopravou, byla ta Pražská, na konci roku 2024. Ale pak začaly problémy s nohama a se závoděním byl konec. Po pravdě řečeno jsem to od té doby ani moc nezkoušel, jen jednou jsem se z tradice vydal do Beskyd, ale návrat to rozhodně nebyl radostný. Jistou naději, že by se mohlo blýskat na lepší časy, ve mě vyvolalo únorové Zimou Nezimou, kde jsem se dostal nejen do cíle, ale dokonce tam dorazil i v docela slušném čase. Ale i tam mě křeče nakonec dostihly, takže bylo na místě krotit přehnaný optimismus.

Jako první pokusnou stovku jsem proto zvolil Pyšelský kopeček ve variantě ultraPUNKtrail, měřící asi 102 kilometrů. Především proto, že startuje 20 kilometrů od mého bydliště a trasa vede místy, odkud mě v případě nouze může někdo rychle zachránit. Podle účastníků je navíc běhatelná a méně technická, jako test mých nohou ideál. Tedy pokud neleje a není bláto, což je prý tak nějak Kopečkovic tradice, ale podle předpovědi počasí letos snad nehrozí. Takže jsem si před pár týdny objednal startovné a v sobotu pár minut před pátou hodinou ranní vyrazil na jih.

Cesta byla bez problémů, jak je tak v tuhle ranní dobu obvyklé. V Pyšelích jsem zaparkoval na vyhrazeném parkovišti na louce. Trochu mě mátlo, že tu jsem první, tak jsem raději vyrazil na start pro startovní číslo a zeptat se, jestli tu jsem správně. Prý ano. Už klidný, s číslem 18 a GPS trackerem společnosti STOPNI TO v batohu jsem se začal připravovat na start. Z nějakého důvodu se mi nechtělo mazat, proto jsem vynechal jak vazelínu na nohy a třísla, tak i krém na opalování. Ale jinak už se blížila šestá, tak jsme od hlavního organizátora Petera dostali pár předstartovních informací především o trase, která se proti loňskému roku otočila, a pár vteřin po šesté vyrazili na trasu.

Běží nás asi 40. Většina vyrazí svižným tempem a mizí za zatáčkou, já a pár dalších, méně naspídovaných jedinců vyklusáváme o dost pomaleji za nimi. Mým dnešním hlavním a jediným cílem je dojít do cíle, klidně poslední. Navíc je krásné ráno, tak se během prvního kilometru hned několikrát zastavím, kochám a fotím. Obzvlášť hřbitov s kaplí je fotogenický, ale i všechno kolem je taky pecka.

Najednou jsem poslední. Vydávám se za ostatními. První seběh mi úplně nepotěší, levá noha je i před důkladné rozcvičení taková ztuhlá, především prokleté lýtko není ve formě. Opatrně našlapuji a doufám, že se to časem zlepší. Trasu mám sice v hodinkách, ale každou chvíli míjím bílé značení a na některých místech je i zalaminovaný papír u ukazateli pro jednotlivé trasy závodu.

Sluníčko svítí, ale zatím je docela chladno. Mám krátký rukáv a dýchám přes nákrčník – kvůli nějaké alergii mám knedlík v krku, taky nic moc pomoc. Běží nás taková malá skupinka, chvíli koukám na záda já jim, chvíli oni mě. Jedna dvojice je obzvlášť upovídaná, tak po chvilce nevydržím a zkusím jim utéct. Jsem starší člověk, při závodě mám radši ticho. 🙂

Probíháme kolem rozcestníku Gabrhele, pak skrz vesnice Mokřany a Řepčice. Až na pár krátkých úseků je trasa mimo silnice, krásný trailík, polní a lesní cesty, prostě paráda. Běží se mi fajn, ale v nohách to občas píchne, zavrže nebo mě to jinak vystresuje. Vysloveně mě nebolí nic, ale nějaký průšvih trochu visí ve vzduchu. Snažím se nohy šetřit. Do kopce je to pohoda a většinou všem uteču, ale z kopce dolů jsem extrémně opatrný a běžím výrazně pomaleji, než jsem zvyklý. Ale jistota je jistota…

Kousek od Mlýnského rybníka na nás čeká první občerstvovačka. Po 12 kilometrech nečekám zázraky, ale je tu pití i něco k zakousnutí, a taky gely GU. Beru si hned dva, na potom. Na rozloučenou si ještě vyfotím obsluhu, pak se loučím a vyrážím na další úsek.

Blížím se k Benešovské silnici. Dobíhám dvojici mladých závodníků, tak si s nimi chvíli si povídám. Pak zase zrychlím, ale kousek před přechodem mi chytne křeč do pravé Achilovky. Do řiti, je to tu! Zastavím a protahuju se. Zdá se to být v pohodě, bolest rychle ustupuje a za půl minuty už jsem zase v pohybu. Ale pro můj mentální stav je to pořádná facka…

Běžím pomalu, skoro jako bych stál. Sleduju se pod mikroskopem, každé miniaturní píchnutí, štípnutí, natažení nebo jiný nestandardní stav mě zvýší tep. Z toho stresu mě začne bolet celý člověk. Ale během dalších 2 kilometrů se to nějak uklidní a já se můžu trochu uvolnit.

Ne na dlouho, blíží se totiž první rozhledna Ládví u Kamenice. Jak bývá u ultra obvyklé, kontrola v podobě procvakávacích kleštiček je až nahoře. Podle instrukcí organizátorů pro akrofobiky je možné se výstupu na vrchol vyhnout za cenu 20 trestných minut, ale škody na mém egu by asi byly větší. Tak to risknu a své stehna podrobím první větší zatěžkávací zkoušce. Snad to nedopadne jako loni na Pepři…

150 schodů vzhůru a 150 schodů dolů naštěstí nezanechá na mém pohybovém aparátu žádné negativní následky, tak už s trochu optimističtější myslí vyrážím na seběh do Ládevse a dál do Babice. Stehna drží, kochám se výhledy, je to snad na dobré cestě.

Trasa je pořád super. Často vede mimo turistickou značku, ale kombinace navigace v hodinkách a luxusního bílého značení je naprosto dostatečná na pohodlnou orientaci. Sluníčko už stihlo ohřát vzduch tak, začínám se potit. A bude asi hůř, na obloze zatím není ani mráček.

Po 26 kilometrech se vedle mě objeví silueta zříceniny Zbořený Kostelec a po krátkém prudkém seběhu se blížím ke druhé kontrole. Tady už se hodlám pořádně najíst, jedno z předsevzetí pro dnešní závod je mít po celou dobu dostatečný přísun kalorií. A proteinových tyčinek. A magnézia proti křečím, to především!

Dvojici organizátorů v nafukovacím stanu napřed pozdravím, a pak si je vyfotím. Následně se pustím do jídla. Menu je tradiční a dostatečné – pečivo se škvarkovkou nebo marmeládou, sýr, salám, jablka, banány, pomeranče, oříšky, gumoví medvídci, Tatranky, brambůrky, oříšky, a k pití voda, cola, Birell a ionťák. Prostě pohoda. Nadšení do jídla mi trochu zkazí něco tvrdého v salámu, ale zuby vydržely.

Po pár minutách hlasitého funění a mlaskání doplním vodu a pomalu se loučím. Na cestu si beru ještě dva GU gely. Jak se později ukáže, jsou naprosto vynikající, nakopávací a i když jich během závodu sním snad 12, moje bříško funguje a nebolí.

Další úsek mě vede na Gryblu mě dobře známými cestičkami z Prčic a dalších pochodů na jih od Hlavního města. Sluníčko už pálí skoro nepříjemně. A bude hůř… Míjím Horní Požáry, kde potkávám závodníka se žaludečními problémy, ale prý to dá. Trasa je pořád špičková, asfalt se mihne jen výjimečně, jinak je to naprostá paráda.

Až úplně na vrchol Grybly překvapivě nelezeme, místo toho se můžu pokochat výhledem na Panské skále. Viditelnost je skvělá, dělám si i selfíčko. O pár minut později potkávám v protisměru dva borce, trasa se tady totiž kříží. Zatímco oni už mají třetí občerstvovačku za sebou, mě teprve čeká. Ale Vlčí rokle se spoustou velkých balvanů a následná příjemná lesní cesta podél potoka jménem Vlčín je nádherná, seběh až na nádraží Prosečnice si fakt užívám.

Na nádraží je občerstvení číslo 3 pod patronaci vysmátých organizátorek. Kromě obvyklého menu tu mají i palačinky s marmeládou! Loupnu do sebe hned dvě a zajím to smaženým řízkem. On už se s tím žaludek nějak popere. Zatím se cítím v pohodě, posledních 10 kilometrů bylo naprosto bez problémů, tak se nechci moc zdržovat a po krátké společenské konverzaci mířím zase na trať.

Výšlap kolem lomu je hodně náročný. Je to tady takové trampské, tábořiště, trampíci s liščími ohony na klobouku, prostě retro. Jedna taková dvojice mi se smíchem ukáže trasu vedoucí do fakt prudkého kopce. Pot ze mě už stříká na všechny strany, ale vyhlídka na lom i krásný lesík kolem za tu námahu stojí.

Přituhuje. Obrazně řečeno, samozřejmě. Kousek před Kněží skálou začíná být sluníčko poprvé už hodně nepříjemné. Je tu taková mýtina a těch pár stovek metrů mě stojí nečekaně mnoho sil. Občas se sice ta rozpálená žlutá koule na obloze schová za oblak, a pak je zase relativně příjemně, ale to jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo. Jinak je to bez možnosti předchozí aklimatizace na tyto teploty fakt peklo.

Míjím Kněží horu, jeden z nejvyšších bodů na dnešní trase. Následuje dlouhý seběh až do Žampachu. U hájovny v Turyni se mi zdá, že vidím pštrosa. Sluníčko očividně peče víc, než jsem si myslel. Fotím si ten přelud, ale překvapivě je vidět i v telefonu. U hlavní silnice si při pohledu na autobusovou zastávku zavzpomínám na své první DNF na promrzlé Pražské stovce 2012, pak mě trasa zase žene do prudkého kopce k vlakovému nádraží. O chvilku později lehce zakufruju a místo traverzu po trailu dojdu až skoro k silnici. No nic, musím šplhat zpátky, na druhý pokus se snad trefím. Celkem se těším na odpočinek a slibovanou polévku v penzionu Jaro, za pár minut bych tam měl být. Ještě rychle blejsknout fotografický viadukt, a pak už hurá dolů z prudkého kopce na občerstvovačku.

U penzionu potkávám obrovskou skupinu nějaké mládeže, naštěstí je na odchodu. Pak na mě nějaký dobrý člověk volá a směruje mě k velkým miskám plným zeleninové polévky. Bohužel tím dobré zprávy končí, protože pečivo není, sůl také ne, a navíc nejde proud… Zmoženě sedám k několika souputníkům a pojídám polévku. Je dobrá a je jí hodně, takže jsem nakonec spokojený. Kromě polévky doplním i vodu s elektrolyty, a navrch si beru další dva GU gely. Druhý šestnáctikilometrový úsek za sebou bude asi nejnáročnější z celého závodu, tak chci být připravený.

Po desetiminutové přestávce se už těžce zvedám a jdu si užít hodně smíšené pocity. Na straně jedné je těch pár kiláčků po břehu Sázavy krásných. Po téhle straně nevede turistická značka, takže je to pro mě premiéra a docela se kochám. Na straně druhé tu je jedna „Olafova odbočka“, kde si jen tak pro legraci vyšplhám pár desítek výškových metrů do svahu, abych se o chvilku později vrátil. A taky další setkání s mým neoblíbeným živočišným druhem, v tomto případě pravděpodobně užovkou podplamatou. Netušil jsem, jak hlasitě umí syčet, v každém případě mě asi právě to zabránilo v tom, abych na tento krásný, 50-70 cm dlouhý a bojovně napružený exemplář šlápnul. Naštěstí jsem se zarazil, ale než jsem namířil mobil, užovka zmizela v trávě.

Začínám šplhat, a do kopce to teď povede hodně dlouho. Trasa je pořád vesměs povedená, ale mě už to začíná být malinko jedno. Horko nepolevuje, i pod stromy se potím jak vrata od chléva. Krásnou vyhlídku Třeštibok ani nemám sílu si fotit bez lidí, tak jen rychle cvaknu 2 snímky a pokračuju dál. Paradoxně mi silné nohy v kombinaci s GU gely dávají do kopce slušné tempo, ale jakmile je možnost popoběhnout, není to ono. Na okraji Petrova přecházím hlavní silnici a rychle se blížím k další zkoušce morálu, modré značce podél Záhořanského potoka.

4 kilometry podél potoka, pod stromy, to nezní tak zle. Ale jednak je to pořád do mírného kopce, ale hlavně je po cestě několik brodů. Až na ten poslední bez nějaké důvěryhodné konstrukce, po které by se dalo bezpečně přejít. Pokaždé je to hodně adrenalinový zážitek dostat se po naházených větvích a kamenech na druhou stranu suchou nohou. Bez hůlek podotýkám, místo nich používám nějakou suchou větev. Ale nakonec se mi to nějak povede, jen to sebralo další síly, kterých nějak nemám poslední kilometry úplně na rozdávání.

Na pátou občerstvovačku, umístěnou na dohled od Jílového na krásné vyhlídce Skalka, docházím úplně KO. Nemám chuť jíst, nemám chuť pít, jen si chci na chvíli lehnout a tiše se propadnout do země. Naštěstí se mi po pár minutách odpočinku síly začínají vracet a zvládnu i něco polknout, tak doplním vodu i energii a s vědomím, že další jídlo a pití bude už za nějakých 10 kilometrů, se zase vydávám na cestu. Tu se mi organizátoři snaží trochu znepříjemnit druhou rozhlednou jménem Pepř s kleštičkami zase na vrcholu, ale i tentokrát dopadne zkouška mých stehen na výbornou a s procvaknutou kartičkou na prsou těžce vyklusávám směrem k vesnici Kabáty.

Do cíle mi zbývá poslední čtvrtina kilometrů s relativně malým převýšením. Tak to alespoň tvrdili borci, co jsem s nimi chvíli běžel, ale raději se moc netěším. Odolám nutkání nacpat se pizzou v itineráři doporučené pizzérii. Kolem všechno kvete, což je krásné na pohled, ale pořád mám pocit, že se mi na stará kolena rozjíždí nějaká alergie, v krku mám dost nehezky.

Další kilometry utíkají tak nějak pomaleji, krize odeznívá jen pomalu. Tempo v průměru kolem 11 minut na kilometr je fakt bída, ale pořád se uklidňuju tím, že jediným cílem dnešního závodu je dorazit do cíle. Z mírné letargie plazení se stále krásnou trasou vesměs mimo civilizaci mě vytrhne pohled na několik zaparkovaných rolb a sněžných děl. A o chvilku později i pohled na zbytky sněhu na krátké sjezdovce. Teda! Proč jsem tu nebyl o 3 hodiny dříve?

Na občerstvovačce číslo šest mě největší radost udělají dvě věci – záchod a točená Plzeň! Je to překvapivě vůbec první pivo (a taky poslední), které na tomto závodě mám, ale o to líp chutná. Velmi milá obsluha o mě pečuje jako o knížete, doplní mi vodu a nabízí modré z nebe. Ale já už se přepínám do finisherského módu. Nic moc nechci, jen se hodně napiju, malinko pojím, ale především si zase vezmu 2 gely do kapsy. Jestli mě dneska něco dotáhne do cíle, budou to právě tyhle malé kouzelné pytlíčky s nápisem GU!

Po čtvrt hodině se zvedám a opouštím obsluhu i jednoho borce v oranžovém, co se to tady rozhodl zabalit. Začíná se smrákat. Do cíle určitě nedorazím na světla, ale na poslední kontrolu bych to bez čelovky dát mohl.

Nevím, jestli mi víc pomohla další pauza, nebo Plzeň, ale těch 11 kilometrů k další kontrole zvládnu každý kilometr v tempu kolem 9 minut, jednou dokonce pod 8. Cestou kolem mě prosviští jedna závodnice, se kterou prohodím pár slov na téma déšť a alergie. Jinak vyklusávám sám, občas fotím, ale především sleduju hodinky, kolik mi toho ještě zbývá do cíle. U hrobky rodiny Ringhofferů přestanu pokoušet paní Štěstěnu, která je mi zatím příznivě nakloněna, a vyndavám čelovku – nerad bych pár kilometrů před cílem skončil kvůli své blbosti a vetchému zraku.

Na poslední kontrolu u Mlýnského rybníka na okraji Olešovic přicházím už za tmy. Velmi sympatickou dvojici organizátorek nepoctím svou návštěvou moc dlouho, prostě se už těším do cíle. Dám si jen Pepsi, doplním vodu, vezmu gel a už už se loučím. Začíná mi být trochu zima, bundu nicméně hodlám vytáhnout až když bude úplně nejhůř.

Za svitu čelovky se na jednom ze stromů objeví bílá cedule s nápisem 10 km do cíle. Super, to už musím dát! Ale posledních 10 kilometrů bývá nejhorších – neutíká to, všechno bolí, hlava dostává zabrat. Tempo udržuju kolem 10 minut na kilometr. Občas popoběhnu, ale jinak to je spíš rychlochůze. Překvapivě dobře se mi jde do kopce, stehna jsou i po těch 100 kilometrech stále silná.

Značení je vážně perfektní a i cedule jsou umístěné přesně po kilometru. Každých 10 kilometrů jsem zase o kus blíž vysněnému cílli. Po desáté hodině večerní vycházím z lesa a už vidím Loretu, kolem které jsem na začátku běžel. Na okraji Pyšel mě malinko, vyděsí, ale obrovsky potěší osazenstvo jednoho z domů, které začne hlasitě fandit. Dokonce díky GPS trackerům volají i mé jméno! Jsem dojatý, mávám a snažím se vyždímat ze sebe poslední zbytky sil. Je to do kopce, ale teď už mě pohání čistý adrenalin. Jedna zatáčka, druhá, a jsem na fotbalovém hřišti, kde to všechno začalo. A pak už mě čeká jen slastný pocit, jsem v cíli!

V cíli mě vítají potleskem, pak dostávám diplom a medaili. Vracím GPS tracker a chvilku si povídám s organizátory. Chválím trasu i značení, stěžuju si na horko. Prý mám být rád, většinu předhozích ročníků lilo a byla zima. Nabízené občerstvení odmítám, dám si jen malou Pepsi a chystám se na cestu k autu, než se do mě dá zima a únava. Ještě si fotím na památku hlavní organizátory, pak se definitivně loučím a ztichlými Pyšely se vydávám na parkoviště, kde pro mě u auta dnešní závod s tak sladkým koncem definitivně končí.

Co říci závěrem? No, už jsem ani nedoufal, že se do cíle nějaké stovky ještě podívám… A i když to teď dopadlo dobře, vyhráno ještě není, moje tělesná schránka prostě stárne. Na druhou stranu jsem si dokázal, že když na to půjdu s rozumem, pár závodů bych ještě dokončit mohl.

Obrovským pozitivem je, že jsem celé 104 kilometry zvládl bez křeče ve stehnech. Pravda, byl jsem na ně hodně opatrný a především v sebězích se maximálně krotil, ale i tak dostala pořádně zabrat. A vydržela! Stejně jako ostatní části mého pohybového ústrojí. Paradoxně nejhůře jsem se cítil prvních 20 kilometrů, pak se to zlepšilo a až do konce to bylo pořád tak nějak stejné.

Trasa, občerstvovačky, značení i atmosféra závodu byla na jedničku minimálně jednou podtrženou. Je vidět, že to tady dělají s láskou a nadšením, okolí dobře znají a celkově umí účastníkům připravit skvělý zážitek. Snad jediné, co můžu vytknout, je absence chleba a soli na občerstvení v penzionu v polovině závodu, ale to je fakt jen zanedbatelná drobnost, která není v kontextu ostatního ani vidět.

Podtrženo a sečteno, zažil jsem v Posázaví krásnou sobotu, a pokud zdraví dovolí, určitě se sem chci vrátit. A třeba si i trochu vylepším čas. 🙂